Každý start kosmického nosiče je událostí, která v přihlížejících vzbuzuje respekt a mnohdy i úžas. O to více to platilo při startech nejmohutnější rakety dosavadní historie, kterou byl Saturn V. Jeho vzlet byl pokaždé pro diváky, ale i pro pracovníky na floridském kosmodromu fantastickým zážitkem. Kdosi napsal, že při startu Saturnu V to vypadalo, že raketa nestartuje vzhůru, ale že se Florida pod silou pětice motorů potápí. Obecenstvo samozřejmě nesledovalo start z bezprostřední blízkosti, ale z bezpečné vzdálenosti několika kilometrů. Podle svědků bylo zvláštní sledovat zážeh motorů a první okamžiky vzletu kolosu v naprostém tichu, aby akustické vlny, dorazivší se zpožděním, naprosto paralyzovaly každého diváka. Dojem nesmírné síly a majestátnosti Saturnu byl úchvatný. 14. květen 1973 byl poslední možností, jak toto ohromující divadlo zažít na vlastní kůži. Pro svůj derniérový start měl Saturn V s číslem SA-513 na špici místo běžného třetího stupně S-IVB trochu jiný náklad – orbitální stanici Skylab, připravenou přinést přelomové vědecké poznatky ohledně naší mateřské hvězdy i naší rodné planety. 25 tisíc diváků sledovalo, jak se ve 13:30 místního času přesně podle plánu nosič vydal vzhůru. Tento gigant se ze startovní

Na pozadí přípravy posádek pro Skylab probíhala i příprava stanice samotné. Jak už bylo v prvním díle seriálu řečeno, na základě stupňů S-IVB byly konstruovány dva exempláře, označované jako Skylab A a Skylab B. Se Skylabem B bylo počítáno jako se záložním kusem a v případě neúspěchu kusu „A“ by mohl být dostavěn, dovybaven a poslán na orbit coby druhý pokus. Zda by tomu tak bylo i v reálu, to dnes těžko zjistíme. Je sice faktem, že v jednu chvíli k podobným úvahám nebylo daleko, ale původní exemplář Skylabu nakonec své potíže po startu dokázal s pomocí astronautů překonat. Druhý exemplář ještě předtím figuroval mimo jiné v zajímavém návrhu firmy McDonnel Douglas, která v roce 1972 navrhovala v rámci společného projektu se Sovětským svazem spojení Skylabu B a sovětského Saljutu. V případě, že by Skylab do společného projektu se Sověty zahrnut nebyl, existoval návrh, podle kterého by byly některé konstrukční části Skylabu B vynechány a naopak by k němu přibyl ještě jeden transformovaný stupeň S-IVB. Ani tato idea s názvem „Advanced Skylab“ se nakonec nedočkala zmotnění a Skylab B zůstal na Zemi. Dnes si může kdokoli v National Air and Space Museum

Finální design Skylabu se v první polovině roku 1970 pomalu rýsoval v kancelářích NASA a kontraktorů. Souběžně s pracemi na projektování a výrobě stanice a vybavení se rýsovaly také kontury působení astronautů na její palubě. V té době již bylo definitivně jasné, že posádek bude více a budou startovat na své turnusy na špici raket Saturn IB. Postupně v odboru plánování vykrystalizovala idea založená na postupném vyslání tří posádek s tím, že životnost stanice bude minimálně 8 měsíců. Počítalo se tedy se třemi turnusy a pokud stanice vydrží v dobrém stavu, zůstávala otevřená možnost čtvrtého turnusu. Ve stejné době se do lunárních misí začala zakusovat sekera krácených rozpočtů a změny priorit. V lednu byla zrušena expedice Apolla 20 a v září také mise s pořadovými čísly 18 a 19. Vedení NASA začínalo pomalu obracet své zraky směrem k příštímu dopravnímu prostředku na orbit, ze kterého se posléze vyloupl program Space Shuttle. Ten však byl teprve na rýsovacích prknech a zdálo se, že Skylab bude na nějakou dobu poslední možností, jak se dostat k letové nominaci. Jenže pro několik desítek mužů hladových po křesle v kabině Apolla tady bylo pouhých devět míst.

Před více než čtyřmi dekádami se Amerika probírala z měsíčního snu. Po přistání mise Apollo 17 nebyly žádné další lunární expedice v plánu. Závod o dobytí Měsíce byl vyhrán, navíc Sověti vrhli své síly směrem ke stavbě orbitálních stanic a plánovali posílat své kosmonauty na nízký orbit na rekordní časové úseky. Ovšem NASA měla i v tomto oboru své želízko v ohni. Oním želízkem byl pohrobek kdysi ambiciozního programu „AAP (Apollo Applications Program)“, orbitální stanice nazvaná Skylab. Když se Skylab ocitl v květnu 1973 na orbitu, zdálo se, že jeho dny jsou sečteny ještě dříve, než k němu dorazí první loď s posádkou. A když o šest let později zamířil zpět do atmosféry, mnoho lidí mělo neodbytný pocit ne zcela dokonale využité příležitosti. Přes těžké začátky a předčasný konec mise se ovšem jednalo o neobyčejně zajímavý a pokročilý stroj a tři posádky, jež na něm postupně pobývaly, vykonaly obrovský kus práce…