Skoro se tomu až nechce věřit. Kosmotýdeník, pravidelná nedělní rekapitulace nejzajímavějších událostí, které se za poslední týden udály v kosmonautice slaví kulaté jubileum. Nejdéle fungující seriál našeho blogu se dnes dočkal svého stého dílu. Ještě než začneme, chtěli bychom poděkovat všem pravidelným čtenářům, kteří mají tento seriál rádi. Také dnes jsme si pro Vás připravili tři hlavní témata a navíc ještě pár menších.
Na 21. a 29. srpna naplánovala NASA dvojici výstupů do volného kosmu z paluby ISS. Jenže na první pohled nenápadná závada při pozemním testování všechny přípravy zastavila. Je tedy jisté, že se naplánované výstupy odsouvají minimálně o několik týdnů. Jak dlouho bude „zákaz vycházení“ trvat zatím nikdo neví. Všechno totiž závisí na kosmické lodi Dragon, která na stanici doveze náhradní baterie pro americké skafandry EMU.
Během necelých šedesáti let kosmického výzkumu nám automatické sondy přinesly obrovskou záplavu poznatků a ještě větší záplavu dalších a dalších otázek. Nelze pochybovat o efektivitě automatů v mnoha oborech kosmonautiky, ale existuje stejně tak i mnoho případů, kdy je lidská přítomnost nenahraditelná. Od počátků pilotovaného programu, kdy bylo třeba zjistit, nakolik je člověk schopen mimo své přirozené prostředí fungovat, až po dnešní experimenty na palubě ISS, člověk dokazuje, že na některá pozorování, úkony a reakce nestačí ani ten nejlepší automat. Jenže, na rozdíl od strojů, člověk je nádobou křehkou a ke svému dobrému fungování potřebuje i relativně častou a důkladnou údržbu. Její úkony není možné obejít, přesunout nebo ignorovat. A o části této nutné údržby pojednává dnešní článek.
Není to tak dávno, co jsme na našem blogu psali o úspěšném vypuštění nové americké sondy OCO-2, která má v popisu práce vytvořit detailní globální mapu rozložení oxidu uhličitého v atmosféře. S pomocí této mapy budeme moci lépe pochopit, kde tento skleníkový plyn vzniká, kde se koncentruje a kde je naopak pohlcován. Jedná se o první americkou družici, která se specializuje právě na koloběh CO2. Sonda v minulých týdnech nezahálela, namísto toho kalibrovala přístroje a začala provádět první vědecká měření.
Nové centrum amerického útoku na tajemství skrývaná Měsícem se mělo rozkládat na tisíciakrovém pozemku, který byl vládou převeden ze stávajícího vlastníka, tedy univerzity Rice, do vlastnictví NASA. Pozemek se rozkládal na jihovýchodním okraji Houstonu u jezera Clear Lake, které bylo výběžkem Galvestonské zátoky v Mexickém zálivu. Okamžitě po ohlášení plánů na vybudování nového centra pilotovaných letů v Houstonu se zvedly hlasy odpůrců, které upozorňovaly na to, že viceprezident Johnson, do jehož kompetence NASA spadala, pochází z Texasu. Na přetřes přišla i podivuhodná ochota, s jakou původní majitelé pozemků věnovali půdu univerzitě, která ji obratem přenechala agentuře- že by se na obzoru rýsovaly lukrativní vládní zakázky? Administrátor NASA James Webb však trval na tom, že lokalita byla vybrána proto, že splňovala zadané podmínky a proces výběru byl transaprentní. Bob Gilruth se ale o politické aspekty výběru příliš nezajímal. Den po oznámení výsledků výběru odletěl do Houstonu, aby se osobně podílel na označení nejvhodnější polohy střediska řízení letů. V říjnu se STG začala stěhovat na nové působiště. Z 1152 pracovníků STG pouhých 84 odmítlo transfer do Texasu. Ze začátku potřebovali novopečení Texasané mapy, aby zjistili, kudy se na jejich nová pracoviště vlastně jede. Když bylo v polovině roku 1962 stěhování u konce, nové středisko bylo provizorně rozmístěno v 11 místních lokalitách kolem Houstonu. Brzy začalo na pláních u Clear Lake, dosud obývaných pouze dobytkem a jedovatými hady, růst nové centrum pilotovaného programu- Manned Spacecraft Center (Středisko pro pilotované kosmické lodě). Jeho ředitel si byl dobře vědom toho, že se ocitá před největší výzvou svého života. Zároveň věděl, že má kolem sebe ten nejlepší tým, a když si bude potřebovat vyčistit hlavu, Galvestonská zátoka je pro jeho jachty stejně dobrá, jako Chesapeake Bay…
Sonda Cassini patří mezi nejúžasnější kosmické výtvory. Její mise byla již několikrát prodloužena a nedávno jsme oslavili neuvěřitelných deset let pobytu u Saturnu. Jenže žádná mise netrvá věčně a i konec Cassini se nezadržitelně blíží. Do doby, než tohohle vytrvalce zařadíme do zlaté historie kosmonautiky sice zbývá ještě několik let, nicméně palubní zásoby paliva pomalu dochází. Vědci se s ním proto snaží šetřit, jak to jen jde a v maximální míře využívají například gravitační praky u jednotlivých saturnových měsíců.
Po vypuštění první americké družice zásluhou týmu kolem Werhnera von Brauna odstartovaly skutečné závody o získání prestiže v kosmickém výzkumu. V Sovětském svazu byly karty poměrně jasně rozdány ve prospěch geniálního manažera Sergeje Koroljova, avšak Spojené Státy se ocitly na rozcestí. Zatímco o vynesení první družice na orbit se postaral Werhner von Braun, spadající pod armádu, druhý úspěšný pokus v rámci programu Vanguard mělo na kontě námořnictvo. Ale pokud měly mít závody o vesmír jasnou koncepci, která z těchto dvou složek branné moci bude mít hlavní slovo? Eisenhowerově administrativě se ovšem příliš nezamlouval koncept vojenského střihu. Hlasy vědecké obce a kritiků dobývání vesmíru v režii ozbrojených sil nabíraly na síle a nakonec bylo rozhodnuto, že jádro vesmírného programu zůstane v civilních rukou. Ale jak má vypadat organizace, která by se měla o tak rozsáhlý a komplexní program starat? Jednoduché řešení navrhnul viceprezident Richard Nixon: organizace, která má zkušenosti, personál a zázemí přece už existuje! Stačí ji jen podpořit a uvolnit jí ruce. 29. července 1958 příslušné dokumenty prošly Kongresem, prezident Eisenhower přidal svůj podpis a 1. října oficiálně začala existovat organizace, stojící na základech NACA. Nová agentura dostala do vínku název „NASA“ (National Aeronautics and Space Administration- Národní správa pro letectví a vesmír). A jednou z klíčových postav v hierarchii nově vzniklé organizace se stal vysoký, ale mírně nahrbený a předčasně holohlavý čtyřicátník, mluvící klidným basem. Bob Gilruth se dočkal své hvězdné hodiny. Hodiny, která nakonec trvala téměř patnáct let a byla ověnčena neslýchanými úspěchy…
V kosmonautice platí, že se vždy musí myslet do budoucna. Vozítko Curiosity brázdí povrch Marsu už téměř dva roky, ale už nyní je potřeba přemýšlet o tom, co přijde po něm. Jaká laboratoř by měla nahradit aktuálního miláčka fanoušků kosmonautiky. NASA proto už delší dobu avizovala, že připravuje nástupce slavného vozítka. Zatím jej známe jen pod krycím označením Rover 2020 podle roku, kdy se má k Marsu vydat. V tomto týdnu přišel v rámci tohoto projektu významný předěl – NASA oznámila, jaké vědecké přístroje na vozítku poletí. Na dalších řádcích si je proto postupně představíme.
Závody o vesmír mají, stejně jako jiná odvětví lidské činnosti, své hvězdy a celebrity. U kosmického výzkumu vyvstanou každému na mysli přirozeně jména slavných kosmonautů a astronautů, ale i jména důležitých postav, které určovaly směřování kosmonautiky a pro výše zmíněné odvážné muže připravovaly neméně odvážné mise. Pro sovětský kosmický program je u širší veřejnosti synonymem jméno Sergeje Koroljova, pro americký zase postava Werhnera von Brauna. Ale konkrétně v americkém programu pracoval jeden muž, jehož jméno je pro mnoho lidí velkou neznámou, a přestože se často skloňuje na stránkách odborné literatury, málokdo si uvědomuje jeho význam. A přece byl tento muž s brilantními manažerskými schopnostmi a mozkem génia u zrodu amerického triumfu v závodě o Měsíc. Svým významem se minimálně vyrovná miláčku médií von Braunovi, jeho práce však probíhala ve skrytu, v pozadí. Bez něj by dějiny kosmonautiky vypadaly zcela jinak. Oním mužem byl…
Milí čtenáři, prázdniny jsou v plném běhu a určitě jste si všimli, že náš blog krom vážného zpravodajství a seriozních témat v tuto dobu přináší i čtení pohříchu „letní“. A v této odlehčené náladě se ponese i dnešní článek. Archivy kosmických agentur, fanouškovských fotoblogů a facebookových profilů totiž občas přinášejí fotografie, které… jak to říci… ne zcela korespondují s aurou, kterou astronauti a kosmonauti kolem sebe šíří. A myslím, že by byla škoda tyto fotografie nechat skryté zrakům vás, návštěvníků blogu Kosmonautix. Předem však chci laskavého čtenáře upozornit, že následující fotografie mohou zcela změnit jeho náhled na živočišný druh, jež se zove „kosmonaut“ nebo „astronaut“. Pokud jste však odhodláni a nebojíte se o své iluze- račte svůj zrak posunout níže…
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ...
17. srpna 2014 
Rubrika 
Štítky: 
