sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Slingshot Aerospace, společnost zabývající se analýzou vesmírných dat, získala kontrakt z programu AFWERX amerického letectva na zdokonalení techniky identifikace družic na oběžné dráze pomocí fotometrických dat a umělé inteligence.
Švédská národní kosmická agentura (SNSA) udělila společnosti Frontgrade Gaisler, poskytovateli radiačně odolných mikroprocesorů pro vesmírné mise, kontrakt na komercializaci prvního neuromorfního zařízení System on Chip (SoC) pro vesmírné aplikace.
United Launch Alliance se chystá vynést prvních 27 družic z více než 3 200 plánovaných kusů pro širokopásmovou konstelaci Amazon Project Kuiper. Start je naplánován na 9. dubna. Družice vynese raketa Atlas V.
Společnost Washington Harbor Partners provedla strategickou investici do Turion Space, kalifornského startupu vyvíjejícího kosmické lodě a software pro sledování misí ve vesmíru.
Čínský startup Bluelink Satcom získal financování na vybudování družicové sítě schopné detekovat signály Bluetooth z vesmíru.
NASA 28. března oznámila, že přidala vesmírnou loď Starship od společnosti SpaceX do své smlouvy NASA Launch Services (NLS) II. Smlouvu NLS II využívá agentura k získávání služeb startu pro mnoho vědeckých a průzkumných misí.
Specialista na vesmírnou robotiku GITAI dokončil koncepční studii mechanického ramene, které by bylo připraveno podporovat japonský lunární rover s posádkou.
Kanadská společnost MDA Space oznámila 1. dubna plány na koupi izraelského výrobce družicových čipů SatixFy za 269 milionů dolarů.
Společnost Airbus Defence and Space postaví přistávací platformu pro rover ExoMars Evropské vesmírné agentury. Start mise je plánován na rok 2028.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Když v lednu 2007 explodovala na vypouštěcí platformě raketa Sea Launch, mnozí analytici předpovídali začátek konce tohoto kdysi ambiciózního a relativně úspěšného projektu. Podle všeho se nemýlili. V roce 2008 se sice raketa dokázala vrátit do provozu pěti úspěšnými starty, ale to byla jen její labutí píseň. V roce následujícím uskutečnila jedinou misi, o rok později dokonce žádnou. Jeden start si připsala v roce 2011, tři o rok později. Jediný start v roce 2013 se skončil havárií a pádem nosiče do vln oceánu po 56 sekundách letu.
Pokud bude Evropa disponovat vlastní pilotovanou kosmickou lodí, bude bezpochyby startovat z Kourou ve Francouzské Guayaně. Tato lokalita ovšem klade před případné pilotované mise nejednu výzvu. Jsou odtud vůbec zvládnutelné – a jsou tedy případné vlastní evropské pilotované lety reálné? O kosmodromu v Kourou (přesně CSG Centre Spatial Guyanais, Guayanské kosmické středisko) se v souvislosti s pilotovanými misemi hovoří už od doby projektu francouzského raketoplánu Hermés, který ve druhé polovině osmdesátých let minulého století vzala pod svá křídla ESA a následně jej několik roků intenzivně připravovala. Když byl projekt „pozastaven“, mohla jej nahradit jednodušší loď CTV (Crew Transfer Vehicle). Ani ta se ovšem nestala realitou, stejně jako pokročilejší verze „kosmického náklaďáku“ ATV, které měly vyvrcholit pilotovanou verzí. Ovšem od okamžiku, kdy se v Kourou objevily ruské rakety Sojuz používané již desítky let pro vynášení stejnojmenných lodí, se možnost pilotovaného startu velmi přiblížila. Teoreticky stačí na raketu posadit loď – a může se letět. Praxe je ale trochu složitější.
Od poloviny letošního do konce příštího roku představí Čína trojici nových kosmických nosičů CZ5, 6 a 7. Nepůjde o pouhou evoluci, ale o skutečnou revoluci: nahradí totiž prakticky všechny dnes používané kosmické rakety „Made in China“. Základem všech tří raket je nově vyvinutý motory YF100 na kerosen a kapalný kyslík. Tedy na pohonné látky, které dosud nejlidnatější země světa ve svém kosmickém programu nevyužívala. Jeho vývoj začal v roce 2000, první statické zážehy proběhly o pět let později a certifikovaný byl v květnu 2012.
Dragon V2 od SpaceX, CST100 od Boeingu, nebo Dream Chaser od Sierra Nevada Corp.? Debata ohledně výběru budoucí americké pilotované lodi vzbuzovala ještě v polovině loňského roku mnoho vášní v odborné i laické veřejnosti. Byť jsou karty rozdány (NASA dále financuje jen lodi CST100 a Dragon V2), zajímavý pohled na všechny projekty nabízí stav plnění milníků ještě z minulého kontraktu: všechny měly být dokončené do dubna 2014, ale rok se s rokem sešel a ještě tomu tak není.
Často si to neuvědomujeme, ale význam některých věcí doceníme až s odstupem času. Přesně do této kategorie bychom mohli zařadit neoficiální skupinu amerických pilotek, která dostala název „Mercury 13“. Ty se snažily dokázat, že ženy mohou být v kosmické lodi stejně užitečné jako muži. Název „Mercury 13“ v sobě má vícero symboliky (byť je umělý a vymyslel ho až v roce 1995 producent James Cross). Především parafrázuje neoficiální označení prvního „mužského“ oddílu astronautů USA „Mercury 7“. Třináctka přitom symbolizovala nejen počet členek (resp. členů) oddílu, ale také „nešťastné znamení“ – pilotky si byly dobře vědomy faktu, že NASA s ženami pro kosmické lety nepočítá.
„Všichni poletí na kosmickou stanici, jeden z nich se projde po Měsíci,“ sliboval při představování nového evropského oddílu kosmonautů ředitel ESA Jean-Jacques Dordain. S Měsícem se trochu zmýlil, což ale bylo dáno veletočem v americké kosmonautice o rok později. S cestou na kosmickou stanici ale zřejmě ne: všichni členové oddílu ji už mají za sebou, jsou na ISS nebo se na cestu intenzivně připravují. A první z nich se dokonce začal připravovat k druhé návštěvě této základny. Ale hezky popořádku. Jako první ze šestice dostal příležitost ochutnat slasti i strasti stavu beztíže italský kandidát Luca Parmitano: letěl v lodi Sojuz TMA 09M od 28. května do 11. listopadu 2013 a byl členem 36./37. základní posádky. „Proslavil“ se především tím, že se mu během druhého výstupu do otevřeného prostoru dostala do přilby skafandru voda – a on se (ne vlastní vinou) málem utopil.
Dnešní zatmění Slunce si asi nechal ujít málokdo. Na ulicích, v parcích, na balkonech, na benzinových pumpách – prostě všude možně – stáli lidé a upírali zraky vzhůru, aby na vlastní oči viděli tyto vzácné okamžiky. Jsou ale tací, kteří při pozorování zatmění mohou sklopit zrak dolů. Kosmonauti. Posádky kosmických lodí mohou přitom mít štěstí a proletět přímo stínem Měsíce, anebo – což je mnohem častější – mít možnost z uctivé vzdálenosti sledovat putování stínu po zemském povrchu.
Horší dárek k desátému výročí si asi těžko představit. Zatímco v říjnu 2004 dokázal raketoplán SpaceShipOne získat odměnu deset miliónů dolarů za dva po sobě jdoucí lety nad hranici jednoho sta kilometrů, přesně o deset let později – v říjnu 2014 – jeho nástupnický stroj SpaceShipTwo zničila za letu exploze motoru. Jeden pilot zahynul, druhý je těžce zraněný – a program suborbitálních turistických letů dostal pořádnou ránu pod pás. Shrňme si, co v tuto chvíli víme: SpaceShipTwo se po dlouhé odmlce chystal na motorický let. Zatím poslední uskutečnil 10. ledna 2014 s tím, že už několik let byly veřejným tajemstvím problémy s hybridním motorem.
Modul Zarja (Úsvit) je velmi specifickou součástí Mezinárodní kosmické stanice. Propojuje „východní“ a „západní“ segment komplexu a vzhledem k tomu, že jej vyrobilo Rusko, leč financovaly Spojené státy, je často označovaný jako „území nikoho“. Zarja je přímým pokračovatelem sovětského dopravního systému TKS. Jeho vývoj byl zahájený 12. října 1964 konstruktérem Vladimirem Čelomějem: šlo o odpověď na o rok dříve vyhlášený americký program pilotované průzkumné stanice MOL (Manned Orbiting Laboratory). Hlavní dodavatel sovětské kosmické techniky, konstrukční kancelář OKB-1 Sergeje Koroljova tehdy nestíhala práce na všech projektech, a tak vývoj vojenské stanice s pilotovanou lodí připadl právě Čelomějovi.
Přesně před čtyřiceti lety, 8. února 1974, se vrátila zpět na Zemi třetí stálá posádka stanice Skylab. Před odletem stanici zakonzervovala a připravila na přílet další výpravy: k tomu ale už nikdy nedošlo. Proč se tak stalo – a jak by vlastně ono znovuobydlení vypadalo? Předtím než Skylab opustila poslední posádka, zvýšil velitel Gerald Carr tříminutovým hořením manévrovacích motorků kosmické lodi Apollo oběžnou dráhu stanice o 11 kilometrů. Ta se tak nacházela na dráze s perigeem 433 a apogeem 455 km. Po odletu astronautů provedli kontroloři řídící z Johnsonova kosmického střediska NASA v Houstonu závěrečné testy systémů laboratoře, snížili tlak kyslíku na její palubě, stabilizovali ji (podélná osa směřovala kolmo k Zemi, přičemž přední stykovací uzel směřoval od Země) a vypnuli většinu přístrojů.
