sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost LeoLabs získala od amerických Vesmírných sil kontrakt v hodnotě 20,68 milionu dolarů na dodání upravené verze svého přenosného radaru Scout a předvedení této technologie pro obrannou misi, která jde nad rámec jejího dosavadního využití pro sledování družic a kosmického odpadu na oběžné dráze.
Výrobce malých družic a poskytovatel služeb pro kosmické mise Blue Canyon Technologies, který je součástí divize Raytheon společnosti RTX (NYSE: RTX), představil svůj nejnovější subsystém pro kosmická zařízení s názvem FleXbus. Jedná se o připravenou a letově ověřenou sadu komponentů, včetně špičkového subsystému FleXcore.
Japonský startup Sarmony zaměřený na radarové snímkování podepsal dohodu o vynesení své první demonstrační družice na raketě Kairos společnosti Space One.
Společnost Spire Global získala od NOAA kontrakt v hodnotě 28 milionů dolarů na vývoj a letovou kvalifikaci družice a hyperspektrálního mikrovlnného sondovacího přístroje pro operativní předpověď počasí.
Pentagon rozšiřuje využívání družicové sítě Starshield společnosti SpaceX na palubě vojenských letounů. Firmě přidělil novou smlouvu na poskytování služeb pro celou flotilu, která ukazuje, jak je tento systém postupně integrován napříč americkými leteckými flotilami.
Společnosti Phi Earth Technologies a australská firma zaměřená na zpravodajství o Zemi, LatConnect 60 (LC60), oznámily strategické partnerství, jehož cílem je překlenout mezeru v propojení družicového pozorování Země s ověřenými informacemi přímo z terénu pro projekty zaměřené na přírodě blízká řešení.
Tým NASA a průmyslových partnerů připravuje pokračování mise cubesatu k Měsíci. Vyvíjí dvojici malých družic, které budou na Měsíci testovat přiblížení a operace v těsné blízkosti jiného kosmického tělesa.
Společnost Redwire bude na základě licenční smlouvy s lucemburskou společností Edge Aerospace vyrábět jednotky pro zpracování dat a síťové přepínače. Firmy to oznámily 25. srpna na konferenci Small Satellite Conference.
Impulse Space zvýší frekvenci svých společných (rideshare) misí na geostacionární oběžnou dráhu, přičemž jako důvod uvádí silnou komerční poptávku.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V polovině března 1995 vládla na Miru vzrušená atmosféra. Měl totiž dorazit Sojuz TM-21 s další směnou. Pro Viktorenka, Kondakovu a Poljakova bylo vše zajímavější o to více, že jedním ze tří členů osmnácté expedice byl i americký občan – Norman Thagard. Ten se zatím na palubě Sojuzu opět vžíval do pocitů, které nastávají během letu v beztížném stavu. I pro něj to byl zvláštní pocit: přestože se už do vesmíru podíval čtyřikrát na palubě raketoplánu, tentokrát to bylo ve zcela jiných podmínkách a Thagard svým startem vstoupil do historie jako první Američan, který vzlétnul na palubě ruské lodi a jako součást ruské posádky. Situace to byla o to pikantnější, že v letech 1969-1970 odlétal 163 bojových misí ve Vietnamské válce, kde USA a SSSR stály proti sobě. „Kdyby mi někdo v roce 1969 řekl, že budu sloužit pod velením ruského podplukovníka, řekl bych mu že je šílený. Jestli bych někdy měl nad sebou Rusa, tak pouze v případě, že mě sestřelili a jsem válečným zajatcem…“ Přesto o šestadvacet let později právě tato situace nastala, ovšem
Už jste někdy měli pocit, že jste se ocitli v příliš hezkém snu, který musí každou chvíli skončit? Pokud jste fanoušky kosmonautiky a pobýváte ve městě Bajkonur, je to zážitek sám o sobě. Ovšem pokud máte možnost zavítat do místní školy, která nese jméno Vladimira Čeloměje, tento pocit nabude exponenciálně na síle. Původně jsme se s bratrem divili, proč máme jet do školy, ale v zájmu udržování dobrých vztahů s místními bez odmlouvání nasedáme do auta a jedeme s ostatními. Na chodbě se nás ujímá sympatický učitel a vede nás do učebny plné modelů, převážně raketových. Po několikaminutovém diskurzu o historii školy a jejím fungování nás zve, abychom si prohlédli výstavku suvenýrů na katedře a v případě zájmu si nějakou maličkost koupili. „Tak odtud vítr vane,“ říkám si. Malá vzájemná výpomoc mezi školou a Ljubov. To ještě netuším, jak moc daleko jsem od pravdy. Učitel nás následně dělí na ruskojazyčnou skupinu, kam se s bratrem začleňujeme, a anglicky mluvící skupinu, kterou si přebírá jeho kolega. Následně je naše skupinka vedena po schodech do prvního patra a tam
Generální zkouška setkání amerického raketoplánu s ruskou stanicí Mir dopadla úspěšně a až příště Shuttle ke stanici přiletí, nebude se vznášet několik metrů od stykovacího uzlu, ale připojí se ke stanici se vším všudy. Do té doby ale měl proběhnout další důležitý milník programu Shuttle-Mir. Pro zamýšlenou orbitální stanici Američanům chybělo jedno důležité know-how: dlouhodobý pobyt ve vesmíru. Nejdelší americký let zaznamenala na přelomu let 1973-74 na orbitální stanici Skylab trojice Carr-Pogue-Gibson, přičemž počítadlo dní strávených v beztíži se zastavilo na hodnotě 84. Od té doby se američtí astronauti vydávali za brány atmosféry pouze na několik dní, maximálně pak přibližně na dva týdny. Zatímco lety raketoplánů, respektive činnost posádek, by se dala přirovnat ke sprintu, kdy každá minuta byla přesně naplánována a nacvičena, orbitální stanice byla zcela jiným oříškem. Lety trvající až půl roku nebylo možné předem přesně „nalinkovat“, bylo třeba uvolnit striktní pravidla a přizpůsobit náplň a tempo práce zcela jiným podmínkám. Velmi jasně si to všichni zainteresovaní uvědomili právě u zmíněné rekordní poslední mise na
„Mezi řidiči je rozšířena řada omylů, polopravd a mýtů o řízení vozidla…“ Právě těmito slovy začínaly před několika lety televizní spoty kampaně za bezpečnější provoz na silnicích. Mnozí čtenáři by mohli hned zkraje namítnout – a co mají tato slova společného s misí Apolla 11, kterou se v letošním seriálu Top 5 zabýváme? Mnohem více, než by se mohlo zdát. O historickém letu Apolla 11 totiž také koluje nejen mezi laickou veřejností mnoho dlouho tradovaných omylů a nepravd, které jsou hluboce zakořeněny ve všeobecném povědomí. A přestože je dnes k dipozici poměrně hodně materiálů, které tyto mýty vyvracejí, mnozí lidé se jich nehodlají vzdát. V dnešním dílu Top 5 se podíváme na pět nejrozšířenějších a pokusíme se je vyvrátit. Autor ovšem upřímně uznává, že hned první mýtus má velmi tuhý kořínek a je mezi populací zdaleka nejrozšířenějším.
Asi každý z nás si ze svého dětství nese několik snů, o kterých je víceméně přesvědčen, že se nikdy nepromění v realitu, na druhou stranu se jich však odmítá vzdát. Co kdyby snad..? Někdy se však tyto sny přeci jen stanou skutečností, u někoho ona transformace může trvat relativně krátce, u někoho déle. Já jsem na splnění jednoho ze svých dětských snů čekal tři desetiletí a před dvěma týdny se konečně překlopil do podoby reálného zážitku. Cesta k němu se otevřela naprosto nečekaně. Když jsem jel s kamarádem Liborem minulý rok na sraz Kosmonautixu v Jihlavě, vypadlo z něj, že se nedávno vrátil z Bajkonuru, kde byl přítomen startu Sojuzu MS-09. Když mi líčil své dojmy, začal se ve mně rozmáhat neklid. Vždyť návštěva Bajkonuru je mým tajným přáním od doby, kdy jsem coby malý kluk zahořel pro kosmonautiku! A podle toho, co mi Libor vyprávěl, nebylo nijak složité se na Bajkonur dostat. Tohle prostě musím zkusit! Háček však tkvěl v mém povolání. Jako učitel nemám příliš na výběr, co se týče vybírání
Když se raketoplán Discovery 3. února 1995 vznesl k nočnímu nebi, všichni očekávali, že mise STS-63 odstartuje novou epochu dějin spolupráce ve vesmíru. Jedním z hlavních bodů letového programu totiž byl let v těsné formaci s ruskou stanicí Mir. Jenže tento milník se mohl uskutečnit pouze za určitých podmínek. A „zdraví“ obou strojů bylo, jak praví latiníci, „conditio sine qua non“, tedy naprosto nutnou podmínkou. Na straně Miru to mimo jiné znamenalo, že budou fungovat gyrodyny a tím bude zajištěna stabilizace stanice v prostoru. Začátek února byl v tomto smyslu pro Mir klidným obdobím, gyrodyny se chovaly způsobně. Horší to ale bylo s Discovery. Necelou minutu po navedení na orbitu se objevil problém u dvou orientačních motorků RCS. Astronauti po poradě s řídicím střediskem oba motorky odstavili, ovšem u jednoho z nich s označením R1U, který se nacházel v pravém zadním „podu“ v ocasní části raketoplánu, se objevila netěsnost a volně z něj proudilo okysličovadlo tempem zhruba 0,9-1,4 kg za hodinu. To bylo zlé. Letová pravidla hovořila jasně: pokud bude z Discovery unikat palivo nebo okysličovadlo, nesmí se přiblížit k Miru blíže
S tím, jak se stále více vzdaluje zlatá éra pilotovaného kosmického výzkumu do propasti času, ztrácejí se tváře těch, kteří tehdy byli „při tom“ a díky nimž lidský rod dokázal to, co dokázal. S každou takovou tváří se ztratí také kousíček onoho úžasného příběhu, střípeček mozaiky toho, jak člověk dosáhnul hranice vesmíru a otisknul svou stopu na Měsíci. Mnoho z těchto osobností poskytlo obsáhlé rozhovory, někteří z nich mají na kontě dokonce i autobiografii, přeci však s jejich odchodem ztrácí lidstvo malé detaily, na které se nikdo nezeptal, detaily, které dotyčnému při rozhovoru nebo psaní jednoduše nevytanuly na mysli. A když tuto teorii o nevyřčených detailech, historkách a vzpomínkách vztáhneme na jednoho z nejdůležitějších mužů za celou existenci agentury NASA, lze bez uzardění tvrdit, že jsme ztratili obrovský poklad, celé jedno velké okno do historie dobývání vesmíru. V pondělí totiž tento svět opustil muž, který byl v centru amerického kosmického výzkumu od jeho počátků až do osmdesátých let. Muž, jenž si dokázal vybudovat obrovský respekt všech okolo, capo di tutti capi pilotovaných misí v šedesátých
Posádka Apolla 11 byla po právu středobodem mediální „péče“, které se první lunární přistávací misi dostávalo. Je nicméně faktem, že jeden muž z této trojice na sebe přitahoval větší díl pozornosti než zbylí dva. Neil Armstrong byl velitelem mise a právě on měl v případě, že to bude třeba, ručně dovést modul Eagle na lunární povrch. Přestože byl navigační počítač PNGS v lunárním modulu schopen v rámci programu P65 provést celé přistání až po dotyk s povrchem zcela automaticky, nikdo neočekával, že by všechno šlo natolik hladce, že by se do ovládací smyčky Armstrong vůbec nezařadil. Historie nakonec ukázala opodstatněnost této predikce: žádná ze šesti úspěšných lunárních výprav nakonec čistě automatický mód P65 nevyužila. A co více – právě Apollo 11 se ukázalo být, alespoň co se přistání týče, suverénně nejdramatičtější misí. Pro Armstronga se jednalo o jedno z nejtěžších přistání jeho kariéry a bez debat také o to nejdůležitější. Ovšem onomu několikaminutovému dramatu v červenci 1969 předcházelo v Armstrongově kariéře několik neméně dramatických přistání, která jej dost možná pomyslně formovala a připravovala na
Od konce druhé světové války panovala mezi Spojenými státy a Sovětským svazem výrazná rivalita. Obě velmoci se v průběhu doby dokonce dostaly až na hranu nukleární války a v nejrůznějších konfliktech v regionech Asie a Středního východu docházelo ke konfrontacím vojenské techniky, ale také ke konfrontacím (v mnoha případech skrytě) příslušníků ozbrojených sil obou nepřátelských států. Bylo logické, že soupeření o to, který ze dvou společenských systémů je lepší a životaschopnější, se přelilo i do závodů o vesmír. Na konci padesátých a v průběhu šedesátých let dvacátého století zažil svět nevídanou přehlídku nejrůznějších kosmických prvenství. Závod kulminoval v roce 1969, kdy v tiché soutěži o vyslání prvního člověka na Měsíc Spojené státy zvítězily. Sovětský svaz porážku odmítal přijmout a oficiálně hlásal do světa, že o vyslání člověka na Měsíc nikdy neusiloval. Toto tvrzení se v průběhu času ukázalo jako lživé, faktem však je, že po úspěchu amerického lunárního programu Apollo se cesty obou velmocí rozdělily. Zatímco Amerika se soustředila na vývoj mnohonásobně použitelného kosmického systému, Sovětský svaz se zaměřil na stavbu a provozování orbitálních stanic a nutno říci, že v této oblasti
Když se říjen 1994 přehoupl do listopadu, pro Malenčenka, Musabajeva a Merbolda přišel čas loučení se stanicí. Všechny položky, jež bylo třeba vrátit na Zem, byly uloženy na svá místa v přistávacím modulu a 2. listopadu trojice mužů přeplula do Sojuzu TM-19, aby se loď o pár hodin odpojila a začala se vzdalovat od komplexu. Pro nezaujatého pozorovatele však byl odlet Sojuzu od stanice prapodivný. 60 metrů od stanice Malenčenko přepnul na ruční řízení a poodlétl ještě trochu dále, do vzdálenosti 190 metrů. Následně znovu zapnul automatiku a dal příkaz systému Kurs, aby provedl opětovné připojení ke stanici. Celá procedura byla testem staničního systému Kurs. Během několika předchozích stykovek se vyskytly nestandardní situace a přestože byly pravděpodobné příčiny odhaleny, vedení letu si chtělo být jisto, že samotný Kurs funguje tak, jak má. Sojuz TM-19 se pomalu blížil ke stanici a ve vzdálenosti 25 metrů posádka přepnula na záložní režim, aby byl otestován také ten. Sojuz se choval naprosto způsobně a přibližně 35 minut po odpojení se opět připojil k zadnímu uzlu stanice.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
