Jekyll, Hyde i vlkodlak by se měli mít na pozoru. Čeká je nová tvrdá konkurence v soutěži o nejděsivější a nejbrutálnější proměnu z mírného člověka v zuřící bestii, galaxii která se poněkud nenápadně jmenuje „Virgil“. S využitím teleskopu Jamese Webba astronomové pozorovali, jak se Virgil proměnila před jejich zraky a odhalila svou děsivou podobu a supermasivní černou díru ve svém středu, kterou krmí hmota v neskutečném množství. Černá díra se nyní jeví jako příliš hmotná na to, aby ji její galaxie mohla podporovat, což ji řadí do vzácné kategorie „nadměrně hmotných“ (overmassive) černých děr. Ty zpochybňují primárně používané modely toho, jak se galaxie původně formovaly a jak ve svých jádrech živí supermasivní černé díry, přičemž rostou v dokonalém souznění.

„Teleskop Jamese Webba nám ukázal, že naše představy o tom, jak se supermasivní černé díry formovaly, byly v podstatě úplně mylné,“ uvádí spoluvedoucí týmu, George Rieke z University of Arizona, ve svém prohlášení a pokračuje: „Vypadá to, že v mnoha případech černá díra vlastně předběhla galaxii. To je ze všech našich poznatků to nejúžasnější.“  Virgil se řadí do tajemné kategorie objektů známých jako malé červené tečky (LRD = Little Red Dots), tedy galaxií z éry okolo 600 milionů let před Velkým třeskem, které JWST v hojných počtech pozoroval. Vypadá to, že se tyto objekty vytratily, když vesmír dosáhl stáří 2 miliard let. Co přesně jsou tyto galaxie zač, zůstává záhadou, ale ještě záhadnější je otázka, proč zmizely asi 1,6 miliardy let poté, co dosáhly svého největšího rozšíření.

Studie zaměřená na Virgil by mohla rozluštit toto dvojí dilema vyřešit tím, že by naznačila, do jaké podoby se „malé červené tečky“ mohly proměnit, a umožnilo nám tak identifikovat jejich potomky v moderním vesmíru. Výzkum také naznačuje, že některá děsivá kosmická monstra se mohou nacházet v našem vesmíru a být skrytá běžnému zraku.

Záření však existuje v mnoha různých vlnových délkách, které astronomové často používají k odhalení odlišných charakteristik o stejném objektu. Skutečná podstata objektu Virgil byla odhalena, když experti studovali galaxii v infračerveném záření, které je pro lidské oči neviditelné. Využili k tomu přístroj MIRI (Mid-infrared Instrument) na teleskopu Jamese Webba. „Virgil má dvě osobnosti,“ vysvětluje Rieke a pokračuje: „Ultrafialové a viditelné záření ukazují jeho „dobrou“ stranu, typickou mladou galaxii, ve které tiše vznikají nové hvězdy. Ovšem když se přidají data z MIRI, Virgil se promění v hostitele silně zakryté supermasivní černé díry, která vyzařuje obrovské množství energie.“

Drsná stránka Virgilu zůstávala v ostatních vlnových délkách záření skrytá, protože její jádro, v němž se nachází nenasytná supermasivní černá díra, je zahaleno hustými mraky prachu. Tento prach velmi dobře pohlcuje ultrafialové a viditelné záření, ovšem infračervené skrz něj proklouzne. To znamená, že sledování Virgilu v infračervených vlnových délkách nám dává kompletní obrázek toho, co se děje v jejím středu. „MIRI nám v podstatě umožnila pozorovat nad rámec toho, co nám umožní detekovat ultrafialové a viditelné záření,“ zmínil další spoluvedoucí týmu, Pierluigi Rinaldi ze Space Telescope Science Institute a dodal: „Hvězdy se pozorují snadno, protože září a poutají naši pozornost. Ale je tu víc věcí než jen hvězdy, něco, co může odhalit pouze MIRI.“

Tento výzkum však může mít pro astronomy širší uplatnění. Naznačuje totiž, že by mohla ve vesmíru existovat celá populace prachem zakrytých supermasivních černých děr, které mohly hrát významnou roli v úvodních fázích vývoje celého vesmíru. Vědci zatím neznají žádná další kosmická monstra, jako je Virgil, která by se potulovala po mladém vesmíru, ale to může být tím, že způsob, jakým vesmír zkoumáme, jim umožňuje oklamat nás svými nevinně vypadajícími alter egy. „Jsme prostě jen slepí a její sourozemce nevidíme jen proto, že data z MIRI ještě nepokrývají dost velkou část oblohy?“ ptá se Rinaldi a dodává: „JWST nám přinese fascinující příběh, jak bude postupně odhalovat jednotlivé vrstvy a skládat je do uceleného vyprávění.“ Dosavadní výzkum týmu expertů byl publikován 8. prosince v časopise Nature Astronomy.

Přeloženo z:
https://www.space.com/

Zdroje obrázků:
https://cdn.mos.cms.futurecdn.net/GEK24kRNRTHh2MzEbEnfgg-970-80.png.webp