O mnoha projektech nejen z oblasti kosmonautiky lze říci, že svou koncepcí předběhly dobu, přičemž právě to byla de facto jejich Achillova pata. Není asi názornějšího příkladu, než program Dyna Soar. Ambiciózní koncept kosmického kluzáku, jenž by byl schopen přistání na běžné letištní dráze a současně by mohl být (samozřejmě po náležité údržbě) znovu použit — to zní i dnes velmi přitažlivě. Dyna Soar však, jak bylo již v předchozích dílech seriálu řečeno, trpěl jedním velkým nedostatkem. Tím byl nejasný cíl programu. Až do jeho zrušení nedokázali jeho přívrženci jasně postulovat, jakou hlavní misi by měl kluzák provádět. Možná právě tato nejednoznačnost měla za výsledek poměrně široký rozptyl návrhů a plánů na vývoj kluzáku poté, co by byla ukončena fáze testování. Ony návrhy většinou počítaly s využitím technologií vyvinutých specificky pro tento projekt. A právě ony technologie nakonec prošlapaly cestu jiným okřídleným strojům, z nichž některé měly mnohem více štěstí, než nešťastný X-20…