Mezi projekty, které agentura NASA vybrala k podpoře v rámci programu NIAC najdeme celou řadu futuristicky vypadajících nápadů, které však mají reálný fyzikální základ a experti americké kosmické agentury očekávají, že by se jim podobné schopnosti mohly v budoucnu hodit. Aby se ukázalo, zda je tento potenciál reálný a v nápadu nejsou žádné na první pohled skryté háčky, je potřeba jim věnovat pozornost už desítky let předtím, než budeme moci uvažovat o jejich praktickém využití. A právě k prvotní podpoře nadějných nápadů je určen program NIAC, jehož projekty si postupně v tomto seriálu představujeme. Dnes přichází řada na projekt PULSAR.
Autoři nápadu, v jejichž čele stojí Marco Quadrelli z Jet Propulsion Laboratory, založili svou myšlenku na tom, že mezi litosférou, ionosférou, magnetosférou, atmosférou a plazmosférou mnoha planetárních těles existuje mechanismus silných vazeb. Kupříkladu se ukázalo, že ionosféra reaguje na projevy kosmického počasí vyvolané sluneční aktivitou, ale také na atmosféry jevy, dokonce i na jevy odehrávající se na povrchu planety i v jejím interiéru. Navržená mise PULSAR (Planetary pULSe-tAkeR) má být tvořena stabilní družicovou sítí, která má umožnit velkým a rekonfigurovatelným detektorům snímat široké spektrum frekvencí v této vzájemně propojené oblasti a provádět distribuovaná prostorová a časová měření v globálním měřítku, což má vést k novým měřením v oblasti planetární vědy. Stejně jako lékař, který měří životní funkce a sleduje zdravotní stav pacienta, PULSAR má doslova „měřit puls planety“.
Přeloženo z:
https://www.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2025/01/niac-2025ph1-quadrelli.png
Chápu to dobře, že toto není tolik o nové technice jako o penězích a prioritách? Protože doletět s libovolným ze zmiňovaných senzorů k libovolné planetě naší soustavy už umíme, minimálně pokud mohou být na družicích kolem planety. Přistávací moduly jsou obtížnější, ale pořád řešitelné.
Ptám se jen abych pochopil, co je jádro sdělení, protože u tohoto projektu, jako zatím u jediného, si nejsem jistý. Co je to konkrétní, co to blokuje, proč se na tom nemůže začít pracovat už zítra? Levnější vynášení většího počtu družic naráz? Tj. pomůže Starship? Nebo nutnost postavit ty družice menší a lehčí (využít nových moderních přístrojů nižší hmotnosti oproti dřívějšku)?
Osobně bych řekl, že jde o to, že chtějí lépe porozumět vzájemným vztahům. Jde tedy (z mého pohledu) o analýzu dat a jejich interpretaci.
To si také myslím – a z vědeckého úhlu pohledu je to přelomová a skvělá věc, ale u těchto projektů má být pokaždé technický háček, proč je to až „sen o budoucnosti“ a to tam právě nevidím. Nebo ne nic konkrétního, jasného – proč se nemůže už zítra začít stavět v deseti továrnách deset družic do sestavy? (dobře, v praxi vypsat výběrko a pak teprve vyhodnotit a zadat stavby výhercům, ale rozumíme si 🙂 )
V tomto odkazu je to popsáno o něco málo podrobněji:
https://www.universetoday.com/articles/taking-a-planets-pulse
Děkuji moc, to vypadá jako „to ono“.