Jsou věci, které by člověka ani v nejšílenějším snu nenapadly, že se mohou stát. Jsou natolik iracionální a absurdní a nepravděpodobné, že jednomu ani nevytane na mysl, že by se mohly stát. Leč stávají se. Jako nám tuhle v Alabamě. V předminulém díle seriálu Cesta (nejen) na kosmodrom jsme se poněkud tajuplně 10. února rozloučili s tím, že jsme NĚCO výjimečného zahlédli. A potom jsem ji spatřil. „Michale, vidíš to? Vidíš to, co já?“ „Jo, nějaká plesnivá deska. Ale říkal jsem si, že asi bude hrozně vzácná, tak už jsem ji už vyfotil.“ „Jestli je to to, co si myslím…“ Přistoupil jsem k objektu blíže. Bylo to ONO. A co to tedy bylo? Na první pohled špinavá olezlá krychle výšky téměř patrového domku, která byla odložená u plotu zcela stranou hlavních turistických proudů. Navíc za terénní vlnou, aby nepoutala pozornost nebo nekazila fotografie. Když jsem krychli obešel, byl jsem si jistý, že je to, co mě napoprvé napadlo. Měla na sobě tři do trojúhelníku uspořádané velké otvory. Bylo to zkušební zařízení