HEO
Australská společnost HEO, která provádí vesmírné snímkování družic, získala vlastní družici NewSat-34 díky dohodě se společností Satellogic.
sociální sítě
Přímé přenosy
Žádné plánované přenosy nebyly nalezeny.
krátké zprávy
Australská společnost HEO, která provádí vesmírné snímkování družic, získala vlastní družici NewSat-34 díky dohodě se společností Satellogic.
Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) má v úmyslu navýšit nákup komerčních meteorologických dat, uvedl 28. ledna Taylor Jordan, náměstek ministra obchodu pro pozorování a předpovědi životního prostředí.
Omán podepsal 26. ledna Artemis Accords. Stal se tak 61. zemí, která tak učinila.
Exotrail, francouzská společnost specializující se na družicovou mobilitu a zaměřená na servisní družice, společně se společností Astroscale France, francouzskou dceřinou společností japonské servisní společnosti, 28. ledna oznámily partnerství zaměřené na testování schopností deorbitace z nízké oběžné dráze Země.
Společnost Northwood Space, kalifornský výrobce pozemních stanic s fázovanými anténními soustavami, 27. ledna oznámila, že získala 100 milionů dolarů v rámci financování série B
Začal oficiálně druhý ročník konference Space Debris 2026. Konference, kterou pořádá Saúdská kosmická agentura (SSA), se účastní široká mezinárodní veřejnost za účasti předních odborníků.
Evropský komisař pro obranu a vesmír Andrius Kubilius uvedl, že vládní program Evropské unie pro družicovou komunikaci s názvem GOVSATCOM, který sdružuje kapacitu osmi geostacionárních družic na oběžné dráze, zahájil provoz minulý týden.
Sonda agentury NOAA provedla 23. ledna závěrečný manévr pro vstup na dráhu kolem libračního bodu L1 a při té příležitosti bylo oznámeno její přejmenování.
Ománská průmyslová společnost MB Group si od společnosti Astranis objednala malou geostacionární širokopásmovou družici, jejíž start je plánován na letošní léto.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Když se raketoplán Discovery 3. února 1995 vznesl k nočnímu nebi, všichni očekávali, že mise STS-63 odstartuje novou epochu dějin spolupráce ve vesmíru. Jedním z hlavních bodů letového programu totiž byl let v těsné formaci s ruskou stanicí Mir. Jenže tento milník se mohl uskutečnit pouze za určitých podmínek. A „zdraví“ obou strojů bylo, jak praví latiníci, „conditio sine qua non“, tedy naprosto nutnou podmínkou. Na straně Miru to mimo jiné znamenalo, že budou fungovat gyrodyny a tím bude zajištěna stabilizace stanice v prostoru. Začátek února byl v tomto smyslu pro Mir klidným obdobím, gyrodyny se chovaly způsobně. Horší to ale bylo s Discovery. Necelou minutu po navedení na orbitu se objevil problém u dvou orientačních motorků RCS. Astronauti po poradě s řídicím střediskem oba motorky odstavili, ovšem u jednoho z nich s označením R1U, který se nacházel v pravém zadním „podu“ v ocasní části raketoplánu, se objevila netěsnost a volně z něj proudilo okysličovadlo tempem zhruba 0,9-1,4 kg za hodinu. To bylo zlé. Letová pravidla hovořila jasně: pokud bude z Discovery unikat palivo nebo okysličovadlo, nesmí se přiblížit k Miru blíže než na 1 000 stop (zhruba 300 metrů). Velitel Jim Wetherbee
Pokud jste se včera radovali, že dílem „Život po Měsíci“ seriál „Týden s Jedenáctkou“ končí a že se konečně uvolní prostor pro smysluplnější obsah, musíme vás zklamat. Jedeme dál a náš týden má již dvanáctý díl. Tentokrát poslední (i když…). Původně neplánovaný, ovšem vzhledem k některým zajímavým poznámkám, námětům nebo názorům ve stovkách diskusních příspěvků u seriálu jsme se jej rozhodli zařadit. Má za cíl trochu přiblížit tři okruhy (motivace astronautů pro cestu na Měsíc, sovětský program automatického odběru vzorků z Měsíce, československá vlaječka na Měsíci), které v diskusích poutaly pozornost. Není cílem jít do akademické hloubky, cílem je ukázat složitost problematiky – a jak vzdálený od pravdy může být zjednodušující pohled.
S tím, jak se stále více vzdaluje zlatá éra pilotovaného kosmického výzkumu do propasti času, ztrácejí se tváře těch, kteří tehdy byli „při tom“ a díky nimž lidský rod dokázal to, co dokázal. S každou takovou tváří se ztratí také kousíček onoho úžasného příběhu, střípeček mozaiky toho, jak člověk dosáhnul hranice vesmíru a otisknul svou stopu na Měsíci. Mnoho z těchto osobností poskytlo obsáhlé rozhovory, někteří z nich mají na kontě dokonce i autobiografii, přeci však s jejich odchodem ztrácí lidstvo malé detaily, na které se nikdo nezeptal, detaily, které dotyčnému při rozhovoru nebo psaní jednoduše nevytanuly na mysli. A když tuto teorii o nevyřčených detailech, historkách a vzpomínkách vztáhneme na jednoho z nejdůležitějších mužů za celou existenci agentury NASA, lze bez uzardění tvrdit, že jsme ztratili obrovský poklad, celé jedno velké okno do historie dobývání vesmíru. V pondělí totiž tento svět opustil muž, který byl v centru amerického kosmického výzkumu od jeho počátků až do osmdesátých let. Muž, jenž si dokázal vybudovat obrovský respekt všech okolo, capo di tutti capi pilotovaných misí v šedesátých letech. Na poslední cestu se vydal Chris Kraft…
Půldruhého tisíce lidí vítalo Neila Armstronga, Michaela Collinse a Edwina Aldrina při opouštění karantény. Ve srovnání s tím, co následovalo v následujících týdnech a měsících byli v podstatě na samotce. Už když je ze střediska MSC (Manned Spacecraft Center) rozvážela vozidla NASA domů, byly jim v patách televizní přenosové vozy. Doma se ale astronauti neohřáli, hned 13. srpna ráno zamířili s manželkami a dětmi na základnu Ellington AFB a odtud do New Yorku. Zde následovala velkolepá jízda „kaňonem hrdinů“ mezi mrakodrapy, pak převzali klíče od města, měli první veřejný projev po návratu od Měsíce a navštívili Spojené národy.
Posádka Apolla 11 byla po právu středobodem mediální „péče“, které se první lunární přistávací misi dostávalo. Je nicméně faktem, že jeden muž z této trojice na sebe přitahoval větší díl pozornosti než zbylí dva. Neil Armstrong byl velitelem mise a právě on měl v případě, že to bude třeba, ručně dovést modul Eagle na lunární povrch. Přestože byl navigační počítač PNGS v lunárním modulu schopen v rámci programu P65 provést celé přistání až po dotyk s povrchem zcela automaticky, nikdo neočekával, že by všechno šlo natolik hladce, že by se do ovládací smyčky Armstrong vůbec nezařadil. Historie nakonec ukázala opodstatněnost této predikce: žádná ze šesti úspěšných lunárních výprav nakonec čistě automatický mód P65 nevyužila. A co více – právě Apollo 11 se ukázalo být, alespoň co se přistání týče, suverénně nejdramatičtější misí. Pro Armstronga se jednalo o jedno z nejtěžších přistání jeho kariéry a bez debat také o to nejdůležitější. Ovšem onomu několikaminutovému dramatu v červenci 1969 předcházelo v Armstrongově kariéře několik neméně dramatických přistání, která jej dost možná pomyslně formovala a připravovala na chvíli, kdy bude celý svět obrazně sedět na kraji židle
Čím více se blížilo první přistání na Měsíci, tím více rezonovala otázka „Jsou-li tam žáby taky?“ Aneb nejsou na našem přirozeném souputníkovi přece jen nějaké bakterie, viry nebo jiné breberky, které by se nám mohly stát fatálními? Jistě, výměna materiálu mezi Zemí a Měsícem probíhá odpradávna, ale pilotovaná výprava je přece jen expresní jízda. Vědci považovali Měsíc za mrtvé těleso a jakoukoliv stopu života za nepravděpodobnou, leč znáte to. Vždy se najde někdo, kdo si udělá živnost ze zpochybňování nebo vymýšlení nepravděpodobných scénářů. A když se mu dostane politické či mediální pozornosti… Myšlenka na preventivní karanténu astronautů poprvé zazněla v červenci 1964 na konferenci Národní akademie věd. Naše znalosti o Měsíci v té době byly velmi limitované (i to svědčí o výzvě, jaká ležela před programem Apollo). NASA se proto v případě prvních lunárních přistání rozhodla pro preventivní karanténu astronautů. Nikoliv odborné argumenty, ale právě veřejné mínění bylo hybatelem tohoto rozhodnutí. Lékaři rozhodli, že karanténa astronautů bude trvat 21 dní od prvního kontaktu s lunární horninou. To bylo mnohem více, než u známých nakažlivých chorob.
Na Měsíc s posádkou se nelétá každý den a popravdě řečeno na světě jsou generace lidí (mezi ně patří také autor), které podobné dobrodružství nepamatují a znají ho pouze z vyprávění a knih. Možná třeba za 100 let budou lunární výpravy zcela běžné, ale jen jedna mise bude navždy tou první a právě tu si v uplynulých dnech připomínal doslova celý svět a ani Česká republika nebyla výjimkou. V českých krajích probíhaly nejrůznější přednášky a připomínkové akce, ale nejvýrazněji se do oslav úspěchu veleúspěšné mise Apollo 11 zapojila Praha, která mimo jiné nabídla velmi netradiční způsob připomenutí, který stejně jako pilotované mise na Měsíc, nejsou k vidění každý den.
66 je nejen název legendární silnice, která jako první propojila východní a západní pobřeží Spojených států (i když… no, ale legendární je), ale také trupové číslo vrtulníku Sikorsky Sea King, který byl u mnoha přistání kosmických lodí Apollo. Vrtulník s velkým číslem „66“ je vidět na mnoha fotografiích nebo filmech. Neměl žádné speciální jméno, jen označení v rámci letky – „Helo 66“. Vrtulník je vidět i na záběrech ze záchrany posádky Apolla 11, od které právě dnes uplynulo padesát let.
Když NASA uzavřela kontrakt na vývoj a výrobu lunárního modulu s firmou Grumman Aircraft Engineering Corporation, bylo součástí kontraktu mj. patnáct letových exemplářů a deset testovacích LTA (Lunar Test Article). Dva z nich, LTA-8 a -9, původně měly být určeny k letům v atmosféře: k získání zkušeností, výcviku astronautů apod. Velmi záhy se ale ukázalo, že to není šťastný nápad: lunární modul byl navržený k letům výhradně mimo zemskou atmosféru a i jiných specifických podmínkách. Jeho úprava pro lety v atmosféře by byla náročná a navíc by se takto potřebné informace nezískaly.
Od konce druhé světové války panovala mezi Spojenými státy a Sovětským svazem výrazná rivalita. Obě velmoci se v průběhu doby dokonce dostaly až na hranu nukleární války a v nejrůznějších konfliktech v regionech Asie a Středního východu docházelo ke konfrontacím vojenské techniky, ale také ke konfrontacím (v mnoha případech skrytě) příslušníků ozbrojených sil obou nepřátelských států. Bylo logické, že soupeření o to, který ze dvou společenských systémů je lepší a životaschopnější, se přelilo i do závodů o vesmír. Na konci padesátých a v průběhu šedesátých let dvacátého století zažil svět nevídanou přehlídku nejrůznějších kosmických prvenství. Závod kulminoval v roce 1969, kdy v tiché soutěži o vyslání prvního člověka na Měsíc Spojené státy zvítězily. Sovětský svaz porážku odmítal přijmout a oficiálně hlásal do světa, že o vyslání člověka na Měsíc nikdy neusiloval. Toto tvrzení se v průběhu času ukázalo jako lživé, faktem však je, že po úspěchu amerického lunárního programu Apollo se cesty obou velmocí rozdělily. Zatímco Amerika se soustředila na vývoj mnohonásobně použitelného kosmického systému, Sovětský svaz se zaměřil na stavbu a provozování orbitálních stanic a nutno říci, že v této oblasti zaznamenali Sověti obrovské úspěchy. A byť se přes veškerou rivalitu a nepřátelské
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.