Sobota 9. února byla zvláštním okamžikem v kontextu amerického pilotovaného programu. Právě toho dne byla deaktivována stanice Skylab. Do tohoto dne existovaly pro její využití přesné plány, harmonogramy a prostředky. Od roku 1969 se stanicí nepřetržitě zabývaly stovky a tisíce lidí, kteří pomáhali nejprve stanici navrhnout, zkonstruovat, vypustit, pomoci vstát z mrtvých, zabydlet ji. Do tohoto dne byl Skylab také jedinečnou laboratoří, ve které pracovaly tři posádky a další se k tomu alespoň chystaly. V obdobích, kdy byla stanice dočasně neobydlena, operátoři ze Země ovládali některé aparatury, aby se co nejvíce maximalizovala příležitost k vědeckým pozorováním. A teď byla najednou stanice jen tichým, potemnělým a neživým kusem hmoty, pomalu kroužícím kolem naší planety. Ačkoliv – tak úplně neživým kusem hmoty vlastně nebyla. Zástupy lidí měly ke Skylabu osobní vztah, neboť do tohoto stroje investovaly kus vlastního života. Přestože před stanicí stála poměrně nejistá perspektiva, svým způsobem se její život dostal do nové fáze. Vědci a výzkumníci se mohli vrhnout na záplavy dat, snímků, filmů a artefaktů, které astronauti ze Skylabu přivezli. Ne, v únoru 1974 se Skylab nerozloučil – až nyní vlastně konečně přišel

Bylo to jako jeden obří paradox… Tato posádka měla ze všech ostatních nejvíce času k tomu, aby se připravila na svoji misi, jež měla být dosud nejdelším pilotovaným kosmickým letem v historii – a přesto se musela spokojit s drobky simulátorového času, které jim přenechaly dvě předchozí posádky. Když se zdálo, že členové této posádky mají svoji misi zvládnutou tak, že ji dokáží provést téměř se zavřenýma očima, začaly ze všech stran přicházet výzkumné týmy s novými experimenty, u nichž nebyl čas ani pořádně přečíst manuály, natož nacvičit příslušné postupy. Pak se postavila na zadní nosná raketa. Potom vestibulární aparát chlapíka, u kterého se problémy čekaly nejméně. A když byli astronauti konečně na stanici zabydleni, řídicí středisko tvrdošíjně odmítalo pochopit, že den má jen čtyřiadvacet hodin. Jedno z nejvíce očekávaných pozorování skončilo malou globální blamáží (byť ne vinou posádky) a aby toho nebylo dost, astronauti dostali neprávem nálepku vzbouřenců a obyčejná malá chyba v komunikaci byla stále dokola rozebírána v celostátním tisku. Ne, posádka Jerryho Carra rozhodně neměla na růžích ustláno. Čas ovšem ukázal, že to, co během svého pobytu na Skylabu dokázali,

Ve specifickém oboru, jakým je kosmonautika, není výjimkou, když je start přeložen na pozdější termín. Může se tak stát měsíce před plánovaným startem, ovšem i pár minut nebo dokonce sekund před očekávaným okamžikem vzletu. Důvodů mohou být tisíce, od počasí přes poruchy pozemního vybavení až po problémy s nosičem či jeho nákadem samotným. Ovšem naprostou výjimkou jsou naproti tomu případy, kdy je start přeložen na dřívější datum. Jednou z oněch výjimek byla mise SL-3 – tedy druhý pilotovaný let ke Skylabu. Ještě v době, kdy na stanici pracovala Conradova posádka, probíhala v zákulisí programu jednání právě v tomto duchu. Vedení programu dělal vrásky na čele Parasol, u něhož si nebyl nikdo jist úrovní poškození solárními paprsky. Parasol byl konstruován pouze coby dočasné krátkodobé řešení a nebylo moudré spoléhat na něj příliš dlouho. Podle všech zúčastněných by měl být co nejdříve nahrazen plachtou Marshall sail, na jejíž vylepšené verzi se ve středisku Marshall pracovalo. Druhým důvodem k hlubokému zamyšlení byly pomocné nebo také měřící gyroskopy (tzv. rate gyros). Ty měly snímat úhlové rychlosti stanice a údaje předávat elektronickému mozku Skylabu. Ten

Před několika minutami zažila Florida poslední start největšího nosiče v dosavadní historii dobývání vesmíru. Diváci se pomalu začínali rozcházet, možná s náznakem zklamání, neboť krátce po startu se nosič se Skylabem na špici vnořil do nízké oblačnosti. Startu přihlíželi i budoucí první obyvatelé orbitální stanice – Pete Conrad, Paul Weitz a Joe Kerwin. Podle plánu se měli příští den vydat ke stanici a strávit v ní rekordních 28 dní. Nyní byli na cestě do ubytovny posádek, zítra je čeká velký den. Záložní posádka mezitím směřovala na startovní párty, jednu z mnoha, které byly ten den v okolních barech na Cocoa beach pořádány. Po příchodu na ubytovnu ovšem Conrada, Weitze a Kerwina zastihly šokující novinky: Skylab má problémy. Podle prvních odhadů se jednalo o jakési anomálie v datech a zdálo se, že se situace každou minutou horší. Astronauti rychle pochopili, že zítra nikam nepoletí. Na svůj start si počkají minimálně pět dní, přesně takovou periodu totiž mělo startovní okno ke stanici. Přesto 15. května astronauti odstartovali. Nesměřovali však ke stanici, nýbrž ve svých tryskových letounech T-38 letěli do Houstonu, aby se mohli účastnit záchrany stanice.

Každý start kosmického nosiče je událostí, která v přihlížejících vzbuzuje respekt a mnohdy i úžas. O to více to platilo při startech nejmohutnější rakety dosavadní historie, kterou byl Saturn V. Jeho vzlet byl pokaždé pro diváky, ale i pro pracovníky na floridském kosmodromu fantastickým zážitkem. Kdosi napsal, že při startu Saturnu V to vypadalo, že raketa nestartuje vzhůru, ale že se Florida pod silou pětice motorů potápí. Obecenstvo samozřejmě nesledovalo start z bezprostřední blízkosti, ale z bezpečné vzdálenosti několika kilometrů. Podle svědků bylo zvláštní sledovat zážeh motorů a první okamžiky vzletu kolosu v naprostém tichu, aby akustické vlny, dorazivší se zpožděním, naprosto paralyzovaly každého diváka. Dojem nesmírné síly a majestátnosti Saturnu byl úchvatný. 14. květen 1973 byl poslední možností, jak toto ohromující divadlo zažít na vlastní kůži. Pro svůj derniérový start měl Saturn V s číslem SA-513 na špici místo běžného třetího stupně S-IVB trochu jiný náklad – orbitální stanici Skylab, připravenou přinést přelomové vědecké poznatky ohledně naší mateřské hvězdy i naší rodné planety. 25 tisíc diváků sledovalo, jak se ve 13:30 místního času přesně podle plánu nosič vydal vzhůru. Tento gigant se ze startovní

Na pozadí přípravy posádek pro Skylab probíhala i příprava stanice samotné. Jak už bylo v prvním díle seriálu řečeno, na základě stupňů S-IVB byly konstruovány dva exempláře, označované jako Skylab A a Skylab B. Se Skylabem B bylo počítáno jako se záložním kusem a v případě neúspěchu kusu „A“ by mohl být dostavěn, dovybaven a poslán na orbit coby druhý pokus. Zda by tomu tak bylo i v reálu, to dnes těžko zjistíme. Je sice faktem, že v jednu chvíli k podobným úvahám nebylo daleko, ale původní exemplář Skylabu nakonec své potíže po startu dokázal s pomocí astronautů překonat. Druhý exemplář ještě předtím figuroval mimo jiné v zajímavém návrhu firmy McDonnel Douglas, která v roce 1972 navrhovala v rámci společného projektu se Sovětským svazem spojení Skylabu B a sovětského Saljutu. V případě, že by Skylab do společného projektu se Sověty zahrnut nebyl, existoval návrh, podle kterého by byly některé konstrukční části Skylabu B vynechány a naopak by k němu přibyl ještě jeden transformovaný stupeň S-IVB. Ani tato idea s názvem „Advanced Skylab“ se nakonec nedočkala zmotnění a Skylab B zůstal na Zemi. Dnes si může kdokoli v National Air and Space Museum