„No dobře, ne tak úplně. Zatím jsem se teprve začala vypořádávat s obrovským množstvím schopností a znalostí, které si budu muset osvojit před svou cestou na startovní rampu. I přesto jsem se během sedmi dnů plných kempování a ježdění na kajaku naučila mnoho věcí, které ze mě snad udělají lepšího člena posádky Mezinárodní vesmírné stanice. V uplynulém zářijovém měsíci jsem totiž absolvovala týden na Aljašce pod vedením instruktorů NOLS (National Outdoor Leadership School, pozn. redakce) Johna a Ashleyho, kteří mi dali spoustu užitečných lekcí.

Pondělí 8. října 2012

Expedice NOLS jsou jedny z několika tréninkových prostředí analogických s vesmírem, které mají za cíl budování týmového ducha a prověření nepostižitelných stránek lidské osobnosti, které jsou při vesmírných misích neocenitelné. Jen abych vyjmenovala některé, jde například o vůdčí ambice, rozhodovací schopnosti, sebeuvědomění nebo schopnost komunikace. Dalšími dvěma podobnými tréninkovými událostmi jsou NEEMO a CAVES. (Při expedici NEEMO žijí astronauti v habitatu pod mořskou hladinou a podnikají výstupy do oceánu, při expedicích CAVES zase zkoumají hluboké jeskyně, pozn. redakce.)

Měla jsem tu výsadu sdílet tuto zkušenost se třemi astronauty-veterány NASA a  vojenskými piloty – Jeffem Williamsem, Terrym Virtsem a Barrym „Butchem“ Wilmorem a dvěma členy našich sesterských výběrů astronautů NASA/JAXA – vojenským testovacím pilotem Kimiya Yui a lékařem-záchranářem a bývalým letovým doktorem Kjellem Lendgrenem. Tým by samozřejmě nebyl kompletní bez vynikajících zástupců řídícího střediska: CAPCOMa Hala Getzelamana a hlavního letového ředitele Expedice 42 Tomase Gonzaleze Torrese.

Vyrazili jsme na ambiciózní týdenní kajakářskou výpravu – stany, palivo, kuchyňské vybavení a jídlo byly zabaleny v našich kajacích na cestách z jednoho tábořiště do dalšího a po cestě jsme objevovaly krásy Úžiny prince Williama. Avšak zářijové aljašské počasí nás donutilo značně změnit naše plány. Moře divočejší než mohli naše kajakářské schopnosti zvládnout, nám po několik dní bránilo pádlovat. Silné větry nás donutily převést naše soustředění na udržení funkčního a bezpečného tábořiště, zatímco chladné teploty a prudký liják byly našimi nejvěrnějšími společníky. I přesto jsme spolu prožili skvělé dobrodružství a navzájem jsme se dozvěděli mnoho o sobě a o tom, jak dokážeme čelit výzvám jako tým.

Zde je několik lekcí, které si chci zapamatovat a o které se chci s vámi podělit.

1. Respektujte a zajímejte se o ostatní.
Když se ohlédnu za naším týdnem na Aljašce, nemohu než žasnout nad příjemnou atmosférou a dobrými dušemi lidí i když jsme byli promrzlí, mokří a nepříznivým počasím donucení ke stagnaci po několik dní. Myslím, že jsme byli skupina s dobrou tolerancí k nepřízním osudu. Co nás ale podle mého názoru udělalo silnými, byl bezvýhradný respekt k sobě navzájem a opravdový zájem o druhé.

2. Vždy se soustřeďte na detaily. Bez výjimky!
Považuje se za samozřejmé, že astronauti mají schopnosti požadované pro vesmírný let. Roky tréninku jsou věnovány ujištění, že je tomu opravdu tak. Co nás dělá odlišnými v každodenní práci je pozornost věnovaná každičkému detailu. Fyzické nepohodlí může být rozptylující, ať už je to venku nebo ve vesmíru. To ale není žádná výmluva. Vaše prsty mohou být znecitlivělé ledovou vodou a můžete se těšit na převléknutí do teplejšího oblečení, ale pořád musíte být schopni věnovat veškerý čas a pozornost každému jednotlivému uzlíku, abyste se ujistili, že váš stan je patřičně zabezpečen. Až totiž vítr v noci zesílí, budete rádi, že jste tak učinili.

3. Aktivně přemýšlejte nad tím, s čím byste mohli pomoct.
Ať už šlo o naplnění nádob na vodu v potoce, přemístění stanu, který byl málem zaplaven, vyražení ke břehu umýt nádobí za deště nebo uvaření vody pro celou skupinu, s každým úkolem během celé výpravy se okamžitě a spontánně vypořádal někdo, kdo si všiml určité potřeby a dobrovolně se ujal postarat se o ni. Mám dojem, že takto fungují nejlepší posádky ISS.

4. Starejte se o své vybavení.
Ať už jste v odlehlých koutech Aljašky nebo na ISS, nemůžete se jen tak zastavit v obchodě pro nové oblečení nebo nějaké vybavení. A proto to vyžaduje disciplínu a vědomou snahu si jen udržet přehled všeho vašeho vybavení. Přijít na rozumný způsob rozdělení mých nepromokavých vaků mi trvalo až do konce expedice – neustále jsem byla na křivce učení. Není překvapením, že inventární management na ISS má velkou váhu.

5. Starejte se o sebe sama.
Starat se o sebe sama je prvním krokem k odlehčení povinností ostatních členů skupiny. Pokud zanedbáte péči o sebe, stanete se přítěží pro tým. Ať už v divočině nebo ve vesmíru, vaší zodpovědností je zůstat zdravý a pozitivně naladěný!

6. Pokud potřebujete pomoc, vyhledejte ji. Pokud je vám pomoc nabídnuta, přijměte ji.
I přes vaše nejlepší úmysly postarat se o sebe sama se občas můžete dostat do situace, kdy budete potřebovat pomoc. Nebojte se promluvit a požádat o pomoc, pokud je váš problém zvládnutelný. Akceptujte pomoc, která je vám nabízena. Mnohokrát děkuji Ashleymu za nabídnutí teplé čepice a termo-sáčků s horkou vodou, když se mé rty na kajaku začaly barvit do modra.

7. Uklízejte po sobě.
Na pobřeží Aljašky ani na ISS po vás nikdo nebude chtít uklízet váš nepořádek. Každé místo po sobě zanechejte ve stavu, v jakém vypadalo, když jste sem přišli a možná i v o trochu lepším. I za cenu toho, že to bude znamenat vykopání „toalety“ lopatkou a použití rašeliníku namísto toaletního papíru.

8. Přemožte netečnost.
Na naší výpravě jsme poměrně brzy byli donuceni přijmout fakt, že nepříznivé počasí nám nedovolí plavit se na kajaku po většinu času. Vlastně jsme při větru o síle hurikánu předpovídaného pro oblast Úžiny prince Williama museli zaměřit naši pozornost z jízdy na kajaku ke zhodnocení rizik spojených s počasím a jejich zmírnění výběrem správného místa k táboření a jeho výstavbou. Alespoň během našeho posledního celého dne venku se zdálo, že nám počasí dovolí projet se na kajaku něco málo přes 18 kilometrů a přesunout náš kemp pryč z našeho chráněného místa. Ačkoli studený vítr a prudký liják neudělali tuto činnost nijak atraktivní.

Bylo by jednoduché zabřednout do rutiny, do které jsme byli donuceni, s občasnými krátkými vyjížďkami a pádlováním v blízkém okolí s vědomím, že se budeme moci vrátit zpět do našeho známého tábořiště. Žádné riziko podchlazení, žádná nejistota spojená s počasím mimo naši oblast nebo v novém tábořišti. Po několika diskuzích jsme se rozhodli, že všechna rizika a nejistoty jsou zvládnutelné. Byli jsme schopni vyhnout se pasti netečnosti a vyzvat sami sebe k prvnímu přesunutí kempu i přes drsné podmínky. Když jsme dorazili do cíle v zátoce Hobo Bay, byli jsme odměněni nezměrnou krásou našeho nového tábořiště a neočekávaným dárkem – v odpoledních hodinách na chvíli přestalo pršet! Největší odměnou byl ale opravdový uspokojivý pocit z týmového výkonu.“

Zdroj informací:
http://blogs.esa.int/

Zdroj obrázků:
https://www.flickr.com/