Co byste odpověděli, kdyby se vás někdo zeptal, zda chcete být astronautem? Myslíte si, že člověk, který většinu svého života činí vše, co jen může, aby se mu jeho sen splnil a stal se astronautem, by v této chvíli svoji cestu vzdal? Konec minulého dílu Vesmírných osudů byl předvídatelný, ale další cesta Christophera Hadfielda už tolik ne. V roce 1992 se stal členem nového čtyřčlenného oddílu kanadských astronautů a začal dlouhý a náročný výcvik. Už na počátku výcviku si Chris uvědomil, že samotné přijetí mezi astronauty, dokonce ani mnoho cenných zkušeností z doby, co dělal pilota, z něho astronauta neudělá. Dokonce ani, když podstoupí všechny simulace a výcvik stále ještě není tím, kdo by se mohl nazývat astronautem. Co je tou hranicí? První let do vesmíru? První výstup do volného prostoru? Nebo první úspěšné vyřešení krizové situace? Neexistuje na to jednoznačná odpověď, ale rozhodně stojí za to ji zkusit najít.

Co dalšího mě může zabít (2/4)

V srpnu 1992 se Chris a jeho žena Helene, společně s jejich třemi dětmi stěhovali do Texasu. Začala nová etapa jejich životů, Chris nastoupil výcvik v Johnson Space Center v Houstonu (JSC) a začala jeho tříletá cesta na oběžnou dráhu. V rozsáhlých životopisech slavných astronautů je vždy dostatek místa věnován rodinám a to právem. Mnohokrát za život se musí všichni stěhovat, děti musí jít na novou školu, manželé musí zařídit nový dům a jeden z nich si musí najít novou práci, zatímco ten druhý si plní sen. Mnoho manželství nepřežije první roky výcviku, ale to nebyl případ Chrise a Helene. Oba to zvládli stejně jako mnohokrát předtím a společně s nimi i jejich děti. Rodinu teď čekaly dlouhé měsíce odloučení, kdy se jejich otec objevoval doma jen večer, nebo jen párkrát do měsíce. Mělo to za následek mírné osamostatnění se zbytku rodiny od Chrise, ale to je standardní proces. Přesto vše zůstala Helene při Chrisovi stát pevně a rozhodně.

Výcvik v JSC začíná asi tak, že vcházíte jako jeden z nejúspěšnějších mužů (nebo žen), kteří prošli náročným výběrem a z těch nejlepších byli vybráni, aby reprezentovali svoji zemi. Můžete na sebe být pyšný, skutečně jste něco dokázali. Možná si tento pocit nesete ještě při cestě k výtahu, ale když z něj vystoupíte a ocitnete se uprostřed instituce plné studujících, nebo zasloužilých astronautů, jste rázem nikdo. Vaše zkušenosti a znalosti, které si zde máte osvojit, dosahují nuly a okolí se postará, abyste si to rychle uvědomili. Pro mnohé lidi je takový šok těžko překonatelný a neumějí se s tím vyrovnat. I proto někteří kandidáti na astronauty nezvládnou výcvik. Hlavní vlastnost, kterou z počátku totiž musíte mít je pokora. Bez té byste se jen zbytečně trápili.

V roce 1992 byl zlatý věk raketoplánu, NASA nabírala ve velkém a zdálo se, že vzniká nové rozsáhlé odvětví, které se bude jen rozrůstat a bobtnat. Nováčci v jednom ročníku byli ve třídách, kde jich bylo i čtrnáct. Chris se ocitl v dvanáctičlenném ročníku 1992 a začala jeho cesta. I když mezi jednotlivými kandidáty vládla kamarádská nálada a byl čas i na mimo vzdělávací aktivity, přesto to bylo hlavně konkurenční prostředí, kde každý musel dokázat, že ač ještě nikdy nebyl ve vesmíru, NASA by měla vědět, že ho tam potřebuje. Chris proto sahal po každém kurzu, školení a zkušenostech, které bylo možno nabrat, či se jich zúčastnit. Tato strategie ho sice držela mezi výběrem nejlepších, ale měla trochu neblahý vliv na jeho osobní život. Jeho rodina v té době prožívala zkoušku odloučení.

První rok probíhalo hlavně nekonečné učení o všech bezpečnostních systémech, technických aspektech raketoplánů a družic, které vynášely a dalších podobných věcech. Bylo to skličující biflování nekonečného počtu stránek plných informací a čísel. Během druhého roku to však začalo být zajímavější. Začaly dlouhé prověrky a certifikace užitečného zařízení. Jednalo se o testy experimentů a zařízení, které měl vynášet raketoplány. Chris se stal členem komise, která dělala různé testy odolnosti a správné funkčnosti těchto přístrojů. Společně s tím procházel i s kolegy z jeho ročníku školením různých vědeckých oborů, jako byla geologie, meteorologie, robotika, či mechanika kosmických letů. A pak ke konci druhého ročníku byl vybrán první z nich do plánované mise. Bylo to příjemné, protože se ukázalo, že i přes to nekonečné učení je nakonec na konci možnost se skutečně dostat do vesmíru. Při druhém vybraném kolegovi to už však bylo trochu skličující. Když vybrali třetího a opět to nebyl on, začal uvažovat, zda to není tím, že on je Kanaďan, zatímco jeho kolegové jsou místní. Čtvrtý výběr a opět to nebyl on, byly to těžké chvíle a náročná zkouška psychiky a odhodlání, ale i v těchto oblastech musí být astronaut trpělivý a zachovávat si chladnou hlavu a tak si jí Chris zachoval.

Při výcviku je to podobné jako při zkouškách testovacích letounů. Musíte neustále myslet na to, co dalšího by vás mohlo zabít. Celé týmy odborníků, společně s astronauty probírají všechny možné i nemožné scénáře a snaží se v nich naleznout další nepatrnou trhlinku v bezpečnosti, která by mohla vést k smrti posádky. Vše, co se připravuje, nebo dělá je podrobováno nekonečnému testování, simulacím a hledáním možných scénářů, které by vedly k neštěstí. Tuto strategii Chris znal už z dob svých aktivit testovacího pilota, ale u astronautů je na tento aspekt výcviku brán daleko větší důraz.

Chris na své jmenování do některé z posádek raketoplánů nemusel nakonec čekat příliš dlouho. Jeho první mise nesla označení STS-74. Úkolem této mise bylo již druhé spojení raketoplánu Atlantis s ruskou orbitální stanicí Mir. Součástí tohoto letu mělo být připojení přechodového modulu, který by umožnil lepší připojování raketoplánu se stanicí. Chris byl vybrán proto, že hlavní roli při této misi měla hrát kanadská robotická ruka Canadarm, kterou měl Chris ovládat. Měl s ní vyjmout spojovací modul, otočit jej a přesně umístit mezi raketoplán a stanici.

V těchto dobách NASA příliš neřešila pečlivý výběr posádky v tom smyslu, ve kterém se sestavují posádky dnes. Je zkrátka nutné zvolit jiný přístup, když sestavujete tým, který bude čtrnáct dní tvrdě pracovat na zadaných úkolech a nebude mít čas spolu žít. A jiný přístup zvolíte, když se snažíte sestavit posádku, která spolu půl roku bude v malém uzavřeném prostoru, z kterého nelze jednoduše odejít. Posádky byly tehdy sestavované tak, aby se do vesmíru dostali i nováčci, aby zadané úkoly plnili ti, kteří jsou na ně nejlépe specializovaní, a nebylo výjimkou, že sestavu posádky poznamenala i aktuální politická situace. Otázky psychiky a toho, zda je některý z členů nesnesitelný pro jiného, byly druhotné. Když jste spolu pouze dva týdny a máte mnoho práce, tak se to dá zvládnout téměř s kýmkoli. Přesto však tato posádka dopadla pro Chrise dobře. Součástí byl i Jerry Ross, jeden z nejzkušenějších astronautů. Ross patří mezi pouhé dva vesmírné cestovatele, kteří se do vesmíru podívali sedmkrát. V tomto letu šlo o jeho pátou výpravu a Chris si dával hodně záležet, aby okoukal vše nenápadné a důležité, co z Rosse dělalo tak dobrého astronauta. Byl to překvapivě tichý a skromný muž, který dělal práci pro posádku i nad rámec svých zadaných úkolů a přitom se tím nikde nechlubil. Byl to vzor hodný následování, alespoň tak ho bral Christopher Hadfield.

Nekonečné hodiny simulací, schůzek a probírání toho, co by se dalo udělat jinak, kde vznikla chyba, jak jí předejít a co dalšího by vás mohlo zabít. Stohy papírů, poznámek a plánů. Taková je příprava vesmírné mise. Hollywoodské představy mizí a nadchází nekonečný čas vyplněný učením, potem a námahou. Nakonec, když má člověk štěstí, se ocitnete v pomalu sunoucím se výtahu. Jste oblečeni v oranžovém lehkém skafandru. Společně s vámi jede v tom nezvykle pomalém výtahu i celá posádka. Když sjede tři patra, ocitnete se v úzké chodbě, která vede až na malý asfaltový plac, kde je vaše rodina a mnoho novinářů. Po všech přípravách a hodinách strávených v simulátorech jste na chvíli ten velký hrdina astronaut, tak jak si ho představuje tisk – v záři blesků, usmívající se ze svého padnoucího skafandru. Ovšem ten skafandr má do toho, aby vám padnul a cítili jste se v něm pohodlně hodně daleko. Následně se přesunete do stříbrného Chevroletu Astro a zamíříte vstříc raketoplánu, který se na obzoru vypíná do výše, stoupá z něj bílá pára, bublá to v něm a chrochtá. Pro Chrise to bylo poprvé, co se chystal na vesmírnou výpravu a řekl si, že zaznamená každý detail z těchto okamžiků, aby se mu vryl hluboko pod kůži a již nikdy na něj nezapomněl. Bylo 11. listopadu 1995 a raketoplán Atlantis byl připraven vzlétnout vstříc misi STS-74.

Nejdůležitějším nákladem byl, jak už bylo řečeno stykovací modul pro Mir. Nesl jednoduchý název Mir Docking Module, zkráceně DM. Byl výsledkem americko-ruské spolupráce a krom připojení raketoplánů, se k němu mohla připojit i loď Sojuz. Modul byl vyroben v rusko-americké kooperaci a nenesl takřka žádné vědecké vybavení. Energii mu měly zajišťovat dva solární panely. Byl důležitý zejména proto, že měl umožnit bezpečnější a lepší spojení s Mirem. Stanice samozřejmě zpočátku nebyla připravena pro návštěvy amerických raketoplánů a i když se Atlantisu při předchozí misi podařilo u stanice přistát, bylo to za cenu velkých ústupků a přestaveb jednoho modulu na Miru. Navíc nový modul měl být nácvikem pro budoucí záměr stavby mezinárodní vesmírné stanice a byl proto brán i jako zkouška mezinárodní vesmírné kooperace dvou rozdílných států, které provozují rozdílné kosmické technologie.

Přípravy na start STS-74 probíhaly dobře. Christopher Hadfield seděl na spodní palubě raketoplánu. Letěl poprvé, neměl zasahovat do řízení, měl se starat pouze o kontrolu letu a předávat informace. Z této polohy není vidět z raketoplánu, celý start musíte vnímat jinými smysly, než je zrak. Počasí na KSC bylo ten den přímo ukázkové a dokonce ani raketoplán nevykazoval žádné problémy. Pět minut před startem však přišlo přerušení startu. Ve všech čtyřech náhradních přistávacích zónách, které by se daly využít v případě, že by měl raketoplán při vzletu potíže, bylo totiž velmi nepěkné počasí a tak byl start o den odložen. Chris necítil zklamání, v naprosté většině startů k odkladům docházelo a tak na to byl připraven.

12. listopadu 1995 již raketoplán Atlantis odstartoval. Neuvěřitelně složitý stroj, jeden z nejsložitějších, jaké lidstvo tvořilo, se vydal vstříc obloze. Vzhůru ho nesla řízená exploze a uvnitř to bylo znát. Prudké otřesy a podivné zvuky vzbuzovaly nepěkné pocity, ale když Chris viděl, že ostatní provádí svěřené úkoly bez vzrušení, neměl strach. Chris své pocity z počátečních sekund letu přirovnal k tomu, že do vás vráží největší kamion v nejvyšší možné rychlosti. Bylo to však zcela normální. Po necelých devíti minutách motory utichly a do prostoru se vznesly částečky prachu. Christopher Hadfield se ocitl ve vesmíru. Uběhlo více jak čtvrt století od chvíle, co sledoval, jak Neil Armstrong vystupuje na lunární povrch a dnes se mu splnil sen, který si tehdy vysnil a jehož naplnění mnohé obětoval.

Nebyl však příliš čas na rozjímání. Raketoplán začal dohánět orbitální stanici a bylo nutné provést vše potřebné, aby v době příletu byl raketoplán připraven na operaci, kterou před ním ještě nikdo nedělal. Bylo to poprvé, co měl být připojen z raketoplánu modul k vesmírné stanici a technici si vymysleli opravdu originální postup. Ten spočíval v tom, že Chris vyzvedne DM z nákladového prostoru raketoplánu, otočí ho o devadesát stupňů a ve svislé poloze je umístí nad dokovací port Atlantisu. Následně se slova měl ujmout Ken Cameron velitel raketoplánu, který jej přesně navede pod spodní port modulu Kristal Miru. Až budou v přesné poloze, měly se zapnout všechny spodní trysky a raketoplán měl srazit port, raketoplán a Mir k sobě tak, aby vzniklo pevné spojení. Nevýhodou však bylo, že díky poloze DM nebylo vidět, kam míří, dokonale stínil ve výhledu. Proto byly na vrcholu DM umístěny mnohá čidla a na horní části robotického ramene byla umístěna televizní kamera, která z trochu zvláštního úhlu snímala dění mezi modulem a stanicí. Vskutku odvážný plán.

Jak už to u vesmírných misí bývá, i přes nekonečné simulování a obsáhlé přípravy se vždy nakonec pokazí něco důležitého a je třeba mít náhradní plán. Proto byli při operaci připraveni astronauti ve skafandrech a mezi náhradními plány bylo i to, že by se k uchycení modulu použilo samotné rameno. V tom byl však háček, protože rameno nebylo konstruováno tak, aby se s ním tlouklo a hrozilo, že by se mohlo přelomit. K těmto okolnostem ještě nezapomeňme připočítat jistou neohrabanost raketoplánu.

Problémy přišly i tentokrát. Všechny čidla na vrcholu modulu DM odešla – do jednoho. Jediné, co bylo funkční, byla kamera na vrcholu robotického ramena, které přidržovalo DM. Nezbývalo než se spolehnout na odhad a na hodiny simulacích, při kterých instruktoři po posádce chtěli, aby si zapamatovala všechny údaje z čidel. Zbývalo tedy přesně umístit modul pod stanici a přiklepnout jej správnou rychlostí. Kdyby ta rychlost byla malá, musel by se pokus odložit o 24 hodin a hrozilo by přílišné vyčerpání paliva. Kdyby rychlost byla příliš velká… dovedete si představit, co by se stalo se stanicí, kdyby do ní narazil raketoplán.

Naštěstí se to však povedlo na poprvé. 25 milimetrů za sekundu byla dostatečná rychlost, aby zapadly zámky a vytvořily pevné spojení mezi stanicí a raketoplánem. Zdálo se, že je vyhráno. Nastal však jiný problém. Posádka stanice se nemohla dostat do modulu. Inženýři, kteří přechodový modul připravovali na Zemi, to poněkud přehnali s lepicí páskou a zalepili vchod tak důkladně, že nezbývalo nic jiného, než vzít nůž a prořezat se na palubu stanice. Konečně, hlavní úkol Chrise Hadfielda byl hotový.

Posádka raketoplánu přivezla na Mir mnoho cenných zásob, včetně vody, jídla a vědeckých experimentů. Mezi přivezenými věcmi však byly i dvě kytary, na které si posádky dohromady občas zahráli. Kdo si pamatuje na Chrisův poslední pobyt na ISS, jistě si vybavuje, že umí hrát na kytaru dobře. Ostatně i zde na Miru patřil mezi ty, kteří s kytarou v ruce zpříjemňovali společné chvíle. Chris byl při tomto letu nováčkem a tak na jeho bedrech neleželo přespříliš odpovědnosti, měl se hlavně učit, a jak sám říkal, také nepřekážet.

Po týdenním pobytu na palubě Miru se posádky rozloučily a Atlantis se úspěšně odpojil od stanice. Na modulu Kristal po něm zůstal nový dokovací modul, který sloužil jako spojovací most v mezinárodní kosmické spolupráci.

Atlantis čekal návrat zpět na Zem. Posledním úkolem pro Chrise bylo, aby zajistil dobré připoutání a ustrojení posádky před vstupem do atmosféry. Zde se však nečekaně objevila poslední komplikace letu. Všichni z posádky jsou v době vstupu do atmosféry zaujati svoji prací a nemají moc čas starat se o něco jiného, než ty životně důležité přístroje, které zajišťují, že raketoplán vydrží průchod ohnivým peklem. Vše probíhalo v pořádku až do chvíle, co si pilot Jim Halsell nasadil přilbu. Při té příležitosti si do kovového kruhu zajišťujícího pevné spojení helmy a zbytku skafandru skřípl komunikační kabel. Tím přišel o možnost komunikovat s druhým pilotem a s řídicím střediskem, což uznáte sami, není pro pilota nic dobrého. Chris zodpovědný právě za takovéto věci začal situaci řešit. Sám ještě neměl obléknutý skafandr a raketoplán již olizoval horní vrstvy atmosféry. Helma však nechtěla povolit, kabel jí zpříčil a ona se nechtěla ani pohnout. Ono nebylo nic příjemného ani to, že hned vedle zápasící dvojice s helmou bylo mnoho páček, které při náhodném přecvaknutí mohly způsobit opravdu vážné potíže. Situaci se Chrisovi podařilo vyřešit až velmi velkým šroubovákem a dostatkem umu a síly. Pilot byl na příjmu, raketoplán se nořil do atmosféry a Chris stále ještě ve spodním prádle nebyl ani oblečený, ani připoutaný. Obléct se do skafandru ve chvíli, kdy začíná již trochu působit gravitace a raketoplánem to hází, nebylo nic jednoduchého, nakonec se to však povedlo a Chris se konečně ocitl na sedačce. O pár minut později se raketoplánu úspěšně zastavila kola a po nutných procedurách vedoucích k vypnutí stroje byla skončena první vesmírná mise Christophera Hadfielda.

Článek na pokračování

Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f4/STS-74_crew.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/sts/launch2/sts-74.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4a/Docking_Module_%28STS-74%29.jpg
http://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/photos/sts-74/74p-025.jpg
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/57/STS-74_undocking_survey_of_Mir.jpg