Mezi nejzajímavější kapitoly kosmonautiky jistě patří kosmické lodě, které mají křídla a v pozemské atmosféře se proto chovají podobně jako běžná letadla. Ve skutečnosti se ale ukazuje, že křídla jsou kosmickým strojům spíše na obtíž. Přesto jsou konstruktéři odhodlaní jít tímto směrem i nadále, protože jsou tu i jisté výhody, které klasické kosmické lodě nenabízejí. Nespornou předností okřídlených kosmických lodí je poměrně snadná znovupoužitelnost nebo i větší variabilita. V historii kosmonautiky jich vznikla celá řada a na ty nejzajímavější se zaměříme v tomto dílu našeho letního seriálu Top 5.
5. Lapač snů Dream Chaser
Prvním zajímavým strojem je Dream Chaser společnosti Sierra Nevada. Ten je někdy mylně považován za raketoplán, ale každý, kdo alespoň trochu zná pozadí tohoto projektu, tak dobře ví, že Dream Chaser je přímo odvozen z programu NASA HL-20 a spadá do kategorie tzv. vztlakových těles.
Při vývoji HL-20 využila NASA zkušeností, které nastřádala již z obdobných experimentálních programů jako X-24 typy A i B, M2-F3 nebo HL-10. Cílem bylo vytvořit znovupoužitelnou a variabilní okřídlenou kosmickou loď na nízkou oběžnou dráhu, která měla být levná a bezpečná. Záměrem bylo vytvořit jakési vesmírné taxi. HL-20 se však do kosmu nikdy nepodíval. Za to se ho podařilo transformovat a oživit v programu Dream Chaser.
Oba stroje k sobě mají opravdu velmi blízko, ale jejich skutečné kořeny sahají ještě dále do minulosti a to dokonce až na opačný konec světa, do tehdejšího Sovětského svazu. Tam totiž už od roku 1965 v přísném utajení probíhal program experimentálních kosmických kluzáků známý jako Spiral, ve kterém postupně vzniklo několik vztlakových těles, jako například Mikojan-Gurevič MiG-105 nebo řada BOR, která zaujala Američany natolik, že ze studií designu vznikl model budoucí HL-20. Američanům se prý podařilo získat jeden testovací exemplář tělesa BOR, každopádně se stačí na jmenovaná tělesa podívat a je opravdu nesporné, že se v mnoha faktorech podobají. Pojďme se ale přesunout v čase zase dopředu.
Zdroj:https://www.wired.com
Známý design tedy převzala i společnost Sierra Nevada, která na základě předešlých zkušeností stále ještě vyvíjí kosmický kluzák Dream Chaser. Společnost se nejdříve pokoušela o kontrakt NASA na dopravu astronautů na ISS (Commercial Orbital Transportation Services, dále jen COTS). První test volného shozu ze závěsu pod vrtulníkem proběhl už v říjnu 2013, ale o necelý rok později Dream Chaser bohužel nepostoupil do dalšího kola COTS a společnost podala odvolání. Stížnost byla zamítnuta a firma ze soutěže definitivně vyloučena. Sierra Nevada se však nechtěla vzdát a svůj projekt kompletně přepracovala a přihlásila se do druhého kola o zásobování ISS (The Commercial Resupply Services 2, dále jen CRS2). Samotný Dream Chaser doznal několika změn a měl by v budoucnu zásobovat ISS. Do útrob kluzáku by se mělo vejít okolo 3200 kg nákladu a startovat by měl na špici legendární rakety Atlas V společnosti ULA.
Společnost Sierra Nevada je však otevřena i jiným návrhům na využití systému Dream Chaser. Například organizace UNOOSA si kluzák vybrala jako platformu pro experimenty v mikrogravitaci a rozpracované jsou také návrhy na možné využití po ukončení provozu ISS. Přesto, že je Dream Chaser velmi zajímavý projekt, do kosmu zatím neletěl a proto mu v našem žebříčku patří „jen“ páté místo.
4. Kosmoplány Virgin Galactic
Zdroj: http://www.virgingalactic.com/
Na začátku byla soutěž, která pomohla rozvinout vývoj komerčních letů kupředu, a nejen to. Sen o dostupné kosmické turistice nabral reálné kontury. Tou soutěží byla samozřejmě Ansari X Price ve které se soutěžilo o 10 milionů dolarů. Vítěz měl vyvinout opakovaně využitelnou kosmickou loď, jež by dokázala během dvou týdnů dvakrát dosáhnout výšky 100 km. Hra vyvolala doslova mezinárodní závody, do nichž se zapojilo celkem 26 týmů. Vyhrát mohl ale pouze jeden a jako první se podařilo splnit cíl projektu SpaceShipOne. Za úspěchem stál především geniální design Burta Rutana, který se snažil rozvinout tradiční způsob letů do kosmu, a to se mu také částečně podařilo.
Ještě před ukončením Ansari X Price vycítil potencionál nového způsobu dopravy na hranici vesmíru úspěšný podnikatel Richard Branson, který s konstrukční kanceláří TierOne uzavřel smlouvu na vývoj většího a vylepšeného systému SpaceShipTwo, který by společnost Virgin Galactic využívala pro komerční „skoky“ na hranici vesmíru.
Společnost plánovala postavit v první fázi celkem pět kosmoplánů typu SpaceShipTwo (SST) a dvě mateřské lodě typu White Knight Two (WK2). Nicméně konečný počet zatím není přesně znám. První mateřská loď WK2 byla pojmenována VMS Eve po mamince R.Bransona a očekávaný název druhého exempláře WK2 je Spirit of Steve Fossett po Bransonově blízkém příteli, který tragicky zahynul při letecké katastrofě.
Moderní letoun White Knight Two je téměř 3x vetší než jeho předchůdce White Knight a je také značně odlišný. Rozpětí křídel má srovnatelné z letounem B-29 Superfortress. O pohon se starají 4 proudové motory PW 308, které umí s kosmoplánem SST vystoupat do výšky přesahující 15 km.
White Knight Two
- Posádka: 2
- Kapacita: Náklad 17,000 kg do 15,000 m
- Délka: 24 m
- Rozpětí křídel: 43 m
- Pohonné jednotky: 4 × Pratt & Whitney Canada PW308 proudové motory (30.69 kN každý)
- Dostup: 21,000 m
Společnost zatím postavila dvě suborbitální kosmické lodě typu SpaceShipTwo a třetí je ve výrobě. První nesla označení VSS Enterprise, ale bohužel havarovala, druhá v pořadí je VSS Unity, která v současné době prochází testy.
VSS Unity
- Posádka: 2 piloti, 6 pasažérů
- Průměr kabiny: 2,3 m
- Délka: 18,3 m
- Rozpětí křídel: 8,3 m
- Pohon: 1x hybridní raketový motor
- Dostup: 110 km
Přestože vše vypadalo na začátku celkem jednoduše a už se dokonce zdálo, že masová vesmírná turistika bude realitou brzy po roce 2010, tak celý systém se nakonec ukázal mnohem složitější, než se původně zdálo. Ovladatelnost celé sestavy vyžaduje velmi zkušené piloty a stoprocentní koncentraci. Společnost už má sice řadu let v oběhu letenky (údajně až pro 200 zákazníků, cena letenky je zatím okolo 200 000 dolarů), k žádnému komerčnímu letu však zatím nedošlo.
Jako první se ukázal problematický hybridní pohon kosmoplánů a společnost se rozhodla původní motor přepracovat kvůli vibracím stroje. Výsledkem byla kompletní změna paliva pro hybridní raketový motor. Černá mračna se však nad projektem začala skutečně stahovat až v roce 2014. Poslední testovací let kosmoplánu VSS Enterprise dopadl tehdy naprosto katastrofálně. Enterprise se doslova rozpadl za letu. Kopilot nehodu nepřežil a druhý, hlavní pilot byl vážně zraněn. Vyšetřování odhalilo, že nehoda byla s největší pravděpodobností způsobena předčasným uvolněním pojistek systému sklápění křídel. Ta se i přes značný odpor sklopila. Výsledná vyšetřovací zpráva také poukazovala na špatný návrh kluzáku, špatný pilotní výcvik, nedostatečný federální dohled a potenciálně nezkušeného druhého pilota bez posledních letových zkušeností. Hlavní příčinou byl tedy lidský faktor, ale národní rada pro bezpečnost dopravy upozorňovala i na nedostatečná opatření, která mohla chybě včas zabránit. Co se nejspíš odehrálo
dobře popisuje toto video, které pro Vás přeložil Michael Voplatka.
Virgin Galactic po incidentu provedla řadu změn a mimo jiné se opět vrátila k původnímu palivu pro hybridní raketový motor. Došlo ke značnému skluzu v celém programu a druhý kosmoplán VSS Unity se dostal poprvé do vzduchu teprve v druhé polovině roku 2016. Od té doby celý systém prochází důležitými testy a podle společnosti je první opravdový let s turisty už skutečně blízko.
3. Sovětský Buran
Především z obavy o vojenské využití vesmírného prostoru započala roku 1976 v bývalém Sovětském svazu práce na novém dopravním systému Eněrgija/Buran. Podle tehdejších plánů se předpokládala stavba 10 raketoplánů s frekvencí 12 startů za rok. Kosmoplány měly být chloubou a technickým zázrakem tehdejšího režimu. Osud tomu však chtěl jinak a nakonec majestátní Buran 1K1 startoval do vesmíru pouze jednou. Uplynulo již více než 40 let od spuštění celého programu a přesto se stále vedou živé debaty o smyslu i technické dokonalosti dopravního systému Eněrgija/Buran. A zatímco spekulací přibývá, tak pozůstatků po celém programu naopak ubývá. Jakoby snad sami rusové chtěli na tento výtvor studené války zapomenout.
Zdroj: autor
Nemělo by se však zapomínat, že realizací sovětských kosmoplánů se splnil sen mnoha leteckých inženýru a raketových konstruktéru v tehdejším Sovětském svazu, protože o vícenásobně použitelných okřídlených kosmických lodích se v Sovětském svazu mluvilo už v první polovině 60. let. Na koncepci kosmického letounu pracoval už například známý konstruktér stíhaček J. Mikojan. V rámci kosmického programu se v tomto směru uskutečnily zkoušky experimentálních letounů, které byly v podvěsu dopravovány až do výšek kolem 10 km, kde se odpoutávaly a pokračovaly v samostatném letu. Na některých z těchto zkoušek se podílel například kosmonaut I. Volk.
O potřebě vývoje vícenásobně použitelného kosmického prostředku mluvil v roce 1964 také konstruktér S. Koroljov, o kterém je známo, že kosmický letoun byl jeho velkým snem.
Sovětský koncept okřídleného dopravního systému byl v mnohém podobný americkému protějšku. Přesto se v některých detailech zásadně lišil a v některých ohledech mohl být systém Eněrgija/Buran o něco lepší. Zásadním rozdílem byla absence hlavních motorů na orbiteru. Ten se při startu plně spoléhal na výkon svého nosiče. Tato absence ušetřila hmotnost a navýšila kapacitu orbiteru. Také by se tím zároveň mohl ušetřit čas nebo finanční náklady spojené s údržbou po návratu. Takto se například mohla navýšit frekvence vzletů za rok. Právě tímto neduhem, jak víme, trpěly americké stroje, u kterých se ukázalo, že následná poletová údržba je značně náročná a výrazně celý program prodražuje a brání větší kadenci startů. Další nespornou výhodou byl automatický start a přistání bez zásahu pilotů, jak bylo demonstrováno při prvním startu systému.
Družicový stupeň, který je obvykle nazývaný Buran podle prvního vyrobeného exempláře, byl přitom z hlediska vzhledu téměř dokonalým dvojčetem amerického stroje. Také neustálé spekulace, který kosmoplán byl ve skutečnosti lepší, nejsou na místě, protože okřídlené kosmické lodě typu Buran nedostaly nikdy svou příležitost a tak není v podstatě co porovnávat. Faktem zůstává, že sovětský pokus vyrovnat se NASA dovedl tuto zemi až na okraj tehdejších možností. Ohromné náklady spojené s tímto projektem prý dokonce přispěly k hospodářskému úpadku celé země.
Buran
- Délka: 36,4 m
- Výška: 16,5 m
- Šířka trupu: 5,6 m
- Rozpětí křídel: 23,9 m
- nosnost nákladu: 30 t
- Posádka: 0 více než 6
Raketoplán Buran však nebyl jediným vyrobeným exemplářem. Druhý dokončený orbiter nesl název Ptička (OK-1K2) a je dodnes v polorozebraném stavu „uvězněn“ v hangáru na Bajkonuru. Třetí a nedokončený kus nesl název Bajkal (OK-2K1) a byl plánovaný jako první pilotovaný stroj. Osud mu však vybral jinou cestu. Delší dobu se nacházel na Ramenskoje letišti poblíž Moskvy. Poslední dobou se však na internetu začaly objevovat kusy tohoto stroje na prodej a tak to vypadá, že je i jeho osud zpečetěn.
Jako součást programu však bylo vyrobeno ještě několik zkušebních exemplářů. Za zmínku zejména stojí stroj nesoucí označení OK-GLI, který sloužil k atmosférickým testům. V zadní části se nachází 4 dvouproudové motory Saturn AL-31. Tento analog Buranu se v současnosti nachází v technickém museu u německého města Špýr a je v podstatě nejzachovalejším odkazem celého programu.
2. Tajemný Boeing X-37 (OTV)
https://www.dfrc.nasa.gov
Až na druhé místo se v našem žebříčku dostal tajemstvím opředený miniraketoplán X-37. Má to hned několik důvodů. Je to jednak druhá nejdéle sloužící okřídlená kosmická loď, která je mimo jiné stále aktivní a také má za sebou druhý největší počet letů do kosmu, kde drží dokonce několik rekordů. X-37 je totiž jediný raketoplán v našem seznamu, který vydrží na oběžné dráze déle než jeden rok a je to také nejmenší kosmická loď na světe.
Boeing X-37 začal jako součást projektu NASA Future-X Pathfinder, jehož cílem bylo vyvinout a zkonstruovat především levný, experimentální kosmický prostředek, který by sloužil jako demonstrátor nových technologií přímo na oběžné dráze. Program měl mimo jiné dále rozvíjet technologie vesmírných raketoplánů a na jeho realizaci se podílela také armáda. Kontrakt vyhrála společnost Boeing divize Boeing’s Phantom Works. Součástí vývoje tohoto zajímavého projektu se později stal další experimentální stroj a to konkrétně X-40A, který byl nejdříve vyvíjen zcela pro potřeby amerického letectva (USAF) jako Space Maneuver Vehicle (SMV). NASA se však k celému projektu nakonec přidala. Nicméně po jistý čas běžely oba projekty současně a až později došlo k úplnému sloučení obou programů. Již zmiňovaný SMV se spojil s projektem NASA RLV(Reusable Launch Vehicle) a stroj dále pokračoval již pouze pod označením X-37.
Demonstrátor X-40A podstoupil množství testů a především otestoval integrovaný navigační systém INS/GPS důležitý pro automatický let, přiblížení na přistání a přistání, dále například software výpočtu dat a aerodynamický profil. X-40A byl totiž v podstatě zmenšený raketoplán X-37 a posloužil k rozvoji automatických a jiných systému pro tento stroj.
Boeing X-40A
- Posádka: 0
- Délka: 6.5 m
- Rozpětí křídel: 3.5 m
- Výška: 2.3 m
- Prázdná hmotnost: 1,100 kg
- Užitečné zatížení: 540 kg
Zajímavostí je, že miniraketoplán RLV byl původně navržen tak, aby mohl startovat i z nákladového prostoru raketoplánů. Tomu odpovídají například i současné, poměrně malé rozměry X-37B, ale nejen to, také raketový pohon byl původně navržen tak, aby používal přípustné pohonné látky, které nevadily předpisům pro dopravu na oběžnou dráhu systémem STS (Space Transportation System). Byl tedy vybrán raketový pohon společnosti Rocketdyne AR-2/3 na peroxid vodíku a armádní palivo na bázi kerosinu JP-8. Současný stroj však používá jedovaté, dlouho skladovatelné pohonné látky. Přesné označení motoru není známé. Mohlo by se však jednat o léty prověřený hypergolický motor R-4D-11, ale jisté to není.
X-37B měl mít původně v zadní části dvě pohonné jednotky, jak ukazují starší návrhy. Finální verze, jak víme, obsahuje pouze jeden větší motor, který je neobvykle umístěn mimo podélnou osu stroje. Pravý důvod zvolené konfigurace také není doposud znám, ale je dost dobře možné, že to může souviset jednak s těžištěm stroje nebo s prostým faktem, že ve vesmíru není nezbytně nutné umístění motoru přesně v ose. Dále se spekuluje, že je to možná kvůli solárním panelům, které jsou umístěné na opačné straně. Může to být také kombinace více faktorů najednou.
Vláda USA poskytla v první fázi 40 milionů dolarů na vývoj letového demonstrátoru, zatímco americké letectvo poskytlo 16 milionů dolarů na výrobu pokročilých solárních panelů a zlepšení technik potřebných k posílení budoucích vojenských kosmických technologií. Dalších 67 milionů dolarů poskytla sama společnost Boeing. Nepřízeň politické situace však prodloužila realizaci celého projektu, který potřeboval ještě dodatečná testování. NASA se však nechtěla vzdát a vyhlásila nový kontrakt v hodnotě 301 milionů dolarů, který vyhrála opět společnost Boeing v listopadu 2002.
Společnost byla pověřena, aby pokračovala v práci na letovém demonstrátoru X-37. Smlouva zahrnovala vývoj dvou demonstrátorů – zkušebního exempláře (ATOL) / X-37A pro NASA a orbitálního miniraketoplánu (OV) / X-37B pro americké letectvo. V září 2004 byl projekt X-37 definitivně přesunut do agentury obranných výzkumných projektů (DARPA) a byl klasifikován jako přísně tajný. X-37A se například několikrát prolétl pod letounem White Knight, o kterém v tomto článku už byla řeč.
Boeing X-37B (OTV)
- Posádka: 0
- Délka: 8.9 m
- Rozpětí křídel: 4.5 m
- Výška: 2.9 m
- Vzletová hmotnost: 4990 kg
- Užitečné zatížení: 540 kg
Doposud byly postaveny 2 letové kusy X-37B, ale proslýchá se, že další stroj je ve výrobě. Tyto raketoplány mohou krom raket Atlas V nově startovat i na nosičích Falcon 9 společnosti SpaceX. Všechny kosmické mise těchto strojů jsou klasifikovány jako tajné a jen málo je známo o jejich zaměření. Něco se však přeci jen ví. Tak například se ví, že byly prováděny experimenty s Hallovým motorem. Tento stroj je v mnoha směrech výjimečný a patří mezi nejmodernější kosmické lodi současnosti. Přesto se neplánuje sériová výroba, což mimo jiné vyplývá ze samotného zaměření programu X.
Miniraketoplány testují především nové technologie, které se pak následně využijí dál a k tomu dochází už dnes. Například avionika X-37B bude využita na připravované pilotované kosmické lodi společnosti Boeing CST-100. To vše vyneslo autonomnímu raketoplánu X-37B v našem žebříčku druhé místo.
1. Americký Space Shuttle
Zdroj: en.wikipedia.org
Kdo by ho neznal. Byla to největší, nejhezčí, nejdéle sloužící, ale také nejdražší okřídlená kosmická loď, která byla zatím postavena. Naše první místo nemohl samozřejmě obsadit nikdo jiný než americký raketoplán. O těchto strojích toho bylo napsáno už opravdu mnoho, a proto bych zde nerad zacházel do nějakých větších podrobností.
Když se poprvé zvedl ze startovací rampy, bylo to téměř k neuvěření. Splnil se tím americký sen o dostupnějším vesmírném cestování. Brzy poté se stal nový dopravní systém STS vlajkovou lodí NASA a odlétal množství nejrůznějších misí. Za všechny jmenuje vynesení a servisní mise Hubbleova teleskopu, vynesení sondy Galileo, postavení a zásobování ISS. Raketoplány se staly nesporným symbolem dvacátého století. Široká veřejnost začala lety do vesmíru vnímat jako něco zcela normálního a zároveň klesal zájem o lety do kosmu.
Raketoplány však neměly vždy „na růžích ustláno“. Sen o levném a bezpečném dopravním prostředku, který měl létat do vesmíru i několikrát za měsíc, se nikdy nenaplnil. Při misích STS zahynulo 14 lidí a celý program se neskutečně prodražil. To vše bylo cestou k ukončení provozu legendárních strojů, které proměnily nejen kosmonautiku, ale dovolím si tvrdit, že měly vliv i na pokrok lidstva ve 20. století. Někteří lidé dokonce považují americké raketoplány za moderní div světa. Celkem bylo postaveno 5 funkčních exemplářů družicových stupňů v tomto pořadí: Columbia (stroj zničen v roce 2003, mise STS-107), Challenger (stroj zničen v roce 1986 při misi STS-51-L), Discovery (poslední let 24. února 2011, mise STS-133), Atlantis (poslední let 8. Července 2011, mise STS-135) a poslední vyrobený byl orbiter nazvaný Endeavour (poslední let 16. Května 2011, mise STS-134). Družicové stupně se od sebe mírně lišily například váhou či vybavením. Například stroj Columbia se díky své váze nikdy nevydala k ISS.
Družicový stupeň Space Shuttle
- Posádka: max. 7
- Délka: 37,2 m
- Rozpětí křídel: 23,8 m
- Výška: 17.2 m
- Vzletová hmotnost: 124,3 t
Raketoplány odvedly ve vesmíru skvělou práci. Hodně jsme se toho díky těmto strojům naučili a to dokonce i o sobě samých. Američané definovali pracovní postupy v kosmu a definitivně přesunuli lidskou činnost za hranice Země. O to smutnější je, že po ukončení provozu raketoplánu nemají vlastní přístup do kosmu a tuto činnost v podstatě přerušili. Ukončení programu STS uzavřelo jednu velmi důležitou éru pilotovaných letů do vesmíru. Více myslím netřeba dodávat.
Zdroje informací:
https://www.nasa.gov/
http://www.astronautix.com/
https://en.wikipedia.org/
https://en.wikipedia.org/
http://forum.kosmonautix.cz/
http://mek.kosmo.cz/
https://www.rocket.com/
https://en.wikipedia.org/
https://cs.wikipedia.org/
Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/…/800px-STS-121-DiscoveryEnhanced.jpg
https://media.wired.com/…/master/w_582,c_limit/Dreamchaser-NasaTA.jpg
https://d3lxyuz9vix4su.cloudfront.net/…414305f05650_video_1280w.jpg?v=26
https://www.dfrc.nasa.gov/Gallery/Photo/Fleet/HTML/EC00-0198-85.html
Ukončení programu Sp-Sh bez vývojové návaznosti potvrdilo, že šlo o “ slepou uličku „. Program nesplnil základní cíle pro které byl zahájen : 1/ řádové snížení nákladů na vynesení 1 kg na LEO. 2/ Bezpečnost na úrovni dopravních letadel. 3/ Jednoduchou předstartovní přípravu na úrovni dopravních letadel. 4/ Vysoká frekvence letů. 5/ Nosnost 20 tun nákladu v nákladovém prostoru. 5/ Snášení porouchaných družic k opravám na Zemi a opětné vynášení. 7/ znovupoužitelnost celého systému.
Jediné co lze programu Sp-Sh přiznat jako nesporné plus bylo “ uzbrojení Sovětů a takto podstatný příspěvek ke konci “ říše zla “ jak trefně nazýval SSSR prezident USA.
Tragická bilance 14 mrtvých astronautů mohla být násobně horší, neboť při několika letech měla posádka “ jen “ štěstí, že poškození či závady stroje byly těsně pod hranicí smrtelné havárie.
Program neměl překročit zadávací fázi kdy se již jasně ukázalo, že pro propagované cíle tehdejší technologie není na požadované úrovni, rozhodlo zřejmě vojenské využití, kdy platí zásada “ ať to stojí co to stojí „.
Čistě z inženýrského hlediska bych hodnotil Sp-Sh jako technologicky nedokonalou, pro posádku krajně nebezpečnou konstrukci a jasný ekonomický propadák.
Technicky to nebylo dokonalé řešení, ale v době návrhu (a vlastně i během provozu) bylo použitelné ve spoustě situací, které by jiným prostředkem řešitelné nebyly nebo by se muselo vyvinout několik rozdílných zařízení.
Američanům po ukončení programu Skylab chyběla orbitální stanice. Shuttle ji do značné míry suploval (i když osobně bych byl raději pro pokračování Skylabů). Sloužil jako platforma pro vynášení citlivých nákladů a pro nácvik montáží na orbitě. Vojáci si mohli rezervovat let pro vlastní experimenty, které by jinak vyžadovaly vlastní orbitální stanici.
Z hlediska rozvoje kosmonautiky splnil Shuttle svou roli velmi dobře. Těžko říct, jestli by několik různých programů, které by byly schopné pokrýt to samé, vyšlo levněji nebo dráž. Drahý samozřejmě byl a když značnou část jeho aktivit přebrala ISS, pro armádní složky díky rozvoji automatizace X-37B a na plánovaný výzkum Měsíce nebo Marsu nebyl použitelný, tak prostě ztratil svůj význam.
Jaký bude další osud univerzálních kosmických lodí asi uvidíme, až co (jestli něco) vzejde z projektu BFR. V podstatě se snaží o totéž jen s jiným způsobem přistání a snad lepší recyklací hlavní pohonné jednotky.
Skylab bylo “ jen “ nouzové řešení. Byl to “ jen “ adaptovaný třetí stupeň S-4b nosiče Saturn 5, který jej vynesl ve dvoustupňové variantě. Pokud by Američané postavili stanici v kapacitě Saturnu 5, t.j kolem 130 tun a Sovětům se podařilo zprovoznit N-1. Tak žádná ISS nebyla, neb Sověti měli v plánu stanici o váze 100 tun.
Váš postoj je přehnaně negativistický. Vaše věcná tvrzení o STS nejsou nepravdivá, lze však vyprodukovat celou řadu stejně pravdivých tvrzení, avšak s pozitivní konotací. Což dokazuje i tato diskuse. Dělat z toho jakékoli laické závěry nemá smysl.
Například názor o slepé uličce vývoje; jistě, můžete to o STS tvrdit. Co z toho ale vyplývá? Nic.
Totéž totiž můžete tvrdit o jakémkoli produktu vývoje techniky. Bylo snad využití páry v dopravě a průmyslu slepou cestou? Jistě bylo.
Stejně tak třeba Edisonova žárovka, elektronka kterou nahradil tranzistor, atd. To ale neznamená, že tyhle věci neměly smysl.
Vaše tvrzení „program neměl překročit zadávací fázi…“ vyznívá obzvlášť absurdně. Opravdu myslíte, že to můžete posoudit lépe než všichni špičkoví odborníci Světa? A hlavně, dnes je snadné dělat soudy.
Dokázal byste tehdy udělat příslušné rozhodnutí?
Trochu odbočím: Elon Musk by se podle mého názoru neptal, zda se měl projekt zrušit, nýbrž jestli nešlo vyvstalé technické problémy vyřešit efektivněji. Ale to už je zase jiný příběh…
Když se ale vrátím k realitě, i současný vývoj kosmických technologií (včetně Space-X), čerpá z poznatků získaných při vývoji STS. A to je další přínos, kromě nesporných výsledků, které STS měl při plnění svých misí.
To co napsal Tomáš bych podepsal. 😉
Alois, že vy ešte nie ste šéfom americkej kozmonautiky. Konečne by to tam dal niekto dokopy.
Ako vo väčšine vašich príspevkov ste riadne „mimo mísu“.
Ospravedlňujem sa vopred za trochu emotívnu reakciu ale už sa proste nedalo.
Odpusťte si napadání a diskutujte k věci.
Ja vás nenapadám, vy sám si robíte svoj obraz. Skúste si uvedomiť napríklad, že raketoplán umožnil vybudovanie ISS, vyniesol a zachránil HST. Len tieto dve veci ho ekonomicky kompletne rehabilitujú, ak si prepočítame vedecký prínos.
Váš pesimizmus je tu zjavný, ja ho proste nezdieľam. Diskusia s vami nemá žiaden zmysel.
Se mnou vůbec nediskutujte, věcná diskuze se týká věci. Pokud se k té vyjádříte bude to pořádku.
“ Zachraňovat “ HST vůbec nebylo třeba, ve skladech USAF se jich povalovalo dost, aby se jeden z nich vybavil a poslal nahoru, bylo by to levnější – ostatně nedávno NASA dva Hubbly dostala zcela zadarmo.
Že by se raketoplán vyvíjel kvůli STS, to je jistě legrace.
Pardon, kvůli ISS – opravuji abych nezahltil nějakého hledače překlepů
Pokud s necim nesouhlasite, mel byste uvest duvody, proc si myslite, ze tomu tak neni. Vse vyse uvedene je 100% pravda, jakkoli nehezky to muze znit. Shuttle byl jednodusse neuspech. Co se stavby ISS tyce, je zajimave, ze pro stavbu Miru ci Ruske casti ISS nebyl potreba. Cinane podobny stroj pro svou planovanou modularni stanici, pokud vim, take neplanuji. Ano, zachranil HST, ale je otazkou, zda to stalo za tech x miliard dolaru a 14 lidskych zivotu.
Nepopiram, ze to byl nadherny a na svou dobu absolutne prelomovy stroj. Avsak z praktickeho hlediska byl k bicemu. Nakonec mozna jeho nejvetsim prinosem bude, ze ukazal SpX a vubec zbytku sveta, ze „takto ne“.
Malky:
„Nepopiram, ze to byl nadherny a na svou dobu absolutne prelomovy stroj. Avsak z praktickeho hlediska byl k bicemu.“
Nuz, k nicomu bol Buran, ten totiz ziadnu pracu neodviedol. Space Shuttle so svojimi 135 misiami rozhodne k niecomu bol. Mozeme sa bavit ci splnil ocakavania a ci sa to nedalo aj inak, ale stale je to prostriedok ktory dostal do kozmu najviac ludi (viac ako 800) a podla statistik co som nasiel vyniesli raketoplany na orbitu 1600 ton uzitocneho nakladu a na zem naopak zniesli viac ako 100 ton. To sa dost tazko da oznacit terminom „k nicomu“.
A ze sa da postavit stanica aj bez raketoplanov je pravda…ale pravda je aj ze bez nutnosti mat na kazdom vynasanom module vlastny pohonny system je to omnoho pohodlnejsie a jednoduchsie (vid trable s Naukou). A v neposlednom rade je urcite vyhodou aj pritomnost posadky pripravenej riesit pripadne problemy okamzite na mieste a robotickeho ramena ulahcujuceho pripadne manipulacie. Minimalne pri zaciatkoch budovania stanice to rozhodne ma svoje caro.
Stálo přistání na Měsíci za životy Grissoma, Whitea a Chaffeeho? Stojí dnešní doprava posádek na ISS za životy Komarova, Volkova, Dobrovolského a Pacajeva? Nevím, netroufám si odpovědět, nejsem filosof. Vím ale, že pokud budete čekat na stoprocentně bezpečný způsob dopravy, nebudete moci opustit dům. Bohužel, raketoplány byly stavěny na početnější posádky. Alois uvádí, že smrtelných nehod raketoplánů mohlo být kvůli technickým selháním více ale přesně tento cejch si nesou Sojuz i Apollo taky, nemluvě třeba o SpaceShipTwo. A nedávno zase NASA vypíchla konkrétní rizikové body pro posádky Crew Dragonu a Starlineru.
Ke „zbytečnosti“ raketoplánů se rozepsal Marw.
Ja bych ještě dodal, že pokud jste zmínil leteckou dopravu a bezpečnost, tak si stačí uvědomit kolik lidských životů už díky ní bylo a bohužel ještě bude straceno. Při jedné letecké havarii může přijít o život i více než stovka lidí. To proč ty statistiky vypadají tak dobře, je zejména proto, protože denně se uskuteční obrovské množství letů a přepraví mnoho osob. V kosmonautice by to bylo podobné a troufám si tvrdit i lepší, kdyby se letalo častěji. Tím častěji mám na mysli třeba i více jak 1000 startů za den. 😉 A k tomu je ještě dlouuuuhá cesta.
Lze klidně polemizovat o přínosu raketoplánů, ale pokud uvádíte, že „Shuttle byl jednoduse neuspech“ a že „z praktického hlediska byl k ničemu“ tak určitě pravdu nemáte. Program nebyl ukončen z důvodu „neúspěšnosti“, ale z finančního důvodu. Navíc jsem dlouhodobě přesvědčen, že kdyby nebyly z dispozici Sojuzy, tak se raketoplány stále provozovaly a zdokonalovaly a kdo ví, v co by se vyvinuly. A to i přes dvě tragické havárie. Myslím, že by se lidstvo mělo chovat trochu hrdinsky a ne po každém takovém incidentu volat po strkání hlav do písku. Havárie byly, jsou a budou. S tím je nutno počítat. A nic na tom nezmění ani současné značně přehnané požadavky na téměř absolutní bezpečnost a s tím související hlemýždí tempo vývoje. Dříve či později se zase něco stane. No a co? Pořád tu budou lidé ochotní pokračovat i přes určité riziko.
Vynesl HST, zachránil HST, servisoval HST a protože už ho nemáme, tak HST, na rozdíl od MT Palomaru , na který dosáhneme, už nikdo k ničemu nevyužije, až na něm něco odejde….
Ohledně lidských životů nemáte pravdu, stály ty tisíce lidí, kteří zahynuli ve vlacích , metru nebo tramvajích za to, že máme veřejnou dopravu ?
Schuttle nebyl neuspech. Vse kolem raketoplanu samozrejme stoji a pada se zajmem armady. A pokud armada videla vyuziti, melo to smysl. Probihala studena valka a nikdo presne nevedel jak moc uzitecne to muze byt, ale kdyz byl jen naznak ziskani prevahy nad protivnikem diky nove technologii, tak se do te technologie proste jde. A armada platila hodne letu Schuttle. To same ze strany Rusu. I kdyby stokrat nemeli vyuziti pro Buran, stejne na nem museli delat. Ani oni si nemohli dovolit uplne ztratit krok ve vojensky vyuzitelne technologii. Nikdo nemohl presne vedet v cem se treba za par let ukaze jako rozhodujici prostredke ziskani absolutni prevahy. Az velke pokroky v robotice a elektronickych systemech zpusobily, ze armada uz nepotrebuje nahore lidi, ale staci ty roboticke systemy. Stroj proto muze byt o dost mensi. A raketoplan se hodi. Proto dnes nahore stale leta X-37.
Nevidel by som to tak negatívne. Shuttle je, resp. bol technologický vyspelý stroj. Splnil sen mnohých o okrídlenom vesmírnom dopravnom prostriedku. Samozrejme technické obmedzenia a konštrukčné limity sa podpísali na katastrofách. Bohužial, nie sú jedinými.
To uzbrojenie Energia/Buranom sa síce stále skloňuje, ale v ZSSR prebiehalo mnoho „projektov“, ktoré odčerpávali finančné zdroje oveľa progresívnejšie a netransparentnejšie. Spomeniem len ponorky typu Typhoon, lietadlové lode, krížniky, vojna v Afganistane.
S pokrokom v materiáloch, technológiách, sa možno ešte dočkáme plnohodnotných okrídlených vesmírnych strojov. X-37 je možno ich predzvesťou.
Z mňa škoda ESA Hermesu.
Prostudoval jsem si zadávací fázi ve starých L+K, protože mne zajímalo, jak se došlo k rozhodnutí nahradit beze sporu fantastický stroj jakým byl Saturn-5 raketoplánem.
Na samém začátku byly obrovské pokroky, které raketoplán měl znamenat jak v technologii, tak BEZPEČNOSTI, frekvenci letů a zejména v řádovém snížení nákladů na 1kg oproti Saturnu 5.
Jak se Sci-fi vize konkretizovala ustupovala realita ve všech bodech od původního zadání, dokonce i frekvence, která měla zajistit ekonomičnost se ukázala jako nesmysl, co by na LEO vozil ? Takové množství nákladu nebylo ani možné vyrobit a vzhledem k pokroku který skokově prodlužoval životnost ani nebyl náklad zpět.
Díval jsem se na statistiku toho co vynesl k ISS, průměrný náklad byl hluboko pod 20 a pohyboval se pouze těsně nad 10 tun . Na to opravdu nebyl třeba drahý a nebezpečný raketoplán, to by hravě zvládl stařičký levný Proton.
Vím, že “ co kdyby “ nemá valný význam, ale pokud by se raketoplán právě v zadávací fázi, když se nedařilo zadání naplnit, zastavil a Amerika se vrátila k Saturnu 5, mohla se ISS stavět ze 100 tunových kusů, sondy k planetám mohly létat v párech a bez váhového omezení, místo ISS by asi stála základna na Měsíci a co je jisté – nezahynulo by 14 astronautů.
Alois: Jenze tu byla studena valka a rysoval se projekt SDI. Tam bylo potreba mit „stroj rychleho zasahu“. A tim mel byt Schuttle. Te se jeste nevedelo, ze bude tak strasne haklivy na pocasi pri startu. Navic Schuttle mel proti Saturnu obrovskou vyhodu v zachrane toho nejdrazsiho, co je na prvnim stupni, tedy vsech motoru.
Jde o to že ty zachráněné motory musely po každém letu absolvovat generálku a ta byla jistě finančně náročná.
Kde beriete tú istotu, že pri pokračovaní Saturnu V by nikto nezahynul?
Jaro: Přesně tak,je to o přístupu k technice.
Alois: Za 14 mrtvých nemůže raketoplán,ale normalizace odchylky. Pokud bychom stejně přistupovali ke kapslím,vypadalo by to podobně,viz. Apollo 1 a Sojuz 1. Pokud byly mise namále,tak stejné měly i kapsle,viz peripetie Apollo 13, návraty Vostoků i s přístojovým úsekem atd. Superbezpečný dopravní prostředek schopni postavit nejsme,ale věřím,ze připravovaná americká trojka kaslí k tomu nebude mít daleko.
U raketoplánu to bylo první nasazení tohoto typu techniky a nebylo možné simulovat miliardy scénářů,jak nám výkon počítačů umožňuje dnes. Záměr byl chvalitebný,že to dle představ nevyjde,nikdo nevěděl. Nemluvě o armádě,která k tomu taky měla svoje.
Kromě toho měli ořezaný rozpočet a pro něj drahý Saturn 5,tak se snažili jít cestou úspor. Kdyby se raketoplán stavěl dnes,byl by na tom po všech stránkách lépe. Samozřejmě,z principu věci bude vždy křídlatý stroj o něco nebezpečnější než kapsle,při návratu,start se dá vyřešit,ale to samé platí o kapslích v porovnání s tím,když zůstanu ležet doma v posteli.
„Splnil sen mnohých o okrídlenom vesmírnom dopravnom prostriedku.“
Tohle je příšerný pohled na věc. Máme rakety, které dokáží to samé bezpečněji a levněji. Ale rakety nemají křídla a křídla jsou strašně super, sice uplně k ničemu, protože ve vesmíru jaksi není vzduch, ale jinak prostě super. Tak postavíme stroj, který bude jako rakety, jenom dražší, komplikovanější a méně bezpečný, ale bude mít křídla! A to se vyplatí. Protože proč hledět na objektivní měřítka, jako jsou bezpečnost, cena za start a podobně, když máme zcela nesmyslná měřítka, jako třeba to, že ve science fiction jsou kosmické lodě okřídlené (ačkoli to nedává smysl) a proto reálné kosmické lodě by měly být také okřídlené. Neboli, proč zakládat reálné inženýrské projekty v ceně stovek miliard dolarů na fyzikální realitě a skutečných potřebách, když je místo toho můžeme zakládat na nesmyslných představách?
Přitom vůbec nenapadám myšlenku okřídleného kosmického stroje jako takovou. To, co mně rozčiluje je ta absurdně převrácená posloupnost důvodů a důesldků. Pokud by to bylo „chceme levnější stroj -> měl by být znovupoužitelný -> křídla umožní znovupoužitelnost -> postavíme okřídlený stroj“, nevidím v tom absolutně žádný problém. Ovšem pokud je počátečním východiskem „chceme okřídlený stroj“ to mi připadá poněkud nešťastné.
O křídlatém stroji pro sto pasažérů , který bude přistávat na planetách Sluneční soustavy blouzní i Musk a vůbec mu nevadí, že jediná planeta vhodná pro přistávání křídlatého stroje je Země.
Toto je klasický příklad vytržení z kontextu, protože tak to přesně myšleno není.
V seriálu Top 5 není místo na utíkání k velkým podrobnostem a rozvádění tématu. K pochopení konceptu okřídlených kosmických lodí, je třeba trošku znát i jejich minulost a souvislosti. Proto Vám to trochu upřesním.
Historie okřídlených kosmických lodí se začala psát už někdy okolo roku 1930. Tehdy letecký inženýr s českými kořeny Eugen Sänger navrhl zajímavý koncept okřídleného kosmického bombardérů Silbervogel. Ten měl hned několik zajímavých předností. Byl navržen jako suborbitální letoun, který díky svému tvaru byl schopen odrázu od atmosféry. Takto mohl v několika vlnách (podobně jako třeba „žabka“ hozená na hladinu rybníka) překonat velké vzdélenosti. Tento raketoplán nikdy neletěl, ale Sänger vymyslel pro tento letoun několik revolučních technologií, které se používají dodnes, například regenerativní chlazení raketových motorů vlastním palivem. Bylo tak možné dosáhnout vyšší výtokové rychlosti spalin – až 3 000 m/s! Prvotní zaměření okřídlených stroju, bylo tedy na světě. Výpočty, modely a všechny provedené experimenty využili následně při vývoji svého raketoplánu Američané. Po válce o tento projekt měli velký zajem i sověti. Sängera se jim ukořistit nepodařilo, za to našli kopie spisů o bombarderu Silbervogel. Díky této dokumentaci vznikl u rudých hvězd koncept Keldyš bombardér.
https://en.wikipedia.org/wiki/Keldysh_bomber
Podobné zaměření nebylo s raketama proveditelné. Tato revoluční idea inspirovala letecké inženýry po celém světě a rozvinula myšlenku okřídlených kosmických lodí. Koroljov sám ještě před loďmi Vostok a Sojuz snil o okřídlené kosmické lodi a sním i jiní. Tak byla myšlena i ta věta.
Dodám ještě, že dodnes mají kosmické lodě s křídly přednosti, které jiné dopravní systémy nemají. Jmenuji třeba výhodu poměrně hladkého návratu z oběžné dráhy s doposud největší přepravní kapacitou! Zatím se, co se variability týká, raketoplánům nic nevyrovná. Pokud se chceme zaměřit na praci v kosmu bude zase podobný stroj potřeba. A věřte, že podobné stroje rozhodně nevznikají pouze proto, že by si parta inženýrů chtěla zvýšit ego. Jedná se o promyšlené kroky, které posouvají lidstvo k novým, ještě lepším cílům.
Kde jste vzal tu informaci pane Alois? Kde jste četl, že připravovaná loď SpaceX BFS bude mít křidla k letu v atmosféře? To je úplný nesmysl a čirá demagogie. Ta loď se nemá v atmosféře chovat jako kluzák. K přistaní bude používat především raketové motory! K tomu atmosféru nepotřebuje a proto bude schopna přistání na více místech sluneční soustavy. Pokud se však nemýlím, od této koncepce se prozatím ustoupilo a vyvíjí se menší verze bez této možnosti.Tady by věděl nejlépe asi Dušan Majer.
On byl spíše celý koncept zmenšen a pak opět lehce zvětšen, takže SpaceX zatím spíše ladí optimální rozměry.
Velmi by ma zaujimalo ako by to vlastne bolo s ekonomikou prevadzky Buranu voci Shuttlu. Chapem ze absencia hlavnych motorov na orbiteri by asi viedla ku kratsim a jednoduchsim poletovym inspekciam – tak ze pri dostatocnom tempe vyroby Energie by asi bolo mozne jednoduchsie dosiahnut vyssiu kadenciu startov.
Ale z pohladu ekonomiky sa mi nezda, ze by zahodenie 4xRD-180 + 4x prvy stupen Zenitu a k tomu 4xRD-0120 s Energiou bolo vyhodnejsie ako vymena 2xSRB, inspekcia 3xSSME a k tomu nova externa nadrz. A to bez ohladu na to, ci sa SRB oplatilo alebo neoplatilo recyklovat.
Co sa tyka poletovej udrzby, tam mi ako najkritickejsi bod pride tepelny stit a z tohto pohladu pokial Sovieti nemali nejaku vyrazne pokrocilejsiu technologiu mi pridu oba riesenia vzhladom na podobnu velkost a tvar orbiterov ako podobne narocne (rozdiel akurat v cene prace).
Existuju k tomu nejake konkretnejsie cisla? Predpokladam ze k Shuttlu ano, ale su k dispozicii nejake kvalifikovane odhady, ako by to vychadzalo pre Buran?
Diky za vyborny clanek. Chtel bych se zeptat, jestli za okridlenou kosmickou lod budete povazovat i BFS, kdyz se jeji delta kridlo pouzije jen v hornich vrstvach atmosfery a nize k povrchu uz nebude plnit roli vztlakoveho telesa.
Řekl bych, že nikoliv. BFS se v atmosféře nebude chovat podobně jako letadlo a i profil letu je hodně odlišný.
Zajímalo by mne na jaké planety chce Musk se svým křídlatým superstrojem létat. Ze všech těles s pevným povrchem v Sluneční soustavě mají hustou atmosféru pouze tři – Venuše, tam by asi bylo horko – Země, létat u Země nic moc – Titan, tam by asi byla zima.
Mars nepočítám, v tamním řídkém oparu v setinách původní atmosféry by musel mít křídla jako netopýr.
Diky za clanek 🙂
Není zač. Jsem rád, že se článek líbí.
Pokud někdo chce opravdu zblízka vidět Endeavour tak je k tomu ideální příležitost do doby, než udělají definitivní “ výstavní plochu“.
V budoucím pavilonu bude totiž stát kompletní startovní sestava a nemůžu si pomoc, to nebude tak fotogenické a navíc to bude znamenat přístup po nějakých plošinách pravděpodobně jen ke dvěma místům ( kabina a motory)… podle mě to nebude ten pocit jako dneska, kdy celý raketoplán sedí asi 3,5 metru nad vašimi hlavami a můžete si ho obejít a podejít jak libo a nechat se “ zdrtit jeho majestátní velikostí“.
Byli jsme tam na konci června, vstupné jen na raketoplán je 2,5 dolaru, i tamní parkoviště je 6x dražší 😀 a k tomu si případně můžete prolézt přilehlé interaktivní výstavy zdarma, jediné co nedoporučuji je “ let k Hubble“ v tamních dvou zkušebních kabinách , je to tak hodně cílené na děti, že i našemu nejmladšímu (12) se to zdálo „moc dětské“.
K shlédnutí je i řídící středisko Rocketdyne, motor(y), součásti podvozku a Spacehab. Hlavní nádrž je venku. Film o stěhování raketoplánu do muzea je zajímavý, ale orbiter je orbiter….
https://californiasciencecenter.org/exhibits/air-space/space-shuttle-endeavour
zdravím, nevite do kdy tam Endeavour bude? koncem zaří budu v L.A. nerad bych ho propasl
Enadeavour tam bude stále, jen pro něj budují novou expozici. Takže ho uvidíte určitě. jde jen o to z jakého úhlu. Ale myslím si, že v září byste ještě měl stihnout tu současnou verzi.
Nový prostor bude komplet hotov do roku 2022, ale nebude to jen raketoplánová “ The Shuttle galery“ ale komplex o letectví a o kosmonautice..
Asi to bude fajn, ale pro mě je setkání se samotnou Endeavour, “ v prostém hangáru“ asi nejsilnější zážitek od doby nouzovky Mriji s Buranem v Praze v létě 1989… ještě kdyby ten stánek se suvenýry byl o dveře dál…
Poslal jsem po cca 15 minutách ženu se synem na přilehlou výstavu a prostě si pod Endeavour sedl na zem a jen jsem se kochal…. s nádrží a SRB to bude prostě jen malý letoun ve velké místnosti , takhle je to něco z čeho opravdu cítíte tu cestu lidstva od primitivního voru, přes lodě, areostaty a letadla až po kosmos….navíc jsem si nahoře u “ velínu“ Rocketdyne příjemně pokecal s průvodcem, cca 70-80tníkem ( jak to u američanů poznat, že ?), který se ohromně těší na to, až se Američané vykašlou na předchůdce raketoplánů od Rosskosmosu a začnou opět létat ve vlastních lodích….
Ne vážně, v tom “ muzeu“ je pořád cítit ten drajv, který USA měly po desítky let….a když jsem viděl ty děti jak jim září oči při pohledu na raketoplán, tak si myslím, že ho zase mít budou…
Díky za pěkný článek. Uvidíme,kam se v budoucnu zařadí BFS, jakési minikřídlo je tam partené už teď.
K Buranu. Sověti vážně uvažovali o zastavění proudových motorů do draku,měl je mít Buran při své další misi. To by byla další zajímavá odlišnost. Vede se i polemika,jak to bylo s automatickým přistáním Buranu,že mohl být řízen z doprovodného letadla.
X-37,resp. jeho předobraz, je jeden z mála pozůstatků SDI, který došel aplikace. Kromě likvidace satelitů protivníka mohl být schopen zastat i vlastní zničené. Zajímavé by bylo,co se kutí na X-37C,informací málo,takže to bude důležité.
Shuttle po právu první,opravdu div moderního světa. Ovšem vědět co dnes a žít v té dobé,tak mne najdete přikurtovaného k LC-39A s transparentem: Pro všechno na světě,pokračujme se Saturny 🙂
Možná X-33,Venture Star by mohl ještě stát za zmínku,že Shuttle nebyl slepá vývojová linie. To ukončení kvůli problémům s kompozitními nádržemi,když už skoro bylo hotovo,dodnes nechápu.
Rádo se stalo. Plně souhlasím a s transparentem bych tam stál také. Děkuji za ohlas.
Buran byl kosmický kluzák, na LEO jej musela vynést nosná raketa. Podobné řešení uvažovali i Američané, když se zjistilo, že původní záměr letounového prvního stupně je nesmysl. Americký kluzák měl být posazen na prvních dvou stupních Saturnu 5.
Nerozumím kam přesně míříte. Nicméně konceptů byla celá řada. Do článku bych je však všechny nedostal. Na to by bylo třeba nejméně Top 100 :-).
Schuttle je taky kluzak. Bez sveho tahouna by se na obeznou drahu nedostal. Rozdil je v tom, ze tento kluzak nese zachranene motory zpet na zem. A to je samozrejme velice podstatna vyhoda, kdyz ty motory neumite zachranit jinak. Na druhou stranu je to zase nevyhoda pri pristani, kdy ty motory jsou prebytecnou zatezi, na kterou se musi cely stroj navic nadimenzovat.
Hezké shrnutí a krásných TOP-5, vyplatilo se odložit spánek a počkat na zveřejnění. Díky za něj.
Měl jsem menší technické problémy a tak článek vyšel o něco později, a to i díky Dušanovi. O to víc mne tvá slova těší. 😉 Díky za ohlas a rádo se stalo.
Veľa ľudí sa bohužiaľ nevie pozerať na raketoplán nezaujato. Zabúdajú že v kozmickom priemysle sa nič nepostaví za roky. Raketoplán nebol úplne technologicky najnovší. Napriek tomu to bol úžasný stroj ktorý dokázal veci ktoré by klasická raketa nezvládla. Bola to aj lietajuca ubytovňa ktorá poskytovala vhodné prostredie pre život a prácu na niekoľko dní. Netreba zabúdať aj na to že nebol ani zďaleka postavený len pre potreby NASA! Armáda a letectvo kecaly do konštrukcie a výsledok bol že bol oveľa zložitejší a samozrejme nabral zbytočnú váhu. Ak by NASA mohla pokračovať vo vývoji možno by sa časom raketoplán priblížil viac pôvodnej myšlienke.
Můj názor je, že stále potřebujeme podobnou kosmickou loď jako byl raketoplán. Výhody obdobného konceptu jsou nesporné. Jen musí být levnější, bezpečnější a modernější.
Raketoplany s lidskou posadkou jsou super. Predbihaji vsak svou dobu zavislosti na nosnem systemu raket, ktere je dostanou na orbitu. Rakety bohuzel zatim nejsou spolehlive a je tu pomerne velka pravdepodobnost selhani pri startu, mmnohem vyssi, nez u dopravnich letadel. Velice se mi libi pocin firmy Sierra Nevada s jejich Dream Chaserem ve variante crew. Myslite si, ze by byl schopen pad abortu s vyuzitim sveho pohonu, pokud by sedel na rakete bez aerodynamickeho krytu? Pokud ano, splnoval by myslim vse, co jste zminoval.
„Dream Chaserem ve variante crew“
verim ze se to podari a bde hodne potreba pro vymenu posadek
verim ze s tim NASA neoficialne pocita
Rakety (raketoplány) nebudou nikdy ze zásady spolehlivé a bezpečné, jako letadla, jako letadla nejsou spolehlivé a bezpečné jako např. auta nebo lodě. Už ze zásady kvůli prostředí, v němž se pohybují. Každá závada hrozí velkým průšvihem a nejde to v nouzi jen tak odstavit a čekat na „anděly“. S tím se musíme smířit.
Ale je to daň ta pokrok a lidé ji musí akceptovat, jinak bychom nevylezli z jeskyní.
Koncepce Dream Chaseru je v podstatě projekt NASA. Vyvoj už spolkl hodně peněz a přitom se stále nelétá. Pokud vím, tak Dream Chaser v cargo verzi nemá plánovaný únikový system. Celkově jsem v tomto případě spíše skeptický. Myslím, že bude obrovský úspěch, když se Dream Chaser vůbec někdy vydá k ISS. Pilotovaná varianta, podle mého názoru už nevznikne.
Raketoplán sa môže vrátiť ak uspeje projekt Sabre. Ale ten má bohužiaľ ešte dlhú púť pred sebou. No nezostáva nám nič iné ako čakať čím sa bude lietať za niekoľko desaťročí.
Ja spise doufam, ze NASA se nebude uz prilis financne rozptylovat podobnymi „jiz objevenymi“ koncepcemi a zameri se na DSG(nebo jaka je posledni verze nazvu) a potazmo na na stanici na povrchu Mesice. Pilotovanych koncepci blizko realizaci je navic dost, ze jsou v principu technicky zastarale je vec druha. NASA myslim prislusi experimentalni koncepce typu scramjet a ne znovuobjevovani kola(novy v principu stejny raketoplan, X-krat obmenovane „kabinkove“ koncepce apod.), to at necha na soukromnicich. Pro zacatek je zadotovala, vypada ze to snad bude uspesne fungovat, a uz by to co se tyce dlasiho angazma mohlo stacit.
Ja myslim ze samotny koncept raketoplanu udelal skody dost tim ze odkrouhnul Apollo Apliccation a Saturn. ISS je fajn, ale stala lunarni zakladnu by byla mnohem lakavejsi. Navic i tak by vedle lunarni zakladny pravdepodobne fungovala misto ISS nejaka Saljut koncepce. Skoda ze vse neskoncilo tenkrat jinak.
Môj názor je, že NASA by sa mala predovšetkým zaoberať vedeckými misiami, teda hlavne prieskumnými sondami k planétam, ich mesiacom, asteroidom, kométam, trans-Neptunickým objektom…
Furíkovanie na LEO a cis-lunárny priestor nech prenechá súkromným firmám.
Na Mesiac by sa mala zamerať už iba na seriózny a dôkladný geologický prieskum. Posielať iba profi-geológov a hlavne s potrebným vybavením : poriadne vozidlo s posádkou geológov a aspoň skromným vŕtnym vybavením a dopravou vzoriek na ZEM. Podobne na Marse.
Geológovia by mali vytipovať miesta, kam by sa mali poslať robotické vrtné zariadenia. Pri vŕtaní ľudia nie sú potrebný, na prieskum sú nevyhnutný.
pb
Dovolím si jednu poznámku – soukromé firmy momentálně obsluhují LEO (kam je dotáhla NASA). Do cislunárního prostoru je nic netáhne, ale jakmile tam bude DSG, budou mít cíl. NASA v tomto případě hraje roli jakéhosi katalyzátoru, který ten vývoj urychluje a dává soukromým firmám důvod se rozvíjet, za což pak přichází i finanční odměna.