Ke svému překvapení se stali muži Apolla-11 světovými celebritami. Zřejmě nejexponovanějším byl Neil Armstrong, hlavně díky svému „prvnímu kroku“ na novém světě. Obrovské oslavy po celé Americe, miliony lidí lemující ulice, čestná občanství různých měst, to všechno se na posádku Apolla-11 valilo jako lavina. Neilovi, Buzzovi a Mikovi se dokonce dostalo velké pocty- slyšení v Kongresu. PR mašinérie NASA a vládní administrativy byla rozhodnuta využít popularity Apolla-11 do poslední kapky. Na konci září se astronauti s rodinami vydali na turné „Giant Leap (Velký skok)“, kdy během 38 dní navštívili 28 měst v 25 zemích. Cesta kolem světa končila na začátku listopadu v Bílém Domě. Hned poté se Neil přidal k turné, které pořádal komik Bob Hope pro americké jednotky ve Vietnamu a některých základnách v Evropě. Krom Neila doprovázely Hopea už tradičně i lepé děvy- pro vojáky zřejmě nejatraktivnější postavy show. Tentokrát ale musely dívky ustoupit popularitě Neila Armstronga- vojáci atraktivní modelky zcela ignorovali, když vždy po vystoupení zaplavili pódium. Jeho cesty ale nekončily Asií. V květnu 1970 navštívil ještě zajímavější místa…

Zpáteční cesta Apolla-11 probíhala v poklidné atmosféře. To nejdůležitější bylo za nimi, teď byl čas na urovnání myšlenek. Mezi „domácími pracemi“ v podobě úkonů a procedur k údržbě svého kosmického domova byli tři muži Apolla-11 hvězdami dvou televizních přenosů. Během prvního pozorovali diváci na celém světě ukázku efektů stavu beztíže, druhý zase nabídnul reflexi Armstronga, Aldrina a Collinse ohledně uplynulých historických dnů. Neil si vzal slovo jako první a připomenul nesmrtelnou inspiraci Julese Verna. Mike připomenul všechny, kteří se podíleli na konstrukci, stavbě a testování strojů, které je dovezly až na Měsíc, Buzz zase zasadil misi Apolla-11 do širšího rámce lidské zvídavosti, bez které by tato cesta nebyla možná. Přenos uzavřel opět Neil, který připomenul, na čích ramenou Apollo-11 stálo- od velikánů vědecké historie, přes americkou administraci, až po pracovníky průmyslu, jejichž dílem byl hardware Apolla. Když přenos skončil, nastal opět na palubě relativní klid. Bylo to ale ticho před bouří. Protože následující den čekal astronauty návrat do zemské atmosféry druhou kosmickou rychlostí. A to není zrovna všední záležitost…

Když Armstrong s Aldrinem zabezpečili modul a provedli cvičné odpočítávání startu, který by byl nutný v případě nouze, konečně měli chvíli času na to, aby se podívali z okének. Cizí krajina s paletou odstínů šedé, rámovaná naprostou černí, obzor překvapivě blízko a v prachu kameny hranatých tvarů- neuhlazené vodou ani větrem. Tento pohled dosud lidské oko nespatřilo. Mezi technickou hantýrkou se tři hodiny po přistání ozval Buzz Aldrin: „ Tady je pilot LM. Rád bych využil této příležitosti, abych požádal každého, kdo poslouchá, ať už je to kdokoli a kdekoli, aby se na chvíli zastavil a zamyslel se nad událostmi několika uplynulých hodin a vzdal díky svým vlastním způsobem.“ Potom v tichu, přerušovaném pouze hučením systémů Eagla, vykonal Aldrin svaté přijímání. Armstrong o celé záležitosti předem věděl a po celou dobu diskrétně přihlížel. Následovaly další úkony, tentokrát už podle letového plánu, kterými oba muži „opečovávali“ LM, rychle do sebe naházeli několik soust jídla a pak se už začali na připravovat to, pro co sem přiletěli- vycházku na měsíční povrch. Původně byla mezi přistáním a EVA naplánována spánková perioda, ale Armstrong předem tušil, že budou s Buzzem

11 minut a 49,33 sekund po startu bylo Apollo-11 navedeno na parkovací oběžnou dráhu kolem Země. Armstrong, Aldrin a Collins si velmi pochvalovali výkon Saturnu: přes poměrně značné vibrace byl jeho let mnohem klidnější, než jejich předchozí svezení na špicích raket Titan. Titan byl koncipován původně jako nukleární nosič, proto se u něj nebral příliš velký ohled na pohodlí nákladu. Podle vzpomínek astronautů Titan neustále trhavě „čenichal“ do všech stran, jak počítač korigoval polohu a hledal svůj naprogramovaný koridor. Zato Saturn- to byla jiná káva. Přetížení během startu nepřesáhlo 4,5g, v některých fázích letu byl dokonce menší než 1g. Okamžitě po vstupu na orbit se v kabině rozběhla frenetická činnost. Neil a jeho kolegové museli během půldruhého oběhu zkontrolovat veškeré systémy Apolla, aby se ujistili, že budou moci opustit nízkou oběžnou dráhu směrem k Měsíci. Nejrušnější jsou tyto chvíle pro Mika Collinse- jako pilot velitelského modulu je odpovědný mimo jiné i za kontrolu nastavení inerciální plošiny- soustavy tří gyroskopů, které zachovávají konstantní polohu během manévrů lodi, a jsou pro její orientaci životně důležité. Kontrola nastavení se provádí zaměřením palubního sextantu

Všechno se to seběhlo v několika okamžicích… Stroj se odlepil od země a nejdříve stoupal do výšky 150 metrů. Tam pilot snížil tah motoru, aby simuloval sestupovou trajektorii v šestkrát nižší gravitaci Měsíce. Vše probíhalo normálně, podivná příšerka s názvem LLRV klesala k betonu základny Ellington přesně po plánované dráze. Deset metrů nad zemí se LLRV zastavil a pilot začal opět stoupat k další simulaci sestupu. Už byl ve výšce 70 metrů, jenže potom se začalo dít něco neobvyklého. Stroj se sklonil přídí dolů a začal nabírat dopřednou rychlost. Pilot se pokoušel nechtěný pohyb korigovat, ale LLRV si postavil hlavu. Naklonil se doleva, evidentně mimo kontrolu pilota. Ten pochopil, že nemá jinou možnost a v téměř devadesátistupňovém náklonu zmáčknul spouště na krajích svého katapultovacího sedadla. Silný raketový motor sedadla jej skrze polystyrenovou stříšku kabiny LLRV odnesl do bezpečí. Necelé tři sekundy poté se nešťastný stroj roztříštil na trávníku vedle dráhy. Pilot dopadl jen o sedm sekund později na svém padáku opodál. Okamžitě se rozezněly sirény a k hořícím troskám a k pilotovi se rozjela vozidla záchranářů.
Když zhruba po hodině veškerý rozruch utichnul, astronaut