Victor Glover
Victor Glover, pilot mise Artemis 2, uvedl, že návrat NASA na Měsíc by měl začít lidskými přistáními v méně náročných rovníkových oblastech, spíše než jít přímo na jižní pól.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Victor Glover, pilot mise Artemis 2, uvedl, že návrat NASA na Měsíc by měl začít lidskými přistáními v méně náročných rovníkových oblastech, spíše než jít přímo na jižní pól.
Více než dvě desítky velkých projektů NASA tvrdí, že byly postiženy ztrátou pětiny zaměstnanců státních úředníků NASA v posledním roce, což vyvolalo obavy ze zpoždění a zvýšení nákladů.
Společnost Relativity Space uzavřela dohodu se Space Florida o vybudování výrobních a testovacích zařízení pro svou raketu Terran R na floridském Space Coast
Společnost Vast založila novou divizi určenou na podporu práce v oblasti národní bezpečnosti.
Federální komise pro komunikace (FCC) 22. července odhlasovala uvolnění další části frekvenčního pásma C, kterou dosud využívají operátoři družic, pro aukci určenou pro sítě 5G v příštím roce. Zároveň schválila reformu licenčního systému, jejímž cílem je urychlit rozvoj komerčního kosmického sektoru.
Německý vývojář komponentů kosmických zářízení deltaVision získal 10,2 milionu eur (11,6 milionu dolarů) na rozšíření výroby ventilů a souvisejících zařízení se zaměřením na umožnění doplňování paliva ve vesmíru.
Britská vláda a úřad pro financování a rozvoj letectví a kosmonautiky Space Florida vyčlenily 200 000 USD na podporu společných výzkumných, inovačních a komercializačních projektů.
Zenno Astronautics, novozélandský startup zaměřený na aplikaci supravodivých magnetů pro řízení polohy a zrychlení kosmických lodí, plánuje přesídlit do Spojených států.
Šestiměsíční čínský startup LegendSpace, jehož cílem je využít umělou inteligenci ke kompresi cyklů vývoje raketových motorů, získal financování ve výši 29,5 milionu dolarů.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Minulý týden si fanoušci kosmonautiky připomínali 45 let od přistání lunárního modulu Apolla 14 na povrchu Měsíce. Apollo 14 bylo návratem k lunárním misím po havárii Apolla 13 a do dějin vstoupilo mimo jiné i díky angažmá prvního amerického astronauta Alana Sheparda. Oslavy jubilea však netrvaly dlouho. Tiskovými agenturami totiž proběhla zpráva, která působila jako podivný žert osudu. Ve čtvrtek 4. února ve večerních hodinách zemřel v jednom z hospiců v Lake Worth na Floridě Edgar Mitchell – pilot lunárního modulu Apolla 14 a jedna z relativně kontroverzních postav oné éry v rámci NASA. Skupina mužů, kteří své stopy otiskli během několika fantastických roků na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století do lunárního prachu, je opět o jednoho člena menší. Nyní už jich zbývá pouze sedm. Edgar Mitchell zemřel pouhý den před výše zmíněným výročím…
Už na přelomu zimy a jara 1986 bylo všem jasné, že situace se záchrannými prostředky, jež měly posádky raketoplánů k dispozici, je zcela neudržitelná. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že minimálně někteří pasažéři Challengeru rozpad startovní sestavy přežili, ovšem neměli žádnou možnost z krizové situace uniknout. Je logické, že havárie podobného rozsahu by byla nad síly jakéhokoli záchranného systému, nicméně všem se zdálo praktické minimálně přehodnotit přístup zvaný „Intact Abort“, tedy scénář, kdy jakákoli porucha má vyústit do přistání kompletního letuschopného orbiteru. Nově se začala připouštět taková alternativa, kdy posádka stroj opustí na padáku. 7. dubna, tedy tři měsíce po katastrofě Challengeru, NASA začala pracovat na studii „Shuttle Crew Egress and Escape Review (studie výstupu a úniku posádky Shuttlu)“. Měla být dokončena do 1. října téhož roku a autoři v ní měli za úkol předložit možné způsoby, jakými by bylo možné posádku během letu bezpečně dostat z raketoplánu bez zranění. V průběhu zpracování studie se objevily různé divoké i střízlivé návrhy, z nichž dva nakonec dospěly do pomyslného finále…
Na přelomu ledna a února si připomínáme tři tragédie, které připravily o život celkem 17 mužů a žen. Skoro to vypadá jako kdyby nějaká zvrhlá a zákeřná náhoda chtěla tyto tři nehody vměstnat do krátkého časového období – jako kdyby chtěla zdůraznit jak moc nebezpečné lety do vesmíru jsou. Jako kdyby chtěla říct, že kosmonautika byla, je a bude nebezpečná. Jako kdyby nás chtěla postrčit k tomu, abychom k lidem, kteří létají do vesmíru a posouvají naše znalosti dál, chovali ještě větší úctu. Dokud bude kosmonautika pokračovat, dokud si budeme připomínat tyto nehody, pak tito lidé nezemřeli zbytečně. Položili svůj život na oltář technického rozvoje. Za dobývání vesmíru zaplatili tu nejvyšší daň.
Snaha Sovětů o eliminaci skafandrů z designu jejich kosmických systémů se, jak známo, v červnu 1971 posádce Sojuzu-11 nevyplatila tím nejhorším možným způsobem. Od Sojuzu-12 až do dnešních dnů posádky chrání během klíčových fází letu lehké skafandry pro případ porušení hermetičnosti lodi. Na druhé straně oceánu se zdálo, že sovětské poučení si plánovači a konstruktéři vzali k srdci jen zpola. Astronauti Apolla 15, jež startovalo krátce po tragédii Sojuzu, své skafandry sice navlékali i při operacích, kde se předtím nepoužíval (například odhození lunárního modulu), ovšem do atmosféry vstupovalo Apollo 15 s trojicí mužů oblečených pouze v lehkých overalech. Pro raketoplán Space Shuttle, kosmický stroj, který měl po Apollu převzít štafetu americké přítomnosti ve vesmírném prostoru, se však se skafandry krom výstupů do volného prostoru nepočítalo vůbec. Nějaké vývojové práce sice v sedmdesátých letech proběhly, nakonec se však vedení NASA rozhodlo vsadit na tzv. „intact abort“. Tento termín znamenal, že při jakékoli poruše během startu raketoplán bezpečně vcelku dosedne na zem. Něco jiného ovšem byly lety programu OFT, tedy „Orbital Flight Tests“. Pod tímto termínem se skrývalo šest prvních zkušebních
Skafandr pro výstupy do volného prostoru lze přirovnat k jakémusi obalu, jenž chrání svého nositele před všemi nepřízněmi okolního nepřátelského prostředí. Lidské tělo tak s jeho pomocí odolává chladu, radiaci, nízkému tlaku a nedostatku kyslíku. Všechny tyto aspekty kosmické skafandry od počátku splňovaly. Postupně se také zvyšovala výdrž a úroveň práceschopnosti kosmonautů, vystupujících do volného prostoru. Stále však cosi překáželo. Když pomineme lunární skafandry A7L/LB, všechny obleky, používané pro EVA sdílely stejný limitující prvek. K jejich funkci bylo třeba kabelu. Ať už jeho prostřednictvím kosmonauti a astronauti dostávali životodárný kyslík, či z něj jejich skafandry čerpaly elektřinu, pořád tady byl. Ovšem s nástupem nových typů stanic a také s příchodem amerického Shuttlu začínalo být jasné, že kabel musí zmizet. Stejně jako je třeba v jistý okamžik přetnout pupečníkovou šňůru právě narozeného dítěte, aby začalo existovat jako samostatná entita, i u skafandrů musel tento krok nadejít. Zatímco u Američanů k tomu došlo už v roce 1983, Sověti na tento okamžik čekali o pět let déle…
Události na konci roku 2015 nám přinesly veliké úspěchy okolo znovupoužitelných raket. Suborbitální nosič New Shepard a první stupeň rakety Falcon 9 provedly úspěšné motorické přistání, čímž otevřely novou kapitolu letů do vesmíru. Zdaleka to ale nejsou první pokusy na tomto poli. Dnes se podíváme na dva projekty z devadesátých let, které měly přinést radikální zlevnění letů do vesmíru. Hovoříme o raketách Delta Clipper a Roton. Oba tyto projekty měly přinést nosiče, které byly jednostupňové, levné, nenáročné na obsluhu a hlavně rychle znovupoužitelné.
Zatímco během šedesátých let sovětský kosmický program úporně závodil s Američany o to, kdo dříve stane na povrchu Měsíce, po prohraném zápase jakoby najednou toto téma v Sovětském svazu zcela zmizelo. Kosmický program SSSR se zaměřil na orbitální stanice a veškeré zmínky o programech L-1 a L-3 nadlouho zmizely v archivech. Američané se nakrátko na program stanic zaměřili také – pozůstatek programu „Apollo Applications“, prostorný Skylab, hostil v letech 1973-74 postupně tři posádky. Ty mimo jiné provedly 9 výstupů do volného prostoru. Sověti však zůstávali v bezpečí stěn svých stanic typu Almaz a DOS, které pro veřejnost nesly unifikovaný název Saljut. Teprve devět let po poslední vycházce Alexeje Jelisejeva a Jevgenije Chrunova, kteří v lednu 1969 přešli vnějškem ze Sojuzu-5 do Sojuzu-4, se další sovětská posádka vystavila vakuu vesmíru. Když Georgij Grečko a Jurij Romaněnko 20. prosince 1977 vypouštěli vzduch z přechodové komory Saljutu 6, měli na sobě zcela nové skafandry, jejichž koncepce se zásadně lišila od všech předchozích obleků jak sovětských, tak i amerických. Asi nikdo z nezasvěcených netušil, že ony skafandry jsou pohrobky sovětského lunárního programu. Kdyby ovšem někdo v té době disponoval funkční křišťálovou koulí,
Spolu s nástupem vícemístných kosmických lodí vyvstala v Sovětském svazu otázka, jak do poměrně stísněného prostoru natěsnat tři kosmonauty. První let programu Voschod naznačil, jakým směrem se v tomto smyslu budou Sověti ubírat. Tři odvážlivci na palubě Voschodu-1 letěli ve vlněných kompletech, sestávajících z kalhot a bundy. Nepočítalo se s žádným prostředkem pro ochranu jejich životů v případě dekomprese. Důvěra ve správnou funkci a odolnost konstrukce sovětských lodí byla velká. Způsob myšlení se pak „přelil“ i do programu Sojuz. Ani tam se nepočítalo se skafandry – Sojuz měl být trojmístný a ve skafandrech by se do návratového modulu trojice kosmonautů vešla jen stěží. I Sergej Koroljov se nechal unést důvěrou ve vlastní technologii a prohlásil, že „(…) pracovat uvnitř lodi ve skafandru je něco podobného, jako pracovat uvnitř ponorky v potápěčském obleku.“ První posádky Sojuzů tak opět navlékly pouze vlněné sportovní komplety a věřily v příznivý osud. Ten jim však neměl být nakloněn donekonečna…
Přestože se slunce ještě zdaleka nevyhouplo nad mořskou hladinu, vše nasvědčovalo tomu, že nadcházející den bude přesně tak dusný, jak stálo v předpovědích meteorologů. Trojice mužů v županech s ospalými výrazy zírala do zrcadel při ranní hygieně. Po sprše následovalo tradiční holení – na dlouhých deset dní poslední v podmínkách zemské tíže. Převléknutí do civilizovanějších oděvů předcházelo důkladné prohlídce. Za okny byla ještě tma, když trojice společně usedla ke snídani. Ke stolu přibyli ještě Deke a Bill Anders, aby upřesnili pár detailů a odlehčili atmosféru. A pak konečně mohou zamířit do převlékárny. Ve studeném světle zářivek a zářivé bělosti místnosti bez oken na trojici čeká kohorta techniků. U stěn stojí několik přístrojů o velikosti šatní skříně a trojice pohodlných naklápěcích křesel. A mezi tím vším na trojici stolů čekají na tři muže jejich skafandry. Postupně, vrstvu po vrstvě, na sebe muži navlékají jednotlivé součásti, až jsou zcela izolováni od našeho světa. Uzavřeni ve své bublině vdechují čistý kyslík a čekají, než se jim z tkání vyplaví poslední molekuly dusíku. Mezitím mají možnost přemýšlet. Jestli všechno vyjde, za čtyři dny tato posádka učiní to, o čem
V těchto dnech a hodinách rezonuje internetovým éterem úspěšné přistání prvního stupně rakety Falcon 9, ale řekli jsme si, že naši čtenáři momentálně možná ocení spíše drobné odlehčení. Co byste říkali na vtip týkající se kosmonautiky? Je už docela starý a tak ho možná již znáte, nicméně pro náš dnešní článek je jeho znění velmi důležité: „Když NASA poslala první kosmonauty do vesmíru, zjistila, že psací pera nefungují při absenci gravitace. Vyřešením tohoto problému NASA pověřila studiem problému konzultantskou společnost. Po deseti letech a 12 milionech dolarů, Američané vlastní pera schopné psát v jakékoliv gravitaci a při teplotě mezi 0 a 300 stupni kelvina. Rusové používají tužky.“
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.