Asi každý, kdo se zajímá o kosmonautiku, ví, že než vzlétne raketa s družicí, sondou nebo kosmickou lodí, probíhá celá řada vyčerpávajících testů. Finanční částky, které jsou investovány do stavby kosmických strojů a jejich provozu, jsou bez přehánění astronomické a nikdo si netroufne tyto prostředky zahodit tím, že by daný stroj nevyzkoušel a neotestoval pro všechny možné a nemožné situace (a ani to někdy, jak známo, nestačí). Mnoho testů a prostředků k jejich realizaci bychom bez problémů dokázali poznat a také si velmi zhruba dokážeme představit průběh a cíl testování – stendy pro zážehy motorů, vibrační stoly, vakuové a termální komory, to vše jsou běžné rekvizity, které nikoho příliš nepřekvapí. Ale v historii kosmonautiky bychom našli několik vskutku interesantních testovacích prostředků či postupů, u nichž je na první pohled namístě poklepání na čelo. Ovšem na ten druhý pohled se jedná často o velmi chytrá řešení a prostředky, jak dosáhnout cíle – tedy otestovat daný systém. Stejně jako u ostatních článků ze série Top 5 autor předem upozorňuje, že výběr položek i jejich umístění na žebříčku je věcí čistě subjektivní a nemusí se shodovat s obecným názorem.

​ 5. místo – Ivan Ivanovič

Jak u amerických kabin Mercury, tak u sovětských kabin Vostok platilo, že se nejprve vydaly do vesmíru v bezpilotním režimu. Na palubách však byla v některých případech zařízení, jež měla imitovat přítomnost člověka. Američané vsadili na elektronický simulátor, který testoval primárně environmentální systém. Zařízení uvolňovalo do kabiny vodní páru a oxid uhličitý ve stejném objemu, jako by tomu bylo u živého astronauta.

Naproti tomu Sověti se vydali trochu jinou cestou. 9. března 1961 odstartovala z Bajkonuru loď Korabľ-Sputnik 4. Jednalo se o loď řady 3KA, tedy víceméně identický stroj, v jakém měl později vzlétnout i člověk. Na jeho palubě byl ve speciálním kontejneru psík Černuška. Nebyl však sám. V katapultovacím křesle se nacházelo trochu bizarní zařízení – antropomorfní figurína, zainteresovanými zvaná „Ivan Ivanovič“.

Ivan Ivanovič byla figurína, kterou společně navrhli pracovníci Institutu medicínsko-biologických problémů a pracovníci závodu Zvezda. Podle specifikací, které tyto skupiny vypracovaly, figurínu vyrobil Institut protetiky v Moskvě. Ivan Ivanovič imitoval vzrůst i hmotnost průměrného kosmonauta. Konstrukce figuríny byla kovová, s ohebnými klouby, které měly usnadnit oblékání do skafandru a usazování do katapultážního křesla. Části této konstrukce byly potaženy syntetickou kůží, která na omak připomínala skutečnou kůži. Součástí figuríny byla odnímatelná hlava, která se nasazovala až poté, co byl oblečen skafandr. Ona hlava dodávala figuríně mírně děsivý ráz, protože se výrobce snažil o co největší věrnost vzhledem k lidské hlavě. Figurína tak měla obličej, který podle některých pramenů oplýval dokonce umělými řasami a obočím.

Ivan Ivanovič však nebyl pouze akademickým cvičením bez dalšího užitku. Narozdíl od amerického protějšku (který člověka nepřipomínal ani vzdáleně) neměl umělý sovětský kosmonaut sloužit k testu environmentálního systému, nýbrž k získání dat o zrychleních, která měla působit na kosmonauty během celého letu. Proto byl v jeho hrudní dutině umístěn akcelerometr a čidla úhlových zrychlení. Na figuríně také našly své místo dozimetry, které měřily úroveň radiace. V ústech byl reproduktor, pomocí něhož měl být otestován přenos hlasu prostřednictvím radioaparatury. To ale nebylo všechno. Do nohou a rukou bylo možno umístit schránky s různými vzorky a živými zvířaty. Ivan Ivanovič tak například hostil několik desítek myší, vzorky lidské krve, lišejníky, nižší organismy, morčata, plazy a podobně.

Zajímavým způsobem byl také otestován přenos audiosignálu z paluby. Dlouho se řešilo, co bude na magnetofonovém pásku, který měl být přehráván do reproduktoru v ústech Ivana Ivanoviče. Údaje o plánované dráze, verše, zpěv, to vše bylo zavrženo. Rivalové by mohli pojmout podezření, že se jedná o špionážní misi nebo že kosmonaut vyžaduje pomoc prostřednictvím kódů, v posledním případě pak panovala obava, aby si celý svět nemyslel, že se sovětský kosmonaut zbláznil. Nakonec se řešení našlo. Ivan Ivanovič během letu přehrával záznam mužského pěveckého sboru a také recept na tradiční ruský boršč. Že by Sověti poslali do vesmíru pěvecké těleso nebo snad kuchaře, na to by neskočil ani nejtupější posluchač.

Prameny se rozcházejí v tom, zda Ivan Ivanovič byl jeden, nebo dva. Faktem však je, že po letu z 9. března byla figurína i na palubě lodi Korabľ-Sputnik 5, která startovala 25. března 1961. Oba lety dopadly úspěšně a otevřely cestu do vesmíru člověku. Je ale také pravdou, že figurína přitom dostala doslova ránu do nosu.

Podobnost Ivana Ivanoviče se skutečným člověkem byla na tu dobu natolik zarážející, že těsně předtím, než bylo před prvním letem katapultovací křeslo s figurínou usazeno do kabiny, ozval se metodik výcviku kosmonautů Mark Gallaj s tím, že kdyby on sám tuto postavu našel někde v lese nebo na poli, byl by přesvědčen, že je to mrtvola a „začal by neprodleně panikařit“. Rychlý nápad ovšem situaci vyřešil. Ivan Ivanovič dostal na záda nápis „maketa“ a stejný text nesl kus molitanu, který byl vložen do helmy tak, aby zakrýval obličej. Ani to však při druhém letu 25. března nestačilo k tomu, aby Ivan Ivanovič nebyl po přistání inzultován místními.

Když se v oblasti kolem Iževska rozlehla po nebi rána, mnozí obrátili hlavu vzhůru. A obyvatelé malé vesničky Karša měli štěstí – na dohled od nich se na padáku snášela postava v jasně oranžové kombinéze. Všichni ještě měli v živé paměti epizodu se sestřelem Garyho Powerse, navíc ona rána při katapultáži mohla připomínat start protiletadlové rakety. Když tak Ivan Ivanovič dopadl na zem, místní se mu nesnažili pomoci, naopak – v domnění, že se jedná o amerického pilota měli v úmyslu jej předat milici. Pravděpodobně už měli před očima pochvaly, odměny a vyznamenání za zadržení nepřátelského špiona. Když však nehybnou postavu vyprostili ze sněhu a otočili, uviděli onen molitan s nápisem „maketa“. Žádná vyznamenání, žádné odměny. Bylo štěstím, že se zanedlouho kolem začali rojit příslušníci záchranných jednotek. Vesničané byli totiž natolik frustrovaní, že se po otevření hledí helmy nezdráhali pěstmi zaútočit na obličej ubohé figuríny. Naštěstí byla konstrukce Ivana Ivanoviče natolik robustní, že vše skončilo pouze odřenými klouby rozlícených místních…

​ 4. místo – křeslo na raketě

Projekt sovětského raketoplánu, který byl rozpracováván od poloviny sedmdesátých let a vyvrcholil úspěšným bezpilotním orbitálním letem raketoplánu Buran v listopadu 1988, aby následně potichu zmizel ze scény, oplýval mnoha zajímavými řešeními a detaily. Jedno z těchto řešení se týkalo testování záchranného systému pro posádku.

Stejně jako u amerického raketoplánu, i piloti Buranu měli mít možnost se zachránit v prvotní fázi startu a také při závěrečné fázi letu prostřednictvím katapultážních sedadel. Pro tuto příležitost vyvinula a vyrobila továrna Zvezda speciální verzi svých legendárních katapultážních sedadel K-36. V úpravě pro Buran byla křesla označena jako K-36RB (občas se také vyskytuje tovární označení K-36M11F35). Tato křesla měla být schopna zachránit kosmonauty v rozmezí od nulové výšky a nulové rychlosti (tedy z rampy) až po výšku cca 35 km a rychlost M3-3,5. Vyzkoušet křesla při malých rychlostech a výškách nebyl žádný problém, ovšem problém nastal, když bylo třeba otestovat křesla v „pravém horním rohu obálky“, tedy při vysokých rychlostech a velkých výškách. Naštěstí někoho napadla velmi zajímavá idea: co zkusit využít startující rakety a křeslo odhodit v dané výšce a rychlosti z ní?

Nápad to byl interesantní a jeho realizace byla velmi chytře vymyšlena. V té době totiž ještě létaly nákladní lodě Progress s původním unifikovaným typem aerodynamického krytu, který měl na špici věžičku záchranného systému. U startů lodí Sojuz s posádkou byla samozřejmě věžička funkční a obsahovala raketové motory a vše potřebné pro oddělení lodi od nosiče. U Progressů nebyl záchranný systém zapotřebí a věžička tedy neobsahovala raketový motor. A právě do této věžičky mělo být umístěno křeslo ve verzi určené pro tyto testy K-36ESO s figurínou kosmonauta. V pravý okamžik mělo dojít k jeho odhození a následnému přistání na zemi, jako u zamýšleného scénáře záchrany z kolabujícího Buranu.

Poprvé byla tato metoda vyzkoušena 10. září 1988, kdy bylo křeslo odhozeno z věžičky Progressu-38. Druhý odhoz následoval 25. 12. 1988 z Progressu-39, posléze 10. 2. 1989 z Progressu-40, 16. 3. 1989 z Progressu-41 a nakonec 5. 5.1990 z Progressu-42. Tyto odhozy neprobíhaly z identických výšek a za identických rychlostí, během testů výška odhozu fluktuovala mezi 35-40 km a rychlost mezi M3,2-M4,1.

Pasažérem při všech těchto testech byla figurína, nazvaná Ivan Ivanovič (na počest figuríny míněné na předchozím místě tohoto žebříčku). Byla oblečena do skafandru Striž, který byl firmou Zvezda rozpracován speciálně pro program raketoplánu. Na skafandru byly mimo jiné namalovány značky speciální barvou, která byla citlivá na teplotu a podle změn odstínu značek hodlali specialisté Zvezdy zjistit, jak skafandr odolává aerodynamickému ohřevu při extrémní rychlosti.

První odhozy se nezdařily zcela podle představ testovačů, když se skafandr nedokázal vyrovnat s vysokými teplotami. Až třetí nebo čtvrtý pokus dopadl uspokojivě, byť hledání figuríny s křeslem v zasněžené stepi se protáhlo a nakonec byl Ivan Ivanovič nalezen padesát kilometrů od předpokládaného místa dopadu (kam jej zanesl velmi silný vítr). Poslední odhozy prokázaly, že křeslo a skafandr jsou schopny svého pasažéra bez větších problémů ochránit.

O to více pak zarmucuje fakt, že tyto elegantně vymyšlené testy nakonec nebyly vlastně k ničemu. S nástupem devadesátých let a s tím souvisejícím rozvratem hospodářství SSSR se téměř ze dne na den vytratily finance a zájem vyšších míst a Buran se stal jedním z mnoha pomníčků velkých snů sovětské kosmonautiky…

​3. místo – bomba ve spalovací komoře

Motor Rocketdyne F-1, který byl srdcem (lépe řečeno pěti srdci) prvního stupně mamutí rakety Saturn V, je dodnes sám o sobě legendárním a fascinujícím kouskem technického designu. Pro svou práci potřeboval každou sekundu více než 2,5 tuny pohonných látek, které proudily do spalovací komory skrze 2 816 otvorů injektoru. Po vzplanutí vytvářely jejich spaliny při teplotě přesahující 3 000 °C obrovský tlak 7,8 MPa, načež motor opouštěly rychlostí téměř 3 km/s.

Vývoj F-1 začal v roce 1955, kdy USAF definovalo svůj požadavek na extrémně silný motor. V roce 1959 projekt převzala pod patronát NASA. Posléze se F-1 stal jedním ze stavebních kamenů odpovědi na Kennedyho výzvu z května 1961. Ovšem vývoj zdaleka neprobíhal hladce. Velikost a výkony motoru neměly precedent a konstruktéři rychle zjistili, že pouhým zvětšováním existujících designů cesta nevede.

Jedním z největších problémů, se kterým se museli inženýři potýkat, byla nestabilita hoření ve spalovací komoře. Až příliš často se během testů odehrával scénář, během něhož se ve spalovací komoře objevily oscilace tlaku. Tento jev, při kterém se z malých oscilací rychle stávaly katastrofické jevy, které hrozily zničit celý motor (v roce 1962 se jednomu z motorů podařilo zničit nejen sebe, ale i celý zkušební stav), nastával extrémně rychle a naprosto nepředvídatelně. Nejčastějším sledem událostí bylo vytvoření čehosi, co se dá přirovnat k ohnivému víru nebo k rotující vlně, která se vydala na cestu po obvodu spalovací komory a během několika milisekund propálila její stěnu, což znamenalo rapidní neplánovanou rozborku (jak je dnes módní říkat) motoru a přilehlého vybavení.

Martýrium s neposlušným spalováním trvalo skoro tři roky a nakonec bylo vyřešeno zvětšením průměru otvorů v injektoru, změnou úhlu, v jakém se střetávaly palivo a okysličovadlo a především instalací měděných přepážek na injektor samotný. Ony přepážky, vysoké jen pár centimetrů, rozdělovaly injektor na třináct sekcí a měly lví podíl na tom, že nestabilita (pokud se objevila) nezačala putovat po obvodu komory, ale zůstala na místě, načež byla efektivně utlumena.

To vše samozřejmě není ničím extraordinérním, nicméně důvodem, proč je motor F-1 zastoupen v tomto žebříčku, je testování efektivity tlumení nestabilit hoření. Protože výskyt nestabilit byl velmi nepředvídatelný (a po vylepšení injektoru zase velmi vzácný), bylo třeba nestabilitu vyvolat uměle. A právě k tomu testovači využívali velmi neobvyklou metodu. Instalovali totiž do spalovací komory bombu.

Pod tímto označením si však nelze představovat klasickou bombu, jak ji běžně známe. Jednalo se o malé množství výbušniny v kovovém obalu, který byl obalen nylonem. Tato nálož byla připevněna na injektor. Po zažehnutí motoru trvalo zhruba sekundu, než obal výbušniny odhořel a nastala detonace. Ta narušila stabilitu hoření ve spalovací komoře, což bylo přesně to, co testovači zamýšleli. Různým množstvím výbušniny a také jejím umístěním se jim podařilo dovést design injektoru do takového stavu, kdy po odpálení oné „bomby“ motor sám utlumil vzniklou nestabilitu v čase kratším než jedna desetina sekundy!

Celý proces testování a vylepšování designu injektoru trval zhruba rok a půl a v roce 1965 byl na světě spolehlivý motor, jehož 65 exemplářů posléze odvedlo kus úžasné práce při všech třinácti startech Saturnů V. Lze tak bez uzardění říci, že na cestě člověka na Měsíc se podílely i bomby…

​2. místo – zkouška dvěma kanóny

První sovětské sondy Luna byly poměrně jednoduchými zařízeními, jejichž hlavním úkolem bylo „trefit“ Měsíc a stát se tak prvním lidským výtvorem, který dosáhl povrchu jiného nebeského tělesa. Nicméně jen u pouhého zásahu nemělo zůstat. Sověti chtěli svůj úspěch potvrdit nějakým oficiálním aktem, nechat v lunárním prachu nějakou formu „navštívenky“. Bylo rozhodnuto, že na palubu sondy mají být umístěny pětiúhelníkové kovové erby se znakem SSSR a údaji o tom, kdy sonda povrchu Měsíce dosáhla. Ovšem jak to zařídit, aby erby přežily náraz do lunárního prachu? Samotná sonda se měla při svém dopadu rozlétnout doslova na padrť. Není divu, při rychlosti dopadu okolo 3 km/s. Erby však měly tento nepředstavitelný náraz přečkat a figurovat jako svědectví úspěchu pro příští generace.

Řešení se nakonec našlo. Erby byly poskládány tak, že tvořily povrch malé koule. Vnitřek koule byl dutý a právě v této dutině se skrýval jednoduchý a přitom geniální nápad – výbušnina, která měla explodovat při dopadu na povrch. Idea byla taková, že výbušnina v okamžiku detonace zajistí rozlétnutí erbů do všech směrů. Ty erby, které budou v okamžiku výbuchu vrženy směrem dolů, budou zničeny na prach, stejně jako sonda. Ty, které budou vrženy víceméně do stran, budou pravděpodobně také zničeny. Ovšem ty erby, které budou na oné kouli v okamžiku výbuchu orientovány směrem vzhůru, budou vrženy proti směru dopadu s takovou razancí, že alespoň teoreticky by se jejich rychlost a rychlost sondy měly víceméně vyrušit a erby měly plavně dopadnout na povrch.

Pro realizaci byl zvolen druh trhaviny, který exploduje pouze při extrémních rázech, tím bylo zajištěno bezpečí pracovníků, obsluhy rampy. Trhavina dokonce měla zůstat inertní i v případě pádu sondy na zem v případě selhání rakety – rychlost nutnou k inicializaci jednoduše nebylo možné v atmosféře dosáhnout. Zbývala jediná otázka: bude to skutečně fungovat? O odpověď se postarali vědci Akademie dělostřelectva F. E. Dzeržinského, kteří se podíleli i na samotném vývoji oné koule s erby.

Zadání testu bylo na první pohled jednoduché – bylo třeba kouli vrhnout rychlostí 3 km/s proti analogu lunární půdy (tedy alespoň proti tomu, jak měla v tehdejších představách lunární půda vypadat). Jenže tehdejší dělostřelectvo nemělo žádnou zbraň, která by byla schopna jakýkoli předmět urychlit na požadovanou rychlost. Dělostřelci tedy vymysleli lišácké řešení.

Do jednoho kanónu byl nabit náboj s testovacím exemplářem koule s erby. Do druhého kanónu zase náboj s nádobkou analogu měsíční půdy. Kanóny byly postaveny proti sobě (samozřejmě v jisté vzdálenosti, přičemž byly namířeny tak, aby trosky vzorků nezasáhly protější palpost) a – voilà – testovací zařízení pro náraz koule do lunárního povrchu rychlostí 3 km/s bylo na světě.

Není asi třeba dodávat, že zkoušky dopadly uspokojivě. Již méně úspěšně dopadly samotné starty sond. První tři se po selhání nosičů nedostaly ani na orbitální dráhu Země. Čtvrtý start se podařil, nicméně sonda, jež dostala označení Luna-1, byla navedena na nesprávnou dráhu a minula Měsíc o necelých 6 000 km. Pátý pokus skončil opět neúspěchem po selhání nosné rakety. Teprve šestý start se podařil na jedničku a 13. září 1959 se sonda s názvem Luna-2 střetla jako první člověkem vyrobené těleso s povrchem Měsíce. Zda výbušná koule s erby skutečně fungovala podle představ svých tvůrců, to se bohužel ještě dlouho nedozvíme. Jasno bude teprve tehdy, až noha člověka stane v oblasti Palus Putredinis, kde se možná stále ještě ve slunečním svitu blýskají malé kovové pětiúhelníky…

​1. místo – teniskový test

Saturn V byl úžasným dílem techniky a ve své době jedním z největších strojů na světě. S obrovskou komplexností a rozměry se samozřejmě pojily i problémy a úskalí, které mohly číhat na pracovníky obsluhující tento kolos. U raket obecně bývá dobrým zvykem zhotovit maketu či několik maket, které prověří kompatibilitu pozemního zařízení a rampy budoucí raketou. A nejinak tomu bylo i u Saturnu V. V průběhu jara 1966 v obří budově VAB (Vehicle Assembly Building) vyrostla jeho maketa, jež dostala pojmenování SA-500F.

SA-500F byl na první pohled k nerozeznání od „živého“ Saturnu V. Identifikovat jej bylo možné podle odlišného umístění černých pruhů na jeho trupu a také podle toho, že první stupeň obsahoval pouze jeden motor F-1, ostatní čtyři místa byla osazena hmotnostními maketami motorů. SA-500F ovšem obsahoval všechny nádrže, konektory a přípojky, jež ho měly pojit s obslužnou věží. Dokonce i makety explozivních zařízení, retroraket na jednotlivých stupních a další detaily byly přesnými rozměrovými kopiemi těch skutečných. SA-500F měl totiž prověřit nejen kompatibilitu Saturn V-rampa, ale také se na něm měl personál naučit obsluze důležitých částí rakety.

25. května 1966 zamířil SA-500F z haly VAB na startovní rampu 39A. Dlouho zde ovšem nepobyl. Na Mys Kennedy v té době mířil hurikán Alma a tak byl 8. června kolos odvezen zpět do VAB. Mnozí toto rozhodnutí zpochybňovali s tím, že rychlost větru se ani nepřiblížila limitům, jež by hrozily poškodit raketu. Buď jak buď, o dva dny později už SA-500F stál opět na rampě, kde zůstal až do 14. října. Po návratu do VAB jej mělo čekat rozložení na jednotlivé stupně a uvažovalo se o tom, že příští jaro měl posloužit pro totožné testy na rampě 39B, k čemuž však nakonec nedošlo. Přesto se však 500F stal objektem jednoho dalšího testu, který dnes může vzbudit nevěřícný úsměv.

Nedlouho po návratu do VAB, ještě před tím, než začalo rozebírání, vyvstal od jednoho z inženýrů, který se podílel na strukturální analýze kompletní startovní sestavy (tedy všech tří stupňů, řídicí jednotky Instrument Unit, Apolla a záchranné věžičky) návrh na otestování strukturální pevnosti a elasticity Saturnu při působení vnějších vlivů, například větru.

Test měl být při své neobvyklosti vcelku jednoduchý: skupina techniků si měla na obslužné plošině lehnout na záda a opřít se nohama o trup Saturnu. Synchronizovaně se měli pokusit nohama Saturn rozkývat. Tato procedura byla samozřejmě postoupena ke schválení na vyšší místa, podle vzpomínek tehdejších pracovníků však neproběhla obvyklá analýza a plánování. Nicméně oficiální bene test dostal a jak bylo navrženo, tak se také jednoho pozdního večera stalo.

Skupina techniků se nohama (většina z nich měla na nohou tenisky, odtud označení „teniskový test“) zapřela o trup Saturnu a za mocného supění se pokusila rozkývat gigantický stroj. Jenže SA-500F se odmítal podvolit. Proto technici vystoupali ještě o pár plošin výše do míst, kde byla maketa Apolla připojena k maketě adaptéru třetího stupně. Tentokrát jim na pomoc přišla další skupina, která obtočila velitelský modul lanem a zatímco první skupina tlačila nohama, druhá skupina ze všech sil tahala za lano. Tentokrát se už Saturn nevzpouzel a začal se kývat s poměrně značnými výchylkami. Konstruktéři tak měli svá data a technici zase večerní zábavu. Tím ovšem celá věc nekončila. Následovalo něco, co jen s obrovským štěstím nevyústilo ve velmi nepěknou příhodu.

Mohutné výkyvy nevydržela příhradová konstrukce, na níž na vrcholku sestavy seděla záchranná věžička. Podle vzpomínek jednoho z účastníků byl kolem půlnoci teniskový test v plném proudu, když se halou ozvala obrovská rána a následovalo mrtvolné ticho. Věžička sklouzla vnitřkem konstrukce a narazila na špičku velitelského modulu. Bylo obrovským štěstím, že nespadla úplně, po cestě dolů mohla nepěkně upravit fyziognomii přítomných „testovačů“…

Zmíněné testovací procedury a prostředky jsou na první pohled bizarní, ovšem svůj účel splnily. A nutno dodat, že některé z nich se používají i v současnosti – například figuríny na palubách nově zaváděných kosmických lodí nebo manuální rozkývání startovní sestavy (podle toho, co se autorovi podařilo dohledat, manuální test přirozené frekvence výchylek při působení vnějších vlivů proběhl například u rakety Ares I-X v roce 2009). Nelze však než připustit, že v oblasti vývoje natolik sofistikované technologie, jakou jsou nosné rakety a kosmické lodě, může jeden při pohledu na tyto metody nabýt pocitu lehkého neskutečna…

Zdroje obrázků:

https://pixabay.com/photos/mannequin-drawing-mannequin-dummy-1090714/
https://cdn.theatlantic.com/media/mt/science/ivan_full.png
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ivan_ivanowich.jpg
foto – autor
archiv autora
https://cdn.arstechnica.net/wp-content/uploads/2013/04/eande-plate-huge-exhibit.jpg (kredit: Lee Hutchinson)
http://mentallandscape.com/V_Pennant_Luna02.jpg
https://i.ytimg.com/vi/9Rj9aKMYFTY/hqdefault.jpg