„Už jste slyšeli tu novinku? Ruská kosmická agentura Roskosmos dnes oficiálně oznámila, že naše přistání bude odloženo až na začátek června, což znamená… že Terry, Anton a já můžeme ve vesmíru zůstat o několik týdnů déle! Teď, když to píšu se mi ani nechce věřit, že naše původní přistání mělo proběhnout už zítra a já bych se teď chystala naposledy vklouznout do mého spacáku na ISS. Domnívám se, že jsem ještě nebyla mentálně připravená opustit stanici. Z části to bylo určitě způsobeno tím, že tato změna plánu visela ve vzduchu už nějaký čas.
Úterý 12. května 2015
Po ztrátě Progressu 59P před dvěma týdny jsme si všichni okamžitě uvědomili, že další start Sojuzu bude pravděpodobně odložen, aby byl získán čas pro důkladné vyšetřování a implementaci případných korektivních kroků, které by byly považovány za nutné, a také aby se stihl minimálně ještě jeden start s nepilotovaným nákladem.
Jestli bude odložen také náš návrat, už však bylo méně jasné. Na jedné straně jsou zde očividné výhody proč mít na stanici kompletní posádku. Na straně druhé jsme ale právě přišli o zásobovací loď a spotřební položky by mohly představovat problém (ukázalo se, že nepředstavují).
Během toho, co jsme čekali na rozhodnutí všech partnerských agentur, měli jsme celý minulý týden v plánu všechny činnosti, které jsou vyžadovány před každým normálním návratem na Zemi. Provedli jsme kontrolu těsnosti našeho skafandru Sokol (kontrola těsnosti splněna!), zkontrolovali jsme, zdali nám sedí kompresní kalhoty Kentavr, pokračovali jsme ve shromažďování nákladu, který se s námi má v Sojuzu vrátit včetně 1,5 kg osobních věcí. Několik dalších osobních věcí pro návrat na Zemi jsme naložili do Dragonu. Anton a já jsme si zopakovali naše schopnosti pro manuální vstup do atmosféry. Protože finální rozhodnutí o našem návratu do té doby nebylo uskutečněno, museli jsme být připraveni.
Avšak test trysek Sojuzu, který byl naplánován na brzké páteční ráno, byl zrušen a v ten okamžik bylo jasné, že 13. května domů nepoletíme. Jsem tak šťastná, že můžu zůstat!
A žádné obavy: spodního prádla a ponožek mám pořád dost. Dokonce mi ještě zbývá jedno bonusové balení mého jídla. Jsem opravdu ráda, že jsem si pro každý případ schovala některé z těchto základních potřeb. Také se mi podařilo získat zpět několik nových triček, které jsem použila na zabalení věcí, které se budou v Dragonu vracet na Zemi. Možná na sobě budou mít nějaké zbytky lepidla ze stříbrné lepicí pásky, ale v případě potřeby mi poslouží dobře.
A když už je řeč o Dragonu, vypadá to, že já a Terry tady nečekaně budeme po celou dobu mise SpaceX-6. Pilně balíme a nakládáme vaky a uvolňujeme tak prostor v ISS, což je vždy velice vítané.
Kromě toho také pokračujeme na přípravných pracích týkajících se přesunu modulu Lenoardo na přední dokovací port modulu Tranquillity a… kdo ví? Samotný přesun by se mohl uskutečnit i dříve než příští leto. Protože nikam ještě nějakou dobu nepoletíme, plánovači najdou způsoby, jak dobře využít náš čas na palubě.
A nakonec… jsem opravdu vzrušená, že si budu moct užívat 360° stupňů nerušeného výhledu z Cupoly ještě po několik dní!“
Zdroj informací:
https://plus.google.com/
Zdroj obrázků:
https://plus.google.com/
Juj … parada, ale ja zaroven dufam, ze sa dolu na zem nakoniec dostanete.
„1,5 kg osobních věcí“
Holka šikovná, mohla by popsat, jak těch 1,5 kg zváží. Kuchyňské váhy asi fungovat nebudou. Máte někdo informace, jak se tam nahoře váží materiál vracející se k zemi?
Ano, klasické váhy v mikrogravitaci skutečně nefungují, protože tělesa nic neváží, ale zachovávají si svou hmotnost, která se projeví setrvačností při pohybu. A to právě využívá „kosmická váha“. Tady je instruktážní video: https://www.youtube.com/watch?v=8rt3udip7l4
Seděl jsem nad pivem s kosmonautem, co absolvoval dvě půlroční mise. Říkal, že „křivka nadšení“ (to je můj terminus technikus, nikoliv jeho) je u dlouhodobých letů zhruba stejná. První měsíc je obrovská euforie, pak následuje několik měsíců rutinní práce – a poslední měsíc už kosmonauti „stříhají metr“ a těší se domů. Každý odklad návratu je pak vůbec, ale vůbec nepotěší.
Takže nadšení Samanthy Cristoforettiové z prodloužené bych bral s jistou rezervou. Ale mediální optimismus je pochopitelně povinný.
Popisuje to ve svých pamětech i „kosmický turista“ Charles Simonyi: když se návrat jeho lodi o Sojuz TMA-9 kvůli nepříznivému počasí o den odložil (let trval 14 místo 13 dní), radoval se. Jeho kolegové těšící se domů z půlroční mise nadávali jako špačci…
V tom případě musel být Poljakov při druhé misi na Miru hodně naštvaný. 😀
Otázkou je, zda se někdy ještě Samantha do kosmu znovu podívá. U Rusů a Američanů je ta šance nepoměrně větší.
Samantha má jistě pozitivní přístup a nadšení v popisu práce ale i kdyby se nerýpala ve vědeckých experimentech, kterým stejně 98% lidí nerozumí, tak její přínos je obrovský. Vzpomeňte kdy se naposledy někdo snažil čtivě popsat a zpopularizovat život na ISS a ještě k tomu vypadal sympaticky. Italové ji musí milovat.
Navíc, třeba ji dobře zaplatí přesčas, ne? 🙂
Takovýhle vesmírný blog náhodou píše z ISS dost kosmonautů, jen to prostě nikdo nepřekládá a nepublikuje v češtině tak jako nyní.
Vzpomínám, jak jsem už v roce 2008 hltal blog Chamitoffa, končící vždy slovy „from space, Greg.“
V roce 2010 psali orbitální blog Shannon Walker nebo Max Surajev, ten dokonce vycházel rusky i anglicky. Byť teda nikdo do něj nepsal tak často, jako Samantha ale zase třeba delší příspěvky.
Anebo si pamatuju kuchařku, kterou psala z oběžné dráhy v roce 2009 Sandra Magnus, snažící se chudák spatlat z toho nudného jídla pro kosmonauty přece jen něco fešného 😀