Mezi projekty, které agentura NASA vybrala k podpoře v rámci programu NIAC najdeme celou řadu futuristicky vypadajících nápadů, které však mají reálný fyzikální základ a experti americké kosmické agentury očekávají, že by se jim podobné schopnosti mohly v budoucnu hodit. Aby se ukázalo, zda je tento potenciál reálný a v nápadu nejsou žádné na první pohled skryté háčky, je potřeba jim věnovat pozornost už desítky let předtím, než budeme moci uvažovat o jejich praktickém využití. A právě k prvotní podpoře nadějných nápadů je určen program NIAC, jehož projekty si postupně v tomto seriálu představujeme. Dnes přichází řada na projekt PULSAR.
Autoři nápadu, v jejichž čele stojí Marco Quadrelli z Jet Propulsion Laboratory, založili svou myšlenku na tom, že mezi litosférou, ionosférou, magnetosférou, atmosférou a plazmosférou mnoha planetárních těles existuje mechanismus silných vazeb. Kupříkladu se ukázalo, že ionosféra reaguje na projevy kosmického počasí vyvolané sluneční aktivitou, ale také na atmosféry jevy, dokonce i na jevy odehrávající se na povrchu planety i v jejím interiéru. Navržená mise PULSAR (Planetary pULSe-tAkeR) má být tvořena stabilní družicovou sítí, která má umožnit velkým a rekonfigurovatelným detektorům snímat široké spektrum frekvencí v této vzájemně propojené oblasti a provádět distribuovaná prostorová a časová měření v globálním měřítku, což má vést k novým měřením v oblasti planetární vědy. Stejně jako lékař, který měří životní funkce a sleduje zdravotní stav pacienta, PULSAR má doslova „měřit puls planety“.
Přeloženo z:
https://www.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2025/01/niac-2025ph1-quadrelli.png
