Evropská mise Hera má v zájmu posílení základů planetární obrany zblízka prozkoumat dvojplanetku Dimorphos. Ovšem předtím, než dorazí ke svému cíli, bude muset Hera urazit miliony kilometrů. V této fázi bude klíčovým prvkem celé sondy její pohonný modul, který tvoří zhruba polovinu hmotnosti celé sondy. Pohonný modul, který připravila italská firma Avio, je tvořen středovým válcem a podpůrnou strukturou. Součástí modulu jsou nádrže na pohonné látky, potrubí a také korekční raketové motory (zatím chráněné červenými krytkami). Ještě než dojde ke spojení pohonného modulu s dalším prvkem sondy, tzv. centrálním modulem, musel pohonný modul projít klíčovou zkouškou celkové těsnosti.
Útroby pohonného systému proto byly naplněny plynným dusíkem a poté se celý pohonný modul uložil do speciálního kontejneru. Senzory v jeho útrobách jsou schopné v průběhu noci zaznamenat jakékoliv změny tlaku uvnitř kontejneru. Jelikož nebyly žádné úniky pozorovány, mohl pohonný modul dostat zelenou k cestě do Německa, kde jej pracovníci firmy OHB spojí s centrálním modulem. Tím bude skládání sondy Hera dokončeno a bude moci začít další významná fáze. Hera se totiž po sestavení vydá do technologického střediska agentury ESA (ESTECu), kde podstoupí sérii environmentálních zkoušek. Ty budu mít za úkol prověřit, že sonda přečká drsné podmínky při startu i v kosmickém prostředí.
Přeloženo z:
https://www.esa.int/
Zdroje obrázků:
https://www.esa.int/…/Hera_her_CubeSats_and_their_rocky_target_destination.jpg
Vždycky, když vidím, jak složitě se každá sonda skládá z částí, které se vyrábějí různě po Evropě (popř. totéž v případě USA) a pak se každá část a následně i celá sonda převáží tisíce kilometrů, tak z toho mám takové rozporuplné pocity. Na jedné straně je hezké, že je tu funkční spolupráce mezi týmy z různých států, na druhé straně je tam viditelně mnoho činností, které by nebyly potřeba, kdyby se to celé dělalo na jednom místě – každá část má svůj přepravní kontejner, musí se vyřešit logistika, testy před dopravou a pak znovu po dopravě (jestli se něco nerozbilo) atp. Zkrátka z toho úplně čiší, že by to šlo udělat levněji a rychleji, ale protože z dotací chce každá země a každá zapojená firma „svůj“ podíl, tak se to dělá takto :-(. Skoro to vypadá, že kdyby se to dělalo v jedné firmě na jednom místě, tak tam Hera mohla čekat na DART, jak bylo původně v plánu…
Zaměňujete příčinu a důsledek. Ano, svou roli samozřejmě zčásti může hrát to, že se do ekonomik členských států musí formou zakázek pro jejich firmy vrátit velká část peněz, které posílají do rozpočtu ESA. Ale hlavní důvod tohoto cestování je prostý. Firmy, které zajišťují stavbu družic, sond, či jejich systémů, nedělají jen tohle. Je proto potřeba uvolnit výrobní kapacity a psutit se do něčeho dalšího. Druhým důvodem je to, že mnoho firem má výrobní kapacity jen pro systémy určitých rozměrů a větší by se jim tam nevešly. No a konečně třetí důvod, kosmické agentury pečlivě vybírají dodavatele, aby splňovali přísné požadavky. A v určitých oborech je výběr opravdu hodně omezený, takže si nemůžete říct, že třeba postavíte sondu … já nevím třeba v Belgii, abyste omezil cestování, protože v tom státě nenajdete dost firem, které by vyrobily všechny systémy v požadované kvalitě. Nic proti Belgii, byla zde použita jen jako příklad.
Perfektně shrnuté!
Díky. 😉
Ono je to dost nereálné. Dotace ano, ale taky je to tak, že „ten umí to a ten zas tohle“. Logistika ve space průmyslu je taky zvláštní kategorie. Na misi Hera se podílí taky nespočet subkontraktorů – nikde není dohledatelný podrobný řetězec. A to obnáší i management (procurement, PA, QA, výroba, engineering, ….) A je to relativně hodně lidí po celé Evropě. Každý subkontraktor má svoje know how, své výrobní postupy, testování, vývoj. Např. OHB Czech, OHB-I spadají pod OHB Brémy. Pod OHB-I jsou další subkontraktoři apod.
Dostat tolik lidí na jedno místo, to je problém i třeba JPL – nereálné.
Takže spolupráce týmů musí být těsná, občas je to i dobrodružství a adrenalin nebo stres, protože Hera je projekt z hlediska deadlinů a plánování náročný. Co mám zkušenost, tak ze strany manažerů mise je snaha a povinnost (milujeme v ECSS slovíčko „shall“) právě tyto deadliny zkrátit a minimalizovat rizika – např. pokud jde nějaká činnost provádět „hromadně“, tak se tak provede – např. bakeout se provede s více zařízeními až před finální integrací na strukturu jinde (země) než bylo zamýšleno, aby se zkrátil čas s rizikem, že naměřený outgassing bude vyšší než se čekalo a ušetřil čas s logistikou (podobná věc se řešila). Mimochodem minimalizace rizik se v tomto programu vypracovává vždy i subkonktraktorem!
Ohledně managementu je potřeba zohlednit tvorbu a kontrolu datapacků a prostě veškeré poskytnuté dokumentace od subkontraktorů i vyšších subkontr. A to by bylo tisíce kanceláří.
No, je to na dlouhé povídání, ale u tohoto projektu, který je opravdu z časového hlediska nadupaný a pracovalo se přes svátky a přesčasy (nejen v Aviu), se nedá říci, že by to šlo udělat rychleji. Uzávěrky a milníky jsou pevně dány a rizika byly vyhodnoceny.
DART taky nevnikl na jednom místě. Ani Voyagery – to bylo dokonce v době, kdy pro space použili alobal na krocany, aby stihli vyřešit problém overshieldu. Občas mám pocit, že se nic nezměnilo 😀
Stýská se vám po plánovaném hospodářství?
(reakce na p.PetrDuba)
Jejda, nikoliv, právě naopak :-). Opravdu máte pocit, že tento způsob stavby je výsledkem tržního hospodářství? Pokud je to tak, jak (za mě trochu optimisticky) píše pan Majer, totiž že se to takto dělá proto, že jednotlivé firmy se specializují na určité subsystémy družic, tak je to za mě naprosto v pohodě. Správně by to mělo být tak, že ESA chce např. postavit sondu s určitými vlastnostmi, možná si ve své režii udělá i návrh a pak by měla vysoutěžit dodavatele celé sondy, který si případně formou subdodávek objedná u jiných firem části, které neumí udělat sám (popř. nemá zrovna volné kapacity). V reálu to ale dost možná bude tak, že v zákulisí proběhnou jednání typu „my za (např. Itálii) zvedneme ruku při hlasování o této misi v případě, že pohonný systém se bude dělat u nás“. A to je to, co mi vadí, protože takový přístup vede k plývání.
Vždycky, když vidím, jak složitě se každá sonda skládá z částí, které se vyrábějí různě po Evropě (popř. totéž v případě USA) a pak se každá část a následně i celá sonda převáží tisíce kilometrů, tak z toho mám takové rozporuplné pocity. Na jedné straně je hezké, že je tu funkční spolupráce mezi týmy z různých států, na druhé straně je tam viditelně mnoho činností, které by nebyly potřeba, kdyby se to celé dělalo na jednom místě – každá část má svůj přepravní kontejner, musí se vyřešit logistika, testy před dopravou a pak znovu po dopravě (jestli se něco nerozbilo) atp. Zkrátka z toho úplně čiší, že by to šlo udělat levněji a rychleji, ale protože z dotací chce každá země a každá zapojená firma „svůj“ podíl, tak se to dělá takto :-(. Skoro to vypadá, že kdyby se to dělalo v jedné firmě na jednom místě, tak tam Hera mohla čekat na DART, jak bylo původně v plánu…
Zaměňujete příčinu a důsledek. Ano, svou roli samozřejmě zčásti může hrát to, že se do ekonomik členských států musí formou zakázek pro jejich firmy vrátit velká část peněz, které posílají do rozpočtu ESA. Ale hlavní důvod tohoto cestování je prostý. Firmy, které zajišťují stavbu družic, sond, či jejich systémů, nedělají jen tohle. Je proto potřeba uvolnit výrobní kapacity a psutit se do něčeho dalšího. Druhým důvodem je to, že mnoho firem má výrobní kapacity jen pro systémy určitých rozměrů a větší by se jim tam nevešly. No a konečně třetí důvod, kosmické agentury pečlivě vybírají dodavatele, aby splňovali přísné požadavky. A v určitých oborech je výběr opravdu hodně omezený, takže si nemůžete říct, že třeba postavíte sondu … já nevím třeba v Belgii, abyste omezil cestování, protože v tom státě nenajdete dost firem, které by vyrobily všechny systémy v požadované kvalitě. Nic proti Belgii, byla zde použita jen jako příklad.
Perfektně shrnuté!
Díky. 😉
Ono je to dost nereálné. Dotace ano, ale taky je to tak, že „ten umí to a ten zas tohle“. Logistika ve space průmyslu je taky zvláštní kategorie. Na misi Hera se podílí taky nespočet subkontraktorů – nikde není dohledatelný podrobný řetězec. A to obnáší i management (procurement, PA, QA, výroba, engineering, ….) A je to relativně hodně lidí po celé Evropě. Každý subkontraktor má svoje know how, své výrobní postupy, testování, vývoj. Např. OHB Czech, OHB-I spadají pod OHB Brémy. Pod OHB-I jsou další subkontraktoři apod.
Dostat tolik lidí na jedno místo, to je problém i třeba JPL – nereálné.
Takže spolupráce týmů musí být těsná, občas je to i dobrodružství a adrenalin nebo stres, protože Hera je projekt z hlediska deadlinů a plánování náročný. Co mám zkušenost, tak ze strany manažerů mise je snaha a povinnost (milujeme v ECSS slovíčko „shall“) právě tyto deadliny zkrátit a minimalizovat rizika – např. pokud jde nějaká činnost provádět „hromadně“, tak se tak provede – např. bakeout se provede s více zařízeními až před finální integrací na strukturu jinde (země) než bylo zamýšleno, aby se zkrátil čas s rizikem, že naměřený outgassing bude vyšší než se čekalo a ušetřil čas s logistikou (podobná věc se řešila). Mimochodem minimalizace rizik se v tomto programu vypracovává vždy i subkonktraktorem!
Ohledně managementu je potřeba zohlednit tvorbu a kontrolu datapacků a prostě veškeré poskytnuté dokumentace od subkontraktorů i vyšších subkontr. A to by bylo tisíce kanceláří.
No, je to na dlouhé povídání, ale u tohoto projektu, který je opravdu z časového hlediska nadupaný a pracovalo se přes svátky a přesčasy (nejen v Aviu), se nedá říci, že by to šlo udělat rychleji. Uzávěrky a milníky jsou pevně dány a rizika byly vyhodnoceny.
DART taky nevnikl na jednom místě. Ani Voyagery – to bylo dokonce v době, kdy pro space použili alobal na krocany, aby stihli vyřešit problém overshieldu. Občas mám pocit, že se nic nezměnilo 😀
Stýská se vám po plánovaném hospodářství?
(reakce na p.PetrDuba)
Jejda, nikoliv, právě naopak :-). Opravdu máte pocit, že tento způsob stavby je výsledkem tržního hospodářství? Pokud je to tak, jak (za mě trochu optimisticky) píše pan Majer, totiž že se to takto dělá proto, že jednotlivé firmy se specializují na určité subsystémy družic, tak je to za mě naprosto v pohodě. Správně by to mělo být tak, že ESA chce např. postavit sondu s určitými vlastnostmi, možná si ve své režii udělá i návrh a pak by měla vysoutěžit dodavatele celé sondy, který si případně formou subdodávek objedná u jiných firem části, které neumí udělat sám (popř. nemá zrovna volné kapacity). V reálu to ale dost možná bude tak, že v zákulisí proběhnou jednání typu „my za (např. Itálii) zvedneme ruku při hlasování o této misi v případě, že pohonný systém se bude dělat u nás“. A to je to, co mi vadí, protože takový přístup vede k plývání.