Interstellar Technologies
Společnost Interstellar Technologies získala 61,8 milionu dolarů na podporu vývoje své rakety Zero a výzkumu a vývoje družicových systémů.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Interstellar Technologies získala 61,8 milionu dolarů na podporu vývoje své rakety Zero a výzkumu a vývoje družicových systémů.
Spojené království plánuje letos investovat 191 milionů dolarů do navýšení kapitálu společnosti Eutelsat, aby si udrželo svůj 10,89% podíl ve francouzském operátorovi družic.
Japonská společnost Synspective, která vyvíjí družicovou konstelaci radarového zobrazování, podepsala dohodu se společností Exolaunch o vynesení 10 družic.
Indický regulátor vesmírného provozu schválil služby Starlinku. Společnost SpaceX však stále potřebuje schválení spektra a další regulační povolení, než bude moci poskytovat širokopásmové připojení.
Japonská společnost Space BD, která se zabývá provozem raket, podepsala dohodu s australskou společností Gilmour Space o vzájemné spolupráci při vypouštění raket a družic.
Americký prezident večer 9. července oznámil, že jmenoval ministra dopravy Seana Duffyho úřadujícím administrátorem NASA.
Americké vesmírné síly 8. července představily svou první Strategii mezinárodního partnerství , plán, jak nejnovější americká vojenská složka hodlá přejít od sporadické globální spolupráce k promyšlenější a integrovanější vesmírné koalici.
Společnost Neuraspace vyvíjí s podporou Evropské kosmické agentury software založený na umělé inteligenci, který má operátorům pomoci lépe využívat navigační signály GNSS pro sledování družic a předcházení kolizím.
Společnost Maxar Intelligence, poskytovatel družicového snímkování a geoprostorových dat, podepsala tři smlouvy v celkové hodnotě 204,7 milionu dolarů s nezveřejněnými vládními zákazníky na Blízkém východě a v Africe.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Komplex MOL sestával ze dvou, nebo přesněji ze tří částí. Nejdůležitější a současně i nejsložitější byla samotná stanice. Druhou část celého systému tvořila transportní loď Gemini-B, která se při startu nacházela na špici sestavy a následně pak byla využita i pro návrat pilotů. Posledním dílkem do skládačky byla nosná raketa Titan-III. Zejména u Gemini a Titanu se snažilo vedení projektu využít co nejvíce komponentů a konstrukčních celků tak, aby bylo možné ušetřit maximum finančních prostředků a tím pádem i obrazně řečeno vykrmovat Otesánka, kterým byla stanice samotná. V žádném případě však nelze říci, že nosič a transportní loď byly kopiemi běžně používaných strojů, pro zamýšlený start na polární dráhu bylo nutné raketu podstatně upravit a významných změn doznaly i některé části lodě Gemini. Ale pojďme na to pěkně popořádku. Začneme nosnou raketou. Původní plány počítaly s Titanem-IIIC. Ovšem tento název byl jednou z mnoha věcí, které bylo třeba stran nosiče změnit. Podle dobových dokumentů se totiž už na začátku léta 1965 s tímto strojem u misí startujících z Vandenbergu nepočítalo. Než však vážený čtenář začne autora kamenovat za
Původní záměr tvůrců programu MOL byl velmi ambiciozní. Stanice měla hostit naráz čtyři osoby s tím, že by se posádky střídaly zhruba ve třicetidenních turnusech. To byl na svou dobu extrémně odvážný koncept. Vyžadoval by totiž ovládnutí složitého umění setkávání těles na oběžné dráze a jejich spojování. A nemělo se jednat pouze o pilotované stroje, ale také o bezpilotní zásobovací lodě, což bylo ještě o stupínek složitější (připomeňme, že první spojení dvou bezpilotních těles se podařilo Sovětům v říjnu 1967 a dodnes je tento úspěch hoden smeknutí pokrývky hlavy). Jenže, jak už to bývá, člověk míní, okolnosti mění. Program nezískal hned na startu financování pro tuto velkolepou vizi. Namísto toho měl být minimálně zpočátku realizován velmi osekaný program, v němž figurovaly jednorázové stroje, které měly hostit jednu dvoučlennou posádku na měsíc a po odletu svých obyvatel měly být opuštěné stanice doslova „zahozeny“ do atmosféry. I tak se mělo jednat o pokrokovou technologii, od které si Američané slibovali náskok v případě vypuknutí delší geopolitické krize. Podoba stanice i lodě, která měla sloužit pro transport pilotů,
Když se v první polovině šedesátých let objevila první inkarnace pozdějšího programu MOL, počítalo se s tím, že bude startovat z Cape Kennedy na dráhu ve výšce zhruba 300-350 km a se sklonem přibližně 30° vůči rovníku. Pro obecné experimenty, sběr základních dat o reakci lidského organismu na dlouhodobý pobyt v mikrogravitaci a omezené příležitosti k fotografování zemského povrchu tato dráha dostačovala. Ovšem s tím, jak se postupně posouvalo těžiště zamýšlených aktivit MOL stále více do „černé (rozuměj výzvědné a proto tajné)“ oblasti, nastal v tomto ohledu poměrně závažný problém. Pakliže by mise probíhaly na původně plánovaných drahách, byl by celý projekt vlastně k ničemu. Území, které politické špičky USA a vedení NRO zajímalo, leželo mnohem více na sever. Hranice Sovětského svazu měly svůj nejjižnější bod kousek nad 42° severní šířky. K tomu, aby bylo možné získat skutečně užitečná data stran dění na území největšího protivníka, by byla nejvhodnější polární dráha – tedy taková, která má sklon co nejblíže k 90° vzhledem k rovníku. Tato dráha by umožňovala sledovat de facto území celé planety. Byl tady
MOL byl poměrně zvláštním druhem programu. Navenek se mělo jednat o laboratoř, která bude zkoumat možnosti práce člověka v podmínkách beztížného stavu. To byla tvář, kterou program ukazoval veřejnosti. Ve skutečnosti se postupně stala téměř výhradním důvodem jeho existence optická špionáž prostřednictvím velkého teleskopu. Piloti měli fungovat jako operátoři, kteří budou schopni v reálném čase vyhodnocovat prioritu snímaných cílů a alespoň nahrubo interpretovat získaná data tak, aby byla okamžitě k dispozici vojenskému velení. Původně měl program evolvovat do stanice, která by byla schopna hostit čtyřčlenné posádky v několika směnách, nicméně z důvodů, o nichž bude řeč posléze, se nakonec rozvoj programu zastavil u základního typu stanice. Po několika bezpilotních startech (přičemž jejich počet se v průběhu času měnil) mělo následovat pět pilotovaných misí. Vzhledem k tomu, že posádky byly dvoučlenné, není třeba vysokou matematiku k tomu, aby se vážený čtenář dovtípil, že osm pilotů vybraných na podzim 1965 nebude stačit, pokud nemají být mezi lety významné prostoje. Tohoto faktu si samozřejmě bylo vědomo i vedení USAF a programové kanceláře MOL, proto ještě předtím, než
Po tiskové konferenci 10. prosince 1963, na níž ministr obrany Robert McNamara oznámil zrušení projektu X-20 Dyna Soar ve prospěch vojenské orbitální stanice MOL, se do pohybu dalo mnoho elementů, které měly zajistit pokud možno hladký vývoj a implementaci projektu. Jednou z důležitých prvotních podmínek byla dohoda vojáků s NASA. Spolupráce byla nutná z několika důvodů. Prvním z nich byla dohoda mezi USAF a agenturou ohledně vzájemné informovanosti v oblasti kosmických pilotovaných programů. Zejména NASA si chtěla být jista, že jí vojáci „nelezou do zelí“ a nepracují na programu, který by mohl podrýt snahu dostat se na Měsíc do konce dekády, k čemuž národ vyzval prezident Kennedy. Ten podlehl atentátníkovým střelám v listopadu toho roku, jen pár dní před oficiálním zrodem MOL. Jeho smrtí se z lunární výzvy stal závazek a naprostá priorita. Druhým důvodem pro úzkou spolupráci USAF a NASA byl fakt, že program MOL měl využívat uzpůsobeného hardwaru původně určeného právě pro civilní agenturu – zejména loď Gemini. A třetím důvodem byl transfer zkušeností. Přeci jen, na konci roku 1963 měla NASA na
Raketoplán X-20 Dyna Soar měl být vrcholným počinem technologie a klenotem ve výkladní skříni amerického letectva. Ovšem jeho vývoj zchladil počáteční nadšení. Postupně se ukazovalo, že projekt naráží na technologické limity první poloviny šedesátých let. Aby toho nebylo málo, Dyna Soar trpěl neustálými změnami. Nedařilo se pevně ukotvit jeho určení – původní záměry hovořily o čistě vojenském stroji, postupně se však vykrystalizovala i vědeckovýzkumná role stroje. Několikrát se měnily nosné rakety, které měly být v programu použity, neboť s postupem času Amerika v této oblasti získávala nové zkušenosti a výkonnější stroje. Uvedení raketoplánu v život neprospíval ani poměrně zdlouhavý program letových zkoušek, během nichž měly stroje nejprve zamířit na suborbitální dráhu v nepilotované i pilotované formě a teprve potom na orbitu. Až někdy v první polovině sedmdesátých let mělo dojít k zařazení stroje do operačního provozu. Každá změna a každá fáze zkoušek si vyžadovala poměrně velké finanční částky. To nemohlo nechat klidným tehdejšího ministra obrany Roberta McNamaru, který v memorandu z dubna 1962 rozhodl o urychlení programu. Raketoplán Dyna Soar měl být definitivně vynášen nosičem Titan-III a suborbitální
Kosmonautika za svou dosavadní historii zažila mnoho úžasných okamžiků a epochálních úspěchů. Stejně tak se ale v průběhu času vyskytlo mnoho nezdarů, falešných nadějí a slepých uliček. Některé neuskutečněné projekty a návrhy byly udušeny hned v zárodku. Někdy se tak stalo proto, že technologie nedospěla do stádia, kdy by bylo možné daný nápad realizovat, projekt byl příliš finančně náročný (například kompletně znovupoužitelná startovní sestava raketoplánu s pilotovaným nosičem) nebo kontroverzní (projekt lodi Orion s jaderným pohonem), nebo prostě jen proto, že se jednalo o ideu veskrze šílenou (třeba projekt „One-Way Manned Space Mission“). Jiné projekty byly zase realizovány, ovšem po první misi, eventuálně několika misích, se nad nimi zavřela voda (Buran). A našly se i takové projekty, které se dostaly do stádia poměrně pokročilé rozpracovanosti a zdálo se, že jejich čas je už už za dveřmi. Onen čas se však poznenáhlu začal posouvat směrem doprava a nakonec po nich zbyla jen halda šrotu a mnoho zklamaných lidí. A právě do této poslední kategorie zčásti patří projekt orbitální stanice, která dostala název MOL. Zčásti proto,
Robert H. Lawrence Jr. se narodil v Chicago. Byl prvním afro-američanem v astronautickém programu (MOL). Zahynul jako letecký instruktor v r. 1967. 2. října 5:43
Velkým fenoménem poslední doby se stalo slovo znovupoužitelnost. Tomuto zajisté chvályhodnému trendu se nevyhneme ani v kosmonautice. Zejména díky dravé štice jménem SpaceX, která do dříve zatuchlého kosmonautického rybníčku vnesla novou dynamiku a ukazuje ostatním, že dosavadní pohled na ekonomiku provozu na nízké orbitě může díky recyklaci použité techniky doznat významných změn. Na druhou stranu je nutno přiznat, že idea o znovupoužití kosmických lodí nebo raket není nijak nová. Prvním strojem, který dosáhl opakovaně Kármánovy linie, což je obecně uznávaná hranice vesmíru ve výšce 100 km, byl fenomenální raketoplán X-15. Výrobek firmy North American Aviation byl k letům extrémními rychlostmi a do extrémních výšek koncipován. Kus s výrobním číslem 3 vynesl svého pilota Joe Walkera v červenci 1963 do výšky 106 km, aby o měsíc později opět v rukou Joe Walkera vystoupal ještě o téměř dva kilometry výše. Asi nejznámějším strojem, který měl znovupoužitelnost takříkajíc ve své DNA, byl americký raketoplán. Pět vyrobených orbiterů si mezi sebe rozdělilo celkem 135 misí, stejně tak byly opakovaně použity urychlovací motory SRB. Na
Program Gemini bývá většinou vnímán pouze jako přechodná fáze mezi prostou kabinou Mercury a mnohem pokročilejším Apollem. Jak se nakonec ukázalo, program Gemini byl něčím mnohem důležitějším. Právě během něj jsme se naučili důležité dovednosti, které využíváme dosud. Nicméně program měl původně mnohem větší potenciál a jeho tvůrci se snažili, aby nezůstal pouze oním mezičlánkem. V průběhu šedesátých let minulého století se na téma Gemini objevilo poměrně hodně variací, přičemž některé se dostaly pouze do stádia úvah, jiné dospěly do fáze vypracovávání studií a návrhů, u dalších se dostalo i na makety a v jednom případě proběhl dokonce zkušební suborbitální let. Přestože plánů bylo mnoho, žádný z nich nakonec bohužel nevyústil v plnohodnotný program a Gemini se tak zapsala do historie kosmonautiky hlavně svými deseti pilotovanými misemi v letech 1965-66. Avšak pohled na možnosti, které program skýtal, není zcela od věci a ukazuje velmi zajímavé alternativy, jež mohly nasměrovat kosmonautiku trochu jiným směrem, než tomu nakonec bylo. Zatímco v minulém díle seriálu jsme se věnovali možné roli Gemini coby dopravního prostředku k Měsíci a na jeho
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.