Když se 1. února 2003 rozpadl raketoplán Columbia během návratu z mise STS-107, nejvíce zasaženou obydlenou oblastí byl texaský okres Nacogdoches a stejnojmenné městečko, které je jeho centrem. Trosky stroje byly snad všude, větší či menší kusy se válely na ulicích, v lesích, na pastvinách. Místní kluci prohledávali místa, která ze svých her znali jen oni a přinášeli stále nové úlomky kdysi krásného a složitého stroje. Mnoho lidí si říkalo, že paradoxně místo, které bylo toho dne nejlépe připraveno na podobnou událost, byl právě okres Nacogdoches. Nedaleko totiž zrovna probíhalo cvičení Národní gardy, jejíž jednotky tak mohly dorazit na místo v rekordním čase. Zanedlouho se po krajině pohybovaly skupinky lidí s podivnými žlutými anténami na zádech- pomocí zaměřovačů GPS značili přesnou polohu nalezených trosek.

Manželky, manželé a děti astronautů stáli na malé tribuně a prohledávali zrakem oblohu nad sebou, ačkoli velmi dobře věděli, že zatím ještě nemají možnost nic zahlédnout. Ale už brzy se dočkají- jejich nejbližší se vrátí domů po šestnácti dnech, které strávili na oběžné dráze. Psal se 1. únor 2003 a ranvej na KSC čekala na to, až na ni v 9:16 místního času (14:16 UTC) dosedne Columbia, nejstarší z flotily amerických raketoplánů. Před několika momenty byl ohlášen úspěšný brzdící zážeh a teď už se jistě Columbia noří do hustých vrstev atmosféry. Mise STS-107 za pár minut skončí úspěšným přistáním. S rodinami astronautů čekali také jejich kolegové.

V kabině raketoplánu vládlo napjaté ticho, přerušované pouze informacemi velitele o rychlosti, výšce a vzdálenosti od přistávací dráhy. Stroj se nořil do hustých vrstev atmosféry a narůstající tření zahřívalo jeho tmavé břicho stále více. Nejexponovanější místa, jako je nos raketoplánu, náběžné hrany a břicho orbiteru, se rozpalovala na teplotu kolem 1600°C, ale astronauti na palubě necítili nic z ohnivého inferna, které zuřilo jen pár decimetrů od nich. Přesto bylo na jejich obličejích znát napětí. Věděli, že tepelný štít jejich stroje je vážně poškozen a podvědomě čekali na náhlý neobvyklý pohyb raketoplánu, jekot alarmu a vlnu horka, která ohlásí posledních pár sekund jejich životů. Konstrukcí stroje otřásaly nárazy a dunění. Bylo to normální? Nebo bylo při minulých misích ono dunění slabší? Velitel klidným hlasem informoval posádku: „Mach 20; výška 210 000 stop; 1 190 mil do přistání… Mach 18; 200 000 stop… Přetížení 1g… 185 000 stop; Mach 15,5… 1,4 géčka…“ Všichni na palubě si oddechli- raketoplán překonal oblast největšího tepelného namáhání. Před nimi se za několik minut objevila přistávací dráha na Edwardsově základně. Byl 6. prosinec 1988 a mise STS-27 se chýlila ke konci. Když o půl čtvrté odpoledne místního času Atlantis zastavil a shromáždění inženýři si mohli zblízka prohlédnout jeho pravý bok, jenom polkli naprázdno a beze slova zírali na tu spoušť. Fakt, že Atlantis přežil tak rozsáhlé poškození tepelného štítu, vypadal jako malý zázrak…