Latitude
Francouzský startup Latitude, který vyvíjí nosnou raketu Zephyr, podepsal smlouvy o expanzi do větších výrobních prostorů. Společnost doufá, že v příštím roce provede první start z Francouzské Guyany.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Francouzský startup Latitude, který vyvíjí nosnou raketu Zephyr, podepsal smlouvy o expanzi do větších výrobních prostorů. Společnost doufá, že v příštím roce provede první start z Francouzské Guyany.
Společnost Boeing dodala společnosti SES další dva širokopásmové družice O3b mPower s hardwarovými opravami. Družice nesou přepracované energetické moduly, které mají řešit elektrické problémy, které se vyskytly u prvních šesti družic.
Startup Atomic-6, který se zabývá kompozitními materiály, uzavřel s americkými vesmírnými silami dohodu v hodnotě 2 milionů dolarů na vybudování svého solárního pole pro vojenské družicové aplikace.
Společnost Planet Labs získala víceletý kontrakt v hodnotě přibližně 280 milionů dolarů na dodávku družicových snímků a geoprostorových informací německé vládě.
Družice MethaneSAT, která byla vynesena v březnu minulého roku, selhala. Družice byla určena k měření emisí metanu.
Společnost LeoLabs, kalifornský provozovatel pozemních radarů pro sledování objektů na nízké oběžné dráze Země, získala v rámci amerického vojenského programu financování ve výši 4 milionů dolarů na modernizaci svého mobilního sledovacího radaru.
Francouzská kosmická agentura přispěla do kola financování ve výši téměř 18 milionů dolarů pro místní startup Skynopy, čímž podpořila úsilí o rychlý rozvoj sítě pozemních stanic.
Ministerstvo obchodu zveřejnilo 30. června dlouho odkládaný dokument Kongresu s odůvodněním návrhu rozpočtu Národního úřadu pro oceán a atmosféru na fiskální rok 2026. Dokument poskytuje více podrobností o návrhu rozpočtu. Ministerstvo obchodu navrhuje ukončit financování programu koordinace vesmírného provozu.
Společnost EchoStar odložila možné podání návrhu na vyhlášení bankrotu, aby měla více času na jednání s regulačními orgány, které přezkoumají, zda americký družicový operátor dodržuje podmínky vázané na jeho licence.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
S tím, jak se stále více vzdaluje zlatá éra pilotovaného kosmického výzkumu do propasti času, ztrácejí se tváře těch, kteří tehdy byli „při tom“ a díky nimž lidský rod dokázal to, co dokázal. S každou takovou tváří se ztratí také kousíček onoho úžasného příběhu, střípeček mozaiky toho, jak člověk dosáhnul hranice vesmíru a otisknul svou stopu na Měsíci. Mnoho z těchto osobností poskytlo obsáhlé rozhovory, někteří z nich mají na kontě dokonce i autobiografii, přeci však s jejich odchodem ztrácí lidstvo malé detaily, na které se nikdo nezeptal, detaily, které dotyčnému při rozhovoru nebo psaní jednoduše nevytanuly na mysli. A když tuto teorii o nevyřčených detailech, historkách a vzpomínkách vztáhneme na jednoho z nejdůležitějších mužů za celou existenci agentury NASA, lze bez uzardění tvrdit, že jsme ztratili obrovský poklad, celé jedno velké okno do historie dobývání vesmíru. V pondělí totiž tento svět opustil muž, který byl v centru amerického kosmického výzkumu od jeho počátků až do osmdesátých let. Muž, jenž si dokázal vybudovat obrovský respekt všech okolo, capo di tutti capi pilotovaných misí
Posádka Apolla 11 byla po právu středobodem mediální „péče“, které se první lunární přistávací misi dostávalo. Je nicméně faktem, že jeden muž z této trojice na sebe přitahoval větší díl pozornosti než zbylí dva. Neil Armstrong byl velitelem mise a právě on měl v případě, že to bude třeba, ručně dovést modul Eagle na lunární povrch. Přestože byl navigační počítač PNGS v lunárním modulu schopen v rámci programu P65 provést celé přistání až po dotyk s povrchem zcela automaticky, nikdo neočekával, že by všechno šlo natolik hladce, že by se do ovládací smyčky Armstrong vůbec nezařadil. Historie nakonec ukázala opodstatněnost této predikce: žádná ze šesti úspěšných lunárních výprav nakonec čistě automatický mód P65 nevyužila. A co více – právě Apollo 11 se ukázalo být, alespoň co se přistání týče, suverénně nejdramatičtější misí. Pro Armstronga se jednalo o jedno z nejtěžších přistání jeho kariéry a bez debat také o to nejdůležitější. Ovšem onomu několikaminutovému dramatu v červenci 1969 předcházelo v Armstrongově kariéře několik neméně dramatických přistání, která jej dost možná pomyslně formovala a připravovala na
Od konce druhé světové války panovala mezi Spojenými státy a Sovětským svazem výrazná rivalita. Obě velmoci se v průběhu doby dokonce dostaly až na hranu nukleární války a v nejrůznějších konfliktech v regionech Asie a Středního východu docházelo ke konfrontacím vojenské techniky, ale také ke konfrontacím (v mnoha případech skrytě) příslušníků ozbrojených sil obou nepřátelských států. Bylo logické, že soupeření o to, který ze dvou společenských systémů je lepší a životaschopnější, se přelilo i do závodů o vesmír. Na konci padesátých a v průběhu šedesátých let dvacátého století zažil svět nevídanou přehlídku nejrůznějších kosmických prvenství. Závod kulminoval v roce 1969, kdy v tiché soutěži o vyslání prvního člověka na Měsíc Spojené státy zvítězily. Sovětský svaz porážku odmítal přijmout a oficiálně hlásal do světa, že o vyslání člověka na Měsíc nikdy neusiloval. Toto tvrzení se v průběhu času ukázalo jako lživé, faktem však je, že po úspěchu amerického lunárního programu Apollo se cesty obou velmocí rozdělily. Zatímco Amerika se soustředila na vývoj mnohonásobně použitelného kosmického systému, Sovětský svaz se zaměřil na stavbu a provozování orbitálních stanic a nutno říci, že v této oblasti
Když se říjen 1994 přehoupl do listopadu, pro Malenčenka, Musabajeva a Merbolda přišel čas loučení se stanicí. Všechny položky, jež bylo třeba vrátit na Zem, byly uloženy na svá místa v přistávacím modulu a 2. listopadu trojice mužů přeplula do Sojuzu TM-19, aby se loď o pár hodin odpojila a začala se vzdalovat od komplexu. Pro nezaujatého pozorovatele však byl odlet Sojuzu od stanice prapodivný. 60 metrů od stanice Malenčenko přepnul na ruční řízení a poodlétl ještě trochu dále, do vzdálenosti 190 metrů. Následně znovu zapnul automatiku a dal příkaz systému Kurs, aby provedl opětovné připojení ke stanici. Celá procedura byla testem staničního systému Kurs. Během několika předchozích stykovek se vyskytly nestandardní situace a přestože byly pravděpodobné příčiny odhaleny, vedení letu si chtělo být jisto, že samotný Kurs funguje tak, jak má. Sojuz TM-19 se pomalu blížil ke stanici a ve vzdálenosti 25 metrů posádka přepnula na záložní režim, aby byl otestován také ten. Sojuz se choval naprosto způsobně a přibližně 35 minut po odpojení se opět připojil k zadnímu uzlu stanice.
Letošní letní série TOP 5 je věnována jedné z největších (a podle autora vůbec největší) událostí v dějinách lidstva – prvnímu přistání člověka na jiném nebeském tělese. Tento epochální čin vykonala posádka Apolla 11 v červenci 1969 a prostřednictvím přímého televizního přenosu bylo zhruba 530 milionů lidí po celém světě svědky celého dění. Do té doby žádná událost nepřitáhla k televizním obrazovkám tolik diváků. Neila Armstronga a Buzze Aldrina na povrch Měsíce dostala titánská práce a úsilí přibližně čtyř set tisíc lidí a několika stovek firem a organizací. Výsledkem jejich práce byla obří raketa vysoká 110 metrů, jež udělila kosmické lodi rychlost zhruba 38 832,5 km/h, tedy nepatrně menší než druhou kosmickou rychlost. Z celkové startovní hmotnosti 2 938 314,674 kg pak při přistání do Tichého oceánu zbylo pouhých 4 931,9 kg včetně tří mužů a vzorků lunárních hornin a prachu. Pro některé čtenáře je možná tento odstavec zbytečně přeplněn daty, ovšem není to náhoda. V dnešním díle TOP 5 se na historickou misi Apolla 11 podíváme právě optikou čísel. Vybral jsem pět číselných údajů, které byly důležité pro misi
První ženou, která se podívala do kosmického prostoru, se stala v roce 1963 Valentina Těreškova. Tehdy se mohlo zdát, že Sověti nastolili trend, v němž nečiní rozdíly mezi mužem a ženou ani v tak náročné oblasti, jakou lety do vesmíru jsou. Ovšem záhy se ukázalo, že se jednalo spíše o politickou proklamaci. Krom Těreškové výcvikem prošly ještě další čtyři ženy a nějakou dobu byl v plánu čistě ženský let vícemístné lodi Voschod, nakonec z něj však sešlo a v roce 1969 ony čtyři ženy opustily oddíl kosmonautů. Druhá státní příslušnice SSSR se do vesmíru podívala v roce 1982, tedy až o dlouhých 19 let později. Světlana Savickaja se posléze stala první ženou, která vykonala dva kosmické lety a první ženou, která vystoupila do volného prostoru. Savickaja se měla do vesmíru vrátit ještě potřetí, tentokrát v roli velitelky čistě ženské posádky. S Jelenou Dobrokvašinou a Jekatěrinou Ivanovou se připravovala nejprve na let ke stanici Saljut 7, který byl ovšem nejdříve posunut v souvislosti s havárií stanice v únoru 1985 a po předčasném návratu čtvrté základní posádky byl zrušen. Nicméně ženská posádka
Vážení čtenáři, ani letošní léto se na našem blogu neobejde bez oblíbeného (jak doufáme) prázdninového seriálu Top5. Vzhledem k tomu, že za několik dní oslavíme kulaté padesáté výročí přistání prvních lidí na povrchu Měsíce, rozhodli jsme se tento seriál věnovat právě tomuto výročí. Je faktem, že na téma Apollo 11 toho bylo napsáno mnoho a mnohé aspekty mise samotné i programu Apollo byly rozpitvány na stránkách nespočetných periodik a knih. Přesto lze ještě stále nacházet méně známé nebo pozapomenuté maličkosti, které si nenašly mnoho cestiček ke čtenářům a laické veřejnosti nebo jsou interpretovány letmo a mlhavě. S Tomášem Přibylem jsme se tedy rozhodli věnovat prázdninové pátky právě těmto detailům. Věříme, že čtení vás bude bavit tak, jako nás bavilo psaní i objevování detailů a souvislostí. Stejně tak doufáme, že seriál přispěje k oslavě jedné z největších událostí lidských dějin.
Přílet Progressu M-24, respektive jeho střet se stanicí poměrně výrazně zamíchal kartami ohledně letového plánu expedice EO-16. Po střetu se Sojuzem TM-17 to nyní bylo podruhé, co Mir utrpěl nikoli nevýznamný „šťouchanec“ a bylo třeba zjistit, zda přeci jen nedošlo k větším škodám a popřípadě se pokusit ony škody napravit. Původně se Malenčenko s Musabajevem těšili na čtyři výstupy do volného prostoru s tím, že právě oni budou těmi, kdo konečně přenesou skládací solární panely z modulu Kristall na Kvant, nyní se však jejich předpoklady začaly pomaloučku rozplývat. Přednost měla dostat obhlídka míst, kde došlo ke střetu a eventuální opravy poškození. Ze čtyř výstupů se nakonec staly dva a přenesení baterií bylo odsunuto až na jaro příštího roku. Valerij Poljakov se mezitím snažil nováčkům co možná nejvíce ulehčit první samostatné dny na stanici a současně neustával v plnění svého vlastního programu plného biomedicínských experimentů. Malenčenko s Musabajevem se zakousli do programu experimentů a údržby stanice jako buldoci. Ovšem nevyvarovali se malých chyb, které působí z vnějšího pohledu až směšně…
V říjnu 1977 se odehrála v rámci sovětského pilotovaného programu jedna událost, která měla dlouhé roky vliv na složení posádek kosmických lodí. Dvoučlenná posádka Sojuzu-25 měla na stanici Saljut 6 strávit tři měsíce a ustavit tak rekord v délce pobytu ve vesmíru. Posádku tehdy tvořili Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin, oba nováčci. Jenže přes veškeré úsilí se jim nepodařilo Sojuz se stanicí spojit. Důvodů bylo více, od ne zcela dostačujícího výcviku přes některé chyby v činnosti posádky, každopádně Sojuz-25 musel po pouhých dvou dnech ve vesmíru s nepořízenou zamířit domů. Jedním z výstupů následných rozborů bylo pravidlo, že u všech následujících letů bude na palubě kosmické lodi alespoň jeden veterán. Sojuz-25 tak byl na půl druhé dekády poslední lodí s posádkou složenou výlučně z nováčků. Ani Sojuz TM-19, jenž měl na Mir dopravit posádku pro expedici EO-16, neměl být výjimkou. V polovině roku 1993 byla zformována posádka ve složení Jurij Malenčenko a Talgat Musabajev. Protože ani jeden z nich neměl ještě „zářez na pažbě“, doplnil je velezkušený Gennadij Strekalov, který s nimi měl letět
Když trojice kosmonautů patnácté expedice po odletu svých kolegů 14. ledna 1994 na palubě orbitální stanice Mir osaměla, nebylo jisté, co vlastně bude následovat. Pečlivé sledování manometrů prováděné každých patnáct minut ukázalo, že nedošlo k porušení hermetičnosti stanice – tlak se držel na normální úrovni bez jakýchkoli odchylek. Přestože kosmonauti nezaznamenali při střetnutí Sojuzu TM-17 s Mirem žádný úder, podle pozdějších analýz se transportní loď do přechodového uzlu opřela silou kolem 500 kg. Bylo jasné, že k nějakému poškození na přechodovém uzlu dojít nepochybně mohlo, ovšem zda a k jakému, to nikdo nevěděl. Afanasjev, Usačov a Poljakov ten den debatovali dlouho do noci a shodli se na tom, že 14. leden se stal pro posádku Miru druhými narozeninami. Kdyby se Sojuz trefil jinam nebo kdyby se Ciblijevovi nepodařilo na poslední chvíli stočit jeho dráhu mimo solární panely, mohlo všechno dopadnout mnohem hůře a oni by teď byli v lepším případě na Zemi a v horším případě… raději nedomýšlet. Na Zemi se vedení letu horečnatě snažilo celou situaci rozebrat a učinit alespoň nějaké závěry a doporučení. Ještě
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
