NS-28
Raketa New Shepard, společnosti Blue Origin, vynesla misi NS-28. Kabina RSS First Step New Shepard, která provedla svůj 11. let , přistála asi 10 minut po startu.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Raketa New Shepard, společnosti Blue Origin, vynesla misi NS-28. Kabina RSS First Step New Shepard, která provedla svůj 11. let , přistála asi 10 minut po startu.
Informační portál SpaceNews oznámil jmenování Mika Grusse novým ředitelem pro obsah a strategii (CCSO).
Společnost Anduril získala zakázku od U.S. Space Force za 99,7 milionů dolarů na modernizaci Space Surveillance Network (SSN), využívající umělou inteligenci ke zvýšení povědomí o vesmírné doméně a detekci hrozeb.
Čína testovala malý flexibilní, rozšiřitelný modul na oběžné dráze během nedávné mise Shijian-19. CAST uvedla, že modul je během startu ve složeném stavu a po dosažení oběžné dráhy se nafoukne.
Společnost DirecTV upouští od plánů na koupi Dish Network kvůli neúspěšné nabídce na výměnu dluhu. Odprodej Dish DBS by pomohl mateřské společnosti EchoStar zaměřit se na rostoucí podnikání v oblasti družicové a pozemní komunikace.
Společnost Space Transportation se sídlem v Pekingu plánuje na druhou polovinu roku 2025 první test svého prototypu znovupoužitelného kosmického letounu Cuantianhou. Společnost vystavila model Cuantianhou na výstavě Space Tech Expo Europe v Brémách.
Americké vesmírné síly se připravují na zpoždění vynášení klíčových nákladů národní bezpečnosti na palubě rakety Vulcan od společnosti ULA. Uvedl to generálporučík Philip Garrant, šéf Velitelství vesmírných systémů vesmírných sil.
Společnost Lunar Outpos oznámila 21. listopadu, že podepsala dohodu se SpaceX o použití kosmické lodi Starship pro přepravu lunárního roveru Lunar Outpost Eagle na Měsíc. Společnosti nezveřejnily harmonogram spuštění ani další podmínky obchodu.
Společnost Maxar Intelligence se zaměřuje na začátek roku 2025, kdy dojde k vynesení poslední dvojice družic WorldView Legion. Znamená to tak dokončení ambiciózní konstelace pro pozorování Země.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Vážení čtenáři, ani letošní léto se na našem blogu neobejde bez oblíbeného (jak doufáme) prázdninového seriálu Top5. Vzhledem k tomu, že za několik dní oslavíme kulaté padesáté výročí přistání prvních lidí na povrchu Měsíce, rozhodli jsme se tento seriál věnovat právě tomuto výročí. Je faktem, že na téma Apollo 11 toho bylo napsáno mnoho a mnohé aspekty mise samotné i programu Apollo byly rozpitvány na stránkách nespočetných periodik a knih. Přesto lze ještě stále nacházet méně známé nebo pozapomenuté maličkosti, které si nenašly mnoho cestiček ke čtenářům a laické veřejnosti nebo jsou interpretovány letmo a mlhavě. S Tomášem Přibylem jsme se tedy rozhodli věnovat prázdninové pátky právě těmto detailům. Věříme, že čtení vás bude bavit tak, jako nás bavilo psaní i objevování detailů a souvislostí. Stejně tak doufáme, že seriál přispěje k oslavě jedné z největších událostí lidských dějin.
Přílet Progressu M-24, respektive jeho střet se stanicí poměrně výrazně zamíchal kartami ohledně letového plánu expedice EO-16. Po střetu se Sojuzem TM-17 to nyní bylo podruhé, co Mir utrpěl nikoli nevýznamný „šťouchanec“ a bylo třeba zjistit, zda přeci jen nedošlo k větším škodám a popřípadě se pokusit ony škody napravit. Původně se Malenčenko s Musabajevem těšili na čtyři výstupy do volného prostoru s tím, že právě oni budou těmi, kdo konečně přenesou skládací solární panely z modulu Kristall na Kvant, nyní se však jejich předpoklady začaly pomaloučku rozplývat. Přednost měla dostat obhlídka míst, kde došlo ke střetu a eventuální opravy poškození. Ze čtyř výstupů se nakonec staly dva a přenesení baterií bylo odsunuto až na jaro příštího roku. Valerij Poljakov se mezitím snažil nováčkům co možná nejvíce ulehčit první samostatné dny na stanici a současně neustával v plnění svého vlastního programu plného biomedicínských experimentů. Malenčenko s Musabajevem se zakousli do programu experimentů a údržby stanice jako buldoci. Ovšem nevyvarovali se malých chyb, které působí z vnějšího pohledu až směšně…
20. července 1969 amerického času se psal historický okamžik – Neil Armstrong a Buzz Aldrin jako první lidé přistáli na Měsíci. Veškerou činnost těchto dvou mužů i jejich kolegy Michaela Collinse, který čekal na oběžné dráze, sledovaly a kontrolovaly týmy expertů v Johnsonově středisku v Houstonu. Nyní toto místo dostalo nový úkol – má sloužit jako místo pro vzdělávání a hlavně pro inspiraci. Apollo Mission Control Center, jak zní přesný název střediska, prošlo důkladnou proměnou, aby vypadalo přesně tak, jako v letech své největší slávy.
V říjnu 1977 se odehrála v rámci sovětského pilotovaného programu jedna událost, která měla dlouhé roky vliv na složení posádek kosmických lodí. Dvoučlenná posádka Sojuzu-25 měla na stanici Saljut 6 strávit tři měsíce a ustavit tak rekord v délce pobytu ve vesmíru. Posádku tehdy tvořili Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin, oba nováčci. Jenže přes veškeré úsilí se jim nepodařilo Sojuz se stanicí spojit. Důvodů bylo více, od ne zcela dostačujícího výcviku přes některé chyby v činnosti posádky, každopádně Sojuz-25 musel po pouhých dvou dnech ve vesmíru s nepořízenou zamířit domů. Jedním z výstupů následných rozborů bylo pravidlo, že u všech následujících letů bude na palubě kosmické lodi alespoň jeden veterán. Sojuz-25 tak byl na půl druhé dekády poslední lodí s posádkou složenou výlučně z nováčků. Ani Sojuz TM-19, jenž měl na Mir dopravit posádku pro expedici EO-16, neměl být výjimkou. V polovině roku 1993 byla zformována posádka ve složení Jurij Malenčenko a Talgat Musabajev. Protože ani jeden z nich neměl ještě „zářez na pažbě“, doplnil je velezkušený Gennadij Strekalov, který s nimi měl letět k Miru a vrátit se spolu s Afanasjevem a Usačovem po dvoutýdenním pobytu na
Když trojice kosmonautů patnácté expedice po odletu svých kolegů 14. ledna 1994 na palubě orbitální stanice Mir osaměla, nebylo jisté, co vlastně bude následovat. Pečlivé sledování manometrů prováděné každých patnáct minut ukázalo, že nedošlo k porušení hermetičnosti stanice – tlak se držel na normální úrovni bez jakýchkoli odchylek. Přestože kosmonauti nezaznamenali při střetnutí Sojuzu TM-17 s Mirem žádný úder, podle pozdějších analýz se transportní loď do přechodového uzlu opřela silou kolem 500 kg. Bylo jasné, že k nějakému poškození na přechodovém uzlu dojít nepochybně mohlo, ovšem zda a k jakému, to nikdo nevěděl. Afanasjev, Usačov a Poljakov ten den debatovali dlouho do noci a shodli se na tom, že 14. leden se stal pro posádku Miru druhými narozeninami. Kdyby se Sojuz trefil jinam nebo kdyby se Ciblijevovi nepodařilo na poslední chvíli stočit jeho dráhu mimo solární panely, mohlo všechno dopadnout mnohem hůře a oni by teď byli v lepším případě na Zemi a v horším případě… raději nedomýšlet. Na Zemi se vedení letu horečnatě snažilo celou situaci rozebrat a učinit alespoň nějaké závěry a doporučení. Ještě 16. ledna vedoucí letu Vladimir Solovjov a jeho zástupce Viktor Blagov během
German Arzamasov byl zlomeným člověkem. Onen páteční den se proměnil v noční můru a jediná karta, na kterou vsadil všechno, se ukázala být nesprávnou. Byl lékařem-chirurgem a do oddílu kosmonautů IMBP (Institutu medicínsko-biologických problémů) byl přijat v roce 1978. Od té doby trpělivě čekal na svou příležitost. Když byly sestaveny posádky expedice EO-15, měl hořkosladké pocity. Ocitl se na místě dubléra Valerije Poljakova. Stejně jako před šesti lety, i nyní měl zůstat na Zemi a sledovat, jak se Poljakov pokouší překonat rekord v trvání nepřetržitého pobytu ve vesmíru. Proč je zrovna on, Arzamasov, velitel oddílu kosmonautů IMBP, opět dublérem? Poljakov už svou šanci dostal, na Miru pobýval 240 dní, teď by mohl uvolnit místo pro další. A tak se Arzamazov rozhodl – teď, anebo nikdy. Na zasedání mezirezortní komise, jež měla v pátek 17. prosince 1993 zhodnotit přípravu posádek, předal komisi důvěrné písemné prohlášení, podle něhož je Poljakov nedostatečně připraven k letu a tím vzniká nutnost poslat do vesmíru jeho dubléra, tedy Arzamasova. Své argumenty podpořil také náznaky obvinění z nezákonného jednání – Poljakov se podle něj měl dopustit využívání služebních prostředků pro
Třetí výstup členů expedice EO-14 Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova do otevřeného prostoru měl proběhnout 28. září. Den předem šli kosmonauti velmi brzy na kutě, protože budíček měl přijít ještě před půlnocí moskevského času. Na programu byla demontáž amerického experimentu „Trek“, instalace nové kazety experimentu „Danko-M“, panelů s čidly dopadů mikrometeoroidů, ale hlavně provedení experimentu „Panorama“. Jednalo se de facto o velkou „okružní jízdu“ po všech modulech komplexu, které měli kosmonauti pečlivě prohlédnout, nafotografovat a odebrat vzorky obšívky, kabelů a solárních článků. Speciální pozornost měla být věnována místu, odkud se 21. září ozval úder, který byl vyhodnocen jako náraz cizího tělesa do trupu stanice. Cílem experimentu bylo zjištění reálného stavu stanice v souvislosti s rozhodnutím o jejím dalším provozu. Stále se tenčící přísun financí stejně jako pomalé umírání projektu raketoplánu Buran přimělo odpovědné činitele začít uvažovat o prodloužení využívání stanice do konce roku 1997. Výstup Ciblijeva a Serebrova byl proto nesmírně důležitý. Na splnění všech bodů programu vycházky měli podle plánu kosmonauti k dispozici 4 hodiny a 43 minuty. Takový byl tedy plán. Pokud však byl vážený čtenář pozorný, nemohl v minulém díle seriálu nepostřehnout
V poledne toho dne stál na startovní rampě LC-39A Kennedyho kosmického střediska raketoplán Atlantis. Byl připraven ke startu na historickou misi – poslední návštěvu Hubbleova kosmického teleskopu. Zároveň se mělo jednat o poslední let raketoplánu jinam, než k Mezinárodní kosmické stanici. Naposledy k něčemu takovému došlo před 6 lety při tragickém letu Columbie, na jejíž palubě našlo svou smrt sedm astronautů. Atlantis ale na svůj velký den nebyl připraven sám. Kousek opodál na rampě LC-39B vyčkával Endeavour, jehož posádka poslední měsíce trávila nácviky na záchrannou operaci. Dva kosmické letouny připraveny ke startu – unikátní pohled, který nebyl k vidění každý den. Ostře sledovaná událost vzbuzovala zájem médií i široké veřejnosti. Aby také ne – byl to den, kdy se sedmička vysoce kvalifikovaných odborníků měla vydat zachránit legendární astronomickou observatoř a uvést ji do lepšího stavu, než byla při svém startu před téměř dvaceti lety. Hubble už na své poslední návštěvníky netrpělivě čekal.
Směna Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova měla trvat víceméně standardních 146 dnů a na Zem se kosmonauti měli vrátit 24. listopadu. Plán jejich expedice byl různorodý, posádka měla pokračovat v pozorování a snímání zemského povrchu, oblohy, hvězd a Slunce, probíhat měly tavby v píckách, biotechnologické experimenty, stranou samozřejmě neměla zůstat ani medicína. Celkově se měli Ciblijev a Serebrov angažovat přibližně v 80 experimentech, přičemž na výzkumnou práci mělo padnout 90 dní z celkového trvání expedice. Mimo to bylo v plánu uskutečnit tři výstupy do otevřeného prostoru. Jejich původní náplní bylo přenesení solárních panelů z Kristallu na Kvant-1, nicméně program výstupů byl změněn. Panely měly zatím zůstat na svém místě a kosmonauti se měli zabývat v první řadě instalací speciální konstrukce, jež měla být vztyčena hned vedle Sofory. Krom toho bylo v plánu v průběhu EO-14 ke stanici vypravit tři nákladní Progressy. Do oněch 4,5 měsíců byl tedy natěsnán tradičně poměrně ambiciozní program a Ciblijev i Serebrov byli připraveni na vysoké tempo své směny. O tom, že i tuto posádku nakonec doběhne ekonomická realita, v jejímž důsledku proběhne jedna nepříjemná změna v programu, zatím nikdo netušil. O dramatu na závěr Ciblijevovy a Serebrovovy expedice ani nemluvě…
Dnes je tomu přesně deset let od přistání raketoplánu Atlantis na Edwardsově letecké základně v Kalifornii. Nad Floridou tehdy už několik dní panovalo nevlídné počasí, během kterého bylo zakázáno s raketoplánem přistávat. Posádka nejprve dva dny čekala na oběžné dráze na vhodné povětrnostní podmínky, ale nakonec byl její návrat přesměrován na Mohavskou poušť, kde se nacházelo záložní místo přistání amerických raketoplánu. Kosmický letoun se přesně podle plánu snesl z nebes a pilotován jistou rukou velitele Scotta Altmana se blížil k letecké základně. 24. května 2009 přesně v 07:39:05 místního času se orbiter zastavil na ranveji 22 a tím byla ukončena mise STS-125 – mise, která se vůbec neměla uskutečnit.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
