„Můj týden začíná poněkud vážnými nouzovými scénáři! Tentokrát však nemám na mysli žádný požár, dekompresi ani únik toxických látek, ale nouzi zdravotnického charakteru. Ať už jsme určenými zdravotníky posádky nebo ne, všichni jsme vycvičeni, abychom dokázali reagovat v případě, že někdo ze členů posádky ztratí srdeční puls a/nebo nedýchá. Na stanici máme neustále připravený systém pro fixaci raněného, za pomocí kterého můžeme postiženou osobu udržet ve stabilní pozici tak, abychom dokázali provést CPR – Cardio Pulmonary Resuscitation (kardiopulmonální resuscitaci, pozn. redakce).
Pondělí 5. srpna 2013
Podívejte se na pár fotografií z Expedice 34, na kterých můžete vidět, že členové posádky mají ve stavu beztíže různé možnosti jak pracovat se svým tělem, aby byla raněnému poskytnuta dostatečná komprese hrudníku.
Můj výcvikový den začne opakováním obsluhy zdravotnického vybavení určeného pro naléhavé případy od fixačního lehátka, přes AED – Automated External Defibrillator (Automatický externí defibrilátor, pozn. redakce) až po balíček podpory dýchání. Potom se přesunu na další hodinu, kde už budu provádět skutečné zdravotnické procedury. Nijak se neodlišují od těch, které jste se možná učili vy při kurzu první pomoci, ale jsou optimalizovány pro specifickou situaci a prostředí, které máme na palubě Mezinárodní vesmírné stanice, dále našemu vybavení, které máme k dispozici a hlavně tomu, že nemůžeme zavolat 112.
Pátek 27. června 2014
Dnes ráno se naše kompletní posádka Sojuzu sešla na takzvanou hodinu Megacode, při které procvičujeme správnou záchrannou reakci v případě, že jeden ze členů posádky náhle potřebuje kardiopulmonální resuscitaci. Okamžitě začínáme s nepřímou masáží srdce a rychle připravujeme k použití defibrilační sadu – tyto dva kroky mohou zachránit našemu kamarádovi život. Navíc jsme také vycvičení v zavádění intraoseálního vstupu, což je v podstatě jehla vpravená do kostní dřeně, která představuje rychlý a spolehlivý způsob, jak dostat život zachraňující medikamenty do krevního oběhu.
Okamžité započetí kardiopulmonální resuscitace dramaticky zvyšuje šance na přežití člověka, jehož srdce přestalo bít, a to jak na Zemi, tak na vesmírné stanici. Doufám, že jsou vaše schopnosti resuscitace aktuální. Nikdy nevíte, kdy se můžete ocitnout v pozici, kdy budete zachraňovat něčí život!“
Zdroj informací:
https://plus.google.com/
Zdroj obrázků:
https://plus.google.com/
No, jsem zdravotník a můžu říct, že ve stavu beztíže bych nikoho resuscitovat nechtěl. Už při normální gravitaci je to vyčerpávající činnost a když vidím, jak se tam všemožně fixují za ty vzpěry a madla tak to musí být hrdinský výkon.
Mimochodem ta spodní fotka je patrně z trenažéru ještě při výcviku.
„Mimochodem ta spodní fotka je patrně z trenažéru ještě při výcviku.“ Samozřejmě 🙂 Je to v maketě ISS v Johnson’s Space Center v Houstonu. Astronauti na ISS obvykle nenosí rifle, boty a neklečí na podlaze 😉
A s tou resuscitací s vámi souhlasím. Osobně si nedokážu představit, jak bych tu druhou variantu se zaklíněnýma nohama dělal, když bych nemohl využít své vlastní váhy. Ta varianta se zapřením o strop mi přijde lepší.
Díky deníku astronautky se u mě dokončil obrat o 180°. Kdysi jsem si říkal: „proč bývá výcvik kosmonautů pro misi tak dlouhý (minimálně 2 roky)“, pak jsem začal uznávat, že je opravdu co se učit. Finále nastalo až při tomto seriálu, kdy si říkám, že je toho docela dost, takže ty 2 roky jsou skutečně minimum a nedivím se té předchozí poměrně dlouhé obecné přípravě.