Ve specifickém oboru, jakým je kosmonautika, není výjimkou, když je start přeložen na pozdější termín. Může se tak stát měsíce před plánovaným startem, ovšem i pár minut nebo dokonce sekund před očekávaným okamžikem vzletu. Důvodů mohou být tisíce, od počasí přes poruchy pozemního vybavení až po problémy s nosičem či jeho nákadem samotným. Ovšem naprostou výjimkou jsou naproti tomu případy, kdy je start přeložen na dřívější datum. Jednou z oněch výjimek byla mise SL-3 – tedy druhý pilotovaný let ke Skylabu. Ještě v době, kdy na stanici pracovala Conradova posádka, probíhala v zákulisí programu jednání právě v tomto duchu. Vedení programu dělal vrásky na čele Parasol, u něhož si nebyl nikdo jist úrovní poškození solárními paprsky. Parasol byl konstruován pouze coby dočasné krátkodobé řešení a nebylo moudré spoléhat na něj příliš dlouho. Podle všech zúčastněných by měl být co nejdříve nahrazen plachtou Marshall sail, na jejíž vylepšené verzi se ve středisku Marshall pracovalo. Druhým důvodem k hlubokému zamyšlení byly pomocné nebo také měřící gyroskopy (tzv. rate gyros). Ty měly snímat úhlové rychlosti stanice a údaje předávat elektronickému mozku Skylabu. Ten

Před několika minutami zažila Florida poslední start největšího nosiče v dosavadní historii dobývání vesmíru. Diváci se pomalu začínali rozcházet, možná s náznakem zklamání, neboť krátce po startu se nosič se Skylabem na špici vnořil do nízké oblačnosti. Startu přihlíželi i budoucí první obyvatelé orbitální stanice – Pete Conrad, Paul Weitz a Joe Kerwin. Podle plánu se měli příští den vydat ke stanici a strávit v ní rekordních 28 dní. Nyní byli na cestě do ubytovny posádek, zítra je čeká velký den. Záložní posádka mezitím směřovala na startovní párty, jednu z mnoha, které byly ten den v okolních barech na Cocoa beach pořádány. Po příchodu na ubytovnu ovšem Conrada, Weitze a Kerwina zastihly šokující novinky: Skylab má problémy. Podle prvních odhadů se jednalo o jakési anomálie v datech a zdálo se, že se situace každou minutou horší. Astronauti rychle pochopili, že zítra nikam nepoletí. Na svůj start si počkají minimálně pět dní, přesně takovou periodu totiž mělo startovní okno ke stanici. Přesto 15. května astronauti odstartovali. Nesměřovali však ke stanici, nýbrž ve svých tryskových letounech T-38 letěli do Houstonu, aby se mohli účastnit záchrany stanice.

Každý start kosmického nosiče je událostí, která v přihlížejících vzbuzuje respekt a mnohdy i úžas. O to více to platilo při startech nejmohutnější rakety dosavadní historie, kterou byl Saturn V. Jeho vzlet byl pokaždé pro diváky, ale i pro pracovníky na floridském kosmodromu fantastickým zážitkem. Kdosi napsal, že při startu Saturnu V to vypadalo, že raketa nestartuje vzhůru, ale že se Florida pod silou pětice motorů potápí. Obecenstvo samozřejmě nesledovalo start z bezprostřední blízkosti, ale z bezpečné vzdálenosti několika kilometrů. Podle svědků bylo zvláštní sledovat zážeh motorů a první okamžiky vzletu kolosu v naprostém tichu, aby akustické vlny, dorazivší se zpožděním, naprosto paralyzovaly každého diváka. Dojem nesmírné síly a majestátnosti Saturnu byl úchvatný. 14. květen 1973 byl poslední možností, jak toto ohromující divadlo zažít na vlastní kůži. Pro svůj derniérový start měl Saturn V s číslem SA-513 na špici místo běžného třetího stupně S-IVB trochu jiný náklad – orbitální stanici Skylab, připravenou přinést přelomové vědecké poznatky ohledně naší mateřské hvězdy i naší rodné planety. 25 tisíc diváků sledovalo, jak se ve 13:30 místního času přesně podle plánu nosič vydal vzhůru. Tento gigant se ze startovní

Na pozadí přípravy posádek pro Skylab probíhala i příprava stanice samotné. Jak už bylo v prvním díle seriálu řečeno, na základě stupňů S-IVB byly konstruovány dva exempláře, označované jako Skylab A a Skylab B. Se Skylabem B bylo počítáno jako se záložním kusem a v případě neúspěchu kusu „A“ by mohl být dostavěn, dovybaven a poslán na orbit coby druhý pokus. Zda by tomu tak bylo i v reálu, to dnes těžko zjistíme. Je sice faktem, že v jednu chvíli k podobným úvahám nebylo daleko, ale původní exemplář Skylabu nakonec své potíže po startu dokázal s pomocí astronautů překonat. Druhý exemplář ještě předtím figuroval mimo jiné v zajímavém návrhu firmy McDonnel Douglas, která v roce 1972 navrhovala v rámci společného projektu se Sovětským svazem spojení Skylabu B a sovětského Saljutu. V případě, že by Skylab do společného projektu se Sověty zahrnut nebyl, existoval návrh, podle kterého by byly některé konstrukční části Skylabu B vynechány a naopak by k němu přibyl ještě jeden transformovaný stupeň S-IVB. Ani tato idea s názvem „Advanced Skylab“ se nakonec nedočkala zmotnění a Skylab B zůstal na Zemi. Dnes si může kdokoli v National Air and Space Museum

Finální design Skylabu se v první polovině roku 1970 pomalu rýsoval v kancelářích NASA a kontraktorů. Souběžně s pracemi na projektování a výrobě stanice a vybavení se rýsovaly také kontury působení astronautů na její palubě. V té době již bylo definitivně jasné, že posádek bude více a budou startovat na své turnusy na špici raket Saturn IB. Postupně v odboru plánování vykrystalizovala idea založená na postupném vyslání tří posádek s tím, že životnost stanice bude minimálně 8 měsíců. Počítalo se tedy se třemi turnusy a pokud stanice vydrží v dobrém stavu, zůstávala otevřená možnost čtvrtého turnusu. Ve stejné době se do lunárních misí začala zakusovat sekera krácených rozpočtů a změny priorit. V lednu byla zrušena expedice Apolla 20 a v září také mise s pořadovými čísly 18 a 19. Vedení NASA začínalo pomalu obracet své zraky směrem k příštímu dopravnímu prostředku na orbit, ze kterého se posléze vyloupl program Space Shuttle. Ten však byl teprve na rýsovacích prknech a zdálo se, že Skylab bude na nějakou dobu poslední možností, jak se dostat k letové nominaci. Jenže pro několik desítek mužů hladových po křesle v kabině Apolla tady bylo pouhých devět míst.

Před více než čtyřmi dekádami se Amerika probírala z měsíčního snu. Po přistání mise Apollo 17 nebyly žádné další lunární expedice v plánu. Závod o dobytí Měsíce byl vyhrán, navíc Sověti vrhli své síly směrem ke stavbě orbitálních stanic a plánovali posílat své kosmonauty na nízký orbit na rekordní časové úseky. Ovšem NASA měla i v tomto oboru své želízko v ohni. Oním želízkem byl pohrobek kdysi ambiciozního programu „AAP (Apollo Applications Program)“, orbitální stanice nazvaná Skylab. Když se Skylab ocitl v květnu 1973 na orbitu, zdálo se, že jeho dny jsou sečteny ještě dříve, než k němu dorazí první loď s posádkou. A když o šest let později zamířil zpět do atmosféry, mnoho lidí mělo neodbytný pocit ne zcela dokonale využité příležitosti. Přes těžké začátky a předčasný konec mise se ovšem jednalo o neobyčejně zajímavý a pokročilý stroj a tři posádky, jež na něm postupně pobývaly, vykonaly obrovský kus práce…