Štítek ‘Koroljov’

Vostok – úsvit věku kosmického (19. díl)

Sergej Koroljov

Nad kosmodromem svítilo na téměř bezmračném modrém nebi zářivé slunce a jeho paprsky osvětlovaly raketu, od níž se jako jemný závoj vlnily obláčky odpařujícího se kyslíku. Téměř idylický pohled však skrýval obrovskou nervozitu. O pár desítek metrů dál, v bunkru řízení startu, mezitím přítomní nervózně hleděli na ručičky hodin, které se až mučivě pomalu sunuly k deváté hodině moskevského času. Hned vedle hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova stál Pavel Popovič, jeden z předvojové šestice kosmonautů, na něhož připadla úloha udržovat spojení během prvních fází letu. Před dvěma hodinami mu Koroljov ukázal červený telefon v rohu a řekl mu: „Pavle Romanoviči, stůjte u toho telefonu a nepouštějte mě k němu i kdybych na vás křičel. Dobře?“ Telefon byl používán pro závažné okolnosti, stačilo vzít jeho sluchátko, vyslovit jediné slovo – a celý proces předstartovních příprav by se zastavil. Když se pak objevil jakýsi menší problém, který mohl znamenat ohrožení startu, Koroljov se otočil a zamířil k onomu přístroji. Popovič mu zastoupil cestu a pravil: „Vy sám jste mi přikázal, abych vás k tomu telefonu nepouštěl…“ Koroljov začal rudnout a všichni kolem očekávali jeho typický výbuch hněvu. Náhle se z amplionu na stěně ozvalo hlášení, že vše opět plyne podle plánu a Koroljov se uklidnil. O pár dní později Popovičovi řekne: „Byl jsi chlapík, s tím telefonem. I ve vesmíru je třeba se nelekat. Teď už vím, že to zvládneš.“ Zatím se však ještě psal dvanáctý duben a na vrcholu rakety seděl mladý muž v očekávání velkého okamžiku…

Vostok – úsvit věku kosmického (18. díl)

Gagarinův domek na Bajkonuru

Takzvaná „ploščadka 2“ na kosmodromu Bajkonur byla donedávna využívána jako zázemí pro obsluhu startovní rampy číslo 1, tedy historického komplexu, z něhož do vesmíru zamířil první Sputnik, první živý tvor, první sondy k Měsíci, Marsu a Venuši. Pokud bychom vyšli od montážní haly MIK a přešli místní hlavní cestu, po několika desítkách metrů bychom narazili na dva malé dřevěné domky. Ty zde byly zbudovány pro dvě nejdůležitější osobnosti raketového vojenského průmyslu padesátých let – hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova a velitele strategických raketových vojsk Mitrofana Nedělina. Dva pokoje, kuchyně, toaleta a koupelna nejsou na dnešní poměry žádným velkým luxusem, ovšem na tehdejší dobu a místní podmínky se jednalo o velmi pohodlné ubytování. Při výbuchu rakety R-16 na rampě 41 v říjnu 1960 však Nedělin zahynul a jeho domek osiřel. V první polovině dubna 1961 však znenadání nenápadná stavba opět našla svůj smysl, a to díky jedné příliš zdlouhavé proceduře. Aniž to kdo tehdy tušil, z dvojice domků ten blíže k rampě se stane putovním místem a svatyní pro všechny, kdo se vydávali a vydávají do vesmíru z půdy polygonu v kazašské stepi…

Vostok – úsvit věku kosmického (16. díl)

Předseda Státní komise Konstantin Rudněv

Po úspěšném letu lodi 3KA No2 s pejskem Zvjozdočkou a figurínou na palubě bylo teoreticky vše připraveno na let s člověkem. Při bližším pohledu však zbývalo vyřešit několik důležitých problémů. Prvním z nich byla závažná situace, jež vyvstala poté, co se u lodi 3KA No2, stejně jako u předchozího letu, neoddělila „kabel-mačta“, tedy kabelový svazek propojující přístrojový úsek s návratovou kabinou. Jak již bylo v jednom z předchozích dílů řečeno, z nepochopitelných důvodů se tímto selháním nikdo zvlášť nezabýval. Dokonce v podkladech S. P. Koroljova k zasedání Státní komise bylo u prvního letu kabiny 3KA poznačeno „Loď vypuštěna na plánovanou orbitu. Přístroje pracovaly normálně. Přistání proběhlo normálně.“ U druhého startu pak byla pouze strohá poznámka „stejně tak“. Dalším problémem, který bylo nutné vyřešit, byla funkce systému zabezpečení životních podmínek, konkrétně vysoušeče. Zde bylo rozhodnuto o instalaci prozatímní varianty s tím, že pro jeden oblet Země postačí. Opět se nijak zdlouhavě neřešilo, co by se stalo v případě, že by se brzdicí zážeh nepodařil a kabina by musela na oběžné dráze zůstat až deset dní do doby, než by ji přirozené brzdění o atmosféru vrátilo zpět k Zemi. Ani nouzové prostředky pro přistání kosmonauta mimo určenou oblast nevzbuzovaly důvěru. I zde zainteresovaní tiše akceptovali rizika, která z dané situace vyplynula. 29. března 1961, čtyři dny po letu lodi 3KA No2, se ve čtyři hodiny odpoledne sešla v pracovně Konstantina Rudněva sešla pod jeho vedením Státní komise, jež měla rozhodnout o realizaci prvního letu s člověkem na palubě. Po dvouhodinovém jednání nechal Rudněv hlasovat všechny přítomné, zda jsou pro to, aby následující let byl uskutečněn s člověkem na palubě. Nikdo nebyl proti. Jako termín startu bylo určeno období mezi 10. a 20. dubnem. Přípravy na historickou misi se dostaly do cílové rovinky…

Vostok – úsvit věku kosmického (15. díl)

Simulátor lodi 3KA v LII Gromova

Elitní šestice prvního sovětského oddílu kosmonautů se na začátku léta dostala do kolotoče intenzivního výcviku, který byl prokládán lékařskými testy a prověrkami. Gagarin, Něljubov, Bykovskij, Titov, Popovič a Nikolajev byli zasvěcováni do tajemství konstrukce lodi 3KA a pod vedením instruktora Marka Gallaje se seznamovali se situacemi, které je mohly během letu potkat. Kosmonauti byli skutečně v jednom kole a jejich manželky si jich příliš neužily. Součástí výcviku byly i simulace na trenažéru kabiny Vostok, který byl instalován ve druhém patře LII (Leteckého výzkumného institutu M. M. Gromova). Jak již bylo řečeno v jednom z předchozích dílů seriálu, trenažér byl instalován poté, co bylo pro jeho umístění v laboratoři číslo 47 LII nutné vybourat otvor ve vnější zdi. Trenažér to byl z dnešního pohledu poměrně rudimentární, nicméně již tehdy nechyběla projekce hvězdného nebe a zjednodušeného obrazu Země v iluminátorech. Vybavení kabiny se téměř nelišilo od skutečných lodí 3KA a kosmonauti tak mohli prožívat na tu dobu poměrně věrnou iluzi skutečného letu. Nácviky probíhaly v jistém smyslu skupinově, šestice vždy byla v laboratoři společně, přičemž jeden z kosmonautů prováděl simulaci a ostatní sledovali jeho počínání. V průběhu simulací kosmonauti také nacházeli některé nedostatky nebo nedomyšlené detaily, s nimiž se na přímé Koroljovovo přání dělili s konstruktéry Vostoku. Některé připomínky byly skutečně zahrnuty do finální podoby lodi. Stále však nebylo zcela jasné, který ze šestice mladých mužů bude tím, kdo osedlá loď 3KA jako první, ani to, kdy se tak stane…

Vostok – úsvit věku kosmického (12. díl)

Semjorka

Po posledním letovém testu lodi 1K v prosinci 1960, který neplánovaně prokázal funkčnost záchranného systému, bylo možné začít pracovat na kompletaci lodí verze 3KA, tedy té verze, která na orbitální dráhu poveze lidskou bytost. V jedné z hal OKB-1 se začaly ve druhé polovině prosince zhmotňovat lodě, které se podobaly těm, které do vesmíru vozily pejsky a další drobnou havěť, přesto však byly v některých ohledech odlišné. V dnešní terminologii bychom mohli říci – byly v plné výbavě. Byl na nich instalován systém zabezpečení životních podmínek, kompletní systém radiospojení, zkrátka všechno tak, jak to mělo být pro lety s lidmi. Loď byla dokonce osazena i katapultovacím křeslem a připraven byl i pasažér. Nejednalo se však o jednoho z dvaceti vybraných mladých stíhacích pilotů, ani o některého z mužů, které později milovníci konspiračních teorií pasovali do role nešťastných kosmonautů, kteří za svou pionýrskou cestu do vesmíru zaplatili životem. Jméno dotyčného pasažéra znělo „Ivan Ivanovič“ a přestože se to v něm hemžilo životem, on sám byl navýsost neživý…

Vostok – úsvit věku kosmického (11. díl)

Vostok

Lodě projektu Vostok byly od počátku koncipovány jako dvoudílné. Jednu část měla tvořit návratová kabina, jež měla obsahovat vše důležité pro pobyt pokusných zvířat, kosmonauta nebo špionážní fotoaparatury. Druhým dílkem skládačky pak byl přístrojový úsek. V něm měly být soustředěny komponenty a agregáty nutné pro fungování lodě na oběžné dráze. Zřejmě tím nejdůležitějším, co přístrojový úsek obsahoval, byl brzdicí motor. Bez něj by se loď teoreticky nemohla dostat z oběžné dráhy do atmosféry (byť, jak ještě uvidíme, řešení pro případ selhání motoru se našlo). V prvních náčrtech lodě se přístrojový úsek nacházel vzhledem k návratové kabině vepředu, nakonec se ale dostala do popředí koncepce, která počítala s umístěním přístrojového úseku za kabinou. Velmi přísné požadavky na objem a hmotnost jednotlivých systémů hnaly konstruktéry na hranu tehdejších možností. Jak vzpomínal pozdější kosmonaut Oleg Makarov, který jako mladičký inženýr OKB-1 pracoval právě na projekci přístrojového úseku a rozmístění aparatur v jeho útrobách, nebyla to zdaleka jednoduchá práce a podoba tělesa, které pomáhalo tvořit ikonický vzhled první pilotované lodi světa, se několikrát měnila…

Vostok – úsvit věku kosmického (8. díl)

Vostok s posledním stupněm nosné rakety

Typické tajnůstkářství, se kterým sovětská strana přistupovala ke svému kosmickému programu, bylo v ostrém kontrastu k americké otevřenosti. Přestože historie ukázala, že druhý zmíněný přístup je v dlouhodobém pohledu správný, zpočátku přinášelo urputné zatajování všeho a všech Sovětům jistou výhodu. Zvenčí se zdálo, že jejich technika je téměř bezchybná a zatímco americké stroje vybuchovaly a selhávaly v přímém přenosu, sovětské sdělovací prostředky přinášely výlučně povzbudivé zprávy o dalším úspěchu domácí techniky. Část tohoto tajnůstkářství lze přičíst faktu, že pro kosmický program byly využívány stroje vojenské povahy, nadto relativně nové, například nosič R-7. Totéž bylo možné říci i o lodích Vostok. Jak si možná vážený čtenář pamatuje, jejich vznik byl umožněn duálním využitím základní platformy – mimo letů s lidskou posádkou byly jiné varianty zamýšleny pro fotorozvědku. Z tohoto důvodu měli Sověti tendenci tajit dokonce i hrubou podobu lodi, o detailech konstrukce ani nemluvě. Pokud lety dopadaly tak, jak dopadnout měly, eventuálně pokud selhání vyústilo v dopad na území SSSR, vše bylo z tohoto hlediska v pořádku. Jenže co se stane, když návratová kabina přistane „na cizím dvorku“? Do nepovolaných rukou by tak mohly padnout nejen informace o systémech lodi, ale také o tom, do jaké úrovně je rozvinuta sovětská technika, přičemž sám Koroljov se jednou vyjádřil v tom smyslu, že je mu stydno, s čím jsou nuceni létat. Řešení potenciálně prekérní situace bylo jednoduché. Neslo název APO…

Vostok – úsvit věku kosmického (7. díl)

Mstislav Keldyš

V létě 1960 byl optimismus vedoucích pracovníků sovětského kosmického programu téměř bezbřehý. V srpnu se podařilo poprvé úspěšně vrátit z orbitální dráhy živé bytosti – pejsky Bělku a Strelku plus další drobné osazenstvo lodě 1KNo2. Hlavní konstruktér OKB-1 Koroljov, „hlavní teoretik kosmonautiky“ Mstislav Keldyš, stejně jako předseda vojensko-průmyslové komise při Ústředním výboru KSSS a další se snažili kout železo, dokud bylo žhavé. Ještě v září 1960 předložili Ústřednímu výboru nástin dalších kroků směřujících k letu člověka do vesmíru. V něm jsou předvídány jeden až dva bezpilotní starty lodí 1K (Vostok-1, jak jsou v dokumentu i jinde označovány) v říjnu a listopadu, následovat měly ještě během listopadu dva taktéž bezpilotní starty varianty lodi určené pro lidskou posádku, a konečně v listopadu nebo prosinci měl přijít na řadu let s člověkem na palubě. Dokument podepsaný šestnácti nejdůležitějšími figurami tehdejší sovětské kosmonautiky byl členy Ústředního výboru vzat na vědomí a 11. října vyšlo ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů číslo 1110-462, které ony kroky oficiálně posvěcuje a zavazuje výše zmíněné, aby je v daných termínech uskutečnili. Jak ale vážený čtenář zajisté ví nejen z historie, ale jistě i z vlastní zkušenosti, člověk míní, realita mění…

Vostok – úsvit věku kosmického (5. díl)

Sergej Koroljov

Asi málokdo si dokáže představit, pod jak velkým tlakem pracovali muži a ženy, kteří připravovali první lety pilotovaných kosmických lodí, a je lhostejné, na čí straně tito často bezejmenní hrdinové byli. Jak SSSR, tak USA chtěli mít svého člověka ve vesmíru co nejdříve. Zatímco Spojené státy tak činily naprosto otevřeně a tím pádem pod ostřížím zrakem médií a potažmo veřejnosti, Sověti svůj program provozovali skrytě. To ovšem neznamená, že by jejich práce byla lehčí. Tlak na ně byl vyvíjen, nikoli ovšem ze stran veřejnosti, nýbrž ze strany vedení státu. K tomu paradoxně připočtěme otevřené informování Američanů o jejich vlastním programu, které nenechávalo nikoho na pochybách, že NASA neotálí ani minutu, a v neposlední řadě tady byl neustále ubíhající čas. Ne, Sergej Koroljov a jeho lidé si rozhodně neužívali klidného spánku. Věděli, že každý den se počítá a každé škobrtnutí může znamenat fatální ztrátu vůči rivalovi. Proto občas bylo třeba učinit více či méně riskantní rozhodnutí. Někdy tato rozhodnutí přinesla prohru, jindy zase triumf…

Vostok – úsvit věku kosmického (4. díl)

Loď 1KP

Na jaře 1960 se dala do pohybu mašinérie letových zkoušek lodí, jejichž jedna varianta měla posléze dopravit na oběžnou dráhu člověka. Překotné tempo vývoje znamenalo, že se mnoho věcí a procesů dělo současně, byrokracie protentokrát v mnoha případech šla stranou a mnohdy se papírově potvrzovalo to, co již dávno existovalo ve fyzické formě. Na konci dubna 1960 kosmodrom, jehož jméno v té době ještě neznělo „Bajkonur“, přivítal první stroj programu Vostok. Zjednodušený exemplář 1KP No1 měl za úkol vyzkoušet funkci základních prvků lodě. Jeho tvůrci chtěli potvrdit své premisy ohledně orientačního systému, telemetrie, radiového spojení, ovládacího systému a v neposlední řadě také brzdicího motoru TDU. Lodě 1KP nebyly vybaveny tepelnými štíty, proto byla letenka pro tento stroj jednosměrná, při vstupu do atmosféry se návratová kabina měla rozpadnout a shořet stejně jako přístrojový úsek, u něhož se s tímto průběhem počítalo pro všechny varianty lodí Vostok. Napětí na kosmodromu bylo hmatatelné – čas běžel a všichni si velmi dobře uvědomovali, že závod se Spojenými státy o vyslání prvního člověka do vesmíru mohl mít pouze jediného vítěze. O další porci motivace se staral hlavní konstruktér Sergej Koroljov. U již tak dost autoritativního muže se s tím, jak se blížil start, stále častěji objevovaly jeho pověstné výbuchy hněvu, při nichž by se ti, kdo byli jejich terčem, nejraději zahrabali pod zem. Všichni nicméně věděli, že nyní si nemohou dovolit žádné selhání nebo chybu. V sázce bylo příliš mnoho.