Štítek ‘Japonsko (JAXA)’

Japonský polotajný satelit

Pravidelní čtenáři našeho webu vědí, že většinu satelitů na oběžné dráze tvoří družice, které nejsou tajné. Ty slouží vědě, výzkumu, komunikaci a nebo šíření televizního signálu. Pak existují i družice tajné, které vypouští Spojené státy, Rusko i Čína – u těchto satelitů je každý start malou detektivkou,ve které se z nepřímých náznaků zjišťuje, jaký účel může satelit plnit a na jakou dráhu míří. Jenže ve skutečnosti existuje i kategorie třetí – jde o satelity polotajné, přičemž jednoho zástupce této skupiny vypustilo Japonsko na oběžnou dráhu v úterý 24. ledna v 8:44 našeho času. U této družice známe její úkol, jsou k dispozici i základní informace o její konstrukci, ale Japonci nebudou upřesňovat jeho oběžnou dráhu.

ŽIVĚ: Nejmenší z malých raket

O malých raketách na našem webu informujeme poslední dobou poměrně často. Leckoho by tak mohlo napadnout, která orbitální raketa je vlastně nejmenší. A dnes tito tazatelé dostanou názornou odpověď. Ke svému prvnímu a zároveň poslednímu startu se chystá japonská raketa SS-520. Její rozměry si člověk podvědomě odmítá spojit se zařízením, které vynáší náklad na oběžnou dráhu – při startu váží jen 2,6 tuny, na výšku má devět a půl metru a průměr je pouze 52 centimetrů. Reálně jde o lehce upravenou suborbitální (sondážní) raketu S-520, která dostala do vínku dodatečný třetí stupeň. Malá raketa vynese jen malý náklad – v případě SS-520 se bavíme jen o pár kilogramech. Startovat by měla zítra v 0:48 našeho času z japonského kosmodromu Učinoura.

Japonský průzkumník radiačních pásů

Vylepšená japonská raketa Epsilon odstartovala v úterý 20. prosince v poledne našeho času k nočnímu nebi z rampy kosmodromu Kagošima na ostrově Kjúšú. Šlo o premiérový let této vylepšené varianty a nákladem na této misi byl výzkumný satelit označovaný zkratkou ERG (Exploration of Energization and Radiation in Geospace). Tato družice se vydala na silně protáhlou oběžnou dráhu, která protíná van Allenovy pásy kolem Země. Právě na jejich výzkum se nová sonda zaměří. Japonci si od ní slibují lepší pochopení částicově-vlnové interakce v tomto silném magnetickém poli.

HTV-6 u stanice – baterie dorazily

Čtyři dny po vzorném startu z kosmodromu Tanegašima v jižním Japonsku dorazila včera zásobovací loď HTV-6 k Mezinárodní vesmírné stanici. Ve svých útrobách nesla čtyři a půl tuny vybavení, jídla, oblečení a experimentů. Deset metrů dlouhá loď přiletěla ke stanici odspodu a přibližovala se postupně – vždy zastavila v předem určených bodech a teprve když pozemní týmy uznaly, že je vše v pořádku, mohlo přibližování pokračovat. Celý setkávací proces ale probíhal rychleji, než se čekalo a staniční robotická paže tak japonskou loď zachytila už v 11:37 našeho času, tedy zhruba o 20 minut dříve oproti plánu. Stanice v té době prolétala 402 kilometrů nad Chile.

Bílý čáp vynesl i cubesaty

Včerejší start šesté zásobovací lodě HTV byl úspěšný a stroj již míří vstříc mezinárodní vesmírné stanici, se kterou by se měl spojit v úterý kolem našeho poledne. Loď nazvaná též Kounotori (v japonštině Bílý čáp) nese na své palubě mnoho důležitých nákladů – od náhradních baterií pro ISS, přes 600 litrů vody a vědecké experimenty až po cubesaty. Právě těmto drobečkům věnujeme náš dnešní článek, protože jejich úkoly jsou velmi různorodé a krásně demonstrují, jak široké jsou možnosti těchto malých družic.

ŽIVĚ A ČESKY: Japonský náklaďák pro ISS

O zásobování Mezinárodní vesmírné stanice se stará hned několik zásobovacích lodí – ze všech nejméně je ale vidět japonská loď HTV, která startuje sotva jednou za rok. Dnes přichází chvíle, kdy se můžeme podívat na start japonské rakety H-IIB, která vynáší právě tuto zásobovací loď vstříc ISS. Rozhodli jsme se proto Vám tento start zprostředkovat v rámci našeho živě a česky komentovaného přenosu. A pokud ještě váháte, dovolím si upozornit, že se startuje z kosmodromu Tanegašima, který je velmi fotogenický – startovní rampa stojí v těsné blízkosti rozeklaného pobřeží.

Nová mezinárodní stanice? Minimálně dva obytné a laboratorní moduly, říká Michal Václavík

Ještě nemá ani jméno, neznáme její přesnou velikost ani podobu, přesto se o ní začíná stále častěji mluvit a už se na ní i pracuje, byť jen v rámci mezinárodních jednání. Řeč je o nástupci Mezinárodní vesmírné stanice, který má vzniknout v tzv. cislunárním prostoru. Stanice má přinést důležité informace pro cestu lidí k Marsu a možná umožní i pilotované výpravy nap ovrch Měsíce. Kolem celého projektu koluje velké množství otázek, proto jsme kontaktovali Michala Václavíka z České kosmické kanceláře s žádostí o rozhovor na toto téma.

Japonci vypouští meteodružici

Zítřejší ráno bude v oblasti kosmonautiky patřit Japoncům. Z kosmodromu Tanegašima by měla v 7:20 našeho času startovat raketa H-IIA, která má za úkol vynést na oběžnou dráhu meteorologickou družici Himawari-9. Tanegašima patří mezi nejkrásnější kosmodromy, protože startovní rampa stojí přímo na pobřeží mezi skalami, o které se často tříští vlny. Zkrátka a dobře bývají přenosy z tohoto kosmodromu vždy divácky velmi atraktivní – start Vám proto rádi zprostředkujeme formou dnešního článku.

Iontový pohon pro BepiColombo nainstalován

Evropsko-japonská mise BepiColombo se dočkala dalšího velkého posunu vpřed. Do přeletového modulu byly nainstalovány čtyři iontové motory T6, které budou potřeba během šest a půl roku dlouhé cesty k první planetě sluneční soustavy. Přeletový modul bude mít za úkol dopravit k Merkuru evropskou sondu MPO (Mercury Planetary Orbiter) a japonskou MMO (Mercury Magnetospheric Orbiter). Čtyři iontové motory jsou umístěny na spodní straně tohoto modulu a jejich úkolem bude provádět korekce dráhy, přičemž jednotlivé zážehy budou vzhledem k nízkému tahu iontových motorů trvat i několik měsíců. Iontové motory pracují na principu ionizace paliva, k čemuž potřebují elektrickou energii,o jejíž dodávku se postarají solární panely. Motory T6 díky tomu urychlí misi BepiColombo až 15× efektivněji, než by to zvládly motory na principu chemického spalování. Nevýhodou je naopak nízký tah, který vyžaduje opravdu dlouhé zážehy.

Kdy budou potřeba kapitáni slunečních plachetnic? (1. díl)

Idea sluneční plachetnice se objevuje již na počátku kosmického věku, avšak její konkrétní realizace je stále na úplném začátku. Podívejme se, jak daleko jsme od budoucnosti, ve které kapitáni pod plachtovím dobývají vesmírný prostor. Vesmírná či sluneční plachetnice se vyskytuje například v knize Pierra Boulleho Planeta opic. Ještě dříve se objevila v povídce Cordwinera Smitha „The Lady Who Sailed The Soul“ z roku 1960 nebo v povídce známějšího autora Arthura C Clarka „The Wind from the Sun“ z roku 1963 o závodu slunečních plachetnic na zemské orbitě. U těchto lodí se využívá tlaku záření, které je vyzařováno Sluncem a dopadá na „plachtu“ vesmírného plavidla. V daném případě dominantně jde o světelné záření, které vyvíjí v normální situaci zhruba o dva až tři řády větší tlak než sluneční vítr složený z nabitých částic. Plachta musí mít velmi velkou plochu, protože výsledný tlak záření je velmi malý. Výhodou je, že působí neustále. Problém nastane, pokud se chceme dostat do vzdálených oblastí Sluneční soustavy a ještě větší je, pokud zamíříme k jiným hvězdám. Za dráhou Jupitera je intenzita a tlak světla ze Slunce už pro plachtění slabý. Na způsoby, jak tuto situaci řešit se podrobněji podíváme za chvíli.