V naší minisérii věnované raketám Antares jsme se dostali až do současnosti. A ta se nese ve stejném duchu změn a překvapení jako předešlé roky této rakety. Nosiče Antares totiž budou znovu měnit raketové motory na svém prvním stupni. A tentokrát půjde opravdu o výraznou změnu, neboť se přestanou používat ruské raketové motory. Nahradit je mají výtvory americké společnosti Firefly Aerospace.
Minulý rok jsme naši sérii fyzikálních článků zakončili přehledem nejdůležitějších fyzikálních problémů čekajících na vyřešení. Proto se domnívám, že bychom se ke konci letošního roku mohli podívat na poněkud pozitivnější téma. I přes řadu nedořešených problémů je totiž fyzika věda, která neobyčejně a možná až překvapivě dobře funguje v popisu našeho světa. Vydejme se tedy na cestu do vzdálených částí našeho vesmíru, kde nalezneme záhadné objekty a podivné extrémně energetické jevy, které až donedávna odolávaly pokusům o vysvětlení. Začneme však poněkud blíže u naší Země, jen několik set světelných let daleko ve směru souhvězdí Býka, kde se nachází známá hvězdokupa Plejády.
Raketa Antares prošla v uplynulých letech celou řadou modernizací. Ty se nejprve týkaly druhého stupně na tuhé pohonné látky. Verze 120 se stupněm Castor 30B letěla pouze dvakrát a verze 130 vybavená stupněm Castor 30XL vzlétla dokonce pouze jedinkrát – stopku této verzi vystavila havárie prvního stupně pouhých 15 sekund po premiérovém startu. Obě varianty (120 a 130) měly možnost létat i v třístupňové konfiguraci, ovšem na to nikdy nedošlo.
Astronomii (stejně jako každou jinou vědu) ženou vpřed velké otázky. A jen těžko bychom hledali větší otázku, než dotaz spojený s tím, jak se začaly formovat první hvězdy a galaxie, což ve výsledku vedlo i k našemu vzniku. Střípky odpovědí na tuto otázku musíme hledat ve velmi vzdáleném vesmíru. Tak vzdáleném, že světlo muselo cestovat miliardy let, než k nám dorazilo. Právě toto světlo v sobě nese pohledy na první vznikající galaxie. Tato časná fáze (jen asi 200 milionů let po Velkém třesku) leží za (i tak úžasným) dosahem starších teleskopů. Díky americko-evropsko-kanadskému Teleskopu Jamese Webba se ale můžeme i na ně podívat.
Malé družice budou v budoucnu schopné dělat stejnou (nebo dokonce i lepší) práci jako jejich větší kolegyně. Proto byla navržena vysokofrekvenční pohyblivá anténa, která by dokázala datově propojit řetězce CubeSatů, které mají velikost krabic na boty. Tyto malé standardizované družice složené ze základních kostek o hraně 10 centimetrů byly navrženy pro edukační účely, ale stále častěji nachází uplatnění v praktických aplikacích včetně družicových sítí pro telekomunikaci, nebo pozorování Země. „Nápad vzešel z myšlenky vyvinout pohyblivou reflektorovou anténu, která je dost malá na to, aby se vešla do jedné poloviny CubeSatové jednotky,“ vysvětluje Maarten van der Vorst, inženýr Evropské kosmické agentury, který má na starost antény a dodává: „Během startu by byla uložena v těle a poté by proběhlo její vysunutí. Následně by obstarala mezidružicové spojení mezi jednotlivými členy sítě CubeSatů. Přes anténu by si mohly družice vyměňovat data, nebo by jeden CubeSat mohl být „mateřskou lodí“, která zajišťuje přenosy dat pro všechny ostatní členy. Pokud bychom dali jednu anténu dopředu…
V minulém díle našeho pořadu jsme si popsali první verzi prvního stupně rakety Antares na kapalné pohonné látky. K dosažení oběžné dráhy je však nezbytné použít i druhý stupeň, který je však již na tuhé pohonné látky. Kromě toho se však u raket Antares počítalo s možností přidání dodatečného třetího stupně, který by také spaloval tuhé pohonné látky. Na jeho použití však nikdy nedošlo, protože všechny rakety Antares vynášely pouze lodě Cygnus na Mezinárodní kosmickou stanici ISS.
Obecná relativita, moderní teorie gravitace, je tady s námi již 107 let. V Evropě tehdy zrovna zuřila Velká válka a proto nemohlo být o ověřování nového přístupu ke gravitaci ani řeč. Avšak už roku 1919 provedli britští astronomové v Brazílii a na Princově ostrově první slavný test obecné relativity, který posléze mnoho vědců více či méně úspěšně opakovalo. Později experti navrhli i mnoho dalších testů, jež se od 60. let minulého století prováděly ve velkém. Obecná relativita procházela náročnými zkouškami, vždy ale slavně triumfovala. Některé z testů byly prováděny také v kosmickém prostoru vesmírnými observatořemi. Dnes se právě na jeden takový nedávný pokus podíváme podrobněji.
Historie rakety Antares je hodně spletitá. Ještě v době, kdy se jmenovala Taurus II pro její první stupeň firma Orbital Sciences Corporation vybrala raketové motory AJ-26 od firmy Aerojet. Zajímavé bylo, že šlo o téměř tři desítky let staré motory NK-33 postavené ještě v Sovětském svazu. Jejich parametry vak byly velmi dobré a proto se měly po drobných úpravách používat na raketách, které dnes známe jako Antares.
Tahle nenápadná kostka o hraně 10 centimetrů vstoupí do historie jako doposud nejmenší radar vypuštěný do kosmického prostoru a hlavně jako první radar, který prostuduje vnitřní stavbu planetky. Konkrétně půjde o planetku Dimorphos, která byla koncem září letošního roku zasažena sondou DART, což vytvořilo více než 10 000 kilometrů dlouhý ohon úlomků za planetkou. Tento radar bude připojen ke čtveřici antén o délce 1,5 metru a vše bude součástí CubeSatu Juventas, jehož velikost agentura ESA přirovnává k příručnímu zavazadlu do letadla. CubeSat Juventas bude vypuštěn zhruba za dva roky na evropské sondě Hera.
Podnět k vzniku rakety, kterou dnes známe pod jménem Antares, dala NASA, když potřebovala zajistit zásobování Mezinárodní kosmické stanice ISS po vyřazení raketoplánů z aktivní služby. Tato raketa nebyla vybrána napoprvé, ale uspěla až ve druhém kole. To jako kdyby předznamenalo její další nelehký osud. V její historii najdeme například změny názvu nosiče i jeho provozovatelů, ale i změny konstrukce.
