Byl 3. červenec 1993 a Sojuz TM-17 se pomalu blížil k Miru. Stanice vypadala jako velký pták s roztaženými křídly modulů Kvant-2 a Kristall. U stykovacího uzlu posledně jmenovaného modulu byl připojen Sojuz TM-16, porty v podélné ose stanice byly obsazeny nákladními Progressy – u předního stykovacího uzlu visel Progress M-18, u zadního Progress M-17. Před sedmou hodinou večer přilétající Sojuz zastavil 180 metrů od Miru. Palubní inženýr byl přichystán v orbitálním úseku Sojuzu a nyní začal pořizovat videozáznam a cvakat spouští fotoaparátu. Takový úchvatný pohled na stanici se člověku nenaskytne každý den a pokud se tak stane, bývá to na pár sekund, než je třeba opět sklonit hlavu k palubní desce a pokračovat v práci. Náhle se od základního bloku Miru oddělil malý světlý bod a zamířil pryč. „Letí, letí,“ ozval se z rádia hlas Alexandra Poleščuka. To velitel stanice Gennadij Manakov právě z přechodové komůrky základního bloku vypustil kontejner s odpadky a jeho parťák vše sledoval a komentoval. Malá světla tečka se ztratila na pozadí černé vesmírné oblohy. Nyní se schylovalo k ještě zajímavější podívané. „Sašo,“ promluvil komunikátor z řídicího střediska k palubnímu