O teleskopu Euclid, prvotřídní vědecké kosmické observatoři Evropské kosmické agentury v poslední době slýcháme docela často. Bohužel ale ne vždy v úplně pozitivním smyslu. Observatoř potkalo od startu několik technických problémů, které vědcům a inženýrům přidělaly několik vrásek na čele. Nicméně u všech se snad už podařilo najít uspokojivé řešení, a tak se tu dnes můžeme společně setkat u článku o pěti nových krásných vědeckých snímcích nového dalekohledu.

Krátké představení teleskopu Euclid

O výzkum temné hmoty, temné energie a obecněji kosmologických parametrů našeho vesmíru mají astronomové zájem dlouhodobě. Několik amerických projektů nakonec vykrystalizovalo v dalekohled Nancy Roman, který bude mít tato témata jako jeden z hlavních výzkumných úkolů. V Evropě původně vznikly dva projekty, brzy se ovšem zjistilo, že bude výhodnější spojit síly a zrodil se tak projekt teleskopu Euclid pojmenovaný po legendárním řeckém matematikovi, zakladateli geometrie Euklidovi. Nový dalekohled vhodně doplňuje observatoř Planck zkoumající reliktní záření.

Euclid byl vybrán k realizaci v roce 2011 v rámci střední (M – medium) třídy misí evropského programu Cosmic Vision. A to společně s první misí Solar Orbiter, která však dostala při startu přednost a jako M1 mise se dočkala startu už v roce 2020. Euclid to měl jako M2 mise s vypuštěním poněkud složitější. Původně měl do kosmického prostoru zamířit na palubě evropské rakety Sojuz startující s Francouzské Guyany. Jenže po nevyprovokovaném ruském útoku na Ukrajinu ukončila ESA s Ruskem spolupráci. Euclid tak byl nakonec vypuštěn 1. července 2023 americkou raketou Falcon 9 startující z mysu Canaveral na Floridě.

Ta Euclid dopravila na dráhu, z níž mohl začít přelet do místa, kde by měl teleskop strávit celou dobu své činnosti. Podobně jako třeba Webb byla jako nejvhodnější destinace zvolena oblast v blízkosti libračního centra L2 soustavy Slunce – Země. Každá soustava tří hmotných těles (M1, M2 a M3) obíhajících kolem společného hmotného středu má pět bodů, v nichž se vyrovnávají gravitační a odstředivé síly působící na třetí výrazně méně hmotné těleso. To tak může v daném bodě zůstat v relativním klidu, když si zachovává od obou hmotnějších objektů konstantní vzdálenost.

Tři body (L1, L2 a L3) leží na spojnici obou hmotných těles, dva (L4 a L5) potom na oběžné dráze kolem nejhmotnějšího tělesa (M1) a to v úhlových vzdálenostech 60 stupňů před a za obíhajícím méně hmotným tělesem (M2). Tři body L1 až L3 jsou výrazně nestabilní, body L4 a L5 jsou relativně stabilnější, ani ty však ne úplně. Pro kosmické observatoře se nejčastěji volí body L1 a L2. Ty jsou sice nestabilní, ale ukazuje se, že lze najít zvláštní halo (Lissajousova) orbita, kdy se družice udržuje na oběžné dráze kolem bodu (řekněme L2), která je ovšem nestabilní a proto jsou nutné občasné zážehy korekčních motorů.

Euclid se tak nachází právě na této halo orbitě kolem bodu L2. Obíhá tak vlastně kolem ničeho, jelikož L2 je jen bod v prostoročasu s nulovou hmotností i rozměrem. Ale to nevadí, orbitální mechanika takto funguje, působení sil od obou těles a korekční manévry sondy toto umožňují. Bod L2 je ve vzdálenosti asi 1 500 000 kilometrů za Zemí, observatoř je tak od nás asi čtyřikrát dále než Měsíc. Díky tomu má klid na nerušené pozorování, podobně jako celá řada dalších teleskopů umístěných do této oblasti (Planck, WMAP, JWST…).

Tato pozorování provádí za pomoci hlavního dalekohledu Korschova typu o průměru 1,2 metru, který je tak větší než mají k dispozici třeba astronomové na observatoři na Kleti.

Nové výsledky

O prvních pěti snímcích nového teleskopu Euclid jsme už tady před časem hovořili, dnes se podíváme na pět nových obrázků, které lidé z týmu observatoře uveřejnili 23. května. Tyto fotografie sice nezahrnují typické Euclidovy cíle a nejsou dokonce ani v oblasti, kterou bude teleskop běžně snímat, přesto jsou však dosti zajímavé, neboť dobře ukazují schopnosti nové hračky astronomů v plné síle. Dnes se tedy na tyto snímky podrobněji podíváme.

Fotografie vznikly v rámci projektu Euclid Early Release Observations a došlo k jejich uveřejnění společně s prvními vědeckými daty. Tento program se zaměřil na sedmnáct astronomických objektů a to od blízkých hvězdokup až po vzdálené galaxie a galaktické kupy. Připravuje se také rovnou deset vědeckých článků založených na Euclidových údajích. Pokud jde o pozorované objekty, jsou nové fotografie velmi rozmanité co do typů objektů i jejich vzdálenosti. Ukazují také rozličné schopnosti a možné aplikace nové observatoře. Přitom jde o pouhých 24 hodin měření. Inu, to, na co by jiné přístroje potřebovaly dny práce, to Euclid zvládne za den.

Ačkoliv je primární zaměření Euclidu kosmologické, mimořádně kvalitní snímky dovolují provést i celou řadu dalších užitečných měření. Ukazuje se například, že Euclid je schopen hledat bludné planety o velikosti několikanásobku Jupitera, které volně poletují vesmírem bez mateřských hvězd. Měl by dokázat také prozkoumat do velkých detailů kulové hvězdokupy či jednotlivé populace hvězd, což nám může pomoci lépe pochopit vznik a vývoj hvězd i galaxií. Očekává se také nalezení mnoha kulových hvězdokup u cizích vzdálených galaxií, nových trpasličích galaxií nebo jednotlivých extrémně dalekých hvězd.

Že to Euclid dokáže, demonstrují nové snímky. Nicméně tyto aplikace jsou přeci jen věcí více či méně vzdálené budoucnosti. Dnes nás ale nejvíce zajímají data z nového katalogu získaného Euclidem za jediný den. Nasnímáno bylo celkem 16 milionů objektů, jedenáct ve viditelném světle, pět v infračervené části spektra. Už tato data vědcům velmi významně pomohou. Ale dost řečí, vrhněme se na jednotlivé nové snímky.

Abell 2390

Téměř tři miliardy světelných let vzdálená galaktická kupa Abell 2390 nacházející se ve směru souhvězdí Pegase je součástí katalogu galaktických kup vytvořeného původně roku 1958 americkým astronomem Georgem Abellem. I když snímek odhaluje obří množství galaxií, většinu lidí na něm na první pohled zaujme přece jen něco jiného. Zvláště v horní části obrázku si můžete všimnout několika velmi jasných hvězd s šesti typickými difrakčními hroty. Ty nejsou, na rozdíl od objektů na pozadí, extrémně vzdálené, ale jsou součástí naší Galaxie.

Z vědeckého pohledu jsou ovšem o dost podstatnější zmiňované galaxie. Těch je na snímku více než 50 000, některé z nich náleží ke kupě Abell 2390, ale jsou zde i mnohem vzdálenější objekty. Pokud znáte mé články či se trochu orientujete v kosmologických výsledcích, určitě si všimnete mnoha zřetelných oblouků typických pro gravitační čočkování. Právě gravitační čočky, situace kdy bližší galaxie či kupa galaxií zesiluje a deformuje obraz vzdálenějších objektů, jsou pro pozorování vzdáleného vesmíru klíčové. Bez nich bychom množství zajímavých věcí vůbec nedokázali spatřit.

Díky gravitačním čočkám vidíme vzdálenější galaxie čočkované kupou Abell 2390 takto typicky roztažené, u mnoha z nich umíme rozlišit i vícenásobné obrazy, kdy vidíme jeden objekt několikrát. Tato pozorování nám obzvláště pomohou v mapování množství temné hmoty v kosmu a také v zjištění jejího rozložení uvnitř kup galaxií a v mezigalaktickém prostoru. Astronomové také zkoumají, jak se měnily v průběhu miliard let počty galaktických kup a jejich hmotnosti, což nám prozradí více o historii vesmíru. A tím nepřímo i o temné energii, která tento vývoj ovlivňuje a její měření je dalším důležitým úkolem nové observatoře.

V budoucnu bude Euclid gravitační čočkování při svých průzkumech oblohy často používat. Může se ale zaměřit i na jiné věci. Nový snímek ukazuje například taky slabé světlo uvnitř kupy vzniklé tím, že některé hvězdy byly vzájemnými interakcemi galaxií vyvrženy ze svých domovských světů do mezigalaktického prostoru uvnitř kupy. Pozorování světla těchto hvězdných sirotků nám může rovněž pomoci lépe pochopit distribuci temné hmoty v kupách. Navíc má Euclid velmi široké zorné pole, což umožňuje pořizovat takto velké obrázky najednou.

A v neposlední řadě musíme zmínit, že Euclid pozoruje ve viditelném i infračerveném spektru současně, což zase dovolí sledovat galaxie ve větší vzdálenosti než pozorovat pouze ve viditelném nebo infračerveném světle. A to je důležité v okamžiku, kdy chceme ve vysoké kvalitě snímat současně relativně blízkou galaktickou kupu a mnohem vzdálenější galaxie na pozadí, které kupa gravitačně čočkuje. Euclid dokáže pořizovat vysoce kvalitní fotografie hlubokých polí stokrát rychleji než jiné kosmické observatoře.

Abell 2764

Téměř přesně jednu miliardu světelných let od nás ve směru souhvězdí Fénixe (další z malých a novějších souhvězdí jižní oblohy) bychom nalezli galaktickou kupu Abell 2764, dalšího člena obsáhlého Abellova katalogu galaktických kup. Na snímku pořízeném teleskopem Euclid ovšem pravděpodobně na první pohled zaujme něco jiného. V dolní části snímku vidíme jasnou hvězdu s typickými difrakčními hroty, což jasně značí, že jde o objekt Mléčné dráhy. A skutečně, jedná se o hvězdu V*BP Phoenicis/HD 1973. Tato hvězda je tak jasná, že je téměř viditelná lidským okem.

To krásně ukazuje rozdíl mezi Euclidem a zrakem člověka. To, co je pro lidi neviditelné, nepředstavuje pro moderní přístroj, jako je Euclid, žádný problém. Naopak, Euclid tuto hvězdu ukazuje jako mimořádně jasnou a zřetelnou. Kromě difrakčních hrotů vidíme kolem hvězdy i zřetelné halo způsobené tím, že se světlo hvězdy v optické soustavě dalekohledu rozptyluje. Technici ovšem chtěli, aby byl tento šum pokud možno co nejmenší, což se také podařilo inženýrům vyřešit. Díky tomu je halo poměrně malé a i v blízkém okolí hvězdy tak dokáže Euclid zachytit dosti slabé galaxie vzdálené stovky milionů a miliardy světelných let.

Kromě zmíněné hvězdy naší Galaxie vidíme na snímku také stovky galaxií masivní kupy Abell 2764, jež leží uvnitř obrovského hala temné hmoty. Zdůrazňuji přitom, že už z logiky věci vyplývá, že první zde byla temná hmota, které je výrazně více. Ta na sebe postupně nabalila hmotu baryonickou, z níž se skládají galaxie, nikoliv naopak, jak si lidé občas myslí. V pozadí za kupou Abell 2764 pozorujeme množství dalších galaxií, několik vzdálenějších kup a též interagující dvojice galaxií mezi nimiž se táhnou pásy a proudy hvězd. Povšimněte si také několika z boku viděných spirálních galaxií, u nichž je dobře vidět, jak tenké jsou ve skutečnosti disky tohoto typu galaxií.

Celkový pohled na Abell 2764 umožňuje vědcům přesně zjistit rozměry kupy a rovněž sledovat i její okraje a přitom dobře vidět i velmi vzdálené galaxie v pozadí. Ty jsou rovněž mimořádně důležité, neboť nám mohou poskytnout podstatně více informací ohledně dávného vývoje vesmíru. A to zcela běžně až do doby před deseti miliardami let, kdy měl vesmír jen zhruba 3,8 miliardy roků. A zvláště v opakovaně prohlížených hlubokých polích uvidíme ještě výrazně vzdálenější objekty. Vědci doufají, že by mohli dohlédnout třeba až do období tvorby prvních galaxií, v době, kdy bylo vesmíru jen několik set milionů let (jednotky procent současného stáří).

Skupina Dorado

Dalším z poněkud obskurních malých, nových a na objekty hlubšího vesmíru dosti chudých souhvězdí je Dorado, neboli česky Mečoun. Hlavním tahákem souhvězdí je, že se v něm nachází Velké Magellanovo mračno (jeho část je i v sousedním souhvězdí Tabulová hora). Kromě toho se zde nalézá i skupina galaxií zvaná podle domovského souhvězdí Dorado. Od Země ji dělí asi 62 milionů světelných let a obsahuje 46 galaxií a 34 možných kandidátů na galaxie, což z ní činí na počet členů jednu z nejbohatších skupin galaxií celé jižní oblohy. V minulosti již byla skupina Dorado studována několika kosmickými sondami, nyní se na ni zaměřil i Euclid.

Jeho fotka ukazuje část skupiny se dvěma výraznými jasnými galaxiemi vpravo od středu, které spolu vzájemně interagují a za několik stovek milionů let se sloučí. Už nyní u nich ale vidíme zřetelné slapové ohony vyvrženého materiálu vzniklé v důsledku vzájemného gravitačního ovlivňování obou hvězdných ostrovů. Jejich studium pomůže k lepšímu poznání toho, jak na sebe galaxie v průběhu času působí a dovolí povědět více o evoluci galaxií v historii kosmu. Sama skupina Dorado je však relativně mladá, takže obsahuje velký počet galaxií, které stále tvoří nové hvězdy. Navíc jsou zde i galaxie, jež se podle dostupných dat srazily na kosmické poměry velmi nedávno a stopy tohoto jejich splynutí můžeme stále pozorovat.

S tím souvisí i temná hmota, jeden z hlavních výzkumných cílů Euclidu, jejíž masivní halo tyto galaxie obklopuje. Kromě dvou hlavních vidíme na snímku i množství dalších galaxií, některé dosti jasné, jiné naopak velmi slabé. To je možné díky tomu, že Euclid disponuje rozlehlým zorným polem a přitom vysokým rozlišením. Něco takového dokáže v dlouhodobém horizontu a na velké části oblohy prozatím jen Euclid.  Observatoř tak vidí blízké i vzdálené galaxie, galaktická jádra i kulové hvězdokupy, a to vše na jediném snímku. Může též pátrat po nových trpasličích galaxiích v okolí kupy Dorado.

Jak vidíme z příkladu naší Mléčné dráhy, právě kulové hvězdokupy jsou často velmi zajímavé a téměř vždy mimořádně důležité objekty, které mohou prozradit hodně o historii hvězdných populací, ale i domovské galaxie jako celku. Proto se kulové hvězdokupy hledají i u dosti dalekých galaxií a není to tak dávno, kdy byly kulové hvězdokupy nalezeny Webbovým teleskopem ve vzdálenosti devíti miliard světelných let.  Cílem vědců je sestavit co nejširší seznam tohoto typu hvězdokup kolem pozorovaných galaxií.  Díky tomu budeme moci studovat vznik a vývoj těchto galaxií a lépe porozumět tomu z čeho se skládají.

NGC 6744

Velká spirální galaxie NGC 6744 je od nás vzdálená 30 milionů světelných let a jde o jeden z mála skutečně zajímavých objektů souhvězdí Páva, jednoho z menších a novějších souhvězdí jižní oblohy. Jde o spirální galaxii přechodného typu, což znamená, že nepatří ani mezi běžné klasické spirální galaxie, ani mezi spirální galaxie s příčkou. Tím se liší od Mléčné dráhy, která příčku má. A liší se také velikostí, s průměrem 175 000 světelných roků je téměř dvojnásobně velká oproti naší Galaxii. V roce 1826 ji objevil skotský astronom James Dunlap a Sir Patrick Caldwell-Moore ji zařadil do svého katalogu, doplňku Messierova, jako číslo 101.

NGC 6744 je v dnešním vesmíru typickou galaxií v jaké je umístěna většina hvězd. Euclid ji dokázal bez problémů nasnímat celou i s bližším okolím, navíc v mimořádných detailech. Krásně jsou tak vidět nejen detaily spirální struktury, ale třeba i pásy mezihvězdného prachu vynořující se ze spirálních ramen. Tento výzkum umožní astrofyzikům lépe porozumět tomu, jak mezihvězdný plyn a prach souvisí s tvorbou nových hvězd, dovolí poznat místa, kde se v současnosti nejvíce hvězd rodí a také zmapuje rozložení jednotlivých populací hvězd v galaxii.

Fyzika spirálních galaxií není ani po desetiletích výzkumu plně pochopena, ale díky podobným výzkumům se k jejímu poznání blížíme více než kdy dříve. Přitom jde o velmi podstatnou věc, protože spirální ramena se v čase pohybují a stlačují plyn a prach, což je důležité pro podporu vzniku nových hvězd. Přesná úloha spirální struktury v tomto procesu však zůstává neznámá. Vzhled NGC 6744 však může mnohé napovědět, neboť obsahuje určité struktury podél spirálních ramen, připomínající ostruhy, které se vyskytují jen u určitých, dostatečně masivních spirálních galaxií, což vede k lepšímu poznání vývoje těchto objektů.

Pozorování Euclidu kromě jiného také umožní spočítat lépe než kdy předtím množství hvězd v NGC 6744, což poslouží i při studiu jiných galaxií, jejichž je NGC 6744 výborným archetypem. Se znalostí počtu hvězd, jejich distribuce a také rozložení plynu a prachu snad dokážeme lépe pochopit formování nových hvězd, což je, kromě občasných srážek, hlavní způsob, jak galaxie rostou a vyvíjejí se. A to nám zase pomůže porozumět tomu, proč dnešní vesmír vypadá tak, jak vypadá. Navíc Euclid dokáže hledat v okolí NGC 6744 nové trpasličí galaxie a uvnitř ní zase dosud neznámé kulové hvězdokupy. Ve skutečnosti, nová trpasličí galaxie zde již byla Euclidem nalezena, což vědce poněkud překvapilo, s ohledem na dřívější intenzivní studium této galaxie.

M 78 (NGC 2068)

Reflexní mlhovina M 78 leží asi 1350 světelných let od Země ve směru souhvězdí Orionu. Jde o nejjasnější difuzní mlhovinu větší skupiny čtyř mlhovin náležejících do ještě většího celku, molekulárního mračna Orion B. M 78 objevil Pierre Méchain v roce 1780 a ještě téhož roku ji Charles Messier zařadil do svého slavného katalogu. Obsahuje desítky proměnných hvězd, 17 Herbigových-Harových objektů a několik jasnějších hvězd. M 78 je významná a velmi zářivá hvězdotvorná oblast obalená mezihvězdným prachem.

Euclid do této hvězdné porodnice mohl díky svým infračerveným kamerám důkladně nahlédnout. Místa, která zůstala jiným přístrojům skryta, mohl díky své schopnosti práce v infračerveném záření poprvé ukázat v této kvalitě. Navíc v nebývalých detailech předvedl složitá vlákna plynu a prachu, odhalil dosud skryté oblasti vzniku hvězd a některé nově zformované hvězdy a planety. Vzhledem k tomu, že Euclid dokáže detekovat objekty jen o velikosti několikanásobku Jupiteru, mohl by jen v oblasti M 78 najít až 300 000 nových objektů.

Díky tomu budou vědci moci prozkoumat to, jaký je v kosmu poměr hvězd a menších subhvězdných objektů, jako jsou hnědí trpaslíci nebo planety. To nám umožní lépe pochopit dynamiku hvězdných populací. Dnes se to totiž už málo ví, ale v době, kdy se podařilo objevit temnou hmotu, si astronomové mysleli, že je tato záhadná substance tvořena převážně skrytými velkými astronomickými objekty jako jsou černé díry, neutronové hvězdy a podobně (obecný název je objekty MACHO).

Dnes již víme, že je temná hmota tvořena z většiny dosud neznámými částicemi. Nicméně je stále ve hře možnost, že MACHO objekty, zejména třeba bludné planety, hnědí trpaslíci a další velmi obtížně detekovatelná tělesa tvoří aspoň určité malé procento temné hmoty. Jejich výzkum nám tak též může pomoci temnou hmotu lépe pochopit. I pokud by se ale ukázalo, že skutečně část temné hmoty tvoří, výpočty jasně ukazují, že mohou tvořit pouze jednotky procent celkové hmotnosti této substance.

V horní části snímku je navíc vidět mlhovina NGC 2071, druhá ze skupiny čtyř mlhovin zmíněných výše. Samotná M 78 tvarem trochu připomíná mořského koníka. Oranžová oblast představuje hlavní oblast tvorby nových hvězd. Oblast „koníkova“ hrudníku a hlavy je zbarvena světle fialově kvůli velmi zářivým mladým hvězdám. Zcela dole je ocas „koníka“ se třemi světlými body trochu připomínajícími semafor. Pod ním je temná mlhovina tvořící hvězdy nižší hmotnosti. Povšimněte si prosím ještě, že v pozadí za mlhovinou vidíme množství vzdálených galaxií.

Budoucí výzkum

Ačkoliv jsme si ukázali, že nové výsledky teleskopu jsou zajímavé, doufejme, že nebudou ničím ve srovnání s dalšími nejméně pěti lety vědecké práce, protože právě tuto dobu by měl Euclid minimálně pracovat. Těšit se tak můžeme na celou řadu zajímavých vědeckých výsledků, které by měly výrazně posunout naše znalosti v oblasti astrofyziky a kosmologie.

Přestože jsou totiž nové snímky krásné, nejsou tím hlavním, co by nás na novém dalekohledu mělo zajímat. To hlavní teprve přijde. A to celkový a dlouhodobý průzkum asi třetiny oblohy, kdy bude Euclid velmi důkladně prohlížet do vzdálenosti až 10 miliard světelných let určené oblasti s cílem zjistit co nejvíce o kosmologických parametrech našeho vesmíru a co nejlépe poznat podstatu temné hmoty a temné energie, dvou záhadných složek našeho kosmu, které odborníkům nedávají spát.

Kromě této přehlídky 15 000 čtverečních stupňů po celé obloze (ovšem mimo oblast Mléčné dráhy a okolí) se dočkáme i několika ještě důkladnějších hloubkových průzkumů v rámci tzv. Euclidových hlubokých polích. Za tím nehledejte nic tajemného, podobně jako dělá snímky hlubokých polí Hubble či Webb, bude to dělat i Euclid. Jen s tím rozdílem, že v případě Euclidu jsou předem vytipována tři hluboká pole o celkové ploše 50 čtverečních stupňů, dvě na jižní obloze a jedno na severní.

K nim se bude teleskop opakovaně vracet a odsud získá data snad až desetkrát kvalitnější než z ostatních míst na nebi. Tato hluboká pole tak mají obrovský potenciál pro nové kosmologické a astronomické objevy. Dvě ze tří Euclidových hlubokých polí, severní v souhvězdí Draka a jižní v souhvězdí Pece, už známe z průzkumů dřívějších teleskopů jako je Spitzer, Hubble či Chandra. Úplně nové je třetí hluboké pole v souhvězdí Hodin. To zatím žádný teleskop neprohlížel a zejména odsud se tak můžeme dočkat velmi zajímavých výsledků.

To ale platí v jistém smyslu o všech třech hlukových polích, neboť dřívější průzkumy výše jmenovaných teleskopů obvykle zabíraly jen menší část těchto vytipovaných oblastí, rozhodně ne celých 50 čtverečních stupňů (20 pro severní, a 10 + 20 pro jižní). Přesto je pole v souhvězdí Hodin potenciálně určitě nejzajímavější. Celkově se hlubokým polím věnuje asi 10 procent pozorovacího času a teleskop by se sem měl pravidelně vracet. Severní pole by měl prohlédnout nejméně čtyřicetkrát, dvě jižní v minimálně 45, respektive 52 případech.

Závěr

Dalekohled Euclid není v kosmickém prostoru ještě ani jeden jediný celý rok a už z něj získáváme velmi zajímavá vědecká data. A to ještě není nic ve srovnání s přívalem vědeckých článků, který přijde za pár let. Současně začne i hlavní vědecká fáze této mise, která bude nejen pozoruhodná, ale především mimořádně důležitá z pohledu fyziky a astronomie. Pomůže nám lépe pochopit náš vesmír i jeho hlavní složky – temnou energii a temnou hmotu.

Euclid bohužel, podobně jako Gaia, zůstává trochu ve stínu jiných observatoří, zejména Hubbleova a Webbova dalekohledu, ale zcela neprávem. Co do vědeckého přínosu může být stejně významný, ne-li dokonce významnější. Další roky budou co do kosmologických výzkumů mimořádné. Rozhodně se máme na co těšit. Věřím, že u výsledků teleskopu Euclid se zde ještě mnohokrát v budoucnu společně sejdeme.

Poznámka autora

• Pokud se vám zdá, že neodpovídám na komentáře nebo obecně málo reaguji, máte pravdu. Vyrazili jsme s kolegy na konferenci do Francie doplněnou o návštěvu některých technických i přírodních pamětihodností. Bohužel jsem si však zapomněl kabel od počítače, takže veškeré texty píšu z počítačů kolegů ve volných chvílích, kdy nepotřebují sami pracovat. Za případné chyby se tudíž omlouvám, v tuto chvíli dělám maximum možného.

Zdroje

• ESA Euclid: https://www.esa.int/Science_Exploration/Space_Science/Euclid/ESA_s_Euclid_celebrates_first_science_with_sparkling_cosmic_views
• Originální Abellův článek: https://ui.adsabs.harvard.edu/abs/1958ApJS….3..211A/abstract