V jeden moment jste civilistou, uvyklým na relativní svobodu a volnost ve svém konání a vyjadřování. Jako vědecký pracovník s výtečným resumé očekáváte, že vám budou lidé okolo naslouchat a přikyvovat. Pokud vám váš nadřízený vytváří mantinely, přirozeným postupem je obrátit se na vyšší místa. Občasné nápady poněkud excentrického charakteru okolí bere jako roztomilou součást vaší osobnosti a jistá společenská neobratnost je omlouvána vaším staromládeneckým stylem života. A pak, ze dne na den, se všechno změní. Už nejste individualita, jste součástí týmu. Vaše svoboda je determinována pokyny, pravidly, povely, směrnicemi a checklisty. Už nejste svrchovaným pánem sebe sama, váš bezprostřední nadřízený je výsostným arbitrem veškerých nápadů a ideí. Jednoduše jste se ze dne na den stali součástí mikrokolektivu, který má – mírně řečeno – trochu vojenský střih. Známé přísloví říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš. A v tom byla ta potíž. Minimálně pro Jacka Schmitta na počátku roku 1972…

Výcvik astronautů není rozhodně přímočará ani rychlá záležitost. V dnešní době jsou již požadavky na práci astronautů, stejně jako technologie a postupy, známy a pochopeny. Ovšem v polovině šedesátých let se stále ještě tak trochu “tápalo ve tmách“. Vždyť technologie a hardware se teprve rodily v továrnách kontraktorů. Na svět přicházely revoluční konstrukce, zcela nové materiály, objevná řešení, které bude třeba teprve implementovat do praxe. Pětici vědců – nováčků čekal od jara 1966 základní astronautický výcvik. Krom obligátních nácviků přežití v různých podmínkách, jízd na centrifugách a podobných radostí astronautické profese zahrnoval patnáctiměsíční výcvik i vysedávání ve školních škamnách. Tam se novopečení astronauti učili předmětům, jako nebeská mechanika, geologie, digitální výpočetní technika nebo základům funkce různých systémů nové lodi Apollo. Současně s tím však dostal každý nováček na starosti i jednu z mnoha oblastí, ve kterých bylo třeba znát názor toho, který bude daný hardware využívat v praxi. Zatímco Joe Kerwin a Curtis Michel, kteří nemuseli procházet pilotním výcvikem, už byli až po uši zabořeni ve své práci, na Garriotta, Schmitta a Gibsona přiřazení k jedné

Tak tedy vzhůru do práce… Protáhnout se za slovní dopomoci Gena miniaturním otvorem průlezu a hlavně nikde nezachytit hranou nebo anténou “batohu“ PLSS. Je jako červ, který se souká z díry, která je pro něj příliš těsná. Tááák, konečně je na verandě. Ještě přivřít dvířka od modulu, aby sluneční svit a UV paprsky neponičily delikátní přístroje a vybavení, na kterém bude záviset jejich cesta domů. Teď opatrně sestoupat po žebříku, devět příček a malý skok na patku nohy modulu. Jack se konečně mohl rozhlédnout kolem a spatřil svého velitele, jak poskakuje v šestinové gravitaci a dovádí jako malý kluk. „Kdo mi to tu zdupává měsíční povrch?“, naoko nasupeně zahromoval Jack, ale přitom se ve své helmě usmíval. Dnes se konečně dostane k pořádné práci, k práci, kterou miluje od chlapeckých let a která dává tomuhle celému dobrodružství smysl. Zvedl levou nohu a opatrně šlápl do prachu, který tu leží od nepaměti. Podrážka boty však uklouzla na kameni, obaleném prachem a Jack se začal kácet. Musel se rychle zachytit žebříku, ale za pár okamžiků