Štart sondy Tianwen-2
Čína úspešne vypustila dňa 28.5.2025 o 19:31 hod. SELČ vedeckú sondu Tianwen-2 k planétke Kamooalewa a neskôr k asteroidu P/2013 P5 (PanSTARRS) pomocou rakety CZ-3B z kozmodrómu XSLC.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čína úspešne vypustila dňa 28.5.2025 o 19:31 hod. SELČ vedeckú sondu Tianwen-2 k planétke Kamooalewa a neskôr k asteroidu P/2013 P5 (PanSTARRS) pomocou rakety CZ-3B z kozmodrómu XSLC.
Čínská raketa Dlouhý pochod 4B vynesla družici Shijian-26. Start proběhl z kosmodromu Jiuquan.
Čínská společnost Astronstone, založená v polovině roku 2024, dne 29. května oznámila, že získala více než 13,9 milionu dolarů, částečně na vývoj své opakovaně použitelné nosné rakety AS-1 (Astronstone-1). Raketa má být z nerezové oceli.
NASA zveřejnila 30. května další informace o svém navrhovaném rozpočtu na fiskální rok 2026, v nichž nastínila nové investice do průzkumu na úkor zrušení desítek vědeckých misí a propuštění tisíců pracovních míst.
Společnosti Space One a Space BD 28. května oznámily, že získaly zakázku od japonského ministerstva obrany na vypuštění optické zobrazovací družice, kterou postaví společnost Canon Electronics. Oznámení nezveřejnilo hodnotu zakázky ani předpokládané datum vypuštění.
Na konferenci SmallSat Europe 2025 v Amsterdamu představila italská společnost SITAEL Empyreum , svou platformu malých družic nové generace vybavených vlastním elektrickým pohonným systémem Spark .
Společnost Enpulsion oznámila představení systému Nexus, svého dosud nejpokročilejšího pohonného systému. Nexus, navržený pro družice do 500 kilogramů, nabízí výrazně zvýšený tah a vylepšené možnosti zvyšování oběžné dráhy.
Společnost ExoTerra Resources se sídlem v Coloradu dodala společnosti York Space Systems 21 pohonných modulů pro družice Agentury pro vesmírný rozvoj (SDA).
Společnost Rocket Lab oznámila akvizici společnosti Geost, dodavatele elektrooptických a infračervených (EO/IR) senzorů používaných v amerických vojenských družicích.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Experiment byl u konce. Mladý muž se pousmál a protáhl se. Deset dní izolace bylo úspěšně za ním. Z reproduktoru se ozval hlas jednoho z lékařů- nyní měl povolení odlepit protivné senzory z těla. Psal se 23. březen 1961 a čtyřiadvacetiletý benjamínek sovětského oddílu kosmonautů Valentin Bondarenko měl pocit dobře vykonané práce. Deset dní pobytu v izolační komoře bylo za ním. Nejen, že byl Bondarenko izolován od vnějších podnětů, ale navíc byl celkový tlak v komoře snížen na úroveň, která měla simulovat nadmořskou výšku 5 km. Aby mohl Bondarenko dýchat, byl parciální tlak kyslíku zvýšen na 430 mm rtuťového sloupce. Dalo se říct, že atmosféra v komoře byla z velké části tvořena kyslíkem. Valentin si o této skutečnosti nemyslel nic. Byl rád, že jeho pobyt zde končí. Přestože nijak nestrádal- vedle něj na stolku byl dokonce elektrický vařič, na kterém si mohl uvařit čaj a ohřát jídlo- těch deset dní bylo opravdu dlouhých. Bondarenko se už viděl venku, když si strhával biosenzory z hlavy a hrudníku a dezinfikoval kůži kousky gázy, namočené v lihu. Stačila malá chvilka nepozornosti a jeden ze smotků nedopadl do odpadkového koše. Místo toho
„Tohle počasí nám byl čert dlužen. Kolem překrytu kabiny se míhají sněhové vločky smíchané s dešťovými kapkami a kolem je pořád jen ta zatracená bílá tma. Snad se nám Tom s Genem pořád drží na křídle. Mají to těžké, musí se u nás v té vánici udržet. Ale to nejdůležitější je na mně. Musím oba letouny dovést na přistání. Tak se mrkneme, jak to vypadá venku, pomalu by měly být vidět světla dráhy. Pořád nic… Tak nevím, výška oblačnosti má být 790 ft., ale meteorkáři to asi zase nějak popletli. Do háje, kde je ta…á tamhle je! Dráha v dohledu! Konečně. Ale…sakra, budeme dlouzí. Tohle nevyjde, jsme moc rychlí a moc vysoko. Sednout? Ne, neubrzdíme to. Charlie mi po interkomu radí opakovat okruh. Má pravdu, takhle přistávat nemůžeme. Takže jdeme na opakované přiblížení… No, do té polívky nahoře se mi nechce, raději si budu držet letiště v dohledu. Ale na dráhu 12 to asi takhle nepůjde. Zkusím dráhu 24, ta křižuje dvanáctku diagonálně, to by mělo vyjít. Ještě zahlásit změnu ranveje věži a Tomovi s Genem v druhém stroji. Hotovo, teď
V 70. letech byl program Apollo v plném proudu a plánovaly se další a větší mise. Tím se ale zvětšovala možnost nějaké poruchy nebo hodně vážené situace. Proto vědci přišli s několika malými moduly, které měli zajistit bezpečný návrat astronautů z povrchu Měsíce na orbitu. Tyto projekty zůstaly pouze na papíře, stejně jako dlouhodobé mise na Měsíci. V tomto článku si ukážeme, jak by případný „útěk“ vypadal a jak moc by byl riskantní.
Pohled z okénka jej ujistil, že má skutečně většinu atmosféry pod sebou. Výhled z výšky 63 kilometrů nad zemským povrchem byl úchvatný. Reaktivní kontrolní systém, který pomáhal udržet polohu stroje při balistickém letu, pracoval uspokojivě. Nebyl ale čas na přemítání o krásách země a nebe, byl čas pracovat. Čas ale pracoval proti němu, měl jen pár desítek sekund na to, aby splnil úkol, kvůli kterému tady byl tady. Vrchol balistické křivky už měl za sebou a dalším bodem v checklistu bylo otestování omezovače přetížení, na jehož vývoji se sám podílel. Malé trysky na jeho popud natočily příď vzhůru, přibližně do 15°úhlu náběhu a „géčka“ narostla až na čtyřnásobek běžné hodnoty, kterou tak dobře známe. Jenže ten zatracený G-limiter ne a ne naskočit! Ve sluchátkách slyšel, jak mu ze země radí, aby začal točit doleva, jenže jak na to? Je tak vysoko, že vzduch okolo není dost hustý. Nemá jak stroj otočit. A příď je příliš vysoko, mašina plave ve výšce jako korek na hladině. Potřebuje níž, tam kde je atmosféra dost hustá na to, aby se do ní
Program Gemini byl pro NASA triumfem. Všechny důležité úkoly, které musely být splněny předtím, než se astronauti vydají k Měsíci, Gemini zvládla během deseti pilotovaných letů. Podařilo se měnit parametry dráhy, bylo provedeno první rendez-vous, rendez-vous na prvním obletu (technika, která přišla později ke slovu při startu lunárních modulů z povrchu Měsíce), spojení dvou objektů, vycházky do volného prostoru, použití navigačního počítače a v neposlední řadě byly také otestovány palivové články, které byly nutností při letech, trvajících až dva týdny, kdy by baterie nepostačovaly k zajištění provozu lodi. Všechny pilotované lety Gemini se uskutečnily v rozmezí let 1965 až 1966. Tento údaj napovídá o neuvěřitelném tempu celého programu. Není divu- závod o Měsíc byl v plném rozmachu. Ovšem ani Gemini se nevyhnuly mnohdy velmi nebezpečné momenty. Některé z nich si připomeneme v dalších dílech miniseriálu. Dnešní díl se jmenuje:
Start- nestart, aneb „Jen sedíme a dýcháme!“
Ten pohled byl úžasný… Dole ubíhala Země, tak nádherná… A nahoře naprosto černé nebe s tisíci, ne- přímo s miliony hvězd. Tenhle pohled si bude pamatovat po celý život. Bude se jej snažit přivolat zpět v kresbách a malbách, ale nikdy se mu to nepodaří… Vznášel se přibližně 400 kilometrů nad zemským povrchem a od okolního vakua jej nedělilo více, než pár vrstev tkanin a helma s průzorem. Krom šumu kyslíku, který jej udržoval při životě a občasného zapraskání statiky ve sluchátkách neslyšel naprosto nic. Po chvíli však jeho sluchátky a také reproduktory těch, kteří hluboko dole naslouchali, zaduněl hlas, který oznamoval: „Prosím pozor! Lidská bytost vykonala první kosmickou vycházku. Přímo v tuto chvíli volně letí kosmickým prostorem.“ Blondýn právě vstoupil do historie.
V minulosti hodně pomáhaly rozvoji vědy a techniky různé soutěže či soupeření ať už mezi jednotlivci, týmy nebo celými státy. 18.stoletím hýbaly rekordy prvních balónů, kde soutěžily mezi sebou zastánci balónů plněných horkým vzduchem (Montgolfiér) a vodíkových balónů (Charliér). V 19.století zažila prudký rozvoj železnice a padaly rychlostní rekordy parníků v soutěži známé jako Modrá stuha. Rovněž soutěžili mezi sebou průkopníci řiditelných vzducholodí.
Po letu Johna Glenna se zdálo, že všechno by mělo jít jak na drátkách. Vadný spínač sice přivodil řídícímu středisku na mysu Canaveral skoro nervový kolaps a vyskytly se také jisté problémy s řídícím systémem Mercury, ale Glenn se vrátil na zem živ a zdráv. Nic nemělo teoreticky bránit tomu, aby se program Mercury rozběhl na plné obrátky. Takhle to alespoň viděl muž, který měl být dalším v pořadí pro křeslo Mercury na špici nosiče Atlas- Donald Kent Slayton. Opravdu nic nebránilo?
Potrhlý turista, nebo obětní beránek?
Donald Slayton, zvaný přáteli Deke (přezdívka vzešla z počátečních písmen jeho křestních jmen Donald Kent- tedy D.K.) se na svůj let velmi těšil. Jako testovací pilot považoval mise Mercury za zkušební lety v té nejčistší formě. A to bylo to, pro co byl vycvičen a pro co žil poslední dva roky.
Na rozlehlé pláně kazašských stepí se snášela půlnoc. Lámal se den, za chvíli se měl ze čtvrtého října stát pátý říjen 1957. V naprosté temnotě stepní noci zářil do tmy oslnivě nasvícený trup rakety R-7. Vítr odfukoval lehké obláčky odpařovaného kapalného kyslíku a jen málo náznaků z dálky napovídalo o horečné aktivitě lidí, kteří o tento kolos pečovali. Najednou se do noci ozval nezvyklý zvuk. Hlas polnice přerušil práci všech, kteří v ten moment byli ještě na odpalovací rampě i těch v bunkru, ze kterého se měl řídit start této mezikontinentální balistické rakety. Hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov měl přes své praktické vystupování i romantickou duši. To on přikázal sehnat trubače, aby oznámil začátek nové éry. Protože tahle „semjorka“ neměla namířeno balistickým obloukem na Kamčatku, jako obvykle. Měla namířeno mnohem výš- do vesmíru. Na jejím vrcholu zatím nečinně spočíval stroj jménem „Простейший Спутник-1″, celému světu za pár hodin známý jako Sputnik-1. Polnice ohlašovala, že se člověku otevírá vesmírná brána…
Po letu Guse Grissoma, který přes dramatický závěr prokázal, stejně jako let Shepardův, životaschopnost projektu Mercury, bylo rozhodnuto přehodnotit dosavadní strategii. Další plánované suborbitální „skoky“ byly zrušeny, další let už bude orbitální. K tomu ovšem bylo třeba silnější nosič, než Redstone. Tento díl miniseriálu se jmenuje:
Vrtošivé Atlasy a nervydrásající návrat
Redstone rozhodnutím o orbitálních letech ztratil práci. Jeho síla na dosažení orbitu nestačila a již dlouho předem se hledal stroj, který by kabinu Mercury dokázal urychlit na kýžených 28 000 km/h, kdy se rychlost pádu kabiny shoduje se zakřivením zemského povrchu. Volba už dlouho předtím padla na výrobek firmy Convair- interkontinentální balistickou raketu s názvem „Atlas“.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
