sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Arianespace oznámila kontrakt na vynesení zařízení společnosti Exotrail raketou Ariane 6. Start se uskuteční z evropského kosmodromu ve Francouzské Guyaně v druhé polovině roku 2026.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Po prvních krůčcích lidí do vesmíru na začátku šedesátých let minulého století, během nichž kosmonauti a astronauti dokázali, že lidský organismus dokáže fungovat v podmínkách mikrogravitace alespoň po omezenou dobu, bylo pouze otázkou času, kdy budou na oběžnou dráhu vypuštěna zařízení, na jejichž palubách se člověk stane alespoň zčásti druhem „homo cosmicus“. Zrodily se první orbitální stanice. Z dnešní perspektivy se může zdát úsměvným nadšení nad několika týdny strávenými ve vesmíru, nicméně pro tehdejší laickou i odbornou veřejnost byla doba prvních stanic neustálým posouváním hranic při současném očekávání bariéry, skrze kterou už lidské tělo nebude schopno proniknout. Ve stejné době probíhal závod obou kosmických velmocí v několika rovinách jak v civilní, tak ve vojenské odnoži kosmonautiky. O to větší naději pak přineslo tání bariér v první polovině sedmdesátých let, jež vyvrcholilo společným letem sovětského Sojuzu a amerického Apolla. Naděje na postupné sbližování obou rivalů však vzaly záhy zasvé a brzy byly vzájemné vztahy opět na bodu mrazu. Když se v roce 1986 vydal za hranice atmosféry první modul sovětské stanice nové
Tento čtvrtek mělo dojít k prvnímu letu ruské zásobovací lodi Progress po takzvaném superrychlém letovém profilu. Loď měla u Mezinárodní kosmické stanice zadokovat už 3,5 hodiny po startu. Doposud se používal rychlý letový profil v délce trvání šest hodin. Ke startu nakonec nedošlo a v náhradním termínu stanoveném na tuto sobotu bylo nakonec řečeno, že se poletí delším dvoudenním profilu a premiéra rychlejšího profilu se odkládá. To ale nebrání tomu, abychom se na tento zajímavý manévr nepodívali blíže. Možná někoho překvapí, že let k cílovému tělesu v délce trvání 3,5 hodiny není vůbec rekordní. Více už v článku.
20. února 1986 krátce před půl třetí ráno místního času se nad Bajkonurem rozzářila obloha a ozval se hromový rachot. Ze startovní rampy 200L se právě zvedal Proton-K, pod jehož aerodynamickým krytem na špici se skrýval dlouho očekávaný stroj – základní blok stanice nové generace. Základní blok nesl tovární označení 17КS №12701 a mezi svými tvůrci byl znám také jako DOS-7. Nosič opět fungoval bezvadně a po navedení na předběžný orbit dostal onen stroj název, jež se stane legendou – „Mir“. Tentokrát neměl být DOS-7 monolitní stanicí, jeho koncepce byla modulární a předpokládala v průběhu několika let připojení dalších pěti modulů, jež měly nebývale rozšířit možnosti výzkumu a pozorování zemského povrchu, mikrogravitace, prostředí nízkého orbitu, vesmírných těles a dalších oblastí zájmu vědců a výzkumníků. Osud stanice Mir by vydal na velmi tlustou knihu (a koneckonců vícero velmi tlustých knih na téma Mir už spatřilo světlo světa), ovšem náš seriál je zaměřen čistě na program Saljut a Mirem se zabývat nebude. Čtenáři si však zajisté mohou klást otázku, proč je zde Mir
Nad kosmodromem Bajkonur se stahují mračna. Teplota klesá pod nulu a fouká silný vítr. Přestože podmínky nejsou optimální, sovětská administrativa se odhodlá zariskovat a dává startu nejsilnější sovětské rakety Eněrgija zelenou. Na „hřbetu“ super nosiče je poprvé a naposled ukotvený majestátní kosmoplán Buran, důstojná odpověď na americký program Space Shuttle. Motory rakety Eněrgija zaburácí a z rampy se zvedá hustý a neproniknutelný dým, který zakrátko zahalí i celý nosič s nákladem. Výkonný nosič stoupá k obloze, dlouhý plamen nakrátko osvítí hustá oblaka a pak raketa i s drahocenným nákladem mizí z dohledu. Přístroje signalizují, že let probíhá v pořádku a přibližně ve 40-ti kilometrové výšce se oddělují bloky prvního stupně a po osmi minutách se uvolní také druhý centrální stupeň. Od té chvíle vše záviselo pouze na kosmoplánu Buran. Měl být chloubou a technickým zázrakem tehdejšího režimu a přestože nezklamal, osud mu vybral jinou cestu.
Skafandr pro výstupy do volného prostoru lze přirovnat k jakémusi obalu, jenž chrání svého nositele před všemi nepřízněmi okolního nepřátelského prostředí. Lidské tělo tak s jeho pomocí odolává chladu, radiaci, nízkému tlaku a nedostatku kyslíku. Všechny tyto aspekty kosmické skafandry od počátku splňovaly. Postupně se také zvyšovala výdrž a úroveň práceschopnosti kosmonautů, vystupujících do volného prostoru. Stále však cosi překáželo. Když pomineme lunární skafandry A7L/LB, všechny obleky, používané pro EVA sdílely stejný limitující prvek. K jejich funkci bylo třeba kabelu. Ať už jeho prostřednictvím kosmonauti a astronauti dostávali životodárný kyslík, či z něj jejich skafandry čerpaly elektřinu, pořád tady byl. Ovšem s nástupem nových typů stanic a také s příchodem amerického Shuttlu začínalo být jasné, že kabel musí zmizet. Stejně jako je třeba v jistý okamžik přetnout pupečníkovou šňůru právě narozeného dítěte, aby začalo existovat jako samostatná entita, i u skafandrů musel tento krok nadejít. Zatímco u Američanů k tomu došlo už v roce 1983, Sověti na tento okamžik čekali o pět let déle…
Sovětský svaz se připravoval na další velký krok v oblasti orbitálních stanic. Jednomodulové Saljuty již nezvládaly experimenty a začala vznikat opravdová vesmírná laboratoř – Mir. Na stanici, která se jako první skládala z více modulů, měla probíhat opravdová věda. Jenže Sojuz musí sloužit ne jen jako vesmírný taxík, ale hlavně jako vždy připravený záchranný člun a 180 dní je na opravdové vědecké experimenty málo. Speciálně pro Mir proto vznikl nový modifikovaný Sojuz.
Všechno jednou končí. Této kruté pravdě neuteče ani dospělácká dovolená, ani dětské prázdniny. Stejně tak i náš seriál TOP 5, který vycházel každý prázdninový pátek, dnešním dílem končí, nebo si alespoň dává desetiměsíční pauzu – jak se dočtete v závěru článku. V redakci jsme proto přemýšleli, jaké téma vybrat pro zakončení první série našeho oblíbeného seriálu. Chtěli jsme, aby téma bylo důstojné, ale přitom odlehčené – žádné havárie ani nic podobného. Nakonec jsme se rozhodli, že Vám dnes připomeneme kosmonauty, u kterých hrála hlavní roli délka pobytu ve vesmíru.
Zakroužkujte si ve svých kalendářích pondělí 24. srpna. Právě v tento den bude mít v České republice dvě přednášky bývalý americký astronaut Scott Edward Parazynski. Čtyřiapadesátiletý lékař má za sebou pět misí raketoplánů. navštívil ISS i Mir a ve vesmíru strávil 57 dní, 15 hodin a 34 minut. Do historie se mimo jiné zapsal sedmi výstupy do volného kosmu o celkové délce 47 hodin a 5 minut. Asi nejznámějším úkolem, který plnil, byla oprava poškozeného solárního panelu na ISS, který se během rozevírání natrhl. Scott Parazynski bude mít v pondělí 24. srpna dvě přednášky pro veřejnost. Ty proběhnou v budově Akademie věd České republiky na Národní třídě v Praze. Předpokládaný začátek první přednášky je v 17:00, druhé pak v 19:00. Všichni fanoušci kosmonautiky tak mají jedinečnou možnost setkat se osobně s bývalým astronautem.
Jestli jsme před prázdninami něčemu nevěřili, tak je to masivní úspěch, který u našich čtenářů sklízí seriál TOP5. Ano, mysleli jsme si, že se Vám bude líbit, ale úspěch dosavadních dvou dílů (Nerealizované supernosiče a Nejúžasnější přistání) nám doslova vyrazil dech. Doufáme, že se Vám bude líbit také díl třetí, ve kterém si posvítíme na orbitální stanice – místa, které nám otevřela cestu k nové rovině kosmonautiky. Na jejich palubě můžeme provádět nejrůznější experimenty a zároveň sbírat zkušenosti s opravdu dlouhodobými pobyty ve stavu beztíže. Kterých pět kosmických stanic ale vystoupá do našeho žebříčku?
Co byste odpověděli, kdyby se vás někdo zeptal, zda chcete být astronautem? Myslíte si, že člověk, který většinu svého života činí vše, co jen může, aby se mu jeho sen splnil a stal se astronautem, by v této chvíli svoji cestu vzdal? Konec minulého dílu Vesmírných osudů byl předvídatelný, ale další cesta Christophera Hadfielda už tolik ne. V roce 1992 se stal členem nového čtyřčlenného oddílu kanadských astronautů a začal dlouhý a náročný výcvik. Už na počátku výcviku si Chris uvědomil, že samotné přijetí mezi astronauty, dokonce ani mnoho cenných zkušeností z doby, co dělal pilota, z něho astronauta neudělá. Dokonce ani, když podstoupí všechny simulace a výcvik stále ještě není tím, kdo by se mohl nazývat astronautem. Co je tou hranicí? První let do vesmíru? První výstup do volného prostoru? Nebo první úspěšné vyřešení krizové situace? Neexistuje na to jednoznačná odpověď, ale rozhodně stojí za to ji zkusit najít.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
