Eugene Cernan si v roce 1966 poprvé procházel předletovou přípravou na let v lodi Gemini 9. Byl tehdy však pouze v záložní posádce, což znamenalo prostě jen takovou generálku na přípravu na skutečný let. Hlavní posádku tvořili Elliott See a Charles Bassett. Gemini 9 mělo velké cíle. Na orbitě se mělo spojit se stupněm Agena, což bylo zařízení, na kterém lodě Gemini simulovaly setkávání dvou těles na orbitě, což mělo být důležité pro nadcházející let k Měsíci. Poté, co se loď spojí s Agenou, měla jí Agena svým motorem vynést na vyšší oběžnou dráhu, tam měl proběhnout výstup do volného prostoru a vyzkoušení manévrovací jednotky AMU, která měla zase v budoucnu astronautům pomáhat při pohybu mimo loď. Avšak budoucí tragické události způsobily to, že Gemini 9 se pro Eugene Cernana nakonec stal prvním skutečným letem do vesmíru.

4/7 Nelehká cesta vzhůru

Gene čekal na svoji příležitost, aby se dostal do vesmíru dlouho. Už to málem vypadalo, že se mu to v rámci programu Gemini ani nepovede, ale pak přišlo jmenování posádky Gemini 9 a její záložní posádky, kde měl usednout právě Gene. To znamenalo, že když se dodrží nastolená pravidla, tak Eugene Cernan bude jmenován do hlavní posádky letu Gemini 12, což měl být úplně poslední let v rámci programu Gemini.

Samotný program se zatím rozjel na plné obrátky, kvůli časovému presu a faktu, že do splnění slibu prezidentu J. F. Kennedymu, že Američané přistanou na Měsíci do konce desetiletí, zbývaly už jen necelé čtyři roky na naplnění takového ambiciózního snu a přitom zatím panovalo mnoho nevyřešených otázek, astronauti měli velice málo zkušeností a například zcela chyběly některé systémy, které budou lodě Apollo potřebovat. Kvůli tomu všemu měly teď lodě Gemini startovat každé dva měsíce, aby se vše stihlo na připravovaný start lodi Apollo 1, který měl přijít v roce 1967.

28. února se hlavní i záložní posádka připravovaného letu Gemini 9 letěla podívat na dokončovanou loď Gemini, s kterou pak měl Elliot a Charles letět na svoji misi. Továrna, kde se loď stavěla, se nacházela v St. Luis v továrně McDonell. Posádky letěly ve dvou letadlech T-38 přímo z Hustonu. Let probíhal normálně a po přistání se měly přesunout do avizované továrny, která stála jen tři sta metrů od přistávací dráhy v St. Luis.

Let probíhal v pořádku, ale v oblasti přistání se dříve než doletěly, vytvořila hustá oblačnost a k tomu ještě mlha, do které se přidal déšť se sněhem. Posádky se pokusily o přiblížení k letišti, ale mlha sahala příliš hluboko, a když se jim objevila dráha pod letadly, byly k ní příliš blízko a letěli příliš rychle. Eugene navrhl, že se obrátí, a zkusí přiblížení znovu, ale posádka druhého letadla se nejednou prudce stočila doleva a s hlášením, že to zkusí, zmizela z dohledu. Na další volání však už piloti neodpovídali. Eugene Cernan s Thomasem Staffordem se zatím vzdálili od dráhy a vystoupali do bezpečné výšky. Věž mezitím vyzvala jejich letadlo, aby setrvalo v kroužení nad letištěm. Žádné další informace nedostali. Kroužili nad letištěm dlouho, ale pak museli přistát, protože jim začalo docházet palivo. Za celou tu dobu jim z věže nikdo nebyl schopen říci, co se stalo s prvním letadlem. Na druhý pokus bezpečně přistáli a zarolovali k letištní hale. Nic nenapovídalo tomu, že by se mělo něco stát. Když klesali na ranvej letiště, podrobně prozkoumali okolí, zda neuvidí buďto letadlo, nebo v nejhorším případě stoupající dým z havarovaného letadla. Teprve až když vystoupili z letadla a uviděli přicházející lidi se sklíčenými pohledy, bylo jasné, že není něco v pořádku.

První letadlo totiž letělo příliš rychle a během svého rychlého sestupu si pilot uvědomil, že udělal chybu a zažehl proto přídavné trysky, které měly letadlo narovnat z nezvladatelného klesání, avšak ani ty nestačily a letadlo se svezlo po střeše výrobního závodu McDonell, kde vznikala jejich loď Gemini a posléze spadlo ze střechy a na zemi explodovalo. Nikdo nepřežil. Nutno dodat, že samotná nově vznikající loď Gemini neutrpěla žádné škody a letadlo v podstatě poničilo jen trávník. Hasiči pak celé letadlo doslova utopili v požární pěně, díky čemuž pak klesající záložní posádka v druhém letadle nezahlédla žádný stoupající kouř, který by jim osvětlil, co se stalo.

Překvapivé bylo, že tato nehoda astronautů nijak nezpozdila program Gemini, byl příliš rozjetý, než aby ho tato do značné míry pozemní nehoda mohla vykolejit. Pro Eugene Cernana to však bylo důležité memento, bylo jasné, že to, co podnikají je velice náročné a role astronauta nepřipouští chyby. A pokud už chybu uděláte, zaplatí se za ní velice draho. Pohřeb, který se konal pár dnů po nehodě, byl chmurný a nevlídné počasí, které panovalo, to jen umocňovalo. Nicméně pro Gena začala nová cesta. Nyní se on a Stafford stali hlavní posádkou a bylo nutné v tréninku na let přidat na vyšší rychlost. Najednou bylo poznat, že i když obě posádky – jak záložní, tak hlavní, trénovaly společně a dělaly stejně náročné věci, byla role té hlavní posádky přeci jen náročnější a fakt, že šlo skutečně už o skutečnou přípravu na let, tomu celému dával hodně reálné obrysy.

Přípravy na let proběhly nakonec bez problémů a 17. května 1966 měl přijít ten den, kdy se Gemini 9 vydá k nebi. Tento den se na Kennedyho mysu, jak se teď říkalo floridskému mysu, připravovaly ke startu dvě rakety. Na rampě č. 14 stála sestava Atlas-Agena, která měla vynést na orbitu zařízení Agena, které mělo sloužit pro spojení s lodí Gemini. Sto minut po startu Ageny měl startovat Titan II., na jehož špici byla malá loď Gemini 9.

Astronauti prošli dlouhým procesem navlékání do skafandru, který je ve své konečné fázi izoloval od okolního prostředí, když jim byla zaklapnuta helma a oni byli napojeni na vnitřní oběh kyslíku. Následovala hodina a půl ticha, při které byli astronauti i bez rádiového spojení a nemohli tak komunikovat s okolním světem. Během této hodiny a půl jednak dýchali čistý kyslík, aby se jim z krve dostal dusík, který by pak při startu mohl způsobovat bublinky v krvi. Zároveň to byl čas, kdy mohli sami přemýšlet o tom, co je čeká. Gene byl připraven na to, že ho čeká náročný výstup do volného vesmíru, ale i přes časté simulování si nebyl jistý, jak náročné to bude, protože to byla věc, kterou zatím před ním udělali pouze dva lidé, přičemž u jednoho se nemohl poptat na zkušenosti, protože byl sovět a druhý podnikl o dost jednodušší výstup, který v podání Edwarda Whita nevypadal až tak náročně.

Skutečnost byla taková, že prostředí lodě Gemini bylo ještě stísněnější, než u lodí Mercury, protože se do o něco málo větší lodi museli nacpat dva lidé, což vedlo k tomu, že v lodi nebylo ani o kousek více místa, než bylo nezbytně nutné. Samotné usazování do lodi probíhalo velice těžce a bylo spojenou s násilím a přesnými postupy, kde zatlačit a přimáčknout. To, jak tento proces bude vypadat na orbitě, bylo pro Gena neznámou a jak se později přesvědčí, měl se více pídit po tom, jak to bude náročné. Loď zároveň na zádi svého servisního modulu vezla jednotku AMU, rozměrný batoh o váze sedmdesáti kilo, který měl Gene vyzkoušet a pokusit se s ním lehce manévrovat. Ostatně proto byl jeho skafandr ještě méně ohebný, protože byl na inkriminovaných místech, kde byly výpustě z trysek jednotky AMU, speciálně vyztužený, aby ho horké spaliny nepoškodily.

Astronauti nakonec usedli do své lodě na vrcholu natankované rakety Titan II a čekali, až se na svou cestu vydá Atlas s Agenou. Tato sestava nakonec odstartovala na čas, ale během letu došlo k poškození obou motorů Atlasu a následné destrukci. Lety do vesmíru byly stále ještě hodně riskantní, a i když měl Atlas pověst jedné z nejspolehlivějších raket, nebyl spolehlivý na sto procent. Let byl zrušen, musel se najít nový cíl programu.

Problém však byl, že na skladě už nebylo žádné dokončené zařízení Agena a kdyby měl proběhnout let bez pokusu o spojení, byl by jako takový o dost ochuzen, protože to byl jeden z klíčových cílů celého programu Gemini – naučit se spojovat na orbitě s jiným tělesem. Netrvalo však dlouho a byl nalezen náhradní cíl letu. Ten nesl označení Augmented Target Docking Adapter – ATDA, kterému se říkalo Kapka. Toto zařízení byla jakási odlehčená verze Ageny, hlavní zjednodušení spočívalo v absenci silného motoru, který by dokázal vynést loď Gemini na vyšší orbitu, ale bylo vybaveno dokovacím uzlem, což stačilo na nácvik spojení. Bylo tedy rozhodnuto, že v nejbližší době se ke startu připraví ATDA.

Velice rychle byla připravena nová raketa Atlas s Kapkou, která se prvního června měla vydat opět sto minut před startem Gemini 9 na svůj let. Atlas tentokrát pracoval na jedničku a vynesl ATDA na požadovanou kruhovou dráhu kolem Země. Až se těleso po jednom obletu přiblíží k Floridě, vydá se mu vstříc loď Gemini. Odpočítávání šlo výborně, až do první minuty před startem Titanu. Navigační počítače v lodi Gemini se neshodly s počítači v řídicím středisku. Po třech pokusech o navázání spojení se počítače sami restartovaly a na palubní desce lodi i na přístrojových deskách v řídicím středisku, začalo blikat velké množství varovných signálů. Let musel být opět odložen.

Třetí pokus o start byl naplánován o dva dny později na třetího června. Opět se však dvě minuty před startem objevila stejná chyba – řídicí navigační počítače odmítaly přijmout aktualizovaná data o pohybu ATDA, díky kterým měly pomáhat navigovat loď k tělesu. Tentokrát však na to byli technici připraveni a rozhodli se, že počítačům budou stačit patnáct minut stará data z předchozí aktualizace. Toto poněkud netechnické řešení zapříčinilo, že se třetího června v 06:38 floridského času vydala k nebi raketa Titan II s lodí Gemini 9. Eugene Cernan vzpomínal, že to byl let plný euforie a strachu. Během prvních čtyř minut, kdy pracoval první stupeň Titanu a tiskl je do sedadel pěti násobkem pozemské gravitace, nebyl schopen jediného slova. Pak v jedné sekundě síla naráz zmizela, hodilo to s nimi prudce dopředu, až se málem udeřili o přístrojovou desku. S tím bylo spojeno i to, že žhavý oblak spalin z motoru dál pokračoval setrvačností v letu a tak se v malých okýnkách lodi Gemini objevil oblak žhavého plynu, který obklopil celou loď. Vypadalo to opravdu nebezpečně. Avšak v další vteřině přišel opětovný náraz opačným směrem, to když se zapálil druhý stupeň. Tehdy prožili přetížení až sedm a půl G, při kterém je těžké i samotné dýchání. Po pár minutách se vypotřebovalo palivo i druhého stupně a loď se ocitla na orbitě. Najednou zmizelo všechno přetížení a zmizela i váha vlastního těla. Do vzduchu se vzneslo pár zapomenutých matiček z podlahy lodi a ruce astronautů se zvedly volně do prostoru. Byly ve vesmíru.

To nejlehčí měli v té chvíli za sebou, avšak následující let jim měl ukázat, jak namáhavá a nepředvídatelná je práce astronautů…

Zdroje obrázků:
http://www.astronautix.com/graphics/g/g9patch.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d2/Gemini_9_prime_and_backup_crew.jpg
http://i104.photobucket.com/albums/m161/User997/nasa901a.png
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e7/Atlas_Agena_Launch_-_GPN-2000-001019.jpg
http://webspace.webring.com/people/gu/um_6636/gemini_amu.jpg