Před 35 lety byla vypuštěna sonda Magellan z paluby raketoplánu Atlantis při misi STS-30 na cestu k Venuši. Sonda byla vybavena radarem se syntetickou aperturou pro prohlédnutí hustých vrstev atmosféry, pro zmapování povrchu. 5. května 11:00
Raketoplán. Jaké slovo se člověku v hlavě vybaví, když řeknete toto slovo. Drahý, unikátní, důležitý, nesmyslný? Bez ohledu na to jaký názor na raketoplány máme, tak sehrály v třicetiletém období od roku 1981 až 2011 neoddiskutovatelnou roli v poznávání vesmíru. Díky nim máme Mezinárodní vesmírnou stanici, funkční Hubbleův vesmírný dalekohled, posílily mezinárodní spolupráci v rámci programu Shuttle-Mir, ISS a nejen v nich, vynesly na oběžnou dráhu nespočet družic a z paluby raketoplánu byly také vypuštěny sondy Galileo, Magellan, Ulysses a nebo Chandra X-ray Observatory. Ať už si tak o raketoplánech myslíme cokoliv, díky jejich přínosu jsme se posunuli k větším a složitějším projektům a proto bych se chtěl v tomto článku zaměřit na příběh těchto úžasných strojů.
V našich přednáškách se vrátíme k tématu raketoplánů, které jsme od února poněkud opomíjeli. Nebylo to však z mé strany jakýmkoliv podceňováním, ale tím, že jsem vás na přelomu ledna a února zavalil smrští hned tří přednášek na téma těchto úžasných strojů, které přes 30 let létaly do vesmíru a vynášely na oběžnou dráhu telekomunikační či vědecké družice, meziplanetární sond. Tím však výčet těchto strojů zdaleka nekončí, vynesly modul ke stanici Mir, kterou i zásobovaly a přivážely k ní nové členy dlouhodobých expedic. Vynesly též většinu dílů, ze kterých je dnes složena Mezinárodní vesmírná stanice ISS. Za dobu jejich existence je potkaly také dvě obří tragédie. Tou první byla zkáza raketoplánu Challanger a celé jeho posádky v roce 1986. O 17 let později se při návratu raketoplánu Columbia po misi STS-107 stala druhá, při které rovněž zahynulo všech 7 astronautů na palubě. Pro dnešní přednášku sáhneme opět do bohatého archívu Hvězdárny a planetária v Brně, který vám mimochodem velmi doporučuji.…
Na jaře loňského roku vydával známý popularizátor kosmonautiky, pan Milan Halousek, řadu přednášek v rámci svého přednáškového online cyklu v Kůži astronauta. Z této 16. dílné série jsem pro vás vybral tu, kterou věnoval programu amerických raketoplánů, prvních opakovaně použitelných kosmických strojů, které pro velkou řadu z nás dlouhá desetiletí symbolizovaly americkou kosmonautiku. Raketoplány ve své historii vypouštěly na oběžnou dráhu meziplanetární sondy či telekomunikační družice, stavěly vesmírnou stanici, prováděly se na nich nich různé vědecké pokusy a sloužily i pro testování nových technologií. Z jejich paluby byla vyfocena jedna z nejikoničtějších fotek 20. století, tedy Bruce McCandlesse, který se pohybuje vesmírem na raketovém křesle a není přitom ničím připoután. Samotných strojů, které zavítaly na oběžnou dráhu, bylo celkem pět – Columbia (OV102), Challanger (OV-99), Discovery (OV-103), Atlantis (OV-104) a Endeavour (OV-105). K ním pak patřil i stroj šestý, OV-101 Enterprise, který původně létat do vesmíru měl, ale nakonec sloužil pouze při atmosferických testech. Zmíněny budou samozřejmě i obě katastrofy,…
Američané do projektu Shuttle-Mir vložili nemálo finančních prostředků a úsilí. Předpokládali, že jejich investice jim přinese důležité poznatky během plánovaných společných letů raketoplánů a Miru a také během pobytů amerických astronautů na palubě komplexu. Přestože jsou cesty do vesmíru samy o sobě riskantními, Američané zastávali filosofii, jejímž imperativem bylo nezvyšovat zbytečně riziko jak pro posádky, tak pro stroje. Když proto přišli Rusové s plánem na „snímek desetiletí“, pro jejich zámořské partnery to byl tak trochu šok. Tento „snímek desetiletí“ měl být pořízen Anatolijem Solovjovem a Nikolajem Budarinem během odletu raketoplánu od Miru. Neměl být ovšem pořízen zevnitř stanice, ale zvenčí! Sojuz TM-21 se Solovjovem a Budarinem se měl odpojit od Miru, provést oblet komplexu a následně zaviset u levoboku stanice. Mezitím se měl odpojit i raketoplán a posádka Sojuzu měla pořídit ony spektakulární záběry Atlantisu v době těsně před jeho odpojením a během něj. Přibližně po půlhodině samostatného letu se měl Sojuz opět připojit k Miru a Solovjov s Budarinem…
Co byste odpověděli, kdyby se vás někdo zeptal, zda chcete být astronautem? Myslíte si, že člověk, který většinu svého života činí vše, co jen může, aby se mu jeho sen splnil a stal se astronautem, by v této chvíli svoji cestu vzdal? Konec minulého dílu Vesmírných osudů byl předvídatelný, ale další cesta Christophera Hadfielda už tolik ne. V roce 1992 se stal členem nového čtyřčlenného oddílu kanadských astronautů a začal dlouhý a náročný výcvik. Už na počátku výcviku si Chris uvědomil, že samotné přijetí mezi astronauty, dokonce ani mnoho cenných zkušeností z doby, co dělal pilota, z něho astronauta neudělá. Dokonce ani, když podstoupí všechny simulace a výcvik stále ještě není tím, kdo by se mohl nazývat astronautem. Co je tou hranicí? První let do vesmíru? První výstup do volného prostoru? Nebo první úspěšné vyřešení krizové situace? Neexistuje na to jednoznačná odpověď, ale rozhodně stojí za to ji zkusit najít.
