V rámci našeho seriálu Vesmírné osudy, který vás provází nejvýznamnějšími osobnostmi, které se zasloužili o vznik, rozvoj, pochopení a aplikování kosmonautiky, provedeme dnes malou odbočku. Nebude to však odbočka velká a to i přesto, že by mnozí spisovatele science fiction v tomto seriálu nečekali. Ale nesmíme zapomínat, že knižní svět stál vlastně na počátku vizí o letech do kosmu a i v pozdější době se tyto obory značně prolínaly. Krom tohoto, sir Arthur C. Clark nebyl jen tak ledajaký spisovatel, ale technik, vynálezce a vizionář, který přišel s mnohým, co skutečně následně našlo uplatnění v kosmonautice a přišel také s vizemi, které jsou pro současné techniky a vědce i nadále velkou inspirací. Nesmíme také zapomínat, že Clark je považován za jednoho ze tří velkých autorů Sci-fi (společně s Robertem Heinleinem a Isaacem Asimovem), kteří tento žánr do značné míry dotvořily do podoby, kterou známe dnes.

16. prosince 1917 na východním pobřeží Anglie se v městečku Minehead narodilo čtvrté dítě rodiny zemědělců. Byl to syn a v těchto chvílích se zdálo, že jeho životní kariéra se nebude příliš odlišovat od zbývajících členů rodiny. Nicméně již brzy se ukázalo, že mladý chlapec je velice zvídavý a nadšení do objevování všeho nového. Když bylo mladému Arthurovi zhruba deset let, propadl zálibě sbírání zkamenělin. Tento zájem byl jedním z mnoha, které v té době měl, ale i tak se mu povedla nasbírat slušná sbírka. V této době také poprvé zvedl hlavu k obloze a byl jí fascinován. Začal pozorovat hvězdy a ještě dříve, než mu bylo patnáct, si sestrojil svůj malý a jednoduchý teleskop.  Postavil si i Fotofon, což je přístroj pro přenos zvuku pomocí měnící se intenzity světla (Popis tohoto přístroje naleznete zde). Po vystudování základní školy začal chodit do Huishova gymnázia v Tauntonu a právě někdy v této době se mu do ruky dostal časopis Amazing Stories, publikující fantastické povídky. Tyto americké časopisy se do Anglie dostávaly jen jako obalový materiál zboží, které dopravovaly lodě a byl to v podstatě odpad. Když Arthurovi bylo čtrnáct let, zemřel mu jeho otec a rodina se začala dostávat do tíživé finanční situace. Z nedostatku financí si nemohl dovolit nastoupit na univerzitu a byl proto nucen po ukončení studií na gymnáziu začít pracovat.

Pracovat začal, jako účetní revizor na ministerstvu školství. Díky tomu, že se přestěhoval do Londýna, vstoupil v roce 1934 do Britské meziplanetární společnosti. Právě v této době se rozhodl stát se profesionálním spisovatelem, a jak byl sám přesvědčen, nestačí k tomu jen nadšení pro psaní, ale také zkušenosti skutečných spisovatelů a vydavatelů, proto se setkal se s Walterem Gillingsem, vydavatelem časopisu Scientification, který mu otiskl dva články v letech 1938 a 1939 (jeden shrnoval soudobé poznatky o Sluneční soustavě, druhý se týkal možností letu raketou na Měsíc).

Během Druhé světové války sloužil Clarke v britském královském letectvu (RAF) jako instruktor pro práci s radarem. Dostal se tak k nejvyspělejší technice té doby a i to jej dle jeho pozdějších slov k mnohému inspirovalo.

V říjnu 1945 otiskl v časopise Wireless World myšlenku, jak pomocí tří družic zajistit celosvětový příjem televizního signálu. Odhadl velice správně možné využití geostacionární dráhy a chtěl si tento nápad nechat patentovat. Bohužel pro něj však byla v Británii k udělení patentu potřeba dvou fungujících exemplářů vynálezu, což byl pro Clarka dost neřešitelný problém. Takto mohl v roce 1962, kdy se jeho myšlenka uskutečnila, pouze publikovat v časopise článek „Jak jsem přišel o miliardu dolarů vynalézáním Telstaru ve volném čase“. Díky tomu je dnes známý jako vynálezce telekomunikační družice a na jeho počest je geostacionární oběžná dráha někdy nazývána Clarkova. Nicméně za tuto myšlenku získal alespoň ocenění ve formě zlaté medaili Franklinova institutu a cenu Lindbergh.

Kromě tohoto vynálezu publikoval Clarke za války ještě jiný článek: „Raketa a válka budoucnosti“ o spojení rakety a jaderné hlavice, díky němu získal stipendium k dalšímu studiu. V roce 1946 se stal předsedou Britské meziplanetární společnosti a začal pracovat na teoretické práci o vývoji automatických přistávacích systémů. V letech 1946 – 1948 získal bakalářský titul z fyziky a teoretické a aplikované matematiky na King’s College, kde dokonce obhájil červený diplom. V tom samém roce mu John W. Campbell zaplatil 180 dolarů za povídku Rescue Party pro časopis Astouding Stories. V roce 1948 mu v časopise vychází jeho první větší dílo Proti pádu noci, později přepracované jako Město a hvězdy. Tento rozsáhlý román napsal v podstatě za tři týdny, kdy pro většinu světa jakoby zmizel z povrchu země.
V roce 1956 se přestěhoval do Colomba na Cejlonu, dnes známém jako Srí Lanka Tamní prostředí jej inspirovalo k napsání románu Rajské fontány, v němž popisuje ideu vesmírného výtahu. Prostředí Cejlonu ho také poprvé přivedlo k zájmu o moře a mořské hlubiny, ve kterých mnohdy spatřoval paralely s vesmírem.. a počátku své kariéry se také zajímal o paranormální jevy, což zužitkoval v románu Konec dětství. Ale později se od podobných disciplín distancoval a dále se snažil působit jen v oblasti skutečných vědeckých teorií. Přesto je však nutné říci, že právě díky jeho aktivitám v rámci popularizace paranormálních jevů se stal pro velkou část veřejnosti známým.

Na počátku šedesátých let byl fascinovaný podmořským světem a plánoval v tomto směru zahájit dlouhodobější výzkum, ale bohužel v roce 1962 se mu stala nehoda, díky které na nějaký čas ochrnul. V druhé polovině šedesátých let navázal spolupráci s významným filmovým režisérem Stanleyem Kubrickem a společně začali pracovat na jednom z nejznámějších děl obou umělců. Film 2001: Vesmírná odysea byl jedním z těch filmů, který změnil pohled na film a sci-fi jako žánr. Zatímco před tímto filmem v televizi a na stříbrném plátně ve sci-fi filmech probíhali zelené nestvůry a s hrčením požírali lidi, od tohoto filmu a s příchodem nového žánru Hard core Sci-fi se tento žánr posunul blíže k vědecké podstatě. Sic-fi tak i na filmovém plátně dosáhlo významu vlastního názvu, tudíž vědecko-fantastické tvorby. Scénář k filmu se nakonec kvůli velkým ohlasům po celém světě dočkal i knižního zpracování a dalších tří knižních a jednoho filmového pokračování.

Vesmírná odysea, stejně jako některé Clarkovi knihy nejsou stravitelné úplně pro všechny. Clark hodně dbal na detailní popisy technických prostředků užívaných v knize, často se dopouštěl dlouhý filosofických úvah o dopadech objevů a budoucího vývoje, který si představoval a mnohdy je těžké se v tom, co chtěl vlastně světu sdělit orientovat. V 2001 to je vyvedeno do vizuálního extrému, Kubric byl totiž v tomto s Clarkem na podobné notě a proto film, potažmo i kniha je něco, co si rozhodně nenajde cestu ke každému divákovi a možná právě proto je ten film tolik významný.

Film 2001 byl skoro až tělesným vyústěným myšlenek a nálady dané doby. Pouhý rok před tím, než Amstrong a Aldrin přistáli na Měsíci, těžil tento film z euforie, která ještě ovládala veřejnost, fascinovanou vesmírným výzkumem (Je rozhodně zajímavostí, že Clarke komentoval pro britské publikum v přímém přenosu přistání Apolla 11). V té době se zdálo, že kolem roku 2000 bude už blízké okolí planety země patřit bezpečně lidem a cesty na Měsíc budou standardem. Co by asi tehdejší lidé řekli tomu, že kolem roku 2000 byla kosmonautika vlastně ve velké krizi a svět se potácel ve zcela jiných problémech.

Roku 1986 založil cenu A. C. Clarka, která se každoročně uděluje nejlepšímu sci-fi románu vydanému na britské půdě.

V roce 1988 Clarka upoutala na vozík obrna, která ho provázela až do smrti. Taktéž v roce 1988 se začalo oficiálně mluvit o udělení rytířského titulu. Udělení však muselo být odloženo kvůli vyšetřování údajného obvinění z pedofilie vzneseného bulvárním časopisem The Sunday Mirror. Clarke byl očištěn až v roce 2000. Bohužel mu však jeho zdravotní stav v této době neumožnil odcestovat do Londýna a převzít tuto poctu od královny osobně. Byl tedy odměněn rytířským titulem na ceremonii v Colombu. Až do své smrti byl čestným předsedou Institutu pro spolupráci ve vesmíru. Po přelomu tisíciletí pokračoval v tvorbě článků, knih i vědeckých prací. Ještě před osudovou vlnou tsunami, která v roce 2004 zasáhla i Srí Lanku měl k dispozici data z mnoha přístrojů, které umístil na dno oceánu a ze kterých vyvozoval své vědecké závěry.

Sir Arthur Charles Clark zemřel v roce 2008 na Srí Lance. Ještě před svou smrtí vydal dvě autobiografie a souhrn své korespondence, což jsou díla, která nabízí velice ucelený pohled na Clarkovo život. Clarkovo jméno, krom jeho orbity nese i jeden asteroid (4923 Clarke).

Arthur C. Clarke je právem považován za jednoho z největších vizionářů kosmonautiky. Zatímco Jule Verne správně odhadl budoucí skutečný vývoj kosmonautiky druhé poloviny dvacátého století, Clark i dnes hledí do blízké budoucnosti a většina jeho nápadů, které tak dobře uměl popularizovat ve svých knihách, stále čeká, až se lidstvo pokusí o jejich realizaci. Avšak Clarke nebyl jen spisovatel, byl to právě i technik a do značné míry vědec, který o tom, co píše ve svých příbězích, věděl vše důležité a rozuměl tomu. Je důležité také poznamenat, že stejně tak jako Jule Verne zahájil tento seriál o významných osobnostech kosmonautiky, tak osobnost Arthura Charlese Clarka jej posunuje do nové části. Zatímco doposud jsme se věnovali teoretikům, vizionářům a konstruktérům, od příštího dílu se můžete těšit na poněkud odlišné osobnosti, které vesmír zažili takřka na vlastní kůži.

Zdroje informací:
PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha 2008.
http://www.arthurcclarke.net/

Zdroje obrázků:
http://www.costumesupercenter.com/images/SEO/resources/arthurclarke.jpg
http://www.biography.com/imported/images/Biography/Images/Profiles/C/Sir-Arthur-C-Clarke-9249620-1-402.jpg
http://doubleonothing.files.wordpress.com/2010/09/2001-title.jpg
http://dunedinschool.files.wordpress.com/2011/12/clarke539w.jpg
http://www.brainpickings.org/wp-content/uploads/2012/03/arthurcclarke.jpg