Nové centrum amerického útoku na tajemství skrývaná Měsícem se mělo rozkládat na tisíciakrovém pozemku, který byl vládou převeden ze stávajícího vlastníka, tedy univerzity Rice, do vlastnictví NASA. Pozemek se rozkládal na jihovýchodním okraji Houstonu u jezera Clear Lake, které bylo výběžkem Galvestonské zátoky v Mexickém zálivu. Okamžitě po ohlášení plánů na vybudování nového centra pilotovaných letů v Houstonu se zvedly hlasy odpůrců, které upozorňovaly na to, že viceprezident Johnson, do jehož kompetence NASA spadala, pochází z Texasu. Na přetřes přišla i podivuhodná ochota, s jakou původní majitelé pozemků věnovali půdu univerzitě, která ji obratem přenechala agentuře- že by se na obzoru rýsovaly lukrativní vládní zakázky? Administrátor NASA James Webb však trval na tom, že lokalita byla vybrána proto, že splňovala zadané podmínky a proces výběru byl transaprentní. Bob Gilruth se ale o politické aspekty výběru příliš nezajímal. Den po oznámení výsledků výběru odletěl do Houstonu, aby se osobně podílel na označení nejvhodnější polohy střediska řízení letů. V říjnu se STG začala stěhovat na nové působiště. Z 1152 pracovníků STG pouhých 84 odmítlo transfer do Texasu. Ze začátku potřebovali novopečení Texasané mapy, aby zjistili, kudy se na jejich nová pracoviště vlastně jede. Když bylo v polovině roku 1962 stěhování u konce, nové středisko bylo provizorně rozmístěno v 11 místních lokalitách kolem Houstonu. Brzy začalo na pláních u Clear Lake, dosud obývaných pouze dobytkem a jedovatými hady, růst nové centrum pilotovaného programu- Manned Spacecraft Center (Středisko pro pilotované kosmické lodě). Jeho ředitel si byl dobře vědom toho, že se ocitá před největší výzvou svého života. Zároveň věděl, že má kolem sebe ten nejlepší tým, a když si bude potřebovat vyčistit hlavu, Galvestonská zátoka je pro jeho jachty stejně dobrá, jako Chesapeake Bay…

Po vypuštění první americké družice zásluhou týmu kolem Werhnera von Brauna odstartovaly skutečné závody o získání prestiže v kosmickém výzkumu. V Sovětském svazu byly karty poměrně jasně rozdány ve prospěch geniálního manažera Sergeje Koroljova, avšak Spojené Státy se ocitly na rozcestí. Zatímco o vynesení první družice na orbit se postaral Werhner von Braun, spadající pod armádu, druhý úspěšný pokus v rámci programu Vanguard mělo na kontě námořnictvo. Ale pokud měly mít závody o vesmír jasnou koncepci, která z těchto dvou složek branné moci bude mít hlavní slovo? Eisenhowerově administrativě se ovšem příliš nezamlouval koncept vojenského střihu. Hlasy vědecké obce a kritiků dobývání vesmíru v režii ozbrojených sil nabíraly na síle a nakonec bylo rozhodnuto, že jádro vesmírného programu zůstane v civilních rukou. Ale jak má vypadat organizace, která by se měla o tak rozsáhlý a komplexní program starat? Jednoduché řešení navrhnul viceprezident Richard Nixon: organizace, která má zkušenosti, personál a zázemí přece už existuje! Stačí ji jen podpořit a uvolnit jí ruce. 29. července 1958 příslušné dokumenty prošly Kongresem, prezident Eisenhower přidal svůj podpis a 1. října oficiálně začala existovat organizace, stojící na základech NACA. Nová agentura dostala do vínku název „NASA“ (National Aeronautics and Space Administration- Národní správa pro letectví a vesmír). A jednou z klíčových postav v hierarchii nově vzniklé organizace se stal vysoký, ale mírně nahrbený a předčasně holohlavý čtyřicátník, mluvící klidným basem. Bob Gilruth se dočkal své hvězdné hodiny. Hodiny, která nakonec trvala téměř patnáct let a byla ověnčena neslýchanými úspěchy…