Maxar Intelligence
Společnost Maxar Intelligence se zaměřuje na začátek roku 2025, kdy dojde k vynesení poslední dvojice družic WorldView Legion. Znamená to tak dokončení ambiciózní konstelace pro pozorování Země.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Maxar Intelligence se zaměřuje na začátek roku 2025, kdy dojde k vynesení poslední dvojice družic WorldView Legion. Znamená to tak dokončení ambiciózní konstelace pro pozorování Země.
Agentury JAXA a ESA 20. listopadu v Tsukubě v Japonsku vydaly společné prohlášení, ve kterém načrtli novou spolupráci v oblastech planetární obrany, pozorování Země, aktivity po ISS na nízké oběžné dráze Země, vesmírná věda a průzkum Marsu.
Společnost SEOPS na Space Tech Expo Europe 19. listopadu oznámila, že podepsala smlouvu se společností SpaceX na vynesení mise plánované na konec roku 2028 z Floridy. Do roku 2028 také získává kapacitu pro blíže nespecifikované další starty SpaceX.
Francouzský startup Latitude podepsal víceletou smlouvu se společností Atmos Space Cargo, společností vyvíjející komerční návratová zařízení. Atmos koupí minimálně pět startů rakety Zephyr ročně, a to v letech 2028 až 2032.
Německý společnost Exolaunch použije svůj nový adaptér Exotube počínaje rokem 2026. Exotube je univerzální modulární adaptér pro integraci, start a rozmístění družic od cubesatů až po 500 kg družice.
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Od konce druhé světové války panovala mezi Spojenými státy a Sovětským svazem výrazná rivalita. Obě velmoci se v průběhu doby dokonce dostaly až na hranu nukleární války a v nejrůznějších konfliktech v regionech Asie a Středního východu docházelo ke konfrontacím vojenské techniky, ale také ke konfrontacím (v mnoha případech skrytě) příslušníků ozbrojených sil obou nepřátelských států. Bylo logické, že soupeření o to, který ze dvou společenských systémů je lepší a životaschopnější, se přelilo i do závodů o vesmír. Na konci padesátých a v průběhu šedesátých let dvacátého století zažil svět nevídanou přehlídku nejrůznějších kosmických prvenství. Závod kulminoval v roce 1969, kdy v tiché soutěži o vyslání prvního člověka na Měsíc Spojené státy zvítězily. Sovětský svaz porážku odmítal přijmout a oficiálně hlásal do světa, že o vyslání člověka na Měsíc nikdy neusiloval. Toto tvrzení se v průběhu času ukázalo jako lživé, faktem však je, že po úspěchu amerického lunárního programu Apollo se cesty obou velmocí rozdělily. Zatímco Amerika se soustředila na vývoj mnohonásobně použitelného kosmického systému, Sovětský svaz se zaměřil na stavbu a provozování orbitálních stanic a nutno říci, že v této oblasti
Když se říjen 1994 přehoupl do listopadu, pro Malenčenka, Musabajeva a Merbolda přišel čas loučení se stanicí. Všechny položky, jež bylo třeba vrátit na Zem, byly uloženy na svá místa v přistávacím modulu a 2. listopadu trojice mužů přeplula do Sojuzu TM-19, aby se loď o pár hodin odpojila a začala se vzdalovat od komplexu. Pro nezaujatého pozorovatele však byl odlet Sojuzu od stanice prapodivný. 60 metrů od stanice Malenčenko přepnul na ruční řízení a poodlétl ještě trochu dále, do vzdálenosti 190 metrů. Následně znovu zapnul automatiku a dal příkaz systému Kurs, aby provedl opětovné připojení ke stanici. Celá procedura byla testem staničního systému Kurs. Během několika předchozích stykovek se vyskytly nestandardní situace a přestože byly pravděpodobné příčiny odhaleny, vedení letu si chtělo být jisto, že samotný Kurs funguje tak, jak má. Sojuz TM-19 se pomalu blížil ke stanici a ve vzdálenosti 25 metrů posádka přepnula na záložní režim, aby byl otestován také ten. Sojuz se choval naprosto způsobně a přibližně 35 minut po odpojení se opět připojil k zadnímu uzlu stanice.
První ženou, která se podívala do kosmického prostoru, se stala v roce 1963 Valentina Těreškova. Tehdy se mohlo zdát, že Sověti nastolili trend, v němž nečiní rozdíly mezi mužem a ženou ani v tak náročné oblasti, jakou lety do vesmíru jsou. Ovšem záhy se ukázalo, že se jednalo spíše o politickou proklamaci. Krom Těreškové výcvikem prošly ještě další čtyři ženy a nějakou dobu byl v plánu čistě ženský let vícemístné lodi Voschod, nakonec z něj však sešlo a v roce 1969 ony čtyři ženy opustily oddíl kosmonautů. Druhá státní příslušnice SSSR se do vesmíru podívala v roce 1982, tedy až o dlouhých 19 let později. Světlana Savickaja se posléze stala první ženou, která vykonala dva kosmické lety a první ženou, která vystoupila do volného prostoru. Savickaja se měla do vesmíru vrátit ještě potřetí, tentokrát v roli velitelky čistě ženské posádky. S Jelenou Dobrokvašinou a Jekatěrinou Ivanovou se připravovala nejprve na let ke stanici Saljut 7, který byl ovšem nejdříve posunut v souvislosti s havárií stanice v únoru 1985 a po předčasném návratu čtvrté základní posádky byl zrušen. Nicméně ženská posádka
Přílet Progressu M-24, respektive jeho střet se stanicí poměrně výrazně zamíchal kartami ohledně letového plánu expedice EO-16. Po střetu se Sojuzem TM-17 to nyní bylo podruhé, co Mir utrpěl nikoli nevýznamný „šťouchanec“ a bylo třeba zjistit, zda přeci jen nedošlo k větším škodám a popřípadě se pokusit ony škody napravit. Původně se Malenčenko s Musabajevem těšili na čtyři výstupy do volného prostoru s tím, že právě oni budou těmi, kdo konečně přenesou skládací solární panely z modulu Kristall na Kvant, nyní se však jejich předpoklady začaly pomaloučku rozplývat. Přednost měla dostat obhlídka míst, kde došlo ke střetu a eventuální opravy poškození. Ze čtyř výstupů se nakonec staly dva a přenesení baterií bylo odsunuto až na jaro příštího roku. Valerij Poljakov se mezitím snažil nováčkům co možná nejvíce ulehčit první samostatné dny na stanici a současně neustával v plnění svého vlastního programu plného biomedicínských experimentů. Malenčenko s Musabajevem se zakousli do programu experimentů a údržby stanice jako buldoci. Ovšem nevyvarovali se malých chyb, které působí z vnějšího pohledu až směšně…
V říjnu 1977 se odehrála v rámci sovětského pilotovaného programu jedna událost, která měla dlouhé roky vliv na složení posádek kosmických lodí. Dvoučlenná posádka Sojuzu-25 měla na stanici Saljut 6 strávit tři měsíce a ustavit tak rekord v délce pobytu ve vesmíru. Posádku tehdy tvořili Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin, oba nováčci. Jenže přes veškeré úsilí se jim nepodařilo Sojuz se stanicí spojit. Důvodů bylo více, od ne zcela dostačujícího výcviku přes některé chyby v činnosti posádky, každopádně Sojuz-25 musel po pouhých dvou dnech ve vesmíru s nepořízenou zamířit domů. Jedním z výstupů následných rozborů bylo pravidlo, že u všech následujících letů bude na palubě kosmické lodi alespoň jeden veterán. Sojuz-25 tak byl na půl druhé dekády poslední lodí s posádkou složenou výlučně z nováčků. Ani Sojuz TM-19, jenž měl na Mir dopravit posádku pro expedici EO-16, neměl být výjimkou. V polovině roku 1993 byla zformována posádka ve složení Jurij Malenčenko a Talgat Musabajev. Protože ani jeden z nich neměl ještě „zářez na pažbě“, doplnil je velezkušený Gennadij Strekalov, který s nimi měl letět
Když trojice kosmonautů patnácté expedice po odletu svých kolegů 14. ledna 1994 na palubě orbitální stanice Mir osaměla, nebylo jisté, co vlastně bude následovat. Pečlivé sledování manometrů prováděné každých patnáct minut ukázalo, že nedošlo k porušení hermetičnosti stanice – tlak se držel na normální úrovni bez jakýchkoli odchylek. Přestože kosmonauti nezaznamenali při střetnutí Sojuzu TM-17 s Mirem žádný úder, podle pozdějších analýz se transportní loď do přechodového uzlu opřela silou kolem 500 kg. Bylo jasné, že k nějakému poškození na přechodovém uzlu dojít nepochybně mohlo, ovšem zda a k jakému, to nikdo nevěděl. Afanasjev, Usačov a Poljakov ten den debatovali dlouho do noci a shodli se na tom, že 14. leden se stal pro posádku Miru druhými narozeninami. Kdyby se Sojuz trefil jinam nebo kdyby se Ciblijevovi nepodařilo na poslední chvíli stočit jeho dráhu mimo solární panely, mohlo všechno dopadnout mnohem hůře a oni by teď byli v lepším případě na Zemi a v horším případě… raději nedomýšlet. Na Zemi se vedení letu horečnatě snažilo celou situaci rozebrat a učinit alespoň nějaké závěry a doporučení. Ještě
German Arzamasov byl zlomeným člověkem. Onen páteční den se proměnil v noční můru a jediná karta, na kterou vsadil všechno, se ukázala být nesprávnou. Byl lékařem-chirurgem a do oddílu kosmonautů IMBP (Institutu medicínsko-biologických problémů) byl přijat v roce 1978. Od té doby trpělivě čekal na svou příležitost. Když byly sestaveny posádky expedice EO-15, měl hořkosladké pocity. Ocitl se na místě dubléra Valerije Poljakova. Stejně jako před šesti lety, i nyní měl zůstat na Zemi a sledovat, jak se Poljakov pokouší překonat rekord v trvání nepřetržitého pobytu ve vesmíru. Proč je zrovna on, Arzamasov, velitel oddílu kosmonautů IMBP, opět dublérem? Poljakov už svou šanci dostal, na Miru pobýval 240 dní, teď by mohl uvolnit místo pro další. A tak se Arzamazov rozhodl – teď, anebo nikdy. Na zasedání mezirezortní komise, jež měla v pátek 17. prosince 1993 zhodnotit přípravu posádek, předal komisi důvěrné písemné prohlášení, podle něhož je Poljakov nedostatečně připraven k letu a tím vzniká nutnost poslat do vesmíru jeho dubléra, tedy Arzamasova. Své argumenty podpořil také náznaky obvinění z nezákonného jednání –
Třetí výstup členů expedice EO-14 Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova do otevřeného prostoru měl proběhnout 28. září. Den předem šli kosmonauti velmi brzy na kutě, protože budíček měl přijít ještě před půlnocí moskevského času. Na programu byla demontáž amerického experimentu „Trek“, instalace nové kazety experimentu „Danko-M“, panelů s čidly dopadů mikrometeoroidů, ale hlavně provedení experimentu „Panorama“. Jednalo se de facto o velkou „okružní jízdu“ po všech modulech komplexu, které měli kosmonauti pečlivě prohlédnout, nafotografovat a odebrat vzorky obšívky, kabelů a solárních článků. Speciální pozornost měla být věnována místu, odkud se 21. září ozval úder, který byl vyhodnocen jako náraz cizího tělesa do trupu stanice. Cílem experimentu bylo zjištění reálného stavu stanice v souvislosti s rozhodnutím o jejím dalším provozu. Stále se tenčící přísun financí stejně jako pomalé umírání projektu raketoplánu Buran přimělo odpovědné činitele začít uvažovat o prodloužení využívání stanice do konce roku 1997. Výstup Ciblijeva a Serebrova byl proto nesmírně důležitý. Na splnění všech bodů programu vycházky měli podle plánu kosmonauti k dispozici 4 hodiny a 43 minuty. Takový byl tedy plán. Pokud
Směna Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova měla trvat víceméně standardních 146 dnů a na Zem se kosmonauti měli vrátit 24. listopadu. Plán jejich expedice byl různorodý, posádka měla pokračovat v pozorování a snímání zemského povrchu, oblohy, hvězd a Slunce, probíhat měly tavby v píckách, biotechnologické experimenty, stranou samozřejmě neměla zůstat ani medicína. Celkově se měli Ciblijev a Serebrov angažovat přibližně v 80 experimentech, přičemž na výzkumnou práci mělo padnout 90 dní z celkového trvání expedice. Mimo to bylo v plánu uskutečnit tři výstupy do otevřeného prostoru. Jejich původní náplní bylo přenesení solárních panelů z Kristallu na Kvant-1, nicméně program výstupů byl změněn. Panely měly zatím zůstat na svém místě a kosmonauti se měli zabývat v první řadě instalací speciální konstrukce, jež měla být vztyčena hned vedle Sofory. Krom toho bylo v plánu v průběhu EO-14 ke stanici vypravit tři nákladní Progressy. Do oněch 4,5 měsíců byl tedy natěsnán tradičně poměrně ambiciozní program a Ciblijev i Serebrov byli připraveni na vysoké tempo své směny. O tom, že i tuto posádku nakonec doběhne ekonomická realita, v jejímž důsledku proběhne jedna nepříjemná změna v programu, zatím
Byl 3. červenec 1993 a Sojuz TM-17 se pomalu blížil k Miru. Stanice vypadala jako velký pták s roztaženými křídly modulů Kvant-2 a Kristall. U stykovacího uzlu posledně jmenovaného modulu byl připojen Sojuz TM-16, porty v podélné ose stanice byly obsazeny nákladními Progressy – u předního stykovacího uzlu visel Progress M-18, u zadního Progress M-17. Před sedmou hodinou večer přilétající Sojuz zastavil 180 metrů od Miru. Palubní inženýr byl přichystán v orbitálním úseku Sojuzu a nyní začal pořizovat videozáznam a cvakat spouští fotoaparátu. Takový úchvatný pohled na stanici se člověku nenaskytne každý den a pokud se tak stane, bývá to na pár sekund, než je třeba opět sklonit hlavu k palubní desce a pokračovat v práci. Náhle se od základního bloku Miru oddělil malý světlý bod a zamířil pryč. „Letí, letí,“ ozval se z rádia hlas Alexandra Poleščuka. To velitel stanice Gennadij Manakov právě z přechodové komůrky základního bloku vypustil kontejner s odpadky a jeho parťák vše sledoval a komentoval. Malá světla tečka se ztratila na pozadí černé vesmírné oblohy. Nyní se schylovalo k ještě zajímavější podívané. „Sašo,“ promluvil komunikátor z řídicího střediska k palubnímu
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
