Jedním z opravdu velkých cílů astrofyzikálního výzkumu je objev planet podobných Zemi, které by mohly hostit život. Ačkoliv se už expertům podařilo u cizích hvězd objevit tisíce exoplanet, většina z těchto objevů byla učiněna pomocí nepřímých metod, tedy zaznamenáním účinků planety na světlo její mateřské hvězdy, než zachycením světla z planety samotné. Kupříkladu, když planeta z našeho pohledu přejde před svou hvězdou, drobně tím poklesne jas dané hvězdy. Nepřímé metody neumožňují charakterizovat samotnou planetu – teplotu na jejím povrchu, tlak a složení případné atmosféry, či úroveň gravitace. Atmosféry exoplanet mohou obsahovat takzvané biosignatury jako třeba kyslík, vodní páru, nebo oxid uhličitý, které jsou považovány za klíčové ingredience pro podporu života, jak jej známe. Z tohoto důvodu je přímé snímkování exoplanet a charakteristika jejich atmosfér klíčem k pochopení jejich potenciální obyvatelnosti. Ovšem technické výzvy spojené se snímkováním exoplanet o velikosti Země jsou extrémní. V první řadě bývají takové planety detekovány pouze pozorováním světla mateřské hvězdy, které se odráží od povrchu exoplanet. Typicky se proto jeví jako méně jasné, než hvězdy, kolem kterých krouží. A nejde o nějaký malý rozdíl – takové exoplanety bývají zhruba