NOAA
Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) má v úmyslu navýšit nákup komerčních meteorologických dat, uvedl 28. ledna Taylor Jordan, náměstek ministra obchodu pro pozorování a předpovědi životního prostředí.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) má v úmyslu navýšit nákup komerčních meteorologických dat, uvedl 28. ledna Taylor Jordan, náměstek ministra obchodu pro pozorování a předpovědi životního prostředí.
Omán podepsal 26. ledna Artemis Accords. Stal se tak 61. zemí, která tak učinila.
Exotrail, francouzská společnost specializující se na družicovou mobilitu a zaměřená na servisní družice, společně se společností Astroscale France, francouzskou dceřinou společností japonské servisní společnosti, 28. ledna oznámily partnerství zaměřené na testování schopností deorbitace z nízké oběžné dráze Země.
Společnost Northwood Space, kalifornský výrobce pozemních stanic s fázovanými anténními soustavami, 27. ledna oznámila, že získala 100 milionů dolarů v rámci financování série B
Začal oficiálně druhý ročník konference Space Debris 2026. Konference, kterou pořádá Saúdská kosmická agentura (SSA), se účastní široká mezinárodní veřejnost za účasti předních odborníků.
Evropský komisař pro obranu a vesmír Andrius Kubilius uvedl, že vládní program Evropské unie pro družicovou komunikaci s názvem GOVSATCOM, který sdružuje kapacitu osmi geostacionárních družic na oběžné dráze, zahájil provoz minulý týden.
Sonda agentury NOAA provedla 23. ledna závěrečný manévr pro vstup na dráhu kolem libračního bodu L1 a při té příležitosti bylo oznámeno její přejmenování.
Ománská průmyslová společnost MB Group si od společnosti Astranis objednala malou geostacionární širokopásmovou družici, jejíž start je plánován na letošní léto.
Jihokorejská společnost Hanwha Systems spolupracuje s kanadskou společností MDA Space na vývoji konstelace obranných družic pro Jižní Koreu.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
„Šatalov prostě nikdy neodstartuje napoprvé,“ žertovalo se mezi obsluhou startovní rampy 22. dubna 1971, když posádka Sojuzu sjížděla výtahem dolů k úpatí rakety. Šero nového dne pomáhalo zakrýt zklamání na tvářích mužů, kteří doufali, že jejich cesta povede toho dne vzhůru, nikoli dolů. Co však naplat – technika si postavila hlavu. Start měl proběhnout v 5:20 místního času, ale minutu předtím, než měly být zažehnuty motory nosné rakety, se neodpojil kabel, jenž dodával elektrickou energii do třetího stupně nosiče. Operátoři se obávali, že při startu může dojít k poškození rakety, nebo dokonce ke spuštění havarijního záchranného systému SAS. Sám šéfkonstruktér Mišin, působící současně jako technický ředitel startu, proto vzlet osobně odvolal. Podle přítomných byl možná na vině nezvykle silný déšť, jenž v hodinách před plánovaným startem bičoval kosmodrom, kombinovaný s nočním mrazem. Ať už bylo příčinou cokoli, posádka musela z lodi vystoupit a čekat na další příležitost ke startu. Pro Šatalova to nebylo nic nového – při jeho prvním letu na Sojuzu-4 v lednu 1969 došlo také k odkladu už
Zdálo by se, že rozhodnutím o použití korpusů stanic OPS „Almaz“ byla ta nejtěžší práce na projektu stanice DOS vykonána, ovšem nebylo tomu tak. Technické specifikace a řešení projektu OPS postavila před konstruktéry mnoho výzev, s nimiž se museli popasovat ve velmi krátkém čase. Způsob připojování dopravních lodí, zdroje energie, pohonný systém, orientační systém, systémy zachování životních podmínek a mnoho dalších aparatur bylo nutno přepracovat s využitím stávajících systémů transportních lodí Sojuz. Na konstruktéry a manažery neustále tlačil čas. Slib, jenž dali Ustinovovi, tedy že stanice bude vypuštěna přibližně do 12-18 měsíců od zahájení prací, byl zavazující a v rámci sovětského způsobu řízení velkých projektů hraničil s nemožným. Navíc animozita vedení obou konstrukčních kanceláří, jež v projektu figurovaly, nebyla zrovna podpůrným faktorem. Přesto hned od počátku tým CKBEM a inženýři z Chruničeva našli společnou řeč. Ti posledně jmenovaní stále ještě vzpomínali na časy, kdy byl jejich tým samostatnou kanceláří pod vedením Vladimira Mjasiščeva. V kooperaci na projektu DOS viděli příležitost jak se alespoň částečně vypořádat s Čelomějovými autoritářskými manýry a získat byť jen malou míru
Mnoho lidí bere dnes za naprostou samozřejmost fakt, že se nám čtyři stovky kilometrů nad hlavou prohání rychlostí 27 600 km/h obří a neuvěřitelně komplexní stroj, ve kterém lidé tráví dlouhé týdny a měsíce. Stanice ISS je mementem lidské vytrvalosti a vynalézavosti. Na její palubě prostřednictvím svých zástupců lidský rod žije a pracuje nepřetržitě už šestnáct let za hranicemi atmosféry. Ovšem i pro tak úžasný stroj, jakým ISS je, platí rčení, že stojí na ramenou titánů. Dlouhodobá lidská přítomnost ve vesmíru je něčím, co si člověk musel vydobýt postupnými krůčky, obrovskými náklady a občas i za cenu nejvyšších obětí. V historii lidské snahy rozšířit hranice svého teritoria má význačné místo program, jenž se na scéně objevil na konci šedesátých let a svým způsobem trvá až do dnešních dní. Jeho příběh není zejména v počátcích přímočarý, ovšem po překonání dětských nemocí prokázal kvality, díky nimž je pro něj v análech kosmonautiky vyhrazeno navýsost čestné místo. Paradoxem je, že se ve své podstatě nejednalo o jeden program, ale o dva. Navíc jeho realizaci předcházela jedna „krádež
Celý minulý týden jsme si připomínali legendu světové kosmonautiky v seriálu „Sedm dní s Johnem Glennem“. Nyní ho doplníme o jedinečnou možnost: o soutěž, v níž se nehraje o nic menšího, než obálku razítkovanou 20. února 1962 na mysu Canaveral. Ano, o obálku razítkovanou v den (prvního) startu Johna Glenna na oběžnou dráhu.
Psal se počátek roku 1995. Jako každý rok, i nyní se schylovalo ke každoroční debatě o rozpočtu NASA. Jedním z těch, kteří se tradičně do debat, handrkování a tahanic zapojovali, byl i senátor John Glenn. Mezi členy amerického zastupitelského sboru bychom našli pouze málo lidí, jež by měli k NASA bližší vztah než právě tento muž. Jeden z první sedmičky amerických astronautů a první Američan, který vykonal orbitální kosmický let, byl po právu národním hrdinou. I nyní, tři dekády po jeho letu do historie a amerických učebnic dějepisu, jej každou chvíli někdo žádal o podpis, společnou fotografii nebo alespoň o potřesení rukou. Glenn seděl u svého stolu v pracovně a probíral se podklady k nadcházející debatě. Zrovna byl zahloubán do knihy „Space Physiology and Medicine“, která byla dílem několika lékařů ve službách NASA. Náhle jej zaujala jedna ze statí v knize. Popisovala vliv pobytu ve vesmíru na astronauty. Autoři ve stati zmiňovali osteoporózu, poruchy spánku, kardiovaskulární změny, problémy s rovnováhou a další průvodní projevy pobytu v mikrogravitaci. Glenn měl neodbytný pocit, že tyto problémy mu cosi připomínají…
Píše se 19. leden 1961. Den ve virginském Langley se nachyluje k večeru. Sedmička mužů nervózně přešlapuje v kanceláři svého šéfa. Každému z nich se v hlavě rojí myšlenky jako jiskry z lesního požáru. Důvodů, proč si je sem Bob Gilruth nechal zavolat, mohlo být mnoho, ovšem jeden z nich všem sedmi mužům svítí v mysli jako velký vykřičník. Projekt Mercury pokračuje slibně a pomalu nastává čas na let s člověkem na palubě. Jenže kdo z nich to bude? Při pohledu kolem každý z mužů vidí své kolegy, výjimečně schopné osobnosti, učebnicové příklady zdraví a dokonalých reflexů, schopné rozhodovat se ve zlomcích sekundy – a rozhodovat se v naprosté většině případů správně. Každý si je vědom historického významu prvního letu. Nepanuje mezi nimi řevnivost v pravém smyslu slova, nicméně nikdo z nich nechce být odsunut na druhou kolej…
Minulý čtvrtek byl dnem, ve kterém se uzavřela jedna z nejslavnějších kapitol dobývání vesmíru. Na svůj poslední let nastoupil John Herschel Glenn Jr., americká a světová legenda. Jeho odchodem se definitivně završila existence bájné první skupiny amerických astronautů „Mercury 7“, jejímž posledním žijícím členem Glenn byl. Přestože sedmička prvních amerických astronautů odchodem Johna Glenna nenávratně zmizela, zůstal nám po ní její odkaz a mnohdy zajímavá historie. Na našem webu bychom proto chtěli vzdát hold Mercury 7 a Johnu Glennovi. Rozhodli jsme se učinit tak prostřednictvím seriálu se symbolickým počtem dílů pod názvem „Sedm dní s Johnem Glennem“. V průběhu tohoto týdne se v rámci delších i kratších článků ohlédneme za některými klíčovými okamžiky Glennova života a zajímavými souvislostmi, jež se s jeho osobou pojí.
Mnozí fanoušci kosmonautiky asi zaregistrovali fakt, že Bratislava v současné době hostí výstavu „Cosmos Discovery“, jež je zaměřena na popularizaci pronikání lidstva do kosmického prostoru. Podle propagačních materiálů se tato výstava zdála být něčím podobným, jako Gateway to Space, jež probíhala minulý rok v Praze. Jako kosmonautický nadšenec jsem považoval návštěvu Cosmos Discovery za povinnost, nicméně nečekal jsem od ní nic více, než od jejího pražského protějšku. Některé náznaky ovšem polechtaly můj apetit a byl jsem čím dál více zvědav, zda má očekávání budou naplněna. To, čím se organizátoři na svých stránkách chlubili, by v našich podmínkách (jako člověk narozený v Československu stále považuji Slovensko za „své“) bylo poměrně nevídaným počinem.
Není příliš obvyklé, aby článek začínal omluvou, leč nemohu jinak. Cítím potřebu omluvit se čtenářům za emoce, v jejichž područí jsem tento článek psal. Na svou obranu však musím podotknout, že před několika dny jsem se ocitl v ráji. Doslova. Ale začněme od začátku. Minulý týden byl pro hlavní město Rakouska ve znamení vesmíru, historie, současnosti a budoucnosti pilotované kosmonautiky a také ve znamení zajímavých setkání. Vídeň totiž hostila několik desítek kosmonautů, astronautů a taikonautů, kteří se sjeli na pravidelný Planetární kongres Asociace kosmických výzkumníků (ASE – Association of Space Explorers). Je možné, že někdo o těchto názvech čte vůbec poprvé, sluší se proto alespoň pár slovy přiblížit podstatu věci.
Neutuchajícím tempem pokračuje práce na vývoji a konstrukci nového mamutího nosiče SLS, který by měl NASA opět umožnit opustit nízký orbit a vyslat astronauty trochu dále, než pouze za zemská „humna“. V minulých týdnech a měsících jsme vás informovali o krocích a krůčcích, jež NASA ve svých střediscích v souvislosti s SLS podniká. Jeden důležitý krok se nyní uskutečnil v Marshallově středisku v Alabamě, kde byla dokončena konstrukce testovacího stendu č. 4697. Na něm se má obří nádrž na kapalný kyslík centrálního stupně rakety podrobit zatížení, jaké je předpokládáno během startu. Protože centrální stupeň SLS se bude pyšnit skutečně gigantickými rozměry, je jasné, že totéž bude platit i pro jeho kyslíkovou nádrž. Ta bude na výšku měřit úctyhodných 21,3 metrů, její průměr bude neméně impozantních 8,5 metrů a pojmout by měla 741 941 litrů kapalného kyslíku.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.