Pohled malým oknem Gemini na ubíhající Zemi nad hlavou byl neuvěřitelný. Nikdo, kdo nebyl v kosmu, nemůže pochopit, ani si představit, jak úžasný pohled to je. Snad všechny barvy spektra, které si jen dokážete představit, se při pohledu na rotující domov stále proměňují a střídají a člověk by pohledem na tu krásu mohl strávit veškerý čas své vesmírné mise. Na koukání z okna je však až pramálo času a v dobách úsvitu kosmických letů ho bylo ještě méně. Na řadě byla příprava na splnění všech úkolů, které čekaly Eugene Cernana na jeho první vesmírné misi Gemini 9. V této chvíli ještě netušil, že se ocitne až na hranici lidských možností a možná i života a smrti.

5/7 Až na hranice lidských možností

Thomas Stafford a Eugene Cernan se ocitli na oběžné dráze s apogeem 275 km nad Zemí. S odstupem času se už dá říct, že mise, kterou měli absolvovat, byla velice ambiciózní, což nakonec ukázal let, během kterého se zejména Cernan dostal až na hranici smrti. On sám dodnes mluví o tom, že když si zpětně vzpomene na situace, které během letu proběhly, běhá mu mráz po zádech. Pojďme se však podrobně podívat na celý let.

Gemini 9 se klasicky skládalo ze sekce pro posádku, kde v prostoru velkém asi jako přední část malého městského automobilu, měli astronauti strávit následujících pět dní. Do tohoto malého prostoru byl mezi muže nacpán ještě rozměrný navigační počítač. V přídi lodě bylo dokovací zařízení, které během letu mělo sloužit pro několik spojení s cílovým tělesem ATDA – Kapkou, jak jí všichni říkali. Tento nesmírně důležitý manévr bude později důležitý při letu k Měsíci. Na velitelskou sekci navazoval kónicky se rozšiřující servisní modul, kde byly schovány všechny zásoby a přístroje potřebné pro let. Na konci této sekce, kde vznikl malý prostor, byla vložena jednotka AMU – zařízení pro volný pohyb astronauta ve vesmíru. Právě na záď celé lodě se během svého výstupu měl přemístit Eugene Cernan, jednotku si obléknout a vyrazit s ní na výlet po okolí lodě. To bylo však ještě daleko, nyní je čekalo dohnání Kapky a spojení s ní.

Prvním úkolem letu tedy bylo dohnat Kapku. Pravidla vesmírného letu a dohánění kosmických těles jsou trochu podobná. Těleso kroužící blíže k Zemi je rychlejší a proto se Gemini přibližovala k cílovému tělesu jakoby zespoda a postupně zvyšovala svoji oběžnou dráhu. Dodnes se tento postup používá, když například kosmické lodě Sojuz přilétají k ISS zespod, aby nemusely vynaložit tolik paliva na dohnání stanice na vyšší orbitě.

Setkávání dvou těles ve vesmíru bylo stále velkou novinkou. V předchozích misích Gemini se to již zkoušelo a naposledy velice nebezpečně. První americké nouzové přistání z vesmírné mise totiž proběhlo při Gemini 8, kde se Neilu Armstrongovi sice podařilo spojit se s cílovým tělesem Agena, ale celá soustava se začala neovladatelně protáčet, když jedna z orientačních trysek nevypnula a roztočila obě tělesa. Jen rychlá Armstrongova reakce zachránila tehdy astronautům život. Gemini 9 se také měla setkat s Agenou, ale po havárii nosné rakety Atlas jim bylo vysláno náhradní zařízení Kapka, které nedisponovalo silným motorem, jenž by je vynesl na vyšší orbitu. Gemini 9 tak mělo zejména uskutečnit několik spojení. Nejdříve s asistencí počítače, poté se vzdálit a bez počítače i radaru jen pomocí vlastních výpočtů a nebeské mechaniky těleso opět dostihnout a spojit se s ním, což nebyl zrovna jednoduchý úkol už sám o sobě. Vesmír je opravdu velký a najít v něm těleso o rozměrech většího auta je celkem slušný hlavolam.

S Kapkou však nebylo něco v pořádku. Už v prvních minutách po navedení na orbitu technici řešili, že jim kontrolka ukazující odhození laminátového aerodynamického štítu nehlásí úspěšné provedení této operace. Bylo to však svedeno na chybu telemetrie. Podobné kryty startovaly do vesmíru pravidelně a konkrétně tento byl v té době použit už po osmdesáté a zatím vždy bez problémů odpadl. Let se proto plně soustředil na dohnání tělesa.

Posádce se dařilo Kapku dohánět velice rychle, už při třetím oběhu se nacházela pouhých padesát kilometrů před nimi a při východu Slunce viděli její odraz přímo před sebou. Pokořili tak rekord v rychlosti dohnání cílového tělesa. Když se však přiblížili ještě blíže, bylo jasné, že smůla, která se lepí na paty Gemini 9 už od startu, ještě neustala. Aerodynamický štít Kapky byl stále na svém místě. Štít držely na svém místě dva ocelové pásky, které se na příkaz řídicího střediska měly přerušit malými náložemi a umožnit tak odpadnutí krytu. Avšak na příkaz oddělení byla rozpůlena pouze jedna páska – ta blíže špici, druhá tvrdošíjně držela kryt na vrcholu rakety. Díky tomu se polovina štítu stále rozevírala na svém konci a astronauti proto pojmenovali výsledný obraz rozzuřeným aligátorem.

Padlo mnoho návrhů, jak nastalou situaci řešit. Technici ze země tělesem různě pootáčeli a hýbali, ale kryt dál zůstával přesně na svém místě a stále se jen rozevíral a zavíral. Buzz Aldrin tehdy přišel s nápadem, že když už Cernan půjde na vesmírnou vycházku, že by také mohl něco dělat a pokusit se neposlušný kovový pás uvolnit. Tento nápad ho málem stál místo v oddílu astronautů, protože mu vůbec nedošlo, co svému kolegovi navrhl za úkol. Při takovém riskantním počinu by došlo k několika prvenstvím. Poprvé by se člověk měl pokusit pracovat ve volném prostoru, poprvé by měl odletět od své mateřské lodi a poprvé by se také mohlo stát, že by se už nevrátil. Ostré hrany štítu, malá nálož u kovové pásky i její možné vystřelení po přestřihnutí a roztržení Cernanova skafandru, to vše byly způsoby, jak udělat z prvního volného astronauta první lidskou mrtvou družici Země. Musíme si uvědomit, že do vesmíru se zatím dostali jen dva lidé a oba měli jen mizivé zkušenosti s takovým činem a nulové zkušenosti s prací ve volném prostoru a oba při svých krátkých obhlídkách vesmíru málem bojovali o život.

Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, že konečné zadokování dvou těles během tohoto letu neproběhne, ale jako náhrada se uskuteční tři další setkání s Kapkou. Gemini 9 se proto vzdálila od Kapky na vzdálenost 21 kilometrů a po vypnutí radaru a navigačního počítače se posádka měla pokusit Kapku opět najít. Takové dohánění vyžaduje použití logaritmického pravítka, znát polohu hvězd a hodně dobře nabroušenou tužku s dostatkem papíru. Posádka se nakonec náročně propočítala a provedla setkání s Kapkou. Bylo nutné takovou techniku zvládat, protože někdy v budoucnu na cestě k Měsíci se mohlo stát, že v lodi nepůjde počítač a tahle navigační znalost bude jediná cesta, jak úspěšně dokončit misi. S Gemini 9 se astronauti opět ke Kapce přiblížili až na vzdálenost dvou metrů a sledovali pohyby vesmírného aligátora. Poté posádka dostala za úkol nasimulovat situaci, kdy pilot velitelského modulu při budoucí misi Apollo bude muset u Měsíce zachraňovat posádku v Lunárním modulu, kterému se nepodařilo Apollo dostihnout. Proto měli s Gemini letět ke Kapce shora a to ze vzdálenosti třiceti kilometrů. Tentokrát směli použít radar, ale nesměli použít počítač. Tento manévr nakonec sebral o dvě hodiny více času, než se předpokládalo a astronauti začínali pociťovat silnou únavu.

Tento proces byl velice náročný jak psychicky, tak fyzicky. Musíme si uvědomit, že když se poprvé objevíte ve vesmíru, tak máte ten známý pocit, jako když jedete autem přes hranu kopce a na chvíli ucítíte velice zvláštní pohyby, jak vám žaludek stoupá kamsi vzhůru. Po ocitnutí se v beztížném stavu máte tento pocit stále bez přestání. Z něj právě vzniká takzvaná kosmická nemoc, o jejímž prožití se astronauti začali svěřovat až dlouho po skončení Apolla. Teď si představte, že sedíte namačkání na velice malém místě ve velice nepohodlném skafandru, který všude tlačí, máte vesmírnou nemoc a někdo po vás chce několik hodin vytrvalého soustředění a počítání. To člověka trochu unaví.

Tento let si proto odnesl další prvenství. Bylo to poprvé, co astronaut požádal o odpočinek. Cernan po dohodě se Staffordem oznámil středisku, že si potřebují na chvilku odpočinout. Bylo to poprvé, kdy astronauti něco takového žádali navzdor připravovanému programu mise. NASA není vojenská instituce a tak za nesplnění požadovaného úkolu nehrozil trest a sami doktoři na Zemi byli rádi, že jim středisko vyhovělo. Stafford odmanévroval s Gemini 9 do bezpečné vzdálenosti od Kapky a astronauti si mohli na chvíli odpočinout. Další, co posádku čekalo, totiž rozhodně bude potřebovat každou kapku energie, kterou si našetří.

Po neklidných sedmi hodinách spánku, kdy v nepohodlné lodi ani jeden nebyl schopen zamhouřit oka, začaly přípravy na kosmickou vycházku.

Výstup do volného vesmíru před Cernanem uskutečnili pouze dva lidé. Prvním byl Alexej Leonov a se svými dvanácti minutami v kosmu se jen porozhlédl po svém okolí. Při cestě zpátky do své lodi málem uvízl v průlezu a doslova bojoval o holý život. O tom samozřejmě Američané nevěděli, protože tím se Rusové rozhodně nechlubili. Prvním Američanem ve vesmíru se stal Ed White, který se jen postavil ve svém sedadle v lodi Gemini a vydal se na malou vycházku po povrchu velitelské sekce Gemini. To byly celé zkušenosti lidstva s výpravami do volného prostoru. To, co čekalo nyní Eugene Cernana, však bylo přeci jen o pár levelů jinde. Během svého výstupu se totiž měl přesunout na záď jejich lodi, tam si nasadit manévrovací jednotku AMU, odpojit dlouhý přívodní kabel, který ho z lodi Gemini zásoboval kyslíkem a energií a přejít tak na zdroje manévrovací jednotky. Následně se měl jen na dlouhém nylonovém laně vydat na raketovou obhlídku lodě Gemini. Poměrně velký plán na to, že vlastně ještě nikdo nezkusil ve skafandru pořádně něco dělat.

Stafford i Cernan si oblékli skafandry, zkontrolovali, zda někde neuchází, natlakovali je a vypustili z kabiny atmosféru. Skafandr Cernana byl, jak už jsme si říkali v minulém díle, speciálně vyztužen na místech, kde se měl setkávat se spalinami, vycházejícími z manévrovací jednotky AMU. Díky tomu byl ještě méně pohodlný a ohebný, než skafandr, ve kterém seděl Stafford v Gemini. Už při pouhém vypuštění z kabiny se ze skafandru stala neforemná nafouknutá trubka, ve které mít jen pokrčené nohy při sezení vyžadovalo poměrně velkou námahu.

První úkol, který měl Cernan provést, bylo vyplout z lodi a vzdálit se od ní na délku spojovacího lana, toho lana ve kterém vedl přívod kyslíku a energie do jeho skafandru. Pokus spočíval v tom, zda se dokáže jen pomocí přidržování se tohoto lana pohybovat ve volném prostoru. Ed White při prvním americkém výstupu měl k dispozici směrovou pistoli, která vypouštěla plyn, a díky ní se mohl pohybovat u lodě. Tu však Cernana neměl, musel se spolehnout jen na zákony kosmické mechaniky a své síly. Brzy se ukázalo, že nebeská mechanika v nulové gravitaci funguje poměrně dost specificky.

Cernan se těžce vysoukal ze stísněných prostor Gemini a odstrčil se. Počáteční plynulý let vpřed se náhle změnil v silné škubnutí, když se napjalo lano vrhnoucí jej zpět k lodi, kterou minul. Opět záškub a cesta jiným směrem. Cernan se začal přidržovat lana a vlastními silami se jej pokoušel narovnat, používat ho jako oporu, ale lano, kterému začínal říkat nebeský had, se kolem něj obtáčelo, házelo s ním, uvádělo jej do neřízené rotace a znemožňovalo mu jakkoli se zorientovat. Každý záškub, který lano uštědřilo Cernanovi, uštědřilo i lodi Gemini a Staffordovi v ní. Zkrátka člověk si měl poprvé možnost vyzkoušet pravidla beztížného stavu v neomezeném prostoru. Pamatujete si na scény z filmu Gravitace, který nedávno běžel v kinech? Ten by vám mohl poskytnout dostatečnou vizuální oporu v tom, jak to asi vypadalo. Po půl hodině plácání se ve vesmíru, se Cernanovi konečně podařilo se trochu stabilizovat a pomalým navíjením lana se vrátit k lodi. Řídicímu středisku oznámil, že takhle se ve vesmíru pohybovat nepůjde.

Cernanovi zatím pomalu začaly ubývat síly. Praní se s vesmírným hadem totiž bylo fyzicky velice náročné, protože při něm bylo třeba dělat takové věci, jako ohýbat ruce v loktech a ramenech, nebo dokonce pokrčit nohy. Pokud jste vyvinuli dostatek síly a pokrčili jste ruku, museli jste totiž tu sílu vynakládat dál, pokud jste chtěli, aby zůstala pokrčena. Řídicímu středisku samozřejmě nic neřekl, protože by to mohlo znamenat odvolání výstupu a třeba zákaz dalších letů. Začal se tedy připravovat na let s jednotkou AMU.

Cernan se proto začal pomalu přesouvat na zadní část lodě Gemini. Velice malý počet držadel, které byly na povrchu lodi, způsoboval poměrně nesnadné přesouvání, které nakonec trvalo dvacet minut. U okraje servisní sekce, tam, kde byl připevněn poslední stupeň rakety Titan, však Cernan zjistil nemilou věc. Okraj celého servisního modulu byl zubatý a plný ostrých hran. Nikdo vlastně ještě neviděl, jak vypadá tato část lodě po oddělení posledního stupně rakety a proto nikdo netušil, že tam bude takto nebezpečný okraj. Gene se však musel dostat přes okraj až do středu zadní části lodi, kde na něj čekala manévrovací jednotka. Představa, že by se lano poškodilo o nějakou hranu a přerušilo mu přívod kyslíku či energie do skafandru, vůbec nebyla hezká. Využil tedy méně ostrého místa a připevnil lano k jednomu držáku. Nebylo to sice stabilní, ale zajišťovalo to omezení smýkání se lana přes ostrý okraj.

Gene se vydal pro jednotku AMU. Ztěžka přelezl okraj lodi a trpěl přitom ničím nerušeným zákonem akce a reakce, který ve vesmíru značně znesnadňuje práci. Pokud jste se opřeli o loď, zpravidla se pak stejnou silou opřela loď o vás. Proto byl rád, když se konečně zaklesnul do stupaček, které byly u manévrovací jednotky. Nyní však ještě neměl vyhráno. Potřeboval se totiž do jednotky nejen obléct, tedy hodit si jí na záda, ale taky se s ní propojit. To znamenalo povolit mnoho ventilů, připojit mnoho trubek a zmáčknout mnoho knoflíků tak, aby až odpojí kabel, který ho napojuje na zdroje lodě, mohl přejít na zdroje jednotky AMU.

To se však ukázalo jako takřka nemožné. Jen připojováním jednotky na noční straně Země, aby až poletí, mohl být na světle, strávil přes půl hodiny. Musíme počítat s tím, že pokud ventil povoloval, ventil se na oplátku pokoušel stejnou silou povolit i jeho. To Gena tak vyčerpalo, že skafandr přestával být schopen vstřebávat všechnu vypouštěnou vlhkost a oxid uhličitý. To mělo za následek zamlžování hledí helmy. Ještě než loď doletěla na denní stranu Země, bylo celé hledí neprůhledné a Gene se snažil vytvořit si okýnko alespoň třením nosu o sklo hledí, což bylo hodně málo. Ve chvíli, kdy se konečně odpojil od kabelu, který jej spojoval s lodí a přešel na zdroje manévrovací jednotky, se však do toho všeho značně zhoršila komunikace se Staffordem, který zprostředkovával komunikaci se Zemí. Jednotka AMU byla vybavena jen běžným radiovým komunikátorem a radiové vlny nedokázaly projít přes mnoho železných přepážek mezi lodí a Cernanem. Navíc se Gena začala zmocňovat tak značná únava, že nebyl skoro schopen samostatně dýchat. Přesto byl však naprosto odhodlaný s jednotkou vzletět, vždyť to nejhorší už měl za sebou.

Ovšem problém zamlženého hledí a kvapícího času však byl natolik závažný, že řídicí středisko po domluvě se Staffordem rozhodlo, že se let nakonec zruší. Bylo by to příliš nebezpečné a navíc lékařské údaje ukazovaly, že Genovi bouchá srdce 180 x za minutu, což je opravdu hodně.

Cernan se tak musel smířit s tím, že se neproletí. Opět se těžce odpojil od jednotky AMU a vydal se zpět do lodi. Když se však chtěl usadit zpět do kabiny, nastal poslední a nejvíce namáhavý boj. Astronaut se do lodi Gemini špatně dostává i s vyfouknutým skafandrem a i tak to bylo spojeno s tím, že několik lidí pomáhalo astronautovi se do lodi narvat. Teď byl zpevněný skafandr ještě nafouknutý a Genovi v podstatě nešlo se dostat nohama pod přístrojovou desku. Musíme k tomu přidat ještě to, že se musel v závěru skrčit do sedu, což znamenalo ohnout natlakovaný skafandr do pravého úhlu na dvou místech – v kolenou a v pase. Nyní se taková věc zdála vzhledem ke zbývajícím Cernanovým silám zhola nemožná.

Celých patnáct minut úporného boje, síly, vyčerpání a doslova řek potu trvalo, než se Genovi podařilo zastrčit nohy pod přístrojovou desku, zaklínit tam kolena, zajistit si tím oporu a centimetr po centimetru se zasouvat do lodi. Kdyby nebylo pomoci Stafforda, který vší silou přimáčkl průlez do kabiny a zaklínil tak Cernana v lodi v dost nepřirozené poloze, zřejmě by se tam nikdy nenasoukal. Sám Cernan později vzpomínal, že se divil, že si při té námaze nezlomil pár kostí, protože větší bolest a vyčerpání už nikdy potom necítil. Až když se do lodi pomalu začínal vracet tlak a atmosféra, která zmáčkla skafandr zpět do poddajnější formy, mohl se konečně posadit. Během svého zápolení však Gene nechtěně ztratil fotoaparát, který odplul do vesmíru a proto z výstupu nejsou skoro žádné fotografie.

Čekalo je už pouze přistání. Nicméně ani to neproběhlo bez problémů. Loď spadla do metr a půl vysokých vln a v jednu chvíli se zdálo, že se potápí, když se na podlaze objevila voda. Tu ale měla na svědomí právě putující vlna, jejíž silou nárazu praskla nádrž s pitnou vodou a ta se vylila na podlahu Gemini. Když se Gene svlékal ze skafandru, vylil z něj skoro dva litry potu…

Mnoho lidí na Zemi hodnotilo Genův výstup jako prohru, protože se neuskutečnilo to hlavní, ale pozdější data a vyšetřování dalo za pravdu tomu, že celá mise byla příliš ambiciózní a dosavadní zkušenosti a technika neumožňovaly splnit všechny připravené úkoly. V důsledku tohoto výstupu se na zbývající lodě Gemini umístilo více madel a záchytů. Byl také postaven velký bazén, kde si astronauti mohli plně vyzkoušet, jak namáhavé je ve skafandru pracovat. Genovo snažení bylo odměněno jmenováním do dalších posádek. O tom si však povíme v příštím díle.

Zdroje obrázků:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3e/Gemini_9_-_Augmented_Target_Docking_Adapter_%28The_angry_alligator%29.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/10/Augmented_Target_Docking_Adapter_-_GPN-2000-001418.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8f/Gene_Cernan_in_Gemini_IX_spacecraft.jpg
http://cdn.theatlantic.com/static/infocus/gemini040412/g30_076G09Sf.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/gemini-9_orbit.jpg
http://1.bp.blogspot.com/-ZO7JF4hEM7A/Uv-Yx8pUE5I/AAAAAAAAAgI/hjDWK1iiAKE/s1600/Fig+6+-+1966+Cernan+AMU+Gemini+aft+KC135+S66-31665.jpg
http://www.rnasa.org/2008files/Gem9down-S66-34118.jpg