Pro Deka byla mise Apolla-11 nejen pracovním triumfem, ale i poněkud zvláštním způsobem osobní záležitostí. Krátce po tragédii Apolla-1 zkraje roku 1967 mu manželky členů nešťastné posádky věnovaly dárek, který s sebou zamýšleli Grissom, White a Chaffee vzít do vesmíru. Každý astronaut dostával při vstupu do oddílu astronautický odznak- hvězdu na třech pilířích, prolétající kruhem. Nováčci nosili stříbrný odznak, ti, kteří už za sebou měli let do kosmu, pak získali nárok na zlatý odznak. Grissom a další astronauti cítili, že Deke si zaslouží něco speciálního, proto mu nechali vyrobit zlatý odznak s diamantem, vsazeným do hvězdy. Na palubě Apolla-1 se odznak bohužel do vesmíru nepodíval, Deke jej však střežil jako oko v hlavě. Jediným obdobím, kdy spustil tuto památku na svého blízkého přítele Guse z očí, byl jeden měsíc v létě 1969. Neil Armstrong se Slaytona tehdy zeptal, zda by se dokázal bez svého odznaku na chvíli obejít. Deke souhlasil a 20. července byl odznak spolu s kouskem plátna z prvního letounu bratří Wrightů jednou z položek v Armstrongově PPK (Personal Preference Kit- něco jako osobní balíček) na povrchu Měsíce. Deke ale v koutku duše

Počátek roku 1967 byl temný, jak jen temným může těžké období být. 31. ledna se na dvou místech USA konaly ceremoniály, které definitivně ukončovaly relativně bezstarostné pionýrské období dobývání vesmíru. Na hřbitově v Arlingtonu byla do země uložena těla Guse Grissoma a Rogera Chaffeeho. Ve stejnou dobu na hřbitově vojenské akademie West Point na návrší řeky Hudson spočinuly ostatky Eda Whitea. Dobývání vesmíru si vyžádalo první oběti z řad astronautů. Všechno bylo o to horší, že nezemřeli ve vesmíru, ani během startu, ale při obyčejném testu, kdy jejich raketa ani nebyla natankována palivem. K vesmíru neměli v okamžik své smrti ani o milimetr blíže, než kdokoli jiný. Celý oddíl astronautů pokryla temná deka deprese. Takhle to nemělo být, když má astronaut zemřít, ať je to během mise, ne na zemi… Deke stejně jako ostatní pociťoval palčivý pocit viny. I on na sebe vzal kus odpovědnosti za tragédii Apolla-1. Kdybychom tak nespěchali, kdybychom nedělali kompromisy ohledně bezpečnosti, kdybychom North American Aviation pořádně šlapali na kuří oka, kdyby… Morálka oddílu se povážlivě kolébala a Deke věděl, že musí zasáhnout.

Kennedym pronesená výzva k letu na Měsíc byla startovním výstřelem horečné aktivity na všech stupních struktury NASA. V roce 1962 se tak souběžně realizovaly tři programy: program Mercury se pomalu chýlil ke konci, ke své realizaci se blížil nový projekt Gemini a současně byly udělovány konkrétní zakázky kontraktorům v rodícím se programu Apollo, který měl být vyvrcholením snahy dostat člověka na povrch luny. Pro tyto programy ale bylo třeba mnohem více astronautů, než původních sedm mužů Mercury (navíc- Slayton byl z kola venku). Bylo rozhodnuto provést další výběrové řízení, z něhož vzejde druhá skupina astronautů, tím se oddíl rozrostl na šestnáctičlenné stádečko. S tím ale současně vyvstala potřeba vést a kombinovat aktivity oddílu a zastupovat zájmy jeho členů v rychle expandující NASA. Šéf Manned Spacecraft Center Bob Gilruth a jeho náměstek Walt Williams zamýšleli oslovit letectvo, aby vybralo schopného člověka ze svých řad. Údajně už byl dokonce jeden generál vybrán, když vtom dostal Al Shepard zajímavý nápad: proč dávat otěže astronautické komunity do rukou neznámému člověku zvenčí? Vždyť je tady naprosto dokonalý kandidát- člověk, který ze své zkušenosti zná potřeby astronautů

Status celebrity je zajisté velmi příjemný a když připočteme z toho vyplývající hmotné požitky, je to jistě záviděníhodná pozice. Výhodné úvěry na nové domy v Houstonu, pěkně kulatá suma od časopisu Life za přístup do soukromého života, nebo každý rok nový Chevrolet Corvette za směšnou částku- to všechno byly velmi příjemné aspekty života astronautů Mercury 7. Jenže na druhé straně tady byla rizika a nepříjemné okolnosti, které měli tito muži v popisu práce. Už jenom usednout na špici chronicky nespolehlivého nosiče Atlas bylo v očích mnoha na hranici šílenství. K tomu připočtěme neustálé cestování po celých Spojených státech, ze začátku nemožnost usednout za řídicí páku výkonného tryskového letounu (až během výcviku si astronauti prosadili možnost udržovat návyky na strojích T-33 a F-102) a hlavně obrovský příval zcela nových informací, které bylo třeba vstřebat. A stále více se mezi sedm vyvolených začínala vkrádat nenápadná rivalita. V sázce bylo hodně- jeden z nich se měl stát prvním vyslancem lidstva ve vesmíru. A každý z těch sedmi mužů věřil, že právě on je tím nejlepším kandidátem…

Bohem zapomenutá poušť v místech, kde ještě do čtyřicátých let 20. století stávala osada jménem Muroc, byla v polovině padesátých let stejně nehostinná, jako během předchozích staletí. Omračující horko se mísilo s pouštním prachem, v nose lechtal slaný odér z vyschlých solných jezer, krajině s několika málo stromy se až na obzoru dostávalo orientačních bodů v podobě pohoří San Gabriel na jihu a Tehachapi na východě. Přesto bylo toto místo vysněným cílem jisté sorty šílenců, kteří usilovali o to, aby zde mohli pracovat a eventuálně se nechat zabít. Právě tady totiž sídlilo testovací středisko základny Edwards, kde se včerejší aeronautické sny přetavovaly ve skutečnost. V těchto končinách poprvé člověk nahlédl za bájnou zvukovou bariéru, právě zde také první odvážlivci opatrně nakoukli k branám vesmíru a zde také sídlila škola, která odvážné muže připravovala na dráhu testovacího pilota: U.S. Air Force Experimental Flight Test Pilot School. Začátek léta 1955 byl na Edwardsu sice o něco málo chladnější, než bývá v těchto končinách zvykem, přesto se polední teploty šplhaly ke čtyřicítce. A do této rozpálené výhně přijel v červnu Donald Slayton, aby posílil řady bláznů, sedlajících nové, nevyzkoušené stroje.

Jaký pocit asi má člověk, jehož duše je rozpolcená? Co si musel myslet muž, který byl jedním z klíčových hráčů nejúžasnější epochy lidských cest, a přesto byl nucen jen přihlížet, jak ony cesty vykonávají jiní? A jaký pocit přinášela oddanost a respekt oněch cestovatelů vůči němu, kapitánovi sedícímu na lavičce? A přitom on měl být uprostřed toho všeho, on měl být tím, který se svými kolegy posune hranice lidstva dále. Jak se musí usínat osobnosti, jejíž sny a tužby postupně plní někdo úplně jiný? A jaká míra mravního odhodlání je třeba k tomu, aby člověk nezatrpknul a do společné práce vložil um, takt, upřímnost a veškeré síly, které v sobě najde? A kolik oné síly musí mít ten, který na svou druhou šanci, kterou mu napoprvé ukradli pár okamžiků před jejím naplněním, čeká dlouhých 16 let? Jeden muž, stojící v pozadí programu Apollo to věděl velmi dobře. Bez něj by cesty k Měsíci vypadaly jinak, a přestože jeho snem bylo osobně nahlédnout zblízka do tváře Luny, byl nucen na tuto cestu vypravovat své kolegy. On byl tím, který míchal koktejl osobností posádek tak, aby pracovaly