Dříve, než se jakákoli nová kosmická loď s posádkou zvedne ze startovní rampy, probíhá testovací fáze. Ta pochopitelně začíná na zemi a postupuje od testů jednotlivých subsystémů až po testy kompletního stroje. Sebelepší test však nenasimuluje podmínky a vlivy, jakým je loď vystavena v průběhu skutečného letu. Je tradicí, že předtím, než se do vesmíru vydá posádka, probíhají testovací bezpilotní lety, jež mají za cíl definitivně stanovit, zda je loď připravena k pilotovaným operacím. V dosavadní historii kosmonautiky bylo toto pravidlo porušeno pouze jednou, onou výjimkou byl americký raketoplán, jenž ke svému fungování potřeboval lidské zásahy. Jinak ovšem jak Sověti, tak Američané, tak i Čína své lodě nejprve zkoušejí v bezpilotním režimu. Týkalo se to i lodí Gemini. Přestože byla Gemini konstruována jako systém, jenž do značné míry spoléhal na funkci člověka, počítalo se s bezpilotními testy. Jejich určení a počet se však v průběhu času často měnil, až se nakonec ustálil na dvou misích.

Gemini byla strojem, od něhož se očekával významný kvalitativní skok ve srovnání s jednoduchými kabinami Mercury. Měla to být skutečná kosmická loď se vším všudy a na rozdíl od své předchůdkyně neměla být odsouzena k pasivnímu kroužení kolem Země po trajektorii, již jí udělil její nosič. Doba, po kterou měla Gemini vydržet na orbitu, se již neměla počítat na hodiny, nýbrž na dny (dokonce i na týdny). A navíc se na palubě Gemini nenacházel jeden, ale hned dva astronauti. Úkol, který stál před inženýry firmy McDonnell a jejich protějšky v NASA, byl proto vskutku olbřímí. Bylo třeba vytvořit životní prostor pro dvě osoby a zabezpečit únikový mechanismus pro případ havárie; zajistit přežití posádky i fungování lodi po nezbytnou dobu včetně obnovy atmosféry v kabině po výstupu do prostoru; vytvořit pohonný a orientační systém; najít prostor pro vybavení nutné ke splnění specifických úkolů mise; najít způsob, jak provést setkání a spojení lodi s cílovým tělesem na orbitu a v neposlední řadě také vytvořit spolehlivý přistávací systém, jenž by byl schopen loď navést na přistání s přesností řádově

Projekt Gemini dostal při svém zrodu do vínku několik hlavních cílů. Krom dlouhodobých misí a rendezvous včetně spojení s jiným tělesem na orbitu bylo třetím cílem v pořadí řízené přistání na souši. První část, tedy řízený průchod atmosférou, byl žádoucí nejen coby akademické cvičení, s kontrolovanou trajektorií se totiž počítalo u Apolla během návratu od Měsíce. Dosavadní zkušenosti s návratem těles zpět do atmosféry byly jak na sovětské, tak na americké straně získány výlučně s využitím balistické trajektorie. Tu využívaly kabiny Vostok a Mercury a zjednodušeně řečeno znamenala, že před deorbitačním zážehem bylo třeba zorientovat kabinu, přesně dodržet čas zážehu a pak už bylo vše v rukou prozřetelnosti a astronaut byl pouhým pasažérem. To měla Gemini změnit. Druhá část onoho úkolu byla stejně důležitá: jestliže bude kabina schopna relativně přesného přistání a případných korekcí trajektorie, bylo by vhodné nechat ji dosednout na pevninu. Záchranné operace na moři znamenaly astronomické náklady nutné pro vydržování záchranných složek v daném oceánu, navíc přistání na hladinu, jakkoli výhodné z hlediska dimenzování přistávacího systému (voda působí jako solidní tlumič), s sebou

Každý správný obchodník si je velmi dobře vědom, že na jménu velmi záleží. Špatný název už dokázal pohřbít nejeden dobrý program či produkt. U nástupnického programu po Mercury nešlo ani tak o marketing, jako spíše o tradici. Všechny předchozí projekty NASA nesly pojmenování, jež mělo v sobě určitou symboliku. A Mercury Mark II nebylo zrovna označení, jež by dovolovalo hluboké výklady či nadchlo veřejnost. V závěru roku 1961 se rozběhlo hledání „slušivého“ označení nového programu. Tehdejší náměstek administrátora NASA Robert Seamans měl v prosinci na Industrial College of the Armed Forces (ICAF) přednášku na téma Mercury Mark II a vybídl posluchače, aby mu poslali návrhy na pojmenování tohoto programu. Jeden z lístků, jež tehdy doputovaly z pléna, nesl návrh „Gemini“. V průběhu prosince dostali stejnou možnost také pracovníci ústředí NASA. Mezi navrhovanými jmény bychom našli například „Orfeus“, „Diana“, „Valiant“, ovšem nejpřiléhavější název přinesl jistý Alex Nagy. Ten navrhoval, stejně jako onen student na ICAF, název „Gemini“. Latinsky toto slovo znamená „Blíženci“ nebo také „Dvojčata“. Podle Nagyho jméno Gemini dokonale vystihovalo jednak

Šedesátá léta byla pro kosmonautiku skutečným zlatým obdobím. Zejména pro Američany to byla, po počátečním šoku z ruských prvenství, doslova „doba zaslíbená“. V průběhu jediné dekády se agentura NASA posunula od opatrných výprav odvážných jedinců za hranice atmosféry až k výpravám na jiné kosmické těleso. Zatímco program Mercury má dodnes pro mnohé příchuť pionýrských počinů, nesporným vrcholem oné éry je program Apollo. Stovky tisíc lidí, jež Apollo pomáhali tvořit, dokázaly něco, co je dodnes téměř nepochopitelné a čemu ani v dnešní době nejeden laik (bohužel) nedokáže uvěřit. Tak trochu ve stínu veleúspěšného Apolla však zůstává program, bez něhož bychom legendární slova Neila Armstronga o velkém skoku pro lidstvo mohli poslouchat jen stěží – nebo o mnoho později. Program Gemini dnes bývá vnímán jako pouhý mezičlánek mezi Mercury a Apollem, ve skutečnosti si však tento program zasluhuje naši pozornost a mnohem, mnohem více uznání, než je mu doposud dopřáváno. Právě během tohoto programu Američané pokročili od jednoduchých nakouknutí do vesmíru po úkony, jež tvoří pomyslnou kosmonautickou maturitu, a bez nichž by