CAS Space
Čínská firma CAS Space v pondělí úspěšně dosáhla oběžné dráhy prvním startem své nosné rakety Kinetica-2, mezi jejímž užitečným zatížením byl i prototyp nákladní kosmické lodi.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čínská firma CAS Space v pondělí úspěšně dosáhla oběžné dráhy prvním startem své nosné rakety Kinetica-2, mezi jejímž užitečným zatížením byl i prototyp nákladní kosmické lodi.
Společnost Varda Space Industries 30. března vypustila svou šestou návratovou kapsli s experimenty financovanými vládou USA, které jsou navrženy pro provoz v extrémních podmínkách hypersonického letu.
Společnost Rocket Lab oznámila, že získala souhlas německých úřadů s akvizicí firmy Mynaric, která se zabývá laserovou komunikací
Očekává se, že Pentagon ukončí nebo výrazně omezí práci na dlouho odkládaném programu pozemního řízení GPS postaveném společností Raytheon, protože se potýká s přetrvávajícími technickými problémy více než deset let po vývoji.
Společnost Starfish Space změnila plány demonstrační mise se zařízením Otter Pup 2, které mělo dokovat k družici. Důvodem je, že od společnosti odstoupil její původní partner.
Úřad pro vesmírný obchod (Office of Space Commerce) představil svůj návrh na snadnější přístup k povolování misí, což je nejnovější pokus v dlouhodobém úsilí o regulaci nových komerčních vesmírných aplikací.
Navrhované změny v podpoře komerčních vesmírných stanic ze strany NASA vyvolaly obavy a zmatek mezi společnostmi, které je vyvíjejí, varoval šéf jedné z oborových organizací.
Indická společnost Bellatrix Aerospace 27. března oznámila, že získala 20 milionů dolarů na zvýšení výroby svých družicových pohonných systémů poté, co si zajistila prvního velkého komerčního zákazníka mimo zemi.
Společnost Terran Orbital Corporation, dceřiná společnost Lockheed Martin, oznámila na veletrhu SATSHOW 2026 uvedení své nové produktové řady pro sledování hvězd, čímž rozšiřuje rostoucí portfolio komponent a modulů společnosti
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
…co se s nima mohlo stát, kde jen mohou být. Aneb jednorázově použitelných lodí Sojuz už by se mělo na Zemi „nashromáždit“ za téměř půlstoletí provozu zhruba 130 kusů. Byť mnoho komponent je z nich vyjmuto, překontrolováno, certifikováno a účastní se další cesty vesmírem, hlavní korpus je použitý jen jednou. Kde ale lodě Sojuz končí? Zmapovat umístění všech je pro našince prakticky nemožné: Rusko je velké a vysloužilé lodě putovaly na často nejprapodivnější místa. Například Sojuz TMA07M, v němž letěli Roman Romaněnko, Chris Hadfield a Thomas Marshburn, dnes stojí (bez jakýchkoliv zábran před nenechavci nebo rozmary počasí) v parku ve městě Uglegorsk na Dálném východě (u něhož se staví nový kosmodrom Vostočnyj). Bez větší nadsázky by se dalo říct, že je to takový lepší patník pro čtyřnohé přátele…
Ještě v polovině loňského roku hovořili o „průlomu v oblasti paprskového mikrovlnného oboru“ a slibovali „revoluci v kosmonautice“. Dnes zavírají krám. Řeč je o firmě Escape Dynamics. Kosmická raketa spaluje pohonné látky jen proto, aby mohla o kus dál vynést další pohonné látky – a ty zde spálit. A proč je spálí? Aby mohla „popostrčit“ další pohonné látky. A při tom postupně zvyšuje rychlost, až dosáhne alespoň první kosmické. Co kdyby se ale někomu podařil tento bludný kruh rozetnout? Nosič by neměl pohonné látky, ale jen nějaký externí zdroj energie: třeba dostatečně silný energetický paprsek. Byla by to dramatická změna přístupu, protože dnes tvoří konstrukce nosičů cca 10 procent a užitečné zařízení jen 5 procent startovací hmotnosti. Zbytek jsou právě pohonné látky.
Svého času to byl „černý kůň“ kosmických závodů o let soukromé lodi nad „magickou“ hranici jednoho sta kilometrů. Nebyla to jen mediální bublina: společnost Canadian Arrow (Kanadský šíp) byla považována za jednoho ze tří hlavních kandidátů v boji o Ansari XPrize společně se Scaled Composites a Armadillo Aerospace. Firmu Canadian Arrow založili v roce 1999 podnikatelé Geoff Sheerin, Dan McKibbon a Chris Corke. Stalo se tak ve městě London v kanadské provincii Ontario. Jejich společným cílem bylo vyvinout dopravní prostředek pro suborbitální kosmické „vyhlídkové“ lety. Počítali s cenou jedné letenky ve výši zhruba čtvrt miliónu dolarů. Vytvořili koncept 16,5 m vysoké dvoustupňové rakety s třímístnou kabinou. Raketa svým tvarem velmi připomínala nacistickou V2 (výška 14 m).
I když jsou americké raketoplány Space Shuttle již definitivně minulostí, o raketoplánech obecně se to říci nedá. Letos v únoru odzkoušela ESA prototyp tělesa IXV (Intermediate eXperimental Vehicle), před nedávnem odstartovala raketa Atlas V s dalším miniraketoplánem X37B a někdy před polovinou roku – datum je zatím neznámé – projde „křtem ohněm“ i indický raketoplán. Ještě v lednu byl přitom start indického zařízení RLV TD (Reusable Launch Vehicle – Technology Demonstrator) slibovaný na březen. Ale poté byl start odložený. Není to přitom poprvé: když indická kosmická agentura ISRO program v roce 2009 rozjížděla, plánovala start na rok 2011.
Vyhlídkový komentovaný okruh „Cape Canaveral Then and Now“ byl bez diskuse tím nejzajímavějším, co mohl běžný smrtelník vidět z amerických kosmických středisek. Žádné aranžované muzeum, ale dechberoucí cesta skrz nefalšovanou historii na mysu Canaveral. Z důvodu „zpřísněných bezpečnostních opatření“ byl ovšem okruh s okamžitou platností uzavřený. Oč jsme přišli? Namátkou jmenujme možnost projít si startovací rampu 34, kde v lednu 1967 uhořeli astronauti Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Nebo navštívit rampu 14, odkud se na svoji historickou misi vydal John Glenn a další astronauti.
Když v lednu 2007 explodovala na vypouštěcí platformě raketa Sea Launch, mnozí analytici předpovídali začátek konce tohoto kdysi ambiciózního a relativně úspěšného projektu. Podle všeho se nemýlili. V roce 2008 se sice raketa dokázala vrátit do provozu pěti úspěšnými starty, ale to byla jen její labutí píseň. V roce následujícím uskutečnila jedinou misi, o rok později dokonce žádnou. Jeden start si připsala v roce 2011, tři o rok později. Jediný start v roce 2013 se skončil havárií a pádem nosiče do vln oceánu po 56 sekundách letu.
Pokud bude Evropa disponovat vlastní pilotovanou kosmickou lodí, bude bezpochyby startovat z Kourou ve Francouzské Guayaně. Tato lokalita ovšem klade před případné pilotované mise nejednu výzvu. Jsou odtud vůbec zvládnutelné – a jsou tedy případné vlastní evropské pilotované lety reálné? O kosmodromu v Kourou (přesně CSG Centre Spatial Guyanais, Guayanské kosmické středisko) se v souvislosti s pilotovanými misemi hovoří už od doby projektu francouzského raketoplánu Hermés, který ve druhé polovině osmdesátých let minulého století vzala pod svá křídla ESA a následně jej několik roků intenzivně připravovala. Když byl projekt „pozastaven“, mohla jej nahradit jednodušší loď CTV (Crew Transfer Vehicle). Ani ta se ovšem nestala realitou, stejně jako pokročilejší verze „kosmického náklaďáku“ ATV, které měly vyvrcholit pilotovanou verzí. Ovšem od okamžiku, kdy se v Kourou objevily ruské rakety Sojuz používané již desítky let pro vynášení stejnojmenných lodí, se možnost pilotovaného startu velmi přiblížila. Teoreticky stačí na raketu posadit loď – a může se letět. Praxe je ale trochu složitější.
Od poloviny letošního do konce příštího roku představí Čína trojici nových kosmických nosičů CZ5, 6 a 7. Nepůjde o pouhou evoluci, ale o skutečnou revoluci: nahradí totiž prakticky všechny dnes používané kosmické rakety „Made in China“. Základem všech tří raket je nově vyvinutý motory YF100 na kerosen a kapalný kyslík. Tedy na pohonné látky, které dosud nejlidnatější země světa ve svém kosmickém programu nevyužívala. Jeho vývoj začal v roce 2000, první statické zážehy proběhly o pět let později a certifikovaný byl v květnu 2012.
Dragon V2 od SpaceX, CST100 od Boeingu, nebo Dream Chaser od Sierra Nevada Corp.? Debata ohledně výběru budoucí americké pilotované lodi vzbuzovala ještě v polovině loňského roku mnoho vášní v odborné i laické veřejnosti. Byť jsou karty rozdány (NASA dále financuje jen lodi CST100 a Dragon V2), zajímavý pohled na všechny projekty nabízí stav plnění milníků ještě z minulého kontraktu: všechny měly být dokončené do dubna 2014, ale rok se s rokem sešel a ještě tomu tak není.
Často si to neuvědomujeme, ale význam některých věcí doceníme až s odstupem času. Přesně do této kategorie bychom mohli zařadit neoficiální skupinu amerických pilotek, která dostala název „Mercury 13“. Ty se snažily dokázat, že ženy mohou být v kosmické lodi stejně užitečné jako muži. Název „Mercury 13“ v sobě má vícero symboliky (byť je umělý a vymyslel ho až v roce 1995 producent James Cross). Především parafrázuje neoficiální označení prvního „mužského“ oddílu astronautů USA „Mercury 7“. Třináctka přitom symbolizovala nejen počet členek (resp. členů) oddílu, ale také „nešťastné znamení“ – pilotky si byly dobře vědomy faktu, že NASA s ženami pro kosmické lety nepočítá.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.