Spacedock
Spacedock, startup sídlící v Silicon Valley, dříve známý jako Orbital Outpost X , 20. srpna oznámil plány na demonstraci univerzálního připojovacího zařízení pro vesmírné systémy při misi, která by měla letět v roce 2026.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Spacedock, startup sídlící v Silicon Valley, dříve známý jako Orbital Outpost X , 20. srpna oznámil plány na demonstraci univerzálního připojovacího zařízení pro vesmírné systémy při misi, která by měla letět v roce 2026.
Společnost AscendArc se sídlem v Portlandu v Oregonu prodala svůj první malou geostacionární komunikační družici společnosti KT Sat, vlajkovému jihokorejskému operátorovi.
Společnost True Anomaly, startup zaměřený na vesmírné technologie a zaměřený na obranu se sídlem v Coloradu, najal Sarah Walterovou, výkonnou ředitelku pro družicový průmysl, na pozici provozní ředitelky.
Bílý dům 2. září oznámil dlouho očekávané přemístění velitelství amerického vesmírného velitelství z Colorado Springs v Coloradu do Huntsville v Alabamě, čímž zrušil rozhodnutí předchozího prezidenta Bidena z roku 2023 ponechat velitelství v Coloradu.
Společnosti General Atomics a Kepler Communications demonstrovaly spojení dvoumotorového letounu De Havilland Canada DHC-6-300 a družice. V demonstraci navázal optický komunikační terminál společnosti General Atomics namontovaný na letadle komunikaci s optickým terminálem Tesat na komunikační družici Kepler.
Společnost Muon Space se po navýšení financování o 90 milionů dolarů snaží rozšířit výrobní kapacity a zaměřit se na rostoucí poptávku po stále výkonnějších družicích v hmotnostním rozmezí 100–500+ kilogramů.
Jihokorejská společnost SI Imaging Services 2. září oznámila uzavření smlouvy na pronájem kapacity družice pro pozorování Země SpaceEye-T evropskému zákazníkovi v hodnotě přesahující 10 milionů eur.
Společnost Rocket Lab 28. srpna formálně otevřela startovací komplex Launch Complex 3 na ostrově Wallops ve Virginii, který bude sloužit pro rakety Neutron.
Bílý dům z důvodů národní bezpečnosti přistoupil k zrušení odborů zaměstnanců NASA a dalších agentur.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V minulém díle jsme otevřeli trilogii o programu RLV (Reusable Launch Vehicle), který se dělil na tři různé stroje. Zásadní vliv na vznik RLV měla studie Access to Space, která definovala další vývoj vesmírné techniky. Snahou bylo vyvinout novou techniku, která přinese výrazné snížení nákladů na let a významné zvýšení bezpečnosti letu. Jako první stroj, který jsme probrali byl demonstrátor DC-X Delta Clipper, u kterého si mnohý čtenář při pohledu na zkušební lety může říct, že to vlastně zná. I když se Delta Clipper nikdy nedostal za hranice zemské atmosféry, pomohl v rozvoji technologie RLV. Dalším strojem, kterým se budeme zabývat, bude X-33, který se však nedostal z fáze prototypu, který byl asi z 85 % hotov.
Devadesátá léta přinášela nové projekty v rámci strojů s označením X. V minulých dílech jsme se zabývali stroji, které měly sloužit především jako záchranné čluny pro plánovanou vesmírnou stanici Freedom a následně pak pro Mezinárodní vesmírnou stanici. Jednou ze sekundárních možností bylo i využití, jako servisního plavidla či pro samostatnou, krátkodobou misi. V tomto případě se bavíme o stroji HL-20, kdy jeho odkaz žije dál v podobě stroje Dream Chaseru, který se chystá na svou první misi již příští rok. Čistě záchranným člunem se pak stal stroj X-38, který díky škrtům v rozpočtu nedostal šanci vzletět za hranice atmosféry. Nyní se podíváme na program NASA, Reusable Launch Vehicle (RLV). Tento program zahrnoval tři samostatné stroje, které si postupně v jednotlivých dílech popíšeme. Celý program NASA pak vzešel ze studie Access to Space.
V minulém díle jsme se věnovali návrhu záchranné lodi pro vesmírnou stanici, který se bohužel nakonec neuskutečnil. Samotný stroj byl výsledek kombinace domácího výzkumu a vývoje vztlakových těles s přihlédnutím k výsledkům objevené sovětské práce, tedy stroje BOR-4. Kombinací studií vznikl návrh, který i dnes promlouvá do budoucnosti v podobě stroje Dream Chaser. Nás však dnes bude zajímat úplně jiný stroj. Na první pohled by čtenář mohl usoudit, že už něco podobného viděl a měl by naprostou pravdu. Jedná se o další ze strojů, který se inspiroval vývojem vztlakových těles. V tomto případě se jedná o evoluci slavného a velmi úspěšného návrhu SV-5, jinak také X-24A. V tomto případě se opět jednalo o možnost využití stroje, jako záchranné kosmické lodi, ale s jednou novinkou, která se u předchozích pilotovaných strojů nepoužila.
V minulém díle jsme zakončili povídání o vztlakovém stroji HL-10 z dílny střediska NASA v Langley. Tím jsme vlastně ukončili i „zlatou éru“ vztlakových těles, která se pravděpodobně již nikdy, v takové míře, neuskuteční. Samotný vývoj vztlakových těles a nasbírané poznatky byly použity při vzniku raketoplánu, i když podle mnohých bylo možné dovést vývoj mnohem dál než jen k raketoplánu. Nyní se přesuneme k jednotlivým strojům, které vznikaly spíše jako možná alternativa k vesmírnému provozu či jako záchranná možnost pro vesmírné stanice. Asi nikoho nepřekvapí, že tito následníci vychází z původní zlaté éry této kategorie. Je to nakonec i logické, protože celý program výzkumu byl velmi podrobný a zahrnoval celý profil letu i podrobné zkoumání aerodynamiky těchto specifických strojů.
První bezmotorový let HL-10 nedopadl úplně podle vysokých očekávání svých tvůrců. Bruce Peterson během letu hlásil postupně problémy v řízení, přesněji oscilace a malou účinnost elevonů. Zklamání bylo veliké, protože samotní tvůrci si kladli za cíl vytvořit nejlepší stroj z celé kategorie vztlakových těles. Z počátku to vypadalo pouze na lehkou úpravu ve stabilizačním systému řízení, ale jak se postupně ukázalo, problém byl mnohem rozsáhlejší. Jen díky snaze inženýra Wenta Paintera došlo k přezkoumání celé problematiky a podrobné analýze. Samotné středisko v Langley si plně uvědomilo, že na problému nese svou část „viny“ a přijalo plnou zodpovědnost za vyřešení problému. Na obranu střediska Langley je nutno dodat, že ne každý jev se dá plně odhalit v aerodynamickém tunelu, protože stále se pohybujete na úrovni modelací, tedy bez zásahu člověka do řízení. Pro HL-10 to však znamenalo „stopku“ na několik měsíců.
Roku 1972 proběhl poslední let s kluzákem M2-F3, který vzešel ze svého předchůdce, tedy M2-F2. O M2-F3 by se dalo mluvit i jako o „Fénixovi“, který vzešel z popela, v našem případě z vlastní nehody. M2-F3 prokázal účinnost konstrukce s přidaným středním stabilizátorem, který významně omezil boční oscilace a jev PIO. Nebyl to však jediný stroj, který vznikal v dílnách NASA. Dalším strojem byl HL-10, který vzešel ze střediska v Langley. Patrně nejvlivnějšího střediska pod agenturou NASA. Vztlakové těleso HL-10 se už na pohled značně lišilo od svých partnerských strojů M2-F2 a F3. Na tomto stroji byla totiž použita jiná filozofie konstrukce, jinak řečeno odlišný profil draku, který byl blíže ke konceptu Hanse Multhoppa, známém jako SV-5. Tedy stroj ve tvaru delty s plochým dnem a vyprofilovaným horním tvarem a odtokovou částí draku.
Současní fanoušci kosmonautiky žijí ve velmi zajímavé a současně rozporuplné době. Na jedné straně se momentálně v kosmonautice odehrává mnoho zajímavého a dokonce převratného, přičemž možnost být díky internetu téměř v epicentru dění je bezprecedentní. Na straně druhé téměř nemine měsíc, kdy se navždy ztratí některá z výrazných tváří kosmonautické historie a s ní definitivně odejdou nikdy nevyřčené detaily pionýrských misí a také odpovědi na otázky, které zatím nikdo nepoložil, které však visely ve vzduchu a čekaly pouze na to, až se jejich tazatel setká s tím, kdo má v osobní paměti právě onen střípek, který chybí do skládačky. A ani všemocný internet je již nikdy nedokáže najít a poskládat tak, aby byl příběh počátků dobývání vesmíru zcela kompletní. Přesně takové střípky jedněch z nejdůležitějších pilotovaných misí všech dob odešly 6. listopadu, když se na poslední let vydal legendární astronaut Frank Borman…
V předchozím díle jsme se věnovali dalšímu stroji z dílny NASA, M2-F2. Povídání jsme přerušili po velmi těžké nehodě tohoto stroje s pilotem Brucem Petersonem. Bruce Peterson měl veliké štěstí a nehodu přežil, i když ne bez následků. Jeho let byl zároveň posledním bezmotorovým letem, po kterém měla začít série motorických letů. Během bezmotorových letů se projevovala veliká citlivost na boční oscilace – kluzák byl nestabilní v příčném směru. O této nestabilitě se mohl přesvědčit již Milt Thompson během svého prvního letu s M2-F2. Nyní nastala situace, kdy nemohlo dojít k pokračování letového programu, protože kluzák byl značně poškozen při nehodě a otázkou tedy bylo, co bude dál.
Dne 31. října 2023 obletěla svět zpráva o odchodu astronauta Kena Mattinglyho, jednoho z posledních astronautů, kteří navštívili Měsíc. I když neměl možnost vstoupit přímo na povrch Měsíce, mohl ho alespoň pozorovat z bezprostřední blízkosti jako pilot velitelského modulu Apolla 16. K Měsíci se vydal s misí Apollo 16, ale původně měl letět, jako člen posádky Apolla 13. I když se nemohl nakonec účastnit mise Apolla 13, sehrál důležitou roli při řešení problémů, které zmíněnou misi potkaly. V následujících letech, které strávil u NASA, dostal ještě dvakrát možnost se podívat do vesmíru na palubě raketoplánu. Svou kariéru u NASA a námořnictva zakončil s hodností kontradmirála. Pojďme si nyní připomenout život tohoto astronauta.
Kluzák M2-F1 otevřel zcela novou kategorii létajících aparátů, které měly i potencionál být využity jako stroje, které se budou moct vrátit z vesmíru a kontrolovaně přistát. Samotný projekt M2-F1 vznikal tajnou cestou, protože neměl oficiální požehnání a ani financování. Myšlenka však byla silnější než překážky. Po tom, co byl úspěšně zvládnut letový program se začaly o projekt zajímat i oficiální místa a další odborníci. Osobou, která uvedla M2-F1 u oficialit NASA byl Paul Bikle, který vyjádřil svou důvěru v celou kategorii a doplnil, že i odborníci z Ames a Langley se velice zajímají o tzv. lifting bodies. Start M2-F1 znamenal i začínající zájem USAF o tuto kategorii, kterou jsme si již popsali v minulých dílech. Jen pro doplnění, v první fázi řešili odborníci USAF použití měnitelné geometrie a využití proudových motorů, které by pomohly s řízeným přistáním. Lifting bodies vše měnilo. Nyní, když byl projekt „venku“ mohlo dojít k jeho dalšímu rozvoji.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.