Kennedym pronesená výzva k letu na Měsíc byla startovním výstřelem horečné aktivity na všech stupních struktury NASA. V roce 1962 se tak souběžně realizovaly tři programy: program Mercury se pomalu chýlil ke konci, ke své realizaci se blížil nový projekt Gemini a současně byly udělovány konkrétní zakázky kontraktorům v rodícím se programu Apollo, který měl být vyvrcholením snahy dostat člověka na povrch luny. Pro tyto programy ale bylo třeba mnohem více astronautů, než původních sedm mužů Mercury (navíc- Slayton byl z kola venku). Bylo rozhodnuto provést další výběrové řízení, z něhož vzejde druhá skupina astronautů, tím se oddíl rozrostl na šestnáctičlenné stádečko. S tím ale současně vyvstala potřeba vést a kombinovat aktivity oddílu a zastupovat zájmy jeho členů v rychle expandující NASA. Šéf Manned Spacecraft Center Bob Gilruth a jeho náměstek Walt Williams zamýšleli oslovit letectvo, aby vybralo schopného člověka ze svých řad. Údajně už byl dokonce jeden generál vybrán, když vtom dostal Al Shepard zajímavý nápad: proč dávat otěže astronautické komunity do rukou neznámému člověku zvenčí? Vždyť je tady naprosto dokonalý kandidát- člověk, který ze své zkušenosti zná potřeby astronautů a který je schopen bez problémů jejich zájmy prosazovat u vedení NASA! Navíc právě onen muž pomáhal vypracovávat kritéria pro nábor nové skupiny astronautů. 18. září 1962 oznámila NASA ustanovení nové funkce: „Koordinátor aktivit astronautů“. Deke Slayton dostal svou životní roli.

Status celebrity je zajisté velmi příjemný a když připočteme z toho vyplývající hmotné požitky, je to jistě záviděníhodná pozice. Výhodné úvěry na nové domy v Houstonu, pěkně kulatá suma od časopisu Life za přístup do soukromého života, nebo každý rok nový Chevrolet Corvette za směšnou částku- to všechno byly velmi příjemné aspekty života astronautů Mercury 7. Jenže na druhé straně tady byla rizika a nepříjemné okolnosti, které měli tito muži v popisu práce. Už jenom usednout na špici chronicky nespolehlivého nosiče Atlas bylo v očích mnoha na hranici šílenství. K tomu připočtěme neustálé cestování po celých Spojených státech, ze začátku nemožnost usednout za řídicí páku výkonného tryskového letounu (až během výcviku si astronauti prosadili možnost udržovat návyky na strojích T-33 a F-102) a hlavně obrovský příval zcela nových informací, které bylo třeba vstřebat. A stále více se mezi sedm vyvolených začínala vkrádat nenápadná rivalita. V sázce bylo hodně- jeden z nich se měl stát prvním vyslancem lidstva ve vesmíru. A každý z těch sedmi mužů věřil, že právě on je tím nejlepším kandidátem…

Bohem zapomenutá poušť v místech, kde ještě do čtyřicátých let 20. století stávala osada jménem Muroc, byla v polovině padesátých let stejně nehostinná, jako během předchozích staletí. Omračující horko se mísilo s pouštním prachem, v nose lechtal slaný odér z vyschlých solných jezer, krajině s několika málo stromy se až na obzoru dostávalo orientačních bodů v podobě pohoří San Gabriel na jihu a Tehachapi na východě. Přesto bylo toto místo vysněným cílem jisté sorty šílenců, kteří usilovali o to, aby zde mohli pracovat a eventuálně se nechat zabít. Právě tady totiž sídlilo testovací středisko základny Edwards, kde se včerejší aeronautické sny přetavovaly ve skutečnost. V těchto končinách poprvé člověk nahlédl za bájnou zvukovou bariéru, právě zde také první odvážlivci opatrně nakoukli k branám vesmíru a zde také sídlila škola, která odvážné muže připravovala na dráhu testovacího pilota: U.S. Air Force Experimental Flight Test Pilot School. Začátek léta 1955 byl na Edwardsu sice o něco málo chladnější, než bývá v těchto končinách zvykem, přesto se polední teploty šplhaly ke čtyřicítce. A do této rozpálené výhně přijel v červnu Donald Slayton, aby posílil řady bláznů, sedlajících nové, nevyzkoušené stroje.

Jaký pocit asi má člověk, jehož duše je rozpolcená? Co si musel myslet muž, který byl jedním z klíčových hráčů nejúžasnější epochy lidských cest, a přesto byl nucen jen přihlížet, jak ony cesty vykonávají jiní? A jaký pocit přinášela oddanost a respekt oněch cestovatelů vůči němu, kapitánovi sedícímu na lavičce? A přitom on měl být uprostřed toho všeho, on měl být tím, který se svými kolegy posune hranice lidstva dále. Jak se musí usínat osobnosti, jejíž sny a tužby postupně plní někdo úplně jiný? A jaká míra mravního odhodlání je třeba k tomu, aby člověk nezatrpknul a do společné práce vložil um, takt, upřímnost a veškeré síly, které v sobě najde? A kolik oné síly musí mít ten, který na svou druhou šanci, kterou mu napoprvé ukradli pár okamžiků před jejím naplněním, čeká dlouhých 16 let? Jeden muž, stojící v pozadí programu Apollo to věděl velmi dobře. Bez něj by cesty k Měsíci vypadaly jinak, a přestože jeho snem bylo osobně nahlédnout zblízka do tváře Luny, byl nucen na tuto cestu vypravovat své kolegy. On byl tím, který míchal koktejl osobností posádek tak, aby pracovaly jako dobře vyladěný hodinářský mechanizmus. Matka kvočna i nelítostný vládce nad životy astronautů, tím vším byl Deke Slayton…