Apollo-14 ukončilo svou úspěšnou misi hlasitým šplouchnutím do vln Pacifiku 9. února 1971 ve 21:05:00 UTC na dohled od čekající lodi USS New Orleans. Právě uplynuvších devět dnů ve vesmíru, z toho 33 hodin na povrchu Měsíce bylo pro Alana Sheparda labutí písní. Už před startem tušil- ne, vlastně věděl, že se tam nahoru už nikdy znovu nepodívá. Proto byl rozhodnut užít si každou minutu, každou sekundu času mimo naši Zemi, kterou mu osud dopřál. Ledový kapitán byl náhle pryč a místo něj tady byl zvídavý a usměvavý chlapík, jemuž životní zkušenost umožňovala dívat se na vše okolo s nadhledem a vsakovat do sebe každý detail. Po devět dní mu byl vesmír domovem. Pak ještě 17 dnů povinné karantény, která byla oproti plánu o několik dní zkrácena (astronauti Apolla-14 byli poslední, kteří museli karanténou projít), a Alan a jeho posádka se mohli vrátit do svých skutečných domovů, těch pozemských. Vrchol Alanova života byl náhle minulostí a on si musel začít klást stejnou otázku, jako všichni ostatní astronauti měsíčních misí: kam dál?

Stu Roosa byl dokonale soustředěný. Věděl, že v sázce je více, než jen jeho reputace pilota „Kitty Hawk“- velitelské sekce Apolla-14. Jako nováček byl postaven před mnoho nelehkých úkolů a jeden z nich má právě před sebou. Musí otočit Apollo přídí k S-IVB, vyhořelému třetímu stupni ohromného Saturnu, který je dostal na dráhu k Měsíci. Potom se musí spojit s lunárním modulem, pojmenovaným „Antares“, který zatím odpočívá v útrobách S-IVB jako v garáži, a pomalu jej vytáhnout ven. Teď měl Stu obě ruce na pákách ovládání polohy a směru pohybu Apolla. Obrat už měl za sebou, teď jen lehce pošťouchnout velitelský modul k S-IVB, o záchyt a spojení se postará automatika. Levou rukou lehce stlačil páčku ve tvaru „T“. Apollo se poslušně vydalo ke svému cíli. Roosa sledoval přibližující se stykovací uzel pomocí malého zaměřovače v okénku Kitty Hawku. Vše běželo hladce, během pár příštích sekund uslyší bouchání tří západek ve špici dokovací sondy, které ohlásí záchyt. Kitty Hawk jel jako po kolejích, na nováčka je to hodně slušný výkon, pomyslel si Stu. Teď! Ale místo cvakání západek se od sebe obě lodi jemně

Když člověku seberete to, co je podstatou jeho bytí, může zareagovat dvěma způsoby. Může se propadnout do apatie a pomalu chátrat, nebo se dokáže s novou realitou vyrovnat a najít si nový směr. Když Alu Shepardovi osud ustřihnul jeho křídla, ocitl se najednou na křižovatce. Má to vzdát? Má se potloukat kolem a čekat na zázrak, který by mu umožnil ještě jednou letět do vesmíru? Má odejít z NASA a vrátit se k námořnictvu? Před nedávnem oslavil čtyřicítku, což je pro službu v námořnictvu docela pokročilý věk. Na admirálské výložky může zapomenout, létat nemůže, takže by ho čekal jen kancelářský stůl… Ale říká se, že v nouzi poznáš přítele. Když se Shepard se svým dilematem svěřil Deke Slaytonovi, Deke mu poradil, ať zůstane v NASA. „Mám pro tebe prácičku,“ řekl tehdy Slayton, který nedávno povýšil na pozici velitele letových operací posádek. Narůstající stádečko astronautů jeho povýšením přišlo o svého pastýře a potřebovalo někoho, kdo se o ně postará a bude nad ním vládnout rukou pevnou, ale spravedlivou. Alan Shepard byl pro tuto práci ideálním kandidátem. Ještě na podzim roku 1963 tedy nastoupil do funkce

Stovky lidí na plážích kolem Cocoa Beach a prostřednictvím obrazovek i miliony lidí po celé Americe fascinovaně sledovaly, jak se z rampy číslo 5 na mysu Canaveral zvedá na ohnivém chvostu štíhlá tužka a míří k modré obloze. Přestože takovýto pohled nebyl na zdejším kosmodromu nijak neobvyklý, tentokrát to bylo jiné. Tentokrát seděl ve špičce oné tužky člověk. Byl 5. květen 1961 a Alan Shepard započal svou krátkou cestu za brány vesmíru a také do učebnic americké historie. Start přenášely snad všechny velké televizní stanice a na obrazovku fascinovaně hleděli lidé bez rozdílu věku, rasy nebo pohlaví. Po plážích se nesly nadšené výkřiky „Go, go, go!“ Lidé jakoby silou vlastní vůle poháněli raketu, která neustále zrychlovala, až se z ní stal malý světlý bod na blankytném nebi. Sekundy tikaly jedna za druhou, a s každou z nich se Al Shepard posouval do oblasti výšek a rychlostí, o kterých dříve snili pouze spisovatelé fantastických románů. V řídícím středisku byla nervozita téměř hmatatelná. Když Redstone naposledy vezl živého pasažéra- šimpanze Hama- skončil let téměř katastrofou. Po vyřešení závad sice proběhla jedna úspěšná testovací mise, ale červík pochybností hlodal

Od samého počátku byla sedmička astronautů Mercury neuvěřitelně uctívanými celebritami. Každý, kdo mohl, se předháněl se skvělými nabídkami pro nové hrdiny- od domů na klíč za hubičku, přes směšně levné nejnovější sporťáky Chevrolet, až po půl milionu dolarů, které si měli astronauti rozdělit během tří let výměnou za přístup do svého soukromí. Nabídku učinil časopis Life, který se tak od 14. září 1959 stal výlučným informačním kanálem o „domácím dění“ u nových hvězd na americkém nebi popularity. Navenek bylo vše přátelské, selanka, jakou by člověk pohledal. Ovšem v zákulisí se začal rozhořívat zápas o sedadlo při první epochální misi člověka za hranice atmosféry. Boj se odehrával zejména mezi dvěma postavami. Jednou z nich byl John Glenn, zkušený pilot s více než pěti a půl tisíci nalétaných hodin, držitel transkontinentálního rychlostního rekordu, mistr mediální manipulace a miláček médií. Druhým favoritem byl muž, jehož letecká kariéra mu přinesla stejně jako Glennovi v součtu téměř osm měsíců prožitých ve vzduchu, z toho velká část jeho letů začínala a končila na palubách letadlových lodí. Jeho osobnost vyzařovala krom silné sebedůvěry i jistou auru nadřazenosti a ledový pohled modrých