Londýn byl v šedesátých letech šedivým, nepříliš přívětivým místem, kde byl pořád patrný vliv druhé světové války. Všude se stavělo a slavné město se pomalu probíralo z popela. Ona „melancholie rozbořených zdí“ jakoby přecházela i na lidi kolem. Do tohoto nepřívětivého prostředí plného neonových poutačů jednoho zářijového večera roku 1968 přijel hledat štěstí neznámý muž z Čech, který v následujících letech svým osobitým stylem obohatí architekturu jako málokdo. Tehdy 31letý Jan Kaplický přicestoval do neznámé země se sto dolary v kapse a nákresy, které tvořilo jeho portfolio. Avšak nezahálel a rychle si udělal jméno jako výborný návrhář a vizionář. Během dvou let v Londýně už navrhoval například Národní divadlo u Denyse Lasduna a navázal spolupráci s takovými velikány, jako Richard Rogers nebo Norman Foster. Ovšem sám se cítil spíše nespokojen. Neuměl se totiž ztotožnit s jednoduchými tvary, protože již tehdy jeho vize vedly jiným směrem. Život Jana Kaplického byl tak trochu předurčený designu, protože se narodil do rodiny významných umělců. Jeho otec – Josef Kaplický, byl učitelem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a stal se uznávaným grafikem a sochařem a vypracoval například i některé přebaly knih.