Archiv rubriky ‘Historie’

Vesmírné osudy 28. díl – Jurij Gagarin

První trojice kosmonautů

Přípravy na start člověka finišovaly. Přestože z dosavadních sedmi startů bezpilotních pouze tři skončily úspěchem, nebylo možno otálet. Na druhé straně světa, v USA, se chystala NASA vypustit do vesmíru svého člověka. Byť se mělo jednat „pouze“ o balistický skok, práh vesmíru by tím pádem překročila jako první noha Američana. Sověti netušili o problémech, které měli Američané při svém posledním pokusu, nazvaném MR-2, během něhož měl pasažér kabiny šimpanz Ham docela namále. Na obou stranách Atlantiku se zúčastnění tvářili, že vše je v nejlepším pořádku, všechno jde jako po másle, a někde v koutku duše se snažili nemyslet na zákony pravděpodobnosti. Gagarin a jeho kolegové o opakovaném selhávání bezpilotních Vostoků věděli, přesto byli ochotni- ne, oni se přímo prali o to, kdo usedne do kabiny temperamentního stroje jako první. Konkurence se nyní smrskla na tři mladé piloty- Jurije Gagarina, Germana Titova a Grigorije Něljubova. Na sklonku zimy proběhlo fotografování trojice na různých místech Moskvy pro propagandistické účely. Na jedné z fotografií stojí tři mladí důstojníci na Rudém náměstí a zdají se být v družném hovoru. Zatímco Titov za pomocí gestikulace hovoří, Něljubov s vážným výrazem a Gagarin s úsměvem naslouchají. Za několik měsíců bude z jednoho z nich globální hrdina, další z mladíků pořádně naštve své nadřízené a zbývající z trojice nastoupí pomalou cestu do zapomnění a jeho obličej bude posléze vymazán ze všech oficiálních fotografií…

Vesmírné osudy 27. díl – Jurij Gagarin

První oddíl kosmonautů

Jaro 1960. Dvacítka mladých mužů procházela náročnou fyzickou přípravou na jednom z moskevských stadionů. Ne že by jim pohyb vadil- byl mezi nimi například i atletický šampion. Ale příprava byla skutečně náročná. K pohodě nepřidal ani fakt, že ubytování pro novopečené členy oddílu bylo eufemisticky možno nazvat jako ne zcela odpovídající. Většina mládenců s sebou do Moskvy přivedla své mladé rodiny a ty se nyní musely tísnit v malých pokojíčcích ubytovny na základně Chodynka v severní části Moskvy. Skupině mladých důstojníků to až tak nevadilo- jejich režim byl hektický. Teoretické lekce byly prokládány vyčerpávajícím programem, který zahrnoval gymnastiku, atletiku včetně běhů na dlouhé trati za každého počasí, posilování různých svalových skupin, cvičení zaměřená na zvyšování odolnosti vestibulárního aparátu, jízdy na centrifuze, zkrátka cokoli, co lze vymyslet k týrání hrdých pilotů- stíhačů. Na konci každého dne po příchodu do dočasného domova na ubytovně sotva prohodili pár slov s manželkou a padali na lůžka nebo otevírali sešity s poznámkami, aby dohnali to, co si na teoretických lekcích nestačili zapamatovat. A to byl jen začátek. Ale každý z nich se ve skrytu duše radoval- oni byli těmi vyvolenými, jeden z nich se stane prvním, který splní dávnou touhu člověka po vesmíru. Který z nich to asi bude?

Vesmírné osudy 26. díl – Jurij Gagarin

Gagarin po prvním samostatném letu

Dva roky učiliště ubíhaly jako voda a přestože Gagarin nebyl rozhodně nejlepším, jeho houževnatost učinila na instruktory velký dojem. Možná už tehdy začalo v jejich hlavách klíčit zářivé hodnocení, které bude na konci oněch dvou let charakterizovat tohoto mladého důstojníka: „(…) Během výcviku v učilišti se projevil jako disciplinovaný a politicky uvědomělý kadet. Řády Sovětské armády zná a řídí se jimi. Materiální a tělesná příprava je dobrá, teoretická- výtečná. Letový program úspěšně zvládl a získal základní dovednosti, které dokázal upevnit. Létání miluje, létá směle a sebevědomě. Státní zkoušky z techniky pilotáže a bojové přípravy vykonal s hodnocením „výborně“. Materiální část letounu dobře zná. Učiliště absolvoval mezi nejlepšími. (…)“
Málokdo si dokáže představit, jaké úsilí se muselo skrývat za těmito slovy. 26. března 1956 se odehrál zlom, jaký přichází v životě každého vojenského pilota- ten den měl MiG-15 pouze pro sebe, tentokrát za ním neseděl žádný instruktor. Kdyby někdo přetočil film času zpět, nestačil by se divit: z Jury Gagarina, vyhublého, usměvavého kluka z vesnice se stal sebevědomý důstojník, jehož štíhlá postava se obalila svaly, ovšem věčný úsměv mu z tváře nezmizel. I když- nechybělo mnoho. V čase, kdy začala letová příprava kadetů, to vypadalo, že Jurijovy dny v učilišti jsou sečteny…

Malcolm Scott Carpenter (1925- 2013)

M. S. Carpenter

Ve čtvrtek proběhla světem smutná zpráva. Vinou komplikací po mrtvici, kterou utrpěl koncem září, zemřel americký astronaut a akvanaut Malcolm Scott Carpenter. Odešel člen legendární sedmičky Mercury a čtvrtý Američan, který nahlédl za práh vesmíru. Z původního oddílu amerických astronautů tak zbývá již jen John Glenn. Přestože Carpenterův život nebyl prostý problémů a zakopnutí, patřil k pionýrům dobývání kosmu a na jeho práci mohly stavět další generace astronautů a kosmonautů.

Veľké víťazstvo a prehra Európy na červenej planéte

Začiatok nového tisícročia sa v európskej ESA niesol v znamení medziplanetárnych misií. Na svoju cestu vesmírom sa vydalo hneď niekoľko zaujímavých družíc na čele s neopakovateľnou Rosettou. Nesmieme však zabudnúť ani na Expressy k Marsu a k Venuši. Dnes si trochu rozoberieme konštrukciu a úspechy jednej z najúspešnejších európskych družíc. Ide samozrejme o Mars Express. Ten svoju cestu začal v roku 2003 v aerodynamickom kryte ruskej rakety Sojuz s horným stupňom Fregat. Už samotný názov sondy hovorí o tom, že bola vytvorená za Express-ne krátky čas. Mechanické vybavenie bolo takmer kompletne prebraté z Rosetty, vedecké prístroje zase z neúspešnej a málo známej ruskej Mars 96.

Vesmírné osudy 25. díl – Jurij Gagarin

Gagarin 1950

Mladému muži v kabině burácejícího stroje splašeně tlouklo srdce. Je to tady, konečně nastal ten vysněný okamžik. Byl nervózní, ale ovládal se. Teď nesmí nic pokazit, není tu nikdo, kdo by jej upozornil na chybu, nebo za něj něco napravoval. Najednou se před ním otevřel úžasný pohled: obzor jakoby se potopil někam do hloubky, zemi, kterou tak dobře znal, najednou viděl ze zcela jiné perspektivy. Přestože tento pohled zažil častokrát předtím, teď to bylo jiné. Teď tu byl jen on a jeho stroj. Jurij Gagarin se ještě jednou rozhlédl, aby si do paměti vtisknul ono nádherné panorama, a pak svou mysl rychle přiměl vrátit se zpět do kabiny. Nesoustředěnost by se mu mohla rychle vymstít. Byl nádherný třetí červencový den roku 1955 a Jura, jak mu všichni říkali, se právě poprvé samostatně vznesl k obloze na křídlech spolehlivého Jaku-18. Před přistáním natahoval krk, aby lépe viděl na orientační body, používané během poslední fáze letu. Když se svým Jakem roloval ke skupince, ve které stál jeho instruktor, uvědomil si, že nesmí zapomenout na krabičku cigaret, kterou pro něj má jako tradiční dárek po prvním sóle. Onoho letního dne Jurij Gagarin svázal svůj osud s oblohou, osud, který jej zavede až tam, kam se žádný letoun nedostane…

Vesmírné osudy 24. díl – Arthur Charles Clarke

V rámci našeho seriálu Vesmírné osudy, který vás provází nejvýznamnějšími osobnostmi, které se zasloužili o vznik, rozvoj, pochopení a aplikování kosmonautiky, provedeme dnes malou odbočku. Nebude to však odbočka velká a to i přesto, že by mnozí spisovatele science fiction v tomto seriálu nečekali. Ale nesmíme zapomínat, že knižní svět stál vlastně na počátku vizí o letech do kosmu a i v pozdější době se tyto obory značně prolínaly. Krom tohoto, sir Arthur C. Clark nebyl jen tak ledajaký spisovatel, ale technik, vynálezce a vizionář, který přišel s mnohým, co skutečně následně našlo uplatnění v kosmonautice a přišel také s vizemi, které jsou pro současné techniky a vědce i nadále velkou inspirací.

Vesmírné osudy 23. díl – Ludvík Očenášek

Psal se rok 1930 a kousek za Prahou na Bílé hoře se začali scházet zvědaví lidé, těšících se na nevídanou ukázku nejnovějších technologií své doby. Svět se pozvolna nořil do velké hospodářské krize, ale v Československu to zatím nebylo poznat, krize měla na tento stát dopadnout až o několik měsíců později, o to však s větší silou. Ten den však na krizi nikdo nemyslel. Vynálezce, konstruktér, majitel továrny a velký vlastenec Ludvík Očenášek právě chystal ke startu jednu ze svých osmi raket na tuhé pohonné látky, které si přichystal pro dnešní den. Už za nedlouho se měly jeho rakety s hřmotem vznést k obloze. Ne, to není začátek sci-fi povídky, to je skutečný příběh jednoho Čecha, který více, než že by předběhl svoji dobu, se narodil ve špatné zemi.

Vesmírné osudy 22. díl – Valentin Gluško

Vasilij Mišin

Rok 1974 se zpočátku zdál být v konstrukční kanceláři CKBEM (tak byla v roce 1965 přejmenována OKB-1) naprosto obyčejným. Do vesmíru se chystala stanice, později pojmenovaná Saljut-3. Po několika neúspěších v posledních letech, kdy tři exempláře nebyly schopny přijmout z různých důvodů lidskou posádku, všichni velmi dobře věděli, že tentokrát to musí vyjít. Stejně tak program N-1. Američané sice už dávno ukončili svůj fenomenální pilotovaný měsíční program, ale lunární nosič N-1 dosud vzdoroval snahám o jeho zrušení. Hlavní konstruktér CKBEM Vasilij Mišin, nástupce legendárního Koroljova, se nechtěl tohoto stroje vzdát. Už na něj padlo až příliš mnoho finančních prostředků a lidských i technických zdrojů kanceláře. Neúspěchy při dosavadních čtyřech startech se daly předpokládat- přece jen, testovat tak komplikovaný stroj rovnou ostrými starty není žádná legrace. A následující start, plánovaný na srpen toho roku by měl už proběhnout relativně dobře- všechny mouchy se- doufejme- podařilo odladit. Možná právě takto přemýšlel Vasilij Mišin i před rutinní poradou managementu CKBEM, která se měla konat v polovině května. Ačkoliv- až tak úplně rutinní nebyla, objednal se na ni i ministr všeobecného strojírenství Sergej Afanasjev, pod kterého raketový průmysl spadal. Ale co, nebylo to poprvé, kdy byl Afanasjev přítomen na poradě, zřejmě se přijel informovat o přípravách Saljutu na start. Ovšem ani Vasilij Mišin, ani žádný z jeho náměstků a inženýrů netušili, že ministr má pro svou přítomnost zcela jiné důvody…

Polárne čiapočky stále záhadou

V minulých dieloch seriálu Sondy na Marse ste sa mohli dočítať o neúspešných sondách, ktoré z rozličných dôvodov skončili na smetisku dejín. Aj dnes bude reč o automate, ktorý svoju cestu zakončil trochu skôr, než bolo plánované. NASA vypustila tretieho januára 1999 malý 290 kilogramový robotický pristávací modul, ktorý mal za úlohu skúmať južný pól Marsu. Ľudia sa tak mali konečne dostať na jednu z tých bielych polárnych čiapočiek, ktoré dlhé storočia fascinovali astronómov. Ambiciózny americký pokus o dosiahnutie povrchu červenej planéty zastrešoval projekt Mars Surveyor ’98.