EraDrive
Startup EraDrive, odštěpný podnik Stanfordské univerzity, který vyvíjí software a hardware pro autonomii družic, získal ve finančním kole úvěrů 5,3 milionu dolarů, oznámil 16. prosince.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Startup EraDrive, odštěpný podnik Stanfordské univerzity, který vyvíjí software a hardware pro autonomii družic, získal ve finančním kole úvěrů 5,3 milionu dolarů, oznámil 16. prosince.
Společnost Vantor, dříve známá jako Maxar Intelligence, zabývající se zpravodajskými službami o Zemi, 16. prosince oznámila, že spolupracuje se společností Niantic Spatial na vývoji navigační technologie pro vojenské platformy provozované v prostředích bez GPS.
Indická společnost Digantara Industries, která se zabývá systémem pro sledování situace ve vesmíru, získala 50 milionů dolarů díky své expanzi do Spojených států a hledání příležitostí v oblasti protiraketové obrany.
Koncem tohoto týdne má být spuštěn experiment amerických Vesmírných sil a NASA, jehož cílem bude otestovat novou architekturu malých družic navrženou pro provoz na velmi nízké oběžné dráze Země.
Startup Apolink z Palo Alto si vybral společnost GomSpace pro stavbu rádiofrekvenčního subsystému pro svůj první cubesat s cílem ukázat, jak lze přijímat signály z jiných kosmických zařízení na nízké oběžné dráze Země (LEO) a přeposílat je na Zemi.
NASA plánuje otestovat družicovou síť Starshield společnosti SpaceX, určenou primárně pro zákazníky v oblasti národní bezpečnosti, na podporu provozu sítě Deep Space Network agentury.
Nezisková advokační skupina Space Force Association oznámila plány na vytvoření virtuálního vzdělávacího a analytického centra zaměřeného na zlepšení chápání vesmíru jako vojenské oblasti ze strany amerických představitelů.
Společnost Intuitive Machines bude spolupracovat se společností Telespazio na jejich plánovaných sítích lunárních družic s cílem zajistit interoperabilitu a zlepšit výkon.
Finanční ředitel společnosti SpaceX potvrdil, že společnost zvažuje primární veřejnou nabídku akcií (IPO) již v příštím roce, aby získala peníze na mise na Měsíc a Mars a také na orbitální datová centra.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Stanice Mir byla standardně používána mimo jiné k velmi detailním pozorováním vesmíru a také zemského povrchu. K tomu, aby pořízené fotografie a data byly použitelné, bylo zapotřebí velmi přesné orientace stanice v prostoru. Pokud je kosmické těleso orientováno pomocí motorků, vyvstávají problémy: vibrace během práce oněch motorků a také poměrně vysoká spotřeba paliva. Proto se na orbitálních stanicích objevily setrvačníky, jež udržovaly polohu v prostoru s neobyčejnou přesností a výrazně šetřily palivo. První setrvačníky byly použity na americké stanici Skylab v roce 1973, o rok později pak Sověti podobný systém použili na své stanici Saljut 3. Na Miru byly setrvačníky nedílnou součástí orientačního systému, přičemž komplex se mohl pyšnit hned dvěma sadami těchto mechanismů. První sada byl umístěna v interiéru Kvantu-1 a obsahovala šest „gyrodynů“, jak byly Sověty setrvačníky nazývány. Druhá sada šesti gyrodynů na Mir dorazila spolu s Kvantem-2. Tento modul měl setrvačníky umístěny zvenčí, na svém plášti. Konstruktéři tím chtěli ušetřit prostor a snížit hlukovou zátěž v interiéru. Idea to byla hezká, nicméně zainteresovaní zřejmě zapomněli nastudovat problémy, které nastaly u amerického Skylabu. Tam byly setrvačníky také instalovány mimo přetlakový prostor stanice a jejich selhání si
Do roku 1990 proběhly v Německé spolkové republice dva nábory do oddílu kosmonautů. Oba byly prováděny s cílem vybrat osoby pro lety na amerických raketoplánech v rámci programu Spacelab. 18. dubna 1990, tedy v období všeobecného oteplování vztahů uzavřela německá strana dohodu se Sověty o letu německého státního příslušníka na stanici Mir. V červenci stejného roku se pak německý kancléř Helmut Kohl a sovětský prezident Michail Gorbačov sešli k bilaterálním jednáním v Moskvě a Stavropolu. Během nich se domlouvali na znovusjednocení Německa a hlavně na tom, zda obnovený stát může zůstat členem NATO. V průběhu jednání došlo i na onu plánovanou německou misi a záležitost se tím okamžikem začala těšit podpoře z nejvyšších míst. Pro misi byl zvolen název Mir-92, zatím však scházeli kandidáti na cestu na stanici. Všichni členové oddílu DLR (Deutsche Zentrum für Luft- und Raumfahrt ) již byli zainteresováni v programu Spacelab. Proto padlo poměrně zajímavé rozhodnutí. Výběrová komise se znovu „prohrabala“ složkami finalistů předchozího výběru a 8. října 1990 byla oznámena jména dvou německých kandidátů: vojenský pilot Klaus-Dietrich Flade a fyzik Reinhold Ewald. Ještě v ten samý den oba kandidáti začali všeobecný kosmonautický výcvik ve Hvězdném. Shodou
Ve středu 27. března se do světa vydala zpráva, která zarmoutila každého fanouška kosmonautiky. Na svůj poslední let se vydal Valerij Bykovskij, legendární kosmonaut, jeden z pionýrů pilotovaných letů do vesmíru. Je jasné, že čas nelze zastavit a mužové a ženy, kteří pomáhali utvářet kosmonautiku tak, jak ji dnes známe, tady nemohou být věčně, přesto v pocitech autora převládá jistá nevěřícnost. Nechce se věřit tomu, že odešel další z hrdinů dětských let, a že těch skutečných pionýrů už zbývá tak málo. Zatímco bájná americká sedmička astronautů Mercury Seven uzavřela svou existenci odchodem Johna Glenna v prosinci 2016, sovětská první dvacítka kosmonautů se mohla až do letošního března pyšnit hned třemi svými žijícími členy – Alexejem Leonovem, Borisem Volynovem a Valerijem Bykovským. Od 27. března už tomu tak není, z první dvacítky zbyli naživu pouze dva veteráni…
4. října 1991 se k přednímu stykovacímu uzlu komplexu Mir připojil Sojuz TM-13, který dovezl velmi neobvyklou posádku. S velitelem Alexandrem Volkovem přiletěli Rakušan Franz Viehböck a Kazach Toktar Aubakirov. Během jejich pobytu na stanici mělo dojít k částečné výměně posádky. Zpět se zahraničními hosty měl zamířit velitel expedice EO-9 Anatolij Arcebarskij, zatímco jeho palubní inženýr Sergej Krikaljov měl svůj pobyt prodloužit i na desátou expedici spolu s Volkovem. Po nezbytné prověrce hermetičnosti spojení se otevřely příklopy a jako první vplul do náruče Anatoliji Arcebarskému Viehböck, po něm Aubakirov a nakonec Volkov. Po tradičním přivítání na stanici se posádka pustila do plnění velmi nabitého plánu – nezapomeňme, že původně měl Rakušan i Kazach startovat při separátních misích, nyní museli kosmonauti stihnout splnit během své krátké návštěvy dvojnásobek práce. Na programu byly biomedicínské experimenty, pořizování snímků povrchu Rakouska a Kazašské SSR, zajímavé bylo zejména monitorování prachu ze dna vysychajícího Aralského jezera během prachových bouří. 8. října se konal telemost u příležitosti zahájení výstavy Telekom-91 v Ženevě. Na začátku této seance dostal Viehböck úžasný dárek – proběhlo televizní spojení s Vídní a Rakušan tak mohl poprvé spatřit svoji
V průběhu roku 1991 dosáhla existenční krize Sovětského svazu svého vrcholu. Mnohé svazové republiky i etnické skupiny projevily odstředivé tendence a přestože ve všesvazovém referendu 17. března se tři čtvrtiny hlasujících vyslovily pro zachování SSSR, některé svazové republiky referendum bojkotovaly. V ten samý měsíc se od svazu oddělila samostatná Litva a následovaly další republiky. 19. srpna 1991 pak proběhl v Moskvě puč, jehož aktéři se snažili zvrátit vývoj situace a nasměrovat Sovětský svaz zpět k tvrdému autoritativnímu kurzu. Mezi hlavními postavami puče byl i Oleg Baklanov, do roku 1988 ministr všeobecného strojírenství, pod jehož gescí byla i kosmonautika. V ulicích Moskvy se objevily tanky a mnozí se začali obávat vypuknutí občanské války. Puč však nakonec nezískal všeobecnou podporu veřejnosti ani ozbrojených sil. Po třech dnech byl potlačen a jeho aktéři zatčeni. Prezident Gorbačov, po dobu trvání puče internovaný v lázních Foros na Krymu, se vrátil do Moskvy, nicméně jeho moc se rychle rozplývala. Srpnový puč se stal jakýmsi katalyzátorem, jenž akceleroval rozpad Sovětského svazu. Ještě v jeho průběhu se mimo jiné oddělily tři republiky a během několika dnů následovaly další, včetně Ukrajiny, kde byla soustředěna některá důležitá
Devátá základní expedice tvořená Anatolijem Arcebarským a Sergejem Krikaljovem měla být velmi rušnou. Pod tímto pojmem se neskrýval žádný proud návštěvnických posádek, ale řetěz výstupů do volného prostoru. Výstupů mělo být podle plánů dokonce až osm (nakonec jich však tolik zapotřebí nebylo) a většina z nich se měla soustředit na vztyčení jisté zajímavé konstrukce, jež se stala opticky velmi výraznou součástí stanice. Stranou nezůstaly samozřejmě ani „běžnější“ úkoly, tavby v píckách modulu Kristall, pozorování zemského povchu a oblohy, biomedicínské experimenty a údržbářské práce. Avšak ještě předtím, než bylo možné začít plnit letový plán, musela dvojice kosmonautů přeparkovat svůj Sojuz od předního stykovacího uzlu k zadnímu. Vyžadovala si to poškozená anténa systému Kurs u zadního portu stanice, jejíž vinou zde bylo možné připojovat lodě pouze v manuálním režimu. 28. května 1991 oba kosmonauti bez jakýchkoli problémů tento úkon provedli a přední stykovací port tím byl volný pro přílet nákladního Progressu M-8. Ten odstartoval 30. května a 1. června dorazil ke stanici. Na Miru nastaly po rušné předávce služby opět časy rutinní práce. Vybalování nákladu z Progressu prokládali Arcebarskij a Krikaljov obsluhou experimentů a pomalu se začínali připravovat na
Když se reklamní kampaň objevila v britském mediálním prostoru, vypadalo to trochu jako nejapný vtip. Rádia, televizní stanice i tisk publikovaly inzeráty, jež byly mnohdy téměř směšné. „Hledá se astronaut. Zkušenosti nejsou potřeba,“ to byla jedna z výzev, které v červenci 1989 zaplavily Británii. Nicméně inzeráty a reklamy byly míněny zcela vážně. Lákaly zájemce na participaci v „Juno“, tedy projektu, jenž si vytyčil za cíl dostat Brita do vesmíru. Jednalo se čistě o záležitost privátního sektoru, konsorcium firem doufalo, že bude schopno celou věc zafinancovat, ať už vlastními prostředky nebo třeba loterií. Dohoda o týdenním letu britského občana na stanici Mir byla podepsána mezi firmou Antequera, Ltd., která byla založena, aby oficiálně zaštítila projekt, a sovětskou stranou 29. června 1989. Sídlo Antequera, Ltd. záhy po vypuknutí kampaně zaplavily přihlášky ze všech koutů Velké Británie. Nakonec jich dorazilo přes 13 000, přičemž věkový rozptyl pretendentů sahal od šestiletého školáka po čtyřiasedmdesátiletou penzistku. Bylo samozřejmě třeba stanovit nějaké limity a požadavky. Do dalšího kola výběru tedy postoupilo 5 000 kandidátů, jejichž věk se pohyboval mezi 21-40 roky. Do třetího kola, jež zahrnovalo i medicínské testy v Londýně,
Po celou dosavadní dobu své existence byla stanice Mir sice velmi zajímavým, nikoli však jediným fungujícím strojem určeným pro pobyt lidí ve vesmíru. Občasnou společnost stanici dělaly americké raketoplány, jež po katastrofě Challengeru obnovily své účinkování misí STS-26 na přelomu září a října 1988. Společně s Mirem však kolem Země kroužil ještě jeden stroj, na který veřejnost v průběhu let víceméně zapomněla. Saljut 7 svým lidským tvůrcům oddaně sloužil od jara 1982 a nyní se jeho čas pomalu nachyloval. Stíhán pomalou degradací a poruchami postupně klesal na nižší a nižší dráhu a operátoři v řídicím středisku mohli jen bezmocně sledovat, jak se mnohatunový kolos chystá ke vstupu do atmosféry. Na konci svého života se tak Saljut 7 ještě naposledy objevil v médiích, která přinášela senzacechtivé články, v nichž se dohadovala, komu že to vesmírný kolos spadne na hlavu. Saljut 7 se nakonec odporoučel ze scény 7. února 1991 nad Jižní Amerikou. Mir měl krom technologického dědictví a přeletu kosmonautů v Sojuzu T-15 se Saljutem společnou ještě jednu důležitou věc: Saljut 7 posloužil v mnoha ohledech jako zkušební vzorek toho, jak stárne konstrukce a vybavení během
Po odletu Manakova, Strekalova a Akijamy byl najednou pro Afanasjeva a Manarova komplex Mir relativně velký a fakt, že při pohybu v interiéru nenaráželi na každém metru do kolegů, byl zcela nový. Předávání služby bylo skutečně hektické, ovšem neméně hektický byl program přichystaný pro samotnou osmou expedici. Už ve druhé dekádě prosince začaly dlouhodobé tavby v píckách Gallar a Krater-V. V permanenci byla také observatoř Rentgen v modulu Kvant. S blížícím se koncem roku dostali oba kosmonauti malý dárek. Ve skleníku Svet se totiž objevily výhonky hrachu. Křehké rostlinky působí na muže a ženy pobývající na palubách orbitálních stanic stejně i dnes. Něžné a zranitelné výhonky připomínají domov a kosmonauti se k nim chovají doslova láskyplně. Konec roku přinesl nejen tradiční oslavu „jolky“, ale také narozeniny Viktora Afanasjeva. Ten oslavil 31. prosince své dvaačtyřicáté narozeniny. Musa Manarov tak krom druhého Silvestra ve vesmíru mohl také podruhé zhruba ve stejnou dobu poblahopřát svému veliteli – Vladimir Titov, se kterým Manarov na Miru pobýval v roce 1987/88, totiž slavil narozeniny 1. ledna. Kdosi v řídicím středisku zažertoval, že k Manarovovi vybírají přednostně velitele „novoročáky“. Když však pomineme dobrou náladu na palubě
Osmá expedice na Mir si dlouho před startem užila docela zajímavá personální škatulata. Klasický postup velel, aby záložní posádka byla posunuta na post hlavní posádky při následující expedici. Pro sedmou expedici Gennadije Manakova a Gennadije Strekalova původně figurovali coby náhradníci Viktor Afanasjev a Vitalij Sevasťjanov. Sevasťjanov byl jedním ze „staré gardy“ a měl za sebou dva lety. Prvním byl tehdy rekordně dlouhý let Sojuzu-9 a podruhé se do vesmíru podíval na Sojuzu-18 v rámci dalšího rekordního dlouhodobého letu na Saljut 4. Problém byl v tom, že onen Sevasťjanovův druhý let se odehrál téměř patnáct let předtím, než byl v únoru 1989 do posádky EO-8 jmenován. V roce 1984 ještě figuroval coby člen jedné ze záložních posádek pro let na Saljut 7, nyní už na něm však bylo trochu znát „opotřebení materiálu“. Sevasťjanov podle všeho po dalším letu nijak netoužil a přípravu a nácviky, jež začaly v dubnu 1990, bral, řečeno mírně, velmi zlehka. Nikdo se však neměl k tomu, aby jeho náznaky vyslyšel a z posádky jej uvolnil. Když pak 12. června medicínská komise rozhodla, že Sevasťjanovovi ze zdravotních důvodů nebude povolen let delší než
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.