Shijian-19
Čína testovala malý flexibilní, rozšiřitelný modul na oběžné dráze během nedávné mise Shijian-19. CAST uvedla, že modul je během startu ve složeném stavu a po dosažení oběžné dráhy se nafoukne.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čína testovala malý flexibilní, rozšiřitelný modul na oběžné dráze během nedávné mise Shijian-19. CAST uvedla, že modul je během startu ve složeném stavu a po dosažení oběžné dráhy se nafoukne.
Společnost DirecTV upouští od plánů na koupi Dish Network kvůli neúspěšné nabídce na výměnu dluhu. Odprodej Dish DBS by pomohl mateřské společnosti EchoStar zaměřit se na rostoucí podnikání v oblasti družicové a pozemní komunikace.
Společnost Space Transportation se sídlem v Pekingu plánuje na druhou polovinu roku 2025 první test svého prototypu znovupoužitelného kosmického letounu Cuantianhou. Společnost vystavila model Cuantianhou na výstavě Space Tech Expo Europe v Brémách.
Americké vesmírné síly se připravují na zpoždění vynášení klíčových nákladů národní bezpečnosti na palubě rakety Vulcan od společnosti ULA. Uvedl to generálporučík Philip Garrant, šéf Velitelství vesmírných systémů vesmírných sil.
Společnost Lunar Outpos oznámila 21. listopadu, že podepsala dohodu se SpaceX o použití kosmické lodi Starship pro přepravu lunárního roveru Lunar Outpost Eagle na Měsíc. Společnosti nezveřejnily harmonogram spuštění ani další podmínky obchodu.
Společnost Maxar Intelligence se zaměřuje na začátek roku 2025, kdy dojde k vynesení poslední dvojice družic WorldView Legion. Znamená to tak dokončení ambiciózní konstelace pro pozorování Země.
Agentury JAXA a ESA 20. listopadu v Tsukubě v Japonsku vydaly společné prohlášení, ve kterém načrtli novou spolupráci v oblastech planetární obrany, pozorování Země, aktivity po ISS na nízké oběžné dráze Země, vesmírná věda a průzkum Marsu.
Společnost SEOPS na Space Tech Expo Europe 19. listopadu oznámila, že podepsala smlouvu se společností SpaceX na vynesení mise plánované na konec roku 2028 z Floridy. Do roku 2028 také získává kapacitu pro blíže nespecifikované další starty SpaceX.
Francouzský startup Latitude podepsal víceletou smlouvu se společností Atmos Space Cargo, společností vyvíjející komerční návratová zařízení. Atmos koupí minimálně pět startů rakety Zephyr ročně, a to v letech 2028 až 2032.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Minulý díl jsme věnovali dvěma velkým úspěchům. Sovětská Veněra 7 dokázala dosednout na povrch a z analýzy signálu původně utopeného v šumu se ukázalo, že chvíli vysílala z povrchu jiné planety jako první sonda v historii vůbec. Další velký úspěch zaznamenal americký Mariner 10, který jako první přinesl nádherné fotografie Venušiny atmosféry. Ačkoli šlo jen o průlet směrem k Merkuru, byl to úžasný počin. Marineru předcházelo ještě druhé úspěšné dosednutí na povrch planety zásluhou Veněry 8. Na toto přistání se tedy ještě podíváme v úvodu dnešního článku. Hlavní snahou a nakonec i úspěchem dalších výprav ale bylo dostat na povrch sondu, která by jej vyfotografovala. Sedmdesátá léta 20. století však byla i ve znamení nových výsledků studia atmosféry.
V předcházejícím dílu jsme se rozloučili v situaci, kdy se konečně zadařilo také Sovětům, když jejich Veněra 4 přinesla první měření přímo z atmosféry planety. Stalo se tak až sedm let od prvních pokusů o dosažení Venuše. Mezitím nezaháleli ani Američané. Jejich Mariner 2 proměřil planetu již v roce 1962 a také v dalších letech měli úspěch. Namátkou Mariner 3 a 4 byly sesterské sondy k Marsu, přičemž trojka selhala, ale čtyřka jako první přinesla fotografie povrchu Rudé planety. To se psal červenec 1965. V roce 1967 pak přišel Mariner 5 a cílem se stala opět Venuše. Zatímco předchozí lety měly úspěšnost 50 na 50, tentokrát si USA vystačily se sondou jedinou a tak měli v roce 1967 k dispozici další data o atmosféře Venuše. Nezahálel ani SSSR a tak se k Venuši vydaly sondy Veněra 5 a 6. Ty však, i když ani to není málo, jen zopakovaly úspěch Veněry 4. To pravé přistání a měření z povrchu přišlo až v dalším desetiletí.
První díl jsme věnovali úvodnímu seznámení s Venuší jako planetou a nahlédli na první, často nepříliš úspěšné pokusy o dosažení planety. V polovině šedesátých let tedy bylo zřejmé, že s Venuší, jako mírumilovnou, obyvatelnou planetou, je konec. Měření Marineru 2 jasně potvrdila, že povrch je rozžhaven na teplotu stovek stupňů a že planeta je zahalena do husté atmosféry. Zatímco první polovina let šedesátých přinesla první pokusy o průlety, v druhé polovině už jsme se dočkali přímého zásahu planety. Jak bylo patrné z častých sovětských neúspěchů, neváhali jít na průzkum hrubou silou a přes velký počet ztracených sond se jim postupně dařilo dostat se nejprve na dráhu průletovou a posléze i naměřit nějaká data. Ovšem nepoučeni z předchozích nezdarů, řada následovnic první a druhé Veněry byla nakonec odsouzena k roli pokusných králíků a jedna za druhou hynuly pod drtivým tlakem Venušiny atmosféry. Američané na to šli jinak. Kromě selhání nosné rakety u prvního Marineru, hned při druhém pokusu přinesli vědecká data a také další mise byla velice úspěšná. Na rozdíl od Sovětů se ale nepokoušeli o přistání, což jim situaci možná trochu ulehčilo. Pojďme se tedy podívat podrobněji, jaké mise
Jak jste se dostali k astronomii a kosmonautice? Nebylo to náhodou díky fascinujícímu svitu jasné hvězdy večer na západě, o kterém vám někdo pravil, že to je Večernice, planeta Zemi nejbližší? Nebo to bylo nad knihami, kde popisovali úžasná přistání sond Veněra i to, jak si s nimi drsné prostředí na Venuši pohrálo… Nebo vás přitáhl vzácný přechod Venuše přes Slunce? Planeta pojmenovaná po bohyni lásky určitě přitahovala lidi odpradávna. Ale to pravé zkoumání přišlo samozřejmě až s nástupem kosmonautiky a o tom hlavně bude náš seriál. Naší snahou bude přehled o výzkumu Venuše z pohledu astronomů, ale především pomocí kosmických sond a rádi bychom tím navázali na předchozí seriál o výzkumu Merkuru. Koneckonců, letět k poslovi bohů, po němž je planeta Slunci nejbližší pojmenována, je přece kolem Venuše tak výhodné.
S vývojem technik pro práci v otevřeném prostoru se ukázala být raketová křesla alespoň dočasně nadbytečná. Americký pilotovaný program si vystačil s manipulátorem RMS, známým jako „Kanadská ruka“. Do přípravku na jeho pracovním konci byla připevněna speciální plošinka, kam astronaut zaklesnul nohy a manipulátorem se nechal dovézt na požadované místo. Sověti používali staniční manipulátory Strela, jež připomínaly přerostlé rybářské pruty. Strely bylo možné přemisťovat po povrchu Miru a s jejich pomocí se mohli kosmonauti přemístit na jinak obtížně přístupná místa. Tam, kde se nedostal RMS nebo Strela, zbývala stará dobrá lopotivá cesta za pomoci úchytů a madel. Občas bylo nutné uchýlit se k nekonvenčním praktikám, jako v případě Sojuzu TM-9, k jehož uvolněné termální látkové obšívce se kosmonauti během výstupu z modulu Kvant 2 dostali za použití teleskopického žebříku. Celkově však raketová křesla nijak zvlášť nikomu nechyběla. Nicméně během prací na programu americké stanice Freedom se situace začala měnit. Některým nedávala spát myšlenka na možnost selhání bezpečnostních lanek, kterými se astronauti měli během výstupů poutat k povrchu stanice. Na rozdíl od raketoplánu stanice nedisponovala možností rychlého manévrování a nebylo proto možné pro
Sovětský svaz po neúspěchu v závodech o dosažení Měsíce vsadil na dlouhodobé pobyty ve vesmíru v rámci programu orbitálních stanic. Bylo ovšem poměrně překvapivé, že posádky prvních Saljutů a Almazů neopouštěly stěny svých kosmických příbytků. Zatímco Američané sbírali zkušenosti při výstupech u programů Gemini, Apollo (zde se dokonce uskutečnily první výstupy v hlubokém vesmíru), ba dokonce se „promenovali“ po povrchu své vlastní stanice Skylab, Sověti v tomto ohledu nepodnikali žádné kroky. Až v prosinci 1977 se posádka Saljutu 6 krátce podívala ven a přidala tak teprve třetí záznam do seznamu sovětských výstupů do volného prostoru. Nicméně v dalších letech se frekvence výstupů znásobila a Sověti se stali nesmírně zkušenými harcovníky i v tomto oboru kosmonautiky. A spolu se vzrůstající náročností EVA a také se vzrůstající komplexností plánovaných kosmických strojů začala vyvstávat také potřeba zajistit prostředek pro přesun kosmonautů ve vakuu otevřeného kosmického prostoru. V první polovině osmdesátých let se tak v této záležitosti začala projevovat zpočátku nesmělá, posléze však významná aktivita…
Budou tomu téměř čtyři roky od doby, kdy jsem sledoval první malý a nesmělý skok Grasshopperu na testovacím stanovišti. Byla sobota 21. září roku 2012 a SpaceX tehdy začala testovat motorické přistání prvního stupně rakety. Prozatím šlo o zmenšeninu raketového stupně s mohutnou podpůrnou konstrukcí, na které raketa stála. První poskočení Grasshopperu nebylo výše než dva metry. Když jsem viděl video z uskutečněného testu, na jednu stranu jsem měl velkou radost, že se sen pomalu stává realitou. Na stranu druhou jsem ale chtěl víc. První drobný skok byl na videu stěží vidět a hlavně, doba, za kterou měl první stupeň Falconu 9 přistát při ostré misi, se zdála neuvěřitelně daleko. Nejeden fanoušek SpaceX včetně mě měl tehdy skryté obavy, jak se budou testy přistání vyvíjet a zdali tato průkopnická firma vše dotáhne do úspěšného konce. Po třech letech a třech měsících od prvního skoku pak nejnovější verze Falconu 9 úspěšně vynesla několik satelitů ORBCOMM na oběžnou dráhu a první stupeň bezproblémově přistál kousek od místa startu. 8. dubna letošního roku pak přišlo ještě náročnější přistání na lodi v oceánu. Pojďme se v úchvatném
Ráno 12. dubna 1961 na kosmodromu Bajkonur stála připravena k letu raketa 8K72K, na jejímž vrcholku byla připevněna kosmická loď 3KA s výrobním číslem 3, známá také jako Vostok. V jejím interiéru se na svoji velkou chvíli připravoval sedmadvacetiletý muž, jehož jméno mělo za několik desítek minut vejít ve známost po celém světě. Jmenoval se Jurij Alexejevič Gagarin a na tuto chvíli se připravoval více než rok. Konečně byly přípravy u konce a ozval se povel k zažehnutí motorů nosné rakety. Přesně v 06:06:59.7 UTC se nosič majestátně zvedl startovní rampy a začal nabírat rychlost směrem k jasnému nebi nad kazašskou stepí. O 9 minut a 18 sekund později se kosmická loď oddělila od třetího stupně rakety a vydala se se svým drahocenným nákladem na samostatnou cestu okolo Země. Téměř celá atmosféra naší mateřské planety byla pod ní, kolem se rozprostíralo téměř absolutní vakuum. Člověk právě zaťukal na brány vesmíru. Odvěký sen lidstva se právě stal skutečností…
Challenger vypadal jako nějaký pohádkový pták. Otevřený nákladový prostor zatím ležel ve stínu, ale pravá část orbiteru byla nádherně osvětlena sluncem a zářila oslnivou bělobou. Rameno manipulátoru čnělo do prostoru lehce ohnuté v kloubu, který by u člověka nejspíše odpovídal lokti. Skrze okénka ve stropě letové paluby mohl tušit obličeje svých kolegů a přátel, kteří napjatě pozorovali jeho počínání. Žádné nebezpečí samozřejmě nehrozilo, v případě potřeby by pro něj Vance s raketoplánem prostě dolétnul. Zatím ovšem všechno probíhalo podle plánu a našla se i chvilka na kochání se výhledem. Pod jeho nohama ubíhala Země, její panorama se neustále měnilo. Takový pohled se lidem naskytl už dvaatřicetkrát, z toho čtyřiadvacetkrát mužům s americkou vlaječkou na rukávu. Dnes to ale bylo něco úplně jiného. Dnes mohl jako první člověk zažít skutečný pocit svobody neomezeného pohybu v prostoru. Ve výhledu mu nebránilo žádné poutací lano a k tomu, aby se otočil nebo se vydal libovolným směrem, mu stačilo lehce pohnout prsty. Byl to okamžik obrovského osobního triumfu, okamžik, na který čekal tak dlouho. Šestnáct let, které strávil účastí na vývoji raketového křesla, konečně přinášelo ovoce. Bruce
Po neuskutečněném testování manévrovací jednotky AMU v rámci programu Gemini se raketová křesla zdánlivě vytratila z amerického pilotovaného programu. Ovšem slovo „zdánlivě“ je zcela na místě. Na pozadí triumfálních lunárních expedic se totiž rozehrával zápas o další směřování agentury. Původně měl program Apollo po své lunární etapě vyústit v ambiciózní Apollo Applications Program (AAP), který měl využívat stávajícího i nově zkonstruovaného hardwaru pro širokou paletu úkolů. Mezi jinými byl v programu zahrnut i teleskop, jehož základna konstrukčně vycházela ze vzletového stupně lunárního modulu, nebo pilotovaný oblet Venuše. Nakonec však AAP padl za oběť razantním rozpočtovým škrtům a zbyla z něj pouze orbitální stanice, jež dostala název Skylab. Současně NASA začala pracovat na raketoplánu – novém prostředku, jenž by vynášel opakovaně na orbit nejrůznější náklady při nízkých provozních cenách. Pro uvažované využití raketoplánu bylo nutno zajistit prostředek, pomocí něhož by se astronauti mohli pohybovat v prostoru. A jak se ukázalo, Skylab byl ideální platformou pro testy prototypů těchto prostředků…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
