Blue Origin
Společnost Blue Origin plánuje vybudovat další startovací rampy a lodě sloužící jako přistávací plošiny. Jde o součást investic potřebných k tomu, aby bylo možné výrazně zvýšit frekvenci startů rakety New Glenn z Floridy.
křišťálová lupa
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Blue Origin plánuje vybudovat další startovací rampy a lodě sloužící jako přistávací plošiny. Jde o součást investic potřebných k tomu, aby bylo možné výrazně zvýšit frekvenci startů rakety New Glenn z Floridy.
Americké Vesmírné síly se připravují na najímání dodavatelských firem, které budou zajišťovat údržbu a podporu při nasazení až 56 systémů pro rušení družicové komunikace po celém světě. Tyto systémy slouží k narušování komunikace protivníků.
Výzva NASA k předkládání návrhů v rámci programu vývoje komerční kosmické stanice řeší obavy, na které upozornili zástupci průmyslu, uvedl jeden z vedoucích pracovníků. Agentura by však podle něj měla obecně více omezit požadavky kladené na účastníky programu.
Elon MuskElon Musk si na sociální síti X stěžoval, že určití oligarchové brání vstupu služby Starlink na indický trh. Následující den se přímo jmenovitě zeptal, zda Mukesh Ambani skutečně řídí celou zemi. Indické ministerstvo komunikací reagovalo, že všichni tři licencovaní provozovatelé družicových služeb se nacházejí ve stejné fázi schvalovacího procesu, u všech stále probíhají bezpečnostní prověrky a Muskovo obvinění označilo za nepodložené a mylně formulované.
Společnost SpaceX žádá o povolení výrazně zvýšit počet startů raket Starship z Texasu, zatímco Federální letecký úřad USA (FAA) pracuje na úpravě předpisů pro starty, která by umožnila obecně zvýšit jejich počet.
Americké letectvo se připravuje na výběr dodavatele, který postaví a vybaví nové sídlo Velitelství kosmických sil USA (U.S. Space Command) v Alabamě. Náklady na projekt se nyní odhadují přibližně na 4 miliardy dolarů.
Startupová společnost LEAP z Colorada vyvíjející nosné rakety plánuje v roce 2028 vstoupit na trh specializovaných startů malých družic. Rostoucí poptávka po přístupu na oběžnou dráhu totiž vytváří nové příležitosti pro menší nosné rakety.
Rýsující se nedostatek kapacit pro starty raket přispívá k rekordním investicím do kosmického průmyslu. Roste totiž poptávka po alternativních nosných raketách a společnosti provozující družice hledají zdroje, které jim pomohou překlenout zpoždění při jejich vypouštění na oběžnou dráhu.
Česká obranná a průmyslová společnost CSG koupila 9,5% podíl v kanadské kosmické společnosti MDA Space, čímž se stala jejím největším akcionářem.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Stanice Mir byla v polovině devadesátých let jedinou platformou, na níž bylo možné provádět dlouhodobé experimenty pod přímou lidskou kontrolou. Oproti americkým raketoplánům, které nabízely let maximálně zhruba dva týdny dlouhý, byl Mir ideálním prostředkem pro plnění letového plánu o délce několika měsíců či let. To bylo pochopitelně lákavé nejen pro ruské výzkumníky, ale také pro jejich kolegy z mnoha zemí světa. Proto se také na palubě Miru vystřídalo mnoho „internacionálů“. Svá želízka v ohni měla i evropská agentura ESA, která s ruskými protějšky spustila program s názvem Euromir. V polovině roku 1993 začala výcvik pro tento program čtveřice mužů: Němci Ulf Merbold a Thomas Reiter, Švéd Christer Fuglesang a Španěl Pedro Duque. Merbold byl následně vybrán pro uskutečnění prvního letu v rámci programu, přičemž jeho dublérem byl Duque. Reitera a Fuglesanga pak čekal druhý let Euromiru. Zatímco Merboldova mise Euromir 94 trvala přibližně měsíc, druhý let nazvaný Euromir 95 měl svou délkou kopírovat délku ruských expedic. Naplánována byla mise trvající zhruba 135 dní. Zprvu byl hlavním kandidátem pro let Christer Fuglesang s tím,
Přestože bylo trvání expedice EO-19 ohraničeno zhruba pouhými sedmdesáti dny, Solovjov a Budarin se, co se letového plánu týče, rozhodně neměli za co stydět. Čekala na ně práce v podobě několika desítek experimentů, které se týkaly oblasti výzkumu nových materiálů nebo dálkového sledování Země a její atmosféry – kosmonauti se měli věnovat zejména procesům zrodu tajfunů. Součástí letového plánu byly také astrofyzikální pozorování, mělo být prováděno soustavné pozorování vybraných částí kosmického prostoru, zejména pomocí vybavení modulu Kvant. Stranou však neměly zůstat ani biotechnologické experimenty, při nichž měla hrát prim aparatura firmy Boeing a které měly být zčásti realizovány na komerční bázi. Krom toho měla posádka provést několik výstupů do volného prostoru a také se podílet na rekonfiguraci stanice. Ta se totiž od konce června nacházela v takové podobě, která umožňovala připojení amerického raketoplánu. U předního stykovacího uzlu byl pro tento účel dočasně zakotven modul Kristall, který bylo třeba vrátit na jeho místo. Přestože na procesu přemísťování modulů pomocí mechanismu Ljappa kosmonauti přímo neparticipovali a vše bylo naprogramováno a monitorováno
Američané do projektu Shuttle-Mir vložili nemálo finančních prostředků a úsilí. Předpokládali, že jejich investice jim přinese důležité poznatky během plánovaných společných letů raketoplánů a Miru a také během pobytů amerických astronautů na palubě komplexu. Přestože jsou cesty do vesmíru samy o sobě riskantními, Američané zastávali filosofii, jejímž imperativem bylo nezvyšovat zbytečně riziko jak pro posádky, tak pro stroje. Když proto přišli Rusové s plánem na „snímek desetiletí“, pro jejich zámořské partnery to byl tak trochu šok. Tento „snímek desetiletí“ měl být pořízen Anatolijem Solovjovem a Nikolajem Budarinem během odletu raketoplánu od Miru. Neměl být ovšem pořízen zevnitř stanice, ale zvenčí! Sojuz TM-21 se Solovjovem a Budarinem se měl odpojit od Miru, provést oblet komplexu a následně zaviset u levoboku stanice. Mezitím se měl odpojit i raketoplán a posádka Sojuzu měla pořídit ony spektakulární záběry Atlantisu v době těsně před jeho odpojením a během něj. Přibližně po půlhodině samostatného letu se měl Sojuz opět připojit k Miru a Solovjov s Budarinem měli přejít na jeho palubu. Na krátkodobém odpojení Sojuzu nebylo nic zvláštního, Američany však znepokojoval fakt,
Devatenáctá dlouhodobá expedice na orbitálním komplexu Mir prošla před svým započetím poměrně velkými změnami oproti původním plánům. Nešlo ani tak o personální složení, byť i zde se malé zemětřesení událo. Podle ustáleného zvyku se záložní posádka osmnácté expedice měla stát hlavní posádkou expedice následující. V tomto kontextu tedy nebyla nominace zkušeného Anatolije Solovjova a nováčka Nikolaje Budarina coby hlavní posádky EO-19 žádným překvapením. Ovšem v záložní posádce, která zprvu trénovala ve složení Jurij Onufrijenko a Alexandr Poleščuk, udělali menší čistku muži v bílých pláštích. V dubnu 1995 vystavili lékaři stopku Alexandru Poleščukovi a k Onufrijenkovi byl přiřazen Jurij Usačov, který se před necelým rokem vrátil z velmi úspěšného dlouhodobého pobytu na Miru. Druhou velkou změnou byl termín startu a způsob dopravy na stanici. Když byly v roce 1993 oznámeny nominace do posádek EO-18 a EO-19, počítalo se s tím, že v květnu 1995, tedy v průběhu osmnácté expedice dojde ke spojení amerického raketoplánu se stanicí. Raketoplán poté nazpátek na Zem odveze Normana Thagarda a jeho parťáci Vladimir Děžurov a Gennadij Strekalov na stanici pobudou až do srpna, kdy je
Spektr byl považován za jakési hlavní energetické centrum Miru. Jeho solární panely o celkové ploše přes 130 metrů čtverečních měly pro komplex, jehož energetická bilance byla dlouhodobě velmi nepříznivá, vyrábět porci tolik potřebné elektrické energie. Před jeho příletem bylo běžné, že pokud chtěli kosmonauti provádět experiment náročný na spotřebu elektřiny, typicky například tavbu v píckách modulu Kristall, museli přerušit provádění méně důležitých pokusů a pozorování. Asi není třeba dodávat, že toto neustálé žonglování s příkonem neprospívalo časovým plánům jednotlivých expedic. Situace se navíc s postupem času pozvolna horšila s tím, jak pomalu degradovaly solární články na stávajících panelech komplexu. Podepsalo se na nich stáří, znečištění motorky stanice samotné i přilétajících a odlétajících lodí, své udělala i neuvěřitelně jemňoučká, přesto však permanentní vrstvička atmosféry, kterou kolem sebe stanice generovala, mnoho článků také trpělo kolizemi s kosmickým smetím a mikrometeoroidy. Těsně před příletem Spektru navíc přestalo poslouchat jedno křídlo solárních baterií na Kvantu-2. Křídlo se zaseklo v jedné poloze a neotáčelo se za Sluncem, takže jeho účinnost byla výrazně nižší. Podle všeho byl za zaseknutím
S tím, jak se blížil moment příletu nového modulu Miru, na posádku začal tlačit čas. Bylo třeba provést několik nezbytných operací, bez nichž bylo připojení Spektru nemožné. V první řadě bylo zapotřebí „udělat pořádek“ s panely na modulu Kristall. Ten měl se Spektrem sousedit a jeho solární panely v rozvinutém stavu zasahovaly do pomyslného obrysu solárních panelů Spektru. Již od počátku se počítalo s tím, že panely na Kristallu nezůstanou na svém místě a budou přesunuty na Kvant-1. Ovšem práce se odkládaly a protahovaly souběžně s tím, jak se odkládal start Spektru – kosmonauti měli většinou na práci důležitější věci, než se mořit s panely modulu, když důvod jejich přesunu přiletí kdovíkdy. Během výstupu 17. května 1995 Děžurov a Strekalov sice jeden z panelů konečně přenesli, ovšem nestihli jej rozložit. Nyní bylo třeba, aby započatou práci dokončili, Mir totiž energeticky strádal a elektřiny se vinou snížené plochy solárních panelů nedostávalo. To ale nebylo všechno. Modul Kristall byl na „spodním“ portu přechodového úseku základního bloku jen provizorně. Normálně mělo jeho místo být při pohledu ve
Program sovětských orbitálních stanic měl zprvu dva relativně jasně definované proudy. Jedním byla řada DOS Saljut. Ta byla navenek civilní a byla míněna hlavně jako zástěrka pro druhý proud, kterým byla řada vojenských stanic s označením OPS Almaz. Pro veřejnost byly obě řady označovány společným názvem Saljut, nicméně zaměření se velmi lišilo. Zatímco na palubách stanic DOS (tedy Saljut 1, 4, 6, 7) byl prováděn z velké části civilní vědecký výzkum, na stanicích Almaz (Saljut 3 a 5) byla práce kosmonautů zaměřena z valné většiny na vojenské cíle, zejména špionáž. To ovšem neznamenalo, že by se na civilní stanici neobjevily položky letového programu, které byly navýsost vojenské – například už na Saljutu 1 mimo jiné probíhal tajný experiment „Sviněc (olovo)“, v jehož rámci měli kosmonauti pozorovat start balistické rakety. Na Almazech zase probíhaly biomedicínské experimenty, jež měly za cíl zmapovat adaptaci lidského organismu na stav mikrogravitace. Do jisté míry se tedy civilní a vojenská náplň prolínala. Situace se změnila v roce 1985, kdy se ke stanici Saljut 7,
Během procesu přibližování Sojuzu MS-14 se stanicí ISS se na systému Kurs-NA vyskytl blíže nespecifikovaný problém. Automatika přerušila sbližování a Sojuz byl naveden do bezpečné vzdálenosti od stanice. Další pokus o spojení Sojuzu se stanicí proběhne pravděpodobně zítra. 24. srpna 8:45
První dlouhodobý pobyt Američana na Miru byl v mnoha ohledech výjimečný. Norm Thagard musel překonávat mnoho bariér a překážek. To je docela pochopitelné v situaci, kdy se ocitl na stanici, kterou provozoval někdo s naprosto jiným sociokulturním zřízením. Například panovačnost velitele, kterým byl v případě expedice EO-18 Vladimir Děžurov, byla v Rusku považována za zcela normální. Vztah mezi pozemním týmem a kosmonauty byl také na hony vzdálen americké nátuře – Rusové byli dirigováni řídicím střediskem až do krajnosti. Způsob práce, kdy středisko vytvoří jakýsi „nákupní seznam“, ve kterém jsou vypsány úkoly, jež se musí daný den stihnout a posádka si v rámci možností sama rozvrhne práci, u Rusů téměř neexistoval. Podle Thagarda byli jeho dva kolegové de facto permanentně přepracovaní. Rozdílů mezi přístupem Američanů a Rusů k rozvržení práce a chování k posádce by bylo možné najít mnoho a viděno americkou optikou jich bylo v případě Rusů mnoho spíše k horšímu. Norman nicméně doufal, že své tři měsíce na Miru prožije v relativní pohodě, jeho program byl solidní a při práci jistě brzy zapomene na problémy, jež s sebou přináší
Mise Apolla 11, jejíž padesáté výročí toto léto slavíme, byla bezesporu obrovským vítězstvím lidského ducha, umu, píle a vůle. Při zpětném pohledu je až neuvěřitelné, že let proběhl zdánlivě bez problémů a splnil všechny úkoly, které mu byly předurčeny. Ovšem tento zpětný pohled je klamný minimálně ve tvrzení, že let probíhal bez problémů. Stejně jako každý let do vesmíru, a tím spíše let k Měsíci, i Apollo 11 si vybralo svou dávku potíží, které se svou závažností různily od otravných drobností až po okolnosti ohrožující misi či dokonce posádky. Ve zprávě o letu (mission report) je uvedeno 11 problémů týkajících se velitelského a servisního modulu, 14 problémů ohledně lunárního modulu a další 3 problémy související s vybavením, které nedodali kontraktoři, ale samotná NASA. V dnešním díle Top 5 se budeme věnovat těm nejzávažnějším poruchám a problémům. Pro některé škodolibé čtenáře tak možná odpadne například populární nadbytek vodíku v pitné vodě, který způsoboval během letu trojici Armstrong, Collins, Aldrin výraznou plynatost, a v souvislosti se kterou Aldrin prohlásil, že nepotřebují žádné motory a trysky, protože dokážou
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.