Firefly Aerospace
Společnost Firefly Aerospace dopraví při nadcházející misi lunárního landeru náklad společnosti Zeno Power, který má otestovat radioizotopový zdroj tepla. Ten by mohl v budoucnu umožnit misím přežít dlouhou měsíční noc.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Firefly Aerospace dopraví při nadcházející misi lunárního landeru náklad společnosti Zeno Power, který má otestovat radioizotopový zdroj tepla. Ten by mohl v budoucnu umožnit misím přežít dlouhou měsíční noc.
Společnost Vantor jmenovala Willa Cocose do čela svého podnikání pro americkou vládu. Cocos bude zároveň dohlížet na spolupráci této společnosti zaměřené na zpravodajství o Zemi s americkými obrannými, zpravodajskými a civilními agenturami.
Strategická komunikační a poradenská společnost IN2 získá přístup k multisenzorovému zadávání družicových snímků a analytickým službám společnosti EarthEye Space na základě memoranda o porozumění (MoU), které bylo podepsáno 19. srpna.
Národní úřad pro průzkum (NRO) udělil společnosti HawkEye 360 novou zakázku na poskytování komerčních zpravodajských informací založených na monitorování rádiových frekvencí. Firma tím přechází z několikaletého testovacího programu do fáze operační podpory amerických zpravodajských a obranných institucí.
Společnost Rocket Lab plánuje v roce 2027 využít jednu ze svých družic Photon k demonstraci fungování datové sítě amerických vesmírných sil přímo na oběžné dráze.
LandSpace v úterý úspěšně přistála s prvním stupněm své rakety Zhuque-3 po druhém startu této rakety z pouště Gobi.
United Launch Alliance jmenovala Marka Pellera, dlouholetého manažera a vedoucího pracovníka společnosti, svým novým generálním ředitelem.
Evropská unie uvalila sankce na šéfa dceřiné společnosti Roskosmosu, která vyvíjí systém družic se syntetickou aperturou (SAR) pro ruskou armádu.
HEO, australská společnost, která využívá družice pro pozorování Země k pořizování snímků jiných vesmírných objektů, podepsala dohodu se společností Planet o přístupu k jejím družicím.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Vážení čtenáři, náš seriál se chýlí ke konci. V jeho průběhu jsme se podívali „na zoubek“ všem skafandrům, které byly použity pro lety do vesmíru. Přesto ale zbylo pár zajímavých kusů, které by stály za prozkoumání. Poslední dva díly proto budou takovým malým „speciálem“, ve kterém se objeví několik polozapomenutých obleků, z nichž pouze jediný se dostal za hranici vesmíru a ostatní buďto setrvaly v náručí atmosféry, nebo vůbec nebyly použity.
Pro mnohé fanoušky kosmonautiky jsou s počátky pilotovaného dobývání vesmíru spojeny především projekty 3KA (Vostok) a Mercury. Skafandry, použité při těchto misích, byly popsány v prvních dílech tohoto seriálu a po právu jim patří výjimečné postavení v historii kosmonautiky. Tak trochu ve stínu však stojí další program, zvaný „X-15“, který začal dříve než dva výše zmiňované. Program, který dosud fascinuje odborníky i fanoušky a jehož data jsou dodnes zdrojem cenných informací o oblasti hypersonických rychlostí. Během trvání programu X-15 se jeden jeho účastník stal astronautem podle uznávaných mezinárodních měřítek a osm mužů překročilo hranici vesmíru, uznávanou letectvem USA. Třem účastníkům byla v roce 2005 zpětně přiznána čestná astronautická křidélka. X-15 také pokořil
5. říjen 2003 znamenal v relativně uzavřeném oboru, jakým jsou pilotované kosmické lety, malé zemětřesení. Již nějakou dobu se vyskytovaly náznaky, že elitní klub zemí, jež dosud byly schopny poslat člověka za hranice atmosféry, doplní teprve třetí člen. Ona středa uprostřed října tyto zvěsti potvrdila. Ke Spojeným státům americkým a Ruské federaci se prostřednictvím lodi Šen-Čou-5 přidala i Čínská lidová republika. Na palubě kosmické lodi byl podplukovník čínského letectva Jang Liwei. Během mise, trvající 21 hodin, 22 minut a 45 sekund jeho loď vykonala čtrnáct obletů Země a bezpečně přistála v oblasti Vnitřního Mongolska. Let byl náležitě využit tamními masmédii a k širší veřejnosti se tak dostaly fotografie a videozáznamy z průběhu letu i z okamžiků po přistání. I nezasvěcení si mohli – či spíše museli – povšimnout poměrně zajímavé okolnosti. Mnoho součástí vybavení se nápadně podobalo tomu ruskému. Návratová kabina Šen-Čou byla na první pohled kopií ruského Sojuzu a skafandr, ve kterém Liwei svůj let podnikl, nezapřel podobu s oblekem Sokol KV-2, používaným v ruském kosmickém programu…
Skafandr EMU znamenal pro Američany kvalitativní skok v porovnání s předchozími obleky. Umožňoval nezávislý pohyb v prostoru, jeho výdrž umožňovala provádět i komplikované výstupy, došlo dokonce i na manévrovací jednotku v podobě raketového křesla MMU. Ovšem současně se započetím plánů na kosmickou stanici, jež po mnoha peripetiích a porodních bolestech dodnes krouží nad našimi hlavami pod názvem ISS, bylo evidentní, že frekvenci výstupů, jež měla během montáže stanice skokově vzrůst, nebude možné s „Baseline“ EMU zajistit. Bylo třeba vylepšit systém zajištění životních podmínek a usnadnit jeho servis přímo na orbitu, bylo nutné také vylepšit pracovní podmínky nositelů skafandrů. Podle zkušeností s dosavadními výstupy bylo také evidentní, že dlouhodobá práce s nástroji a pomůckami klade velké nároky na fyzickou kondici astronautů a někdy je příliš namáhavá. Na pořadu dne tedy byl i vývoj pomůcek, jež by usnadňovaly vysilující práci s různými nástroji. Už na počátku osmdesátých let se tedy rozběhly u různých subjektů studie na nový skafandr, jenž by zajistil montáž stanice, tehdy ještě nazývané „Freedom“. V průběhu několika let se vynořilo pár zajímavých návrhů, nakonec však vše dopadlo úplně jinak…
Po skončení programu Apollo se Spojené státy v oblasti pilotovaných misí nadlouho odmlčely. Nebylo to snad proto, že by jim došel dech. V zákulisí se chystal revoluční dopravní prostředek na orbit – raketoplán. Velký orbitální kluzák, jenž se vyznačoval znovupoužitelností a jehož verzatilita měla překonat vše, co zde dosud bylo. Raketoplán měl startovat několikrát měsíčně a na orbitu podporovat stavbu americké orbitální stanice, provádět vojenská i civilní pozorování Země, biologické a materiálové experimenty, ale hlavně – vynášet a zachycovat družice (a nejen ty americké!). Byly plánovány dokonce inspekce a opravy družic přímo na orbitu. K tomu však bylo zapotřebí vyvinout nové technologické prostředky, pomocí nichž by bylo možné tyto úkoly provádět. Tak se zrodila například robotická paže, nebo nová generace skafandrů. Raketoplán se po mnohých porodních bolestech nakonec podařilo uvést v život na počátku 80. let. Ovšem realita ukázala limity jak co do původních záměrů ohledně využití, tak i po ekonomické stránce. Zamýšlený monopol na vynášení velkých družic vzal zasvé, stejně jako plány na čistě americkou stanici Alpha. Nakonec, po 30 let trvající službě, zmizely ze scény i raketoplány samotné. Zbylo nám po nich
Minulý týden si fanoušci kosmonautiky připomínali 45 let od přistání lunárního modulu Apolla 14 na povrchu Měsíce. Apollo 14 bylo návratem k lunárním misím po havárii Apolla 13 a do dějin vstoupilo mimo jiné i díky angažmá prvního amerického astronauta Alana Sheparda. Oslavy jubilea však netrvaly dlouho. Tiskovými agenturami totiž proběhla zpráva, která působila jako podivný žert osudu. Ve čtvrtek 4. února ve večerních hodinách zemřel v jednom z hospiců v Lake Worth na Floridě Edgar Mitchell – pilot lunárního modulu Apolla 14 a jedna z relativně kontroverzních postav oné éry v rámci NASA. Skupina mužů, kteří své stopy otiskli během několika fantastických roků na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století do lunárního prachu, je opět o jednoho člena menší. Nyní už jich zbývá pouze sedm. Edgar Mitchell zemřel pouhý den před výše zmíněným výročím…
Už na přelomu zimy a jara 1986 bylo všem jasné, že situace se záchrannými prostředky, jež měly posádky raketoplánů k dispozici, je zcela neudržitelná. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že minimálně někteří pasažéři Challengeru rozpad startovní sestavy přežili, ovšem neměli žádnou možnost z krizové situace uniknout. Je logické, že havárie podobného rozsahu by byla nad síly jakéhokoli záchranného systému, nicméně všem se zdálo praktické minimálně přehodnotit přístup zvaný „Intact Abort“, tedy scénář, kdy jakákoli porucha má vyústit do přistání kompletního letuschopného orbiteru. Nově se začala připouštět taková alternativa, kdy posádka stroj opustí na padáku. 7. dubna, tedy tři měsíce po katastrofě Challengeru, NASA začala pracovat na studii „Shuttle Crew Egress and Escape Review (studie výstupu a úniku posádky Shuttlu)“. Měla být dokončena do 1. října téhož roku a autoři v ní měli za úkol předložit možné způsoby, jakými by bylo možné posádku během letu bezpečně dostat z raketoplánu bez zranění. V průběhu zpracování studie se objevily různé divoké i střízlivé návrhy, z nichž dva nakonec dospěly do pomyslného finále…
Na přelomu ledna a února si připomínáme tři tragédie, které připravily o život celkem 17 mužů a žen. Skoro to vypadá jako kdyby nějaká zvrhlá a zákeřná náhoda chtěla tyto tři nehody vměstnat do krátkého časového období – jako kdyby chtěla zdůraznit jak moc nebezpečné lety do vesmíru jsou. Jako kdyby chtěla říct, že kosmonautika byla, je a bude nebezpečná. Jako kdyby nás chtěla postrčit k tomu, abychom k lidem, kteří létají do vesmíru a posouvají naše znalosti dál, chovali ještě větší úctu. Dokud bude kosmonautika pokračovat, dokud si budeme připomínat tyto nehody, pak tito lidé nezemřeli zbytečně. Položili svůj život na oltář technického rozvoje. Za dobývání vesmíru zaplatili tu nejvyšší daň.
Snaha Sovětů o eliminaci skafandrů z designu jejich kosmických systémů se, jak známo, v červnu 1971 posádce Sojuzu-11 nevyplatila tím nejhorším možným způsobem. Od Sojuzu-12 až do dnešních dnů posádky chrání během klíčových fází letu lehké skafandry pro případ porušení hermetičnosti lodi. Na druhé straně oceánu se zdálo, že sovětské poučení si plánovači a konstruktéři vzali k srdci jen zpola. Astronauti Apolla 15, jež startovalo krátce po tragédii Sojuzu, své skafandry sice navlékali i při operacích, kde se předtím nepoužíval (například odhození lunárního modulu), ovšem do atmosféry vstupovalo Apollo 15 s trojicí mužů oblečených pouze v lehkých overalech. Pro raketoplán Space Shuttle, kosmický stroj, který měl po Apollu převzít štafetu americké přítomnosti ve vesmírném prostoru, se však se skafandry krom výstupů do volného prostoru nepočítalo vůbec. Nějaké vývojové práce sice v sedmdesátých letech proběhly, nakonec se však vedení NASA rozhodlo vsadit na tzv. „intact abort“. Tento termín znamenal, že při jakékoli poruše během startu raketoplán bezpečně vcelku dosedne na zem. Něco jiného ovšem byly lety programu OFT, tedy „Orbital Flight Tests“. Pod tímto termínem se skrývalo šest prvních zkušebních
Skafandr pro výstupy do volného prostoru lze přirovnat k jakémusi obalu, jenž chrání svého nositele před všemi nepřízněmi okolního nepřátelského prostředí. Lidské tělo tak s jeho pomocí odolává chladu, radiaci, nízkému tlaku a nedostatku kyslíku. Všechny tyto aspekty kosmické skafandry od počátku splňovaly. Postupně se také zvyšovala výdrž a úroveň práceschopnosti kosmonautů, vystupujících do volného prostoru. Stále však cosi překáželo. Když pomineme lunární skafandry A7L/LB, všechny obleky, používané pro EVA sdílely stejný limitující prvek. K jejich funkci bylo třeba kabelu. Ať už jeho prostřednictvím kosmonauti a astronauti dostávali životodárný kyslík, či z něj jejich skafandry čerpaly elektřinu, pořád tady byl. Ovšem s nástupem nových typů stanic a také s příchodem amerického Shuttlu začínalo být jasné, že kabel musí zmizet. Stejně jako je třeba v jistý okamžik přetnout pupečníkovou šňůru právě narozeného dítěte, aby začalo existovat jako samostatná entita, i u skafandrů musel tento krok nadejít. Zatímco u Američanů k tomu došlo už v roce 1983, Sověti na tento okamžik čekali o pět let déle…
Události na konci roku 2015 nám přinesly veliké úspěchy okolo znovupoužitelných raket. Suborbitální nosič New Shepard a první stupeň rakety Falcon 9 provedly úspěšné motorické přistání, čímž otevřely novou kapitolu letů do vesmíru. Zdaleka to ale nejsou první pokusy na tomto poli. Dnes se podíváme na dva projekty z devadesátých let, které měly přinést radikální zlevnění letů do vesmíru. Hovoříme o raketách Delta Clipper a Roton. Oba tyto projekty měly přinést nosiče, které byly jednostupňové, levné, nenáročné na obsluhu a hlavně rychle znovupoužitelné.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.