John Blaha byl nešťastný. Jako profesionální astronaut bral každý svůj let do vesmíru jako vyvrcholení svých dlouholetých snah, jako něco, pro co posledních šestnáct let žil. A zatímco své čtyři mise na palubě raketoplánu si užíval plnými doušky, nyní tomu tak nebylo. Přestože pobyt na ruské orbitální stanici měl být vrcholem jeho kariéry, k němuž aktivně směřoval, realita byla zcela odlišná. A nebyly za tím kulturní rozdíly nebo osobnostní nekompatibilita. Stav, ve kterém se Blaha ocitl, měli na svědomí Američané, přesněji řečeno pozemní tým a nadřízení. Blaha byl jejich vinou soustavně přetěžován a přestože upozorňoval na nerealistické termíny v denním programu, jeho tým dlouho odmítal brát jeho připomínky na vědomí. Výsledkem bylo Blahovo naprosté vyčerpání a neustálá frustrace, která nenápadně přešla do trvalého negativního stavu mysli. Když John večer co večer ve svém spacím pytli probíral svou situaci a stav, poznenáhlu mu došlo, že jeho morózní nálada, vyhýbání se kontaktu s ruskými kolegy a odsekávání směrem ke svému týmu během komunikačních oken jsou symptomy čehosi hlubšího a vážnějšího. John Blaha pochopil, že onen stav se nazývá deprese. A pokud se v tomto stavu nacházíte na palubě orbitální stanice 400 kilometrů nad Zemí se dvěma chlapíky, kteří téměř nemluví vaším jazykem, vaši nejbližší jsou kdesi daleko a víte, že se s nimi setkáte až za několik měsíců, je zaděláno na velký průšvih…
19. ledna 2020 
Rubrika 
Štítky: 
Nahrávání ...