sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americká sonda právě míjí planetku ve vzdálenosti cca 96 kilometrů při vzájemné rychlosti cca 13,4 km/s. Přístroje na sondě v minulých desítkách minut snímkovaly cíl. Přenos dat na Zemi začne za několik hodin.
Texaská vesmírná komise udělila granty za více než 26 milionů dolarů pěti společnostem. Cílem je stimulovat vesmírný průmysl ve státě.
Společnost L3Harris Technologies oznámila rozšíření svého výrobního závodu ve Fort Wayne v Indianě za 125 milionů dolarů. Zaměřuje se na zvýšení výroby zařízení pro infračervené snímání – ústřední technologie pro štít protiraketové obrany Golden Dome.
Během veřejného zasedání Poradního panelu pro leteckou bezpečnost (ASAP) 17. dubna členové vyjádřili obavy o bezpečnosti stárnoucí Mezinárodní vesmírné stanice, přičemž uvedli dlouhodobé problémy a nedostatky ve financování.
Členové delegace texaského kongresu zaslali 16. dubna prezidentovi USA dopis, v němž žádali, aby přesunul sídlo NASA ze současného místa ve Washingtonu do Johnsonova vesmírného střediska v Houstonu. Nájemní smlouva na budovu současného ústředí NASA ve Washingtonu vyprší v roce 2028.
Spolupředsedové obou politických stran kongresového výboru kritizovali navrhované škrty ve vědeckých programech NASA, což znamená první republikánskou opozici v Kongresu. Spolupředsedové uvedli, že jsou znepokojeni zprávami, že návrh rozpočtu na fiskální rok 2026 sníží vědecký rozpočet NASA téměř na polovinu.
Ve zkušebním raketovém zařízení společnosti Northrop Grumman v Box Elder County došlo ve středu brzy ráno k explozi. Podle úřadu šerifa okresu Box Elder nebyl během incidentu nikdo zraněn. Příčina exploze se vyšetřuje.
Americké vesmírné síly mění způsob vyhodnocování rizik pro starty misí pomocí klasifikačních standardů pro zajišťování misí, které by mohly rozšířit příležitosti pro nové komerční poskytovatele.
Raketa na tuhé pohonné látky Minotaur IV vynesla misi NROL-174 se zpravodajskou družicí pro National Reconnaissance Office. Start rakety znamená návrat na základnu Vandenberg Space Force Base po více než deseti letech.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V předcházejícím dílu jsme se rozloučili v situaci, kdy se konečně zadařilo také Sovětům, když jejich Veněra 4 přinesla první měření přímo z atmosféry planety. Stalo se tak až sedm let od prvních pokusů o dosažení Venuše. Mezitím nezaháleli ani Američané. Jejich Mariner 2 proměřil planetu již v roce 1962 a také v dalších letech měli úspěch. Namátkou Mariner 3 a 4 byly sesterské sondy k Marsu, přičemž trojka selhala, ale čtyřka jako první přinesla fotografie povrchu Rudé planety. To se psal červenec 1965. V roce 1967 pak přišel Mariner 5 a cílem se stala opět Venuše. Zatímco předchozí lety měly úspěšnost 50 na 50, tentokrát si USA vystačily se sondou jedinou a tak měli v roce 1967 k dispozici další data o atmosféře Venuše. Nezahálel ani SSSR a tak se k Venuši vydaly sondy Veněra 5 a 6. Ty však, i když ani to není málo, jen zopakovaly úspěch Veněry 4. To pravé přistání a měření z povrchu přišlo až v dalším desetiletí.
První díl jsme věnovali úvodnímu seznámení s Venuší jako planetou a nahlédli na první, často nepříliš úspěšné pokusy o dosažení planety. V polovině šedesátých let tedy bylo zřejmé, že s Venuší, jako mírumilovnou, obyvatelnou planetou, je konec. Měření Marineru 2 jasně potvrdila, že povrch je rozžhaven na teplotu stovek stupňů a že planeta je zahalena do husté atmosféry. Zatímco první polovina let šedesátých přinesla první pokusy o průlety, v druhé polovině už jsme se dočkali přímého zásahu planety. Jak bylo patrné z častých sovětských neúspěchů, neváhali jít na průzkum hrubou silou a přes velký počet ztracených sond se jim postupně dařilo dostat se nejprve na dráhu průletovou a posléze i naměřit nějaká data. Ovšem nepoučeni z předchozích nezdarů, řada následovnic první a druhé Veněry byla nakonec odsouzena k roli pokusných králíků a jedna za druhou hynuly pod drtivým tlakem Venušiny atmosféry. Američané na to šli jinak. Kromě selhání nosné rakety u prvního Marineru, hned při druhém pokusu přinesli vědecká data a také další mise byla velice úspěšná. Na rozdíl od Sovětů se ale nepokoušeli o přistání, což jim situaci možná trochu ulehčilo. Pojďme se tedy podívat podrobněji, jaké mise
Jak jste se dostali k astronomii a kosmonautice? Nebylo to náhodou díky fascinujícímu svitu jasné hvězdy večer na západě, o kterém vám někdo pravil, že to je Večernice, planeta Zemi nejbližší? Nebo to bylo nad knihami, kde popisovali úžasná přistání sond Veněra i to, jak si s nimi drsné prostředí na Venuši pohrálo… Nebo vás přitáhl vzácný přechod Venuše přes Slunce? Planeta pojmenovaná po bohyni lásky určitě přitahovala lidi odpradávna. Ale to pravé zkoumání přišlo samozřejmě až s nástupem kosmonautiky a o tom hlavně bude náš seriál. Naší snahou bude přehled o výzkumu Venuše z pohledu astronomů, ale především pomocí kosmických sond a rádi bychom tím navázali na předchozí seriál o výzkumu Merkuru. Koneckonců, letět k poslovi bohů, po němž je planeta Slunci nejbližší pojmenována, je přece kolem Venuše tak výhodné.
S vývojem technik pro práci v otevřeném prostoru se ukázala být raketová křesla alespoň dočasně nadbytečná. Americký pilotovaný program si vystačil s manipulátorem RMS, známým jako „Kanadská ruka“. Do přípravku na jeho pracovním konci byla připevněna speciální plošinka, kam astronaut zaklesnul nohy a manipulátorem se nechal dovézt na požadované místo. Sověti používali staniční manipulátory Strela, jež připomínaly přerostlé rybářské pruty. Strely bylo možné přemisťovat po povrchu Miru a s jejich pomocí se mohli kosmonauti přemístit na jinak obtížně přístupná místa. Tam, kde se nedostal RMS nebo Strela, zbývala stará dobrá lopotivá cesta za pomoci úchytů a madel. Občas bylo nutné uchýlit se k nekonvenčním praktikám, jako v případě Sojuzu TM-9, k jehož uvolněné termální látkové obšívce se kosmonauti během výstupu z modulu Kvant 2 dostali za použití teleskopického žebříku. Celkově však raketová křesla nijak zvlášť nikomu nechyběla. Nicméně během prací na programu americké stanice Freedom se situace začala měnit. Některým nedávala spát myšlenka na možnost selhání bezpečnostních lanek, kterými se astronauti měli během výstupů poutat k povrchu stanice. Na rozdíl od raketoplánu stanice nedisponovala možností rychlého manévrování a nebylo proto možné pro
Sovětský svaz po neúspěchu v závodech o dosažení Měsíce vsadil na dlouhodobé pobyty ve vesmíru v rámci programu orbitálních stanic. Bylo ovšem poměrně překvapivé, že posádky prvních Saljutů a Almazů neopouštěly stěny svých kosmických příbytků. Zatímco Američané sbírali zkušenosti při výstupech u programů Gemini, Apollo (zde se dokonce uskutečnily první výstupy v hlubokém vesmíru), ba dokonce se „promenovali“ po povrchu své vlastní stanice Skylab, Sověti v tomto ohledu nepodnikali žádné kroky. Až v prosinci 1977 se posádka Saljutu 6 krátce podívala ven a přidala tak teprve třetí záznam do seznamu sovětských výstupů do volného prostoru. Nicméně v dalších letech se frekvence výstupů znásobila a Sověti se stali nesmírně zkušenými harcovníky i v tomto oboru kosmonautiky. A spolu se vzrůstající náročností EVA a také se vzrůstající komplexností plánovaných kosmických strojů začala vyvstávat také potřeba zajistit prostředek pro přesun kosmonautů ve vakuu otevřeného kosmického prostoru. V první polovině osmdesátých let se tak v této záležitosti začala projevovat zpočátku nesmělá, posléze však významná aktivita…
Budou tomu téměř čtyři roky od doby, kdy jsem sledoval první malý a nesmělý skok Grasshopperu na testovacím stanovišti. Byla sobota 21. září roku 2012 a SpaceX tehdy začala testovat motorické přistání prvního stupně rakety. Prozatím šlo o zmenšeninu raketového stupně s mohutnou podpůrnou konstrukcí, na které raketa stála. První poskočení Grasshopperu nebylo výše než dva metry. Když jsem viděl video z uskutečněného testu, na jednu stranu jsem měl velkou radost, že se sen pomalu stává realitou. Na stranu druhou jsem ale chtěl víc. První drobný skok byl na videu stěží vidět a hlavně, doba, za kterou měl první stupeň Falconu 9 přistát při ostré misi, se zdála neuvěřitelně daleko. Nejeden fanoušek SpaceX včetně mě měl tehdy skryté obavy, jak se budou testy přistání vyvíjet a zdali tato průkopnická firma vše dotáhne do úspěšného konce. Po třech letech a třech měsících od prvního skoku pak nejnovější verze Falconu 9 úspěšně vynesla několik satelitů ORBCOMM na oběžnou dráhu a první stupeň bezproblémově přistál kousek od místa startu. 8. dubna letošního roku pak přišlo ještě náročnější přistání na lodi v oceánu. Pojďme se v úchvatném
Ráno 12. dubna 1961 na kosmodromu Bajkonur stála připravena k letu raketa 8K72K, na jejímž vrcholku byla připevněna kosmická loď 3KA s výrobním číslem 3, známá také jako Vostok. V jejím interiéru se na svoji velkou chvíli připravoval sedmadvacetiletý muž, jehož jméno mělo za několik desítek minut vejít ve známost po celém světě. Jmenoval se Jurij Alexejevič Gagarin a na tuto chvíli se připravoval více než rok. Konečně byly přípravy u konce a ozval se povel k zažehnutí motorů nosné rakety. Přesně v 06:06:59.7 UTC se nosič majestátně zvedl startovní rampy a začal nabírat rychlost směrem k jasnému nebi nad kazašskou stepí. O 9 minut a 18 sekund později se kosmická loď oddělila od třetího stupně rakety a vydala se se svým drahocenným nákladem na samostatnou cestu okolo Země. Téměř celá atmosféra naší mateřské planety byla pod ní, kolem se rozprostíralo téměř absolutní vakuum. Člověk právě zaťukal na brány vesmíru. Odvěký sen lidstva se právě stal skutečností…
Challenger vypadal jako nějaký pohádkový pták. Otevřený nákladový prostor zatím ležel ve stínu, ale pravá část orbiteru byla nádherně osvětlena sluncem a zářila oslnivou bělobou. Rameno manipulátoru čnělo do prostoru lehce ohnuté v kloubu, který by u člověka nejspíše odpovídal lokti. Skrze okénka ve stropě letové paluby mohl tušit obličeje svých kolegů a přátel, kteří napjatě pozorovali jeho počínání. Žádné nebezpečí samozřejmě nehrozilo, v případě potřeby by pro něj Vance s raketoplánem prostě dolétnul. Zatím ovšem všechno probíhalo podle plánu a našla se i chvilka na kochání se výhledem. Pod jeho nohama ubíhala Země, její panorama se neustále měnilo. Takový pohled se lidem naskytl už dvaatřicetkrát, z toho čtyřiadvacetkrát mužům s americkou vlaječkou na rukávu. Dnes to ale bylo něco úplně jiného. Dnes mohl jako první člověk zažít skutečný pocit svobody neomezeného pohybu v prostoru. Ve výhledu mu nebránilo žádné poutací lano a k tomu, aby se otočil nebo se vydal libovolným směrem, mu stačilo lehce pohnout prsty. Byl to okamžik obrovského osobního triumfu, okamžik, na který čekal tak dlouho. Šestnáct let, které strávil účastí na vývoji raketového křesla, konečně přinášelo ovoce. Bruce
Po neuskutečněném testování manévrovací jednotky AMU v rámci programu Gemini se raketová křesla zdánlivě vytratila z amerického pilotovaného programu. Ovšem slovo „zdánlivě“ je zcela na místě. Na pozadí triumfálních lunárních expedic se totiž rozehrával zápas o další směřování agentury. Původně měl program Apollo po své lunární etapě vyústit v ambiciózní Apollo Applications Program (AAP), který měl využívat stávajícího i nově zkonstruovaného hardwaru pro širokou paletu úkolů. Mezi jinými byl v programu zahrnut i teleskop, jehož základna konstrukčně vycházela ze vzletového stupně lunárního modulu, nebo pilotovaný oblet Venuše. Nakonec však AAP padl za oběť razantním rozpočtovým škrtům a zbyla z něj pouze orbitální stanice, jež dostala název Skylab. Současně NASA začala pracovat na raketoplánu – novém prostředku, jenž by vynášel opakovaně na orbit nejrůznější náklady při nízkých provozních cenách. Pro uvažované využití raketoplánu bylo nutno zajistit prostředek, pomocí něhož by se astronauti mohli pohybovat v prostoru. A jak se ukázalo, Skylab byl ideální platformou pro testy prototypů těchto prostředků…
Explózie, pri ktorých dochádza vo vesmíre k fatálnej deštrukcii satelitov a kozmických lodí sú často vďačnou témou sci-fi. Na zemskej orbite sú však nepríjemnou realitou, ktorej dôsledkom nemusí byť len strata dôležitého a drahého satelitu, ale aj radikálny príspevok k nárastu kozmického odpadu s potenciálnou možnosťou budúceho ohrozenia ďalších satelitov, či dokonca pilotovaných kozmických letov. V tomto článku sa bližšie pozrieme na desať najničivejších explózii umelých družíc, ktoré sa odohrali na zemskej orbite.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
