NASA
Americký kongres schválil návrh zákona o rozpočtovém sladění, který zahrnuje téměř 10 miliard dolarů na programy NASA pro pilotované vesmírné lety.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americký kongres schválil návrh zákona o rozpočtovém sladění, který zahrnuje téměř 10 miliard dolarů na programy NASA pro pilotované vesmírné lety.
Zástupce DARPA uvedl, že agentura zrušila projekt vesmírného jaderného pohonu DRACO, který vyvíjela společně s NASA. Důvodem je částečně analýza, která ukázala, že vývoj byl předběhnut pokrokem v konvenčních nosných systémech.
Americká Národní geoprostorová agentura 2. července oznámila, že v rámci svého programu Luno, iniciativy zaměřené na rozšíření integrace umělé inteligence a komerčních dat do operací národní bezpečnosti, udělila zakázky komerčním firmám zabývající se družicovými snímky a analýzou v hodnotě přes 70 milionů dolarů.
Sněmovna reprezentantů dnes schválila zákon o federálním rozpočtu na letošní fiskální rok 2025 v jeho senátní verzi, tedy včetně všech peněz pro NASA, které navrhl Ted Cruz. Nyní zákon půjde do Bílého domu k zítřejšímu Trumpovu podpisu.
Francouzský startup Latitude, který vyvíjí nosnou raketu Zephyr, podepsal smlouvy o expanzi do větších výrobních prostorů. Společnost doufá, že v příštím roce provede první start z Francouzské Guyany.
Společnost Boeing dodala společnosti SES další dva širokopásmové družice O3b mPower s hardwarovými opravami. Družice nesou přepracované energetické moduly, které mají řešit elektrické problémy, které se vyskytly u prvních šesti družic.
Startup Atomic-6, který se zabývá kompozitními materiály, uzavřel s americkými vesmírnými silami dohodu v hodnotě 2 milionů dolarů na vybudování svého solárního pole pro vojenské družicové aplikace.
Společnost Planet Labs získala víceletý kontrakt v hodnotě přibližně 280 milionů dolarů na dodávku družicových snímků a geoprostorových informací německé vládě.
Družice MethaneSAT, která byla vynesena v březnu minulého roku, selhala. Družice byla určena k měření emisí metanu.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Almaz byl pro konstrukční kancelář CKBM Vladimira Čeloměje významným programem, od kterého si mnozí slibovali velké věci. Špionáž v reálném čase, rychlé hrubé vyhodnocování pozorování přímo na palubě, stovky metrů fotomateriálu dopraveného na zemi pomocí autonomní kapsle a navíc i pozorování a experimenty v zájmu národního hospodářství – co si přát více? Ovšem realita byla trochu jiná. Už v počátcích pilotovaného programu začalo být zřejmé, že přítomnost lidí na palubě špionážní kosmické techniky nepřináší nijak významné výhody oproti automatickým družicím. Inženýry v CKBM navíc trápil ne zrovna povzbudivý výsledek dosavadního průběhu programu. Z dosavadních dvou stanic z různých důvodů fungovala pouze jedna a i v jejím případě nebylo vzhledem k původním plánům příliš důvodů k úsměvu: na palubě OPS-2 (nazvané oficiálně Saljut 3) pracovala pouze jedna posádka po dobu dvou týdnů. To bylo dost málo na projekt, který už spolykal stovky milionů rublů. Reputaci programu Almaz měla zachránit další stanice, exemplář s výrobním číslem №103. Jeho označení OPS-3 však, stejně jako u předchozích Almazů, znali jen zasvěcení. Veřejnost měla mít za to, že se jedná o další
V roce 1969 začali konstruktéři z kanceláře CKBEM pracovat na trupech stanic, jež přebrali ze zpožděného programu Almaz. „Osvojené“ trupy měli přetvořit v DOS, tedy „Dlouhodobé orbitální stanice“. Trupy byly celkem čtyři a v letech 1971-1973 už byly tři z nich pod názvem Saljut vypuštěny na orbit. Zatímco vojenský program Almaz se mezitím dokázal vzpamatovat a zajistit alespoň jeden úspěšný pobyt posádky na palubě vojenské stanice (pro zmatení zahraničních pozorovatelů též vypuštěné pod názvem Saljut), jeho civilní protějšek na úspěch teprve čekal. V roce 1971 sice na palubě prvního DOSu posádka pobývala tři týdny, při návratu však vinou dekomprese návratového modulu transportní lodi přišla o život. Takováto mise se přes splněný program práce na stanici úspěchem nazvat nedá. V roce 1974 zbýval konstrukční kanceláři CKBEM poslední trup převzatý z výrobní linky konkurenční CKBM na konci minulé dekády. Do stanice DOS-4 vkládali její konstruktéři velké naděje, přestože bylo stále více jasné, že využití stanic podobného typu je velmi omezené…
Na východě se nesměle začínaly ukazovat první náznaky svítání, ale zatím ještě nad kazašskou stepí držela vládu noc. Uprostřed pustiny by však případný náhodný divák spatřil jasně osvětlené místo, jemuž vévodil vysoký stroj připomínající tužku. Nezaměnitelné kontury rakety Proton-K byly osvětleny oslňujícími reflektory. Obslužné plošiny a celá startovní rampa č. 81 byly liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával zápas lidí s technikou: specialisté celou noc pracovali na odstranění problémů v elektrickém systému, propojujícím nosič s jeho nákladem. Nyní bylo vše v pořádku a odtikávaly poslední sekundy před startem. Byl 26. červen 1974, přesně 3:38:00 místního času (1:38:00 moskevského času), když Proton ožil. Pomalu se vydal vzhůru, aby na určenou dráhu donesl nový přístav pro připravené posádky – stanici OPS-2, druhý stroj oficiálně neexistujícího programu Almaz. Proton-K splnil svou úlohu a po několika minutách byla stanice na určené orbitě. Rozvinula své antény a křídla slunečních baterií a poté, co byly provedeny prvotní prověrky jejích systémů bylo oznámeno světu, že Sovětský svaz vypustil novou stanici
Po tragédii Sojuzu-11 čekala na konstruktéry CKBEM obrovská hora práce. Po vyjasnění příčin katastrofy bylo rozhodnuto, že žádná další posádka nepoletí do vesmíru bez skafandrů. To ovšem znamenalo poměrně velký zásah do konstrukce transportní lodi. Skafandry a systémy pro zabezpečení jejich funkce zapříčinily redukci posádky ze tří mužů na dva. Nutné úpravy zabraly téměř celý rok a napříště měly dvoučlenné posádky startovat v nových skafandrech Sokol-K. V pozadí těchto změn však stále probíhaly práce v Chruničevu. Pod rukama tam technikům rostla stanice DOS-2, která byla víceméně kopií DOSu-1. Výběr posádky pro tuto stanici byl jedním z prvních úkolů nového náčelníka oddílu kosmonautů, Vladimira Šatalova, jenž v říjnu 1971 v této funkci nahradil generála Kamanina. Šatalov, sám veterán nezdařeného letu ke stanici, se dokázal dobře vžít do pocitů jež zažíval Alexej Leonov se svojí posádkou, když byli 48 hodin před startem vyměněni za jinou posádku. Jako velkorysé gesto proto jmenoval k prvnímu letu na novou stanici Alexeje Leonova a Valerije Kubasova. Kvůli nutným úpravám však vypadl z kola ven jejich druh, Pjotr
„Šatalov prostě nikdy neodstartuje napoprvé,“ žertovalo se mezi obsluhou startovní rampy 22. dubna 1971, když posádka Sojuzu sjížděla výtahem dolů k úpatí rakety. Šero nového dne pomáhalo zakrýt zklamání na tvářích mužů, kteří doufali, že jejich cesta povede toho dne vzhůru, nikoli dolů. Co však naplat – technika si postavila hlavu. Start měl proběhnout v 5:20 místního času, ale minutu předtím, než měly být zažehnuty motory nosné rakety, se neodpojil kabel, jenž dodával elektrickou energii do třetího stupně nosiče. Operátoři se obávali, že při startu může dojít k poškození rakety, nebo dokonce ke spuštění havarijního záchranného systému SAS. Sám šéfkonstruktér Mišin, působící současně jako technický ředitel startu, proto vzlet osobně odvolal. Podle přítomných byl možná na vině nezvykle silný déšť, jenž v hodinách před plánovaným startem bičoval kosmodrom, kombinovaný s nočním mrazem. Ať už bylo příčinou cokoli, posádka musela z lodi vystoupit a čekat na další příležitost ke startu. Pro Šatalova to nebylo nic nového – při jeho prvním letu na Sojuzu-4 v lednu 1969 došlo také k odkladu už
Zdálo by se, že rozhodnutím o použití korpusů stanic OPS „Almaz“ byla ta nejtěžší práce na projektu stanice DOS vykonána, ovšem nebylo tomu tak. Technické specifikace a řešení projektu OPS postavila před konstruktéry mnoho výzev, s nimiž se museli popasovat ve velmi krátkém čase. Způsob připojování dopravních lodí, zdroje energie, pohonný systém, orientační systém, systémy zachování životních podmínek a mnoho dalších aparatur bylo nutno přepracovat s využitím stávajících systémů transportních lodí Sojuz. Na konstruktéry a manažery neustále tlačil čas. Slib, jenž dali Ustinovovi, tedy že stanice bude vypuštěna přibližně do 12-18 měsíců od zahájení prací, byl zavazující a v rámci sovětského způsobu řízení velkých projektů hraničil s nemožným. Navíc animozita vedení obou konstrukčních kanceláří, jež v projektu figurovaly, nebyla zrovna podpůrným faktorem. Přesto hned od počátku tým CKBEM a inženýři z Chruničeva našli společnou řeč. Ti posledně jmenovaní stále ještě vzpomínali na časy, kdy byl jejich tým samostatnou kanceláří pod vedením Vladimira Mjasiščeva. V kooperaci na projektu DOS viděli příležitost jak se alespoň částečně vypořádat s Čelomějovými autoritářskými manýry a získat byť jen malou míru
Mnoho lidí bere dnes za naprostou samozřejmost fakt, že se nám čtyři stovky kilometrů nad hlavou prohání rychlostí 27 600 km/h obří a neuvěřitelně komplexní stroj, ve kterém lidé tráví dlouhé týdny a měsíce. Stanice ISS je mementem lidské vytrvalosti a vynalézavosti. Na její palubě prostřednictvím svých zástupců lidský rod žije a pracuje nepřetržitě už šestnáct let za hranicemi atmosféry. Ovšem i pro tak úžasný stroj, jakým ISS je, platí rčení, že stojí na ramenou titánů. Dlouhodobá lidská přítomnost ve vesmíru je něčím, co si člověk musel vydobýt postupnými krůčky, obrovskými náklady a občas i za cenu nejvyšších obětí. V historii lidské snahy rozšířit hranice svého teritoria má význačné místo program, jenž se na scéně objevil na konci šedesátých let a svým způsobem trvá až do dnešních dní. Jeho příběh není zejména v počátcích přímočarý, ovšem po překonání dětských nemocí prokázal kvality, díky nimž je pro něj v análech kosmonautiky vyhrazeno navýsost čestné místo. Paradoxem je, že se ve své podstatě nejednalo o jeden program, ale o dva. Navíc jeho realizaci předcházela jedna „krádež
Psal se počátek roku 1995. Jako každý rok, i nyní se schylovalo ke každoroční debatě o rozpočtu NASA. Jedním z těch, kteří se tradičně do debat, handrkování a tahanic zapojovali, byl i senátor John Glenn. Mezi členy amerického zastupitelského sboru bychom našli pouze málo lidí, jež by měli k NASA bližší vztah než právě tento muž. Jeden z první sedmičky amerických astronautů a první Američan, který vykonal orbitální kosmický let, byl po právu národním hrdinou. I nyní, tři dekády po jeho letu do historie a amerických učebnic dějepisu, jej každou chvíli někdo žádal o podpis, společnou fotografii nebo alespoň o potřesení rukou. Glenn seděl u svého stolu v pracovně a probíral se podklady k nadcházející debatě. Zrovna byl zahloubán do knihy „Space Physiology and Medicine“, která byla dílem několika lékařů ve službách NASA. Náhle jej zaujala jedna ze statí v knize. Popisovala vliv pobytu ve vesmíru na astronauty. Autoři ve stati zmiňovali osteoporózu, poruchy spánku, kardiovaskulární změny, problémy s rovnováhou a další průvodní projevy pobytu v mikrogravitaci. Glenn měl neodbytný pocit, že tyto problémy mu cosi připomínají…
Minulý čtvrtek byl dnem, ve kterém se uzavřela jedna z nejslavnějších kapitol dobývání vesmíru. Na svůj poslední let nastoupil John Herschel Glenn Jr., americká a světová legenda. Jeho odchodem se definitivně završila existence bájné první skupiny amerických astronautů „Mercury 7“, jejímž posledním žijícím členem Glenn byl. Přestože sedmička prvních amerických astronautů odchodem Johna Glenna nenávratně zmizela, zůstal nám po ní její odkaz a mnohdy zajímavá historie. Na našem webu bychom proto chtěli vzdát hold Mercury 7 a Johnu Glennovi. Rozhodli jsme se učinit tak prostřednictvím seriálu se symbolickým počtem dílů pod názvem „Sedm dní s Johnem Glennem“. V průběhu tohoto týdne se v rámci delších i kratších článků ohlédneme za některými klíčovými okamžiky Glennova života a zajímavými souvislostmi, jež se s jeho osobou pojí.
Stroj, na jehož palubě se toho tolik odehrálo, byl od počátku února 1974 v pasivním stavu a jako tichá, neživá masa oblétával na své zdánlivě nekonečné pouti planetu. Skylab byl uveden do spánkového režimu, kdy byly aktivní pouze radiové přijímače. Přestože byl původně koncipován zhruba na roční misi, neoficiálně se počítalo s tím, že se k němu astronauti ještě v budoucnu vrátí. Vzhledem k faktu, že sesterská stanice Skylab B byla sice z větší části hotova, avšak peníze na její dovybavení a vypuštění nehodlali politici uvolnit, byl návrat na Skylab zajímavou alternativou. Projekt Apollo, jenž poskytoval programu Skylab transportní kapacity, však skončil společnou americko-sovětskou misí v létě 1975 a v americkém programu pilotovaných letů nastalo na nějaký čas vakuum. Času ovšem bylo zdánlivě dost. Skylab byl před opuštěním poslední posádkou „pošťouchnut“ na mírně vyšší oběžnou dráhu a podle balistických propočtů, vycházejících z aktuálních údajů o celkové hmotnosti stanice a o stavu atmosféry, byl jeho zánik predikován zhruba na březen roku 1983. Do té doby však bude určitě uveden do provozu systém Space Shuttle, pomocí nějž by
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
