DebriSolver
Saúdská kosmická agentura v úterý oznámila jména vítězných týmů globální soutěže DebriSolver, jedné z hlavních iniciativ doprovázejících Konferenci o vesmírném odpadu 2026.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Saúdská kosmická agentura v úterý oznámila jména vítězných týmů globální soutěže DebriSolver, jedné z hlavních iniciativ doprovázejících Konferenci o vesmírném odpadu 2026.
Společnost Transcelestial, startup vyvíjející technologie optické komunikace, podepsala dohodu se společností Gilmour Space Technologies o začlenění její technologie do vesmírných zařízení Gilmour Space.
Společnost SpaceX pozastavuje starty rakety Falcon 9 poté, co se 2. února objevil problém s horním stupněm rakety.
Paul Bate odstoupí z funkce generálního ředitele Britské kosmické agentury (UKSA) na konci března, jelikož se agentura stává samostatným orgánem britského ministerstva pro vědu, inovace a technologie.
Společnost CesiumAstro se připravuje na rychlou expanzi svých aktivit. Díky financování ve výši 270 milionů dolarů ve formě vlastního kapitálu a 200 milionů dolarů ve formě dluhového financování vybuduje své sídlo a výrobní závod na družice.
Návrh zákona o autorizaci NASA, který má tento týden projednat Vědecký výbor Sněmovny reprezentantů, by vyžadoval důkladnější kontrolu vývoje lunárního přistávacího modulu a skafandrů pro program Artemis.
Společnost SpaceX koupila společnost xAI, která se zabývá umělou inteligencí. Jedná se o krok v rámci úsilí o vývoj orbitálních datových center.
Hlavní čínský dodavatel vesmírných projektů oznámil, že v nadcházejících letech se v rámci svého nejnovějšího pětiletého plánu zaměří na nové komerční vesmírné oblasti.
NASA si vybrala společnost Axiom Space pro svou pátou soukromou misi astronautů na Mezinárodní vesmírnou stanici, která je plánována na rok 2027.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V poledne toho dne stál na startovní rampě LC-39A Kennedyho kosmického střediska raketoplán Atlantis. Byl připraven ke startu na historickou misi – poslední návštěvu Hubbleova kosmického teleskopu. Zároveň se mělo jednat o poslední let raketoplánu jinam, než k Mezinárodní kosmické stanici. Naposledy k něčemu takovému došlo před 6 lety při tragickém letu Columbie, na jejíž palubě našlo svou smrt sedm astronautů. Atlantis ale na svůj velký den nebyl připraven sám. Kousek opodál na rampě LC-39B vyčkával Endeavour, jehož posádka poslední měsíce trávila nácviky na záchrannou operaci. Dva kosmické letouny připraveny ke startu – unikátní pohled, který nebyl k vidění každý den. Ostře sledovaná událost vzbuzovala zájem médií i široké veřejnosti. Aby také ne – byl to den, kdy se sedmička vysoce kvalifikovaných odborníků měla vydat zachránit legendární astronomickou observatoř a uvést ji do lepšího stavu, než byla při svém startu před téměř dvaceti lety. Hubble už na své poslední návštěvníky netrpělivě čekal.
Směna Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova měla trvat víceméně standardních 146 dnů a na Zem se kosmonauti měli vrátit 24. listopadu. Plán jejich expedice byl různorodý, posádka měla pokračovat v pozorování a snímání zemského povrchu, oblohy, hvězd a Slunce, probíhat měly tavby v píckách, biotechnologické experimenty, stranou samozřejmě neměla zůstat ani medicína. Celkově se měli Ciblijev a Serebrov angažovat přibližně v 80 experimentech, přičemž na výzkumnou práci mělo padnout 90 dní z celkového trvání expedice. Mimo to bylo v plánu uskutečnit tři výstupy do otevřeného prostoru. Jejich původní náplní bylo přenesení solárních panelů z Kristallu na Kvant-1, nicméně program výstupů byl změněn. Panely měly zatím zůstat na svém místě a kosmonauti se měli zabývat v první řadě instalací speciální konstrukce, jež měla být vztyčena hned vedle Sofory. Krom toho bylo v plánu v průběhu EO-14 ke stanici vypravit tři nákladní Progressy. Do oněch 4,5 měsíců byl tedy natěsnán tradičně poměrně ambiciozní program a Ciblijev i Serebrov byli připraveni na vysoké tempo své směny. O tom, že i tuto posádku nakonec doběhne ekonomická realita, v jejímž důsledku proběhne jedna nepříjemná změna v programu, zatím nikdo netušil. O dramatu na závěr Ciblijevovy a Serebrovovy expedice ani nemluvě…
Dnes je tomu přesně deset let od přistání raketoplánu Atlantis na Edwardsově letecké základně v Kalifornii. Nad Floridou tehdy už několik dní panovalo nevlídné počasí, během kterého bylo zakázáno s raketoplánem přistávat. Posádka nejprve dva dny čekala na oběžné dráze na vhodné povětrnostní podmínky, ale nakonec byl její návrat přesměrován na Mohavskou poušť, kde se nacházelo záložní místo přistání amerických raketoplánu. Kosmický letoun se přesně podle plánu snesl z nebes a pilotován jistou rukou velitele Scotta Altmana se blížil k letecké základně. 24. května 2009 přesně v 07:39:05 místního času se orbiter zastavil na ranveji 22 a tím byla ukončena mise STS-125 – mise, která se vůbec neměla uskutečnit.
Byl 3. červenec 1993 a Sojuz TM-17 se pomalu blížil k Miru. Stanice vypadala jako velký pták s roztaženými křídly modulů Kvant-2 a Kristall. U stykovacího uzlu posledně jmenovaného modulu byl připojen Sojuz TM-16, porty v podélné ose stanice byly obsazeny nákladními Progressy – u předního stykovacího uzlu visel Progress M-18, u zadního Progress M-17. Před sedmou hodinou večer přilétající Sojuz zastavil 180 metrů od Miru. Palubní inženýr byl přichystán v orbitálním úseku Sojuzu a nyní začal pořizovat videozáznam a cvakat spouští fotoaparátu. Takový úchvatný pohled na stanici se člověku nenaskytne každý den a pokud se tak stane, bývá to na pár sekund, než je třeba opět sklonit hlavu k palubní desce a pokračovat v práci. Náhle se od základního bloku Miru oddělil malý světlý bod a zamířil pryč. „Letí, letí,“ ozval se z rádia hlas Alexandra Poleščuka. To velitel stanice Gennadij Manakov právě z přechodové komůrky základního bloku vypustil kontejner s odpadky a jeho parťák vše sledoval a komentoval. Malá světla tečka se ztratila na pozadí černé vesmírné oblohy. Nyní se schylovalo k ještě zajímavější podívané. „Sašo,“ promluvil komunikátor z řídicího střediska k palubnímu inženýrovi onoho vyčkávajícího Sojuzu, „nepropásni to, teď dojde k oddělení!“ Bylo
Na jaře 1993 ve vesmíru pracovali v rámci expedice EO-13 Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk. Jejich směna byla stíhána neustálými poruchami orientačního systému, zejména gyrodynů. Kosmonauti si také užili fatální poruchy palubního počítače Saljut-5B, program jejich expedice byl narušen dezercí jedné z ovládacích klik manipulátoru Strela, zkrátka – problémů bylo požehnaně. Oba muži se však těšili na květen, kdy přílet nákladního Progressu bude znamenat, že mohou znovu vystoupit do volného prostoru (Progress měl totiž přivézt náhradní kliku pro Strelu) a také že může být uskutečněna změna v softwaru palubního počítače – Saljut-5B měl dostat novou sadu matematických modelů s označením MO-5. S výměnou bylo třeba počkat na dobu, kdy nebude třeba provádět žádné dynamické operace. Jak vidno, na nákladní lodi závisela důležitá část zbývajícího programu expedice EO-13. Progress M-18 měl startovat 19. května. Jenže den předtím, těsně před vývozem na startovní rampu, vyšlo najevo, že nejsou zaaretovány gyroskopy nosné rakety. Hrozilo jejich poškození během vývozu, proto musel být start odložen na 21. května. Ani v tento den se nikam nestartovalo, a to z velmi neobvyklých, nicméně symptomatických příčin – z ekonomických důvodů nebyl
Spojování těles na orbitální dráze není rozhodně triviální záležitostí. Nebeská mechanika pracuje se zcela odlišnou logikou, než na jakou jsme zvyklí zde na Zemi. V Sovětském svazu se na navádění kosmických lodí pomocí radiotechnických prostředků specializoval institut NII-648, přejmenovaný v roce 1966 na Výzkumný institut přesných přístrojů. V jeho gesci vznikl systém Igla využívaný na Sojuzech prvních generací. V osmdesátých letech byl do provozu uveden nový systém Kurs, který je v různých variantách využíván dodnes. Kurs prostřednictvím radiolotelemetrie zajišťuje přesné navádění transportních lodí ke stanici tak, že lidský prvek nemusí do celého procesu vůbec zasahovat a plní pouze funkci hlídače a kontrolora. Jenže problémy nastanou v okamžiku, kdy Kurs z nějakého důvodu vypoví službu. V kosmonautice je dobrým zvykem všechny klíčové systémy zálohovat. Kurs, stejně jako jeho předchůdce Igla, ale nebyly redundantní. Pokud tento systém selhal na pilotované lodi, mohli se kosmonauti za jistých podmínek pokusit připojit svůj Sojuz ke stanici ručně. U nákladních nepilotovaných lodí to bylo horší. Pokud by u nich Kurs selhal, znamenalo by to konec – Progress by se ke stanici nepřipojil a veškerý jeho náklad by byl ztracen.
Vyšetřovatelé z NASA (konkrétně z programu LSP – Launch Services Program) určili technickou příčinu selhání dvou startů raket Taurus XL. Ty v letech 2009 a 2011 vynášely vědecké mise pro NASA – konkrétně šlo o družice OCO (Orbiting Carbon Observatory) a Glory. Za viníka byl v obou případech označen vadný materiál, který poskytla firma Sapa Profiles, Inc. (SPI) zabývající se dodávkami hliníku. Že nešlo jen tak o nějakou drobnost potvrzuje i zapojení Úřadu generálního inspektora NASA a Ministerstva spravedlnosti USA. Během vyšetřování se ukázalo, že firma začala před 19 lety falšovat certifikáty pro své hliníkové profily. Podvedla tak stovky zákazníků, za což bude muset zaplatit 46 milionů dolarů americké vládě a dalším komerčním zákazníkům.
Program sovětského a posléze ruského raketoplánu Buran byl současně triumfem i tragédií tamního kosmického průmyslu. Buran, tento bezesporu fantastický kus techniky, se poprvé a – byť to tehdy nikdo netušil – i naposledy vydal do vesmíru při bezpilotní misi v listopadu 1988. Zatímco první let čítal pouhé dva oblety Země, další mise měly být nepoměrně komplexnější. Druhý let s označením 2K1 měl odstartovat opět v bezpilotním režimu a během něj se měl Buran připojit ke stanici Mir. Posádka stanice měla přejít do interiéru raketoplánu a přímo na orbitě měla během několika dní prověřit všechny jeho klíčové systémy. Následně se měl raketoplán opět v bezpilotním režimu od Miru opět odpojit. Neměl však zamířit k Zemi, ale stále na oběžné dráze čekat na pilotovaný Sojuz TM s dvoučlennou posádkou, který by se k Buranu připojil a posádka by mohla opět několik dní pobývat na jeho palubě. Po splnění předepsaného programu se měli kosmonauti opět ve svém Sojuzu vrátit na Zem a raketoplán měl přistát v bezpilotním režimu na Bajkonuru. Takové byly plány, ovšem s rozpadem SSSR a stále většími ekonomickými problémy se start mise 2K1 neustále odsouval. Jenže pro účely
Počátek dlouhodobé směny na orbitální stanici není nikdy jednoduchou záležitostí. Situace se dá přirovnat k tomu, když se člověk nastěhuje do zařízeného domu. Přesto, že předchůdci novou posádku několik dní zasvěcují do aktuálního stavu stanice, vysvětlují zvláštnosti a osobitosti jednotlivých systémů a provádějí spolu s nováčky inventuru, zpočátku vše trvá déle, než by si kosmonauti přáli. Detaily v interiéru stanice se odlišují od toho, co byli kosmonauti zvyklí vídat na simulátorech, nejrůznější vybavení a položky jsou uloženy jinde, než očekávali, také přemisťování z jednoho místa na druhé není zpočátku bez problémů a občas se objeví i nějaká modřina. Pokud již kosmonaut předtím cestu do vesmíru absolvoval, jako tomu bylo v případě velitele expedice EO-12 Anatolije Solovjova, je pro něj adaptace mnohem jednodušší. Pokud se však u dotyčného jedná o první let, stejně jako u palubního inženýra EO-12 Sergeje Avdějeva, do adaptačního procesu se vkrádá i nezkušenost, která musí postupně vymizet. Posádka EO-12 měla, stejně jako předchozí směny, úvodní dny po odletu naplánovány jen velmi zlehka. V den odletu předchůdců a den následující byly v plánu zaznačeny jako dny volna, aby se dvojice mohla po zběsilém zápřahu během
V roce 1987 byly Spojené státy v kosmonautice v nezáviděníhodné pozici a samozřejmě hledaly cestu ven. V předcházejícím roce totiž utrpěla nejen národní bezpečnostní komunita USA, ale i veřejnost hned dvěma bolestnými ránami v řadě. Tou první byla smutná havárie raketoplánu Challenger v lednu 1986 a o tři měsíce později přišla druhá, již sice méně tragická, ale neméně udivující. Vojenská nosná raketa Titan 34D-9 již podruhé v řadě selhala, ale tentokrát připravila přihlížejícím divákům nevídanou a velmi nebezpečnou podívanou. Nosič explodoval krátce po startu nad rampou SLC-4E na Vandenbergově letecké základně a napáchal škody doslova po celém kosmodromu, který nakonec i vyřadil na rok a půl z provozu. Množství menších požárů na místě hořelo po celé dva dny a vážně poškozeny byly i okolní budovy. Kosmodrom byl zamořen jedovatým spadem a několik lidí muselo být následně ošetřeno. Incident se jen jako zázrakem obešel bez ztrát na životech. Tyto tragické nehody však patří dodnes mezi nejhorší katastrofy, které se v historii kosmických letů odehrály, a v obou případech za jejích vznik s největší pravděpodobností vděčíme selhání pomocných motorů na tuhé pohonné látky.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.